10 mýtù a omylù o zdraví a výchovì psù
Èlenové týmu prvního online zdravotního a úrazového pojištìní psù a koèek v ÈR PetExpert sestavili ve spolupráci s uznávanou odbornicí na psí medicínu a výchovu psù a vedoucí týmu Veterinární kliniky MVDr. Martinou Naèeradskou seznam deseti mýtù a omylù souvisejících se zdravím a výchovou psù. Jak tedy správnì pøistupovat k péèi a výchovì vašeho psího èlena rodiny?
Mýtus 1: Fena musí mít alespoò jednou za ¾ivot štìòata
I kdy¾ z vìdeckého hlediska je to úplný nesmysl, je to stále rozšíøená povìra, která vede pouze k tomu, ¾e se útulky plní štìòaty. Není pravda, ¾e je to dobré pro zdraví feny, naopak mít štìòata je velká zátì¾ pro organismus. Fenky musí ¾ivit sebe a ještì štìòata, a pokud nejsou správnì krmené, mohou mít naopak velké zdravotní potí¾e. Dalším milným argumentem pro to, aby fenka mìla štìòata, je údajnì ni¾ší riziko zánìtù dìlohy a nádorù mléèné ¾lázy èi falešné bøezosti, co¾ je také nesmysl. Jediné, co prokazatelnì zamezí rozvoji zánìtu dìlohy a tumorù vajeèníkù je kastrace. Nejlepší prevencí rozvoje nádorù mléèné ¾lázy je pak kastrace provedená pøed prvním háráním, nebo mezi prvními dvìma háráními. Já osobnì doporuèuji kastraci mezi prvními dvìma háráními, aby fenka pohlavnì dospìla a tìlo mohlo lépe dozrát, ne¾ se provede takový zásah.
Mýtus 2: Ka¾dý pes se ke mnì hodí, musí se pøizpùsobit
Lidé si dneska èasto vybírají psa dle vzhledu, ani¾ by si pøeèetli, k èemu bylo dané plemeno šlechtìno, nebo k èemu se pou¾ívalo. Tak napøíklad velmi aktivní èlovìk by si nemìl poøizovat plemeno, které je velmi zatí¾ené rùznými zdravotními vadami, jako jsou krátkolebá plemena. „Mìla jsem majitele, který byl upøímnì pøekvapený, jak to, ¾e s ním ten anglický buldok nemù¾e chodit bìhat ka¾dý den na 30 minut?! No, proto¾e se to zvíøe dusí u¾ jen, kdy¾ musí ujít pár krokù,“ popisuje MVDr. Martina Naèeradská. Pes je dnes èasto brán jako doplnìk a kdy¾ se „¾ivá kabelka“ nechová dle pøedstav svého majitele, tak buï skonèí v útulku, nebo je oznaèena za agresivní zvíøe, které by se mìlo utratit. A je tu ještì tøetí mo¾nost zvíøe psychicky zlomit a pøimìt ho chovat se dle pøestav svého majitele. Tomuto stavu se øíká nauèená bezmoc (learned helplessness) a majitelé ho mají obzvláštì rádi, proto¾e pes poslouchá a nezajímá se vùbec o svìt okolo, pøišel na to, ¾e nic jiného nemá smysl a je ve stavu hluboké deprese. Takových zvíøat bohu¾el pøibývá, proto¾e „poslouchajícího“ psa chce mít ka¾dý a kdy¾ to ještì vidí televizi, tak to musí být správnì.
Mýtus 3: Pes ¾ije jen chvíli, není tøeba nic plánovat
Kdy¾ si poøizujeme psa, je to závazek na mnoho let a stejnì jako, kdy¾ rodièe plánují dítì, je tøeba plánovat a pøizpùsobit ¾ivot ¾ivému tvorovi, který s námi zaène sdílet domácnost. Pes ¾ije prùmìrnì 10-15 let a na to je tøeba myslet. Není to jen módní doplnìk na pár mìsícù, je to ¾ivá bytost, které musíme pøizpùsobit svùj ¾ivot a denní re¾im. Bude potøebovat spoleènost, venèení a zdravotní péèi. Kdy¾ je mladý a zdravý, tak jeho péèe není nároèná, potøebuje jen oèkování a sem tam si pøivodí nìjaký úraz. Ale kdy¾ stárne, zaène potøebovat èastìjší kontroly u lékaøe a pøípadnì léèbu, stejnì tak jako stárnoucí èlovìk potøebuje více lékaøské péèe. Pokud nechce majitel neustále myslet na to, kolik ho to mù¾e stát, kdy¾ se nìco stane, je dobré si zvíøe pojistit. Pokud si majitel zvíøe pojistí u¾ jako mladé, mù¾e pojistka výraznì pomoci, kdy¾ je staré a skuteènì potøebuje veterinární péèi. Na trhu u¾ je mnoho mo¾ností, je tøeba si jen vybrat. V zemích jako je napø. Anglie, nebo Švédsko u¾ je vìtšina zvíøat pojištìných.
Útulky jsou plné starších psù, které nìkdo odlo¾il, proto¾e zaèali být svým majitelùm na obtí¾, a» u¾ kvùli obyèejnému stáøí, nebo kvùli tomu, ¾e potøebovali péèi, kterou jim majitelé nechtìli nebo nemohli poskytnout.
Mýtus 4: Poøídit si psa pøes inzerát na internetu je bezpeèné
Je opravdu tøeba dobøe vybírat, ODKUD si budoucí majitel zvíøe poøizuje. Je velký rozdíl, jestli se jedná o psa od slušného chovatele, kam se na nìj zajde nìkolikrát podívat, od narození sleduje, jak roste, nebo jestli si poøídí štìnì od neznámého èlovìka na benzínce nebo pøes inzerát na internetu. Nejpodstatnìjší rozdíl je cena veterinární péèe. Ten první pejsek bude potøebovat pravdìpodobnì jen oèkování a ten druhý bude stát spoustu penìz za diagnostiku u veterináøe, pokud vùbec pøe¾ije první týden. Psi z nevhodných podmínek èasto trpí rùznými nemocemi nebo vadami, èasto mají dokonce falešné oèkovací prùkazy a bìhem prvního týdne v novém domovì mohou uhynout napø. na parvovirózu. „Je velmi smutné, ¾e èlovìk, který si vybírá mobilní telefon, nebo auto stráví hodiny u internetu vybíráním vhodného modelu, ale pokud jde o ¾ivé zvíøe, tak chce okam¾itì a hned to, které si vybere, proto¾e je zrovna dané plemeno v módì. Pak se nemù¾e divit, ¾e velmi snadno naletí pøekupníkùm,“ dodává Martina Naèeradská.
Mýtus 5: Informace o oèkování se nemìní
Svìtová asociace veterinárních lékaøù malých zvíøat (World Small Animal Veterinary Association – WSAVA) vydala v roce 2015 nejnovìjší verzi doporuèení, co by se mìlo kdy oèkovat a hlavnì od kdy. Tato doporuèení byla pøelo¾ena i do èeského jazyka a jsou volnì ke sta¾ení (https://www.wsava.org/Guidelines/Vaccination-Guidelines). Obecnì platí, ¾e u štìòat z chovù, kde se nevyskytuje ¾ádná nebezpeèná nákaza pro psy, staèí zaèít s oèkováním a¾ v 8-9. týdnech vìku a poslední pøeoèkování pak dostávat ideálnì ve vìku 16 týdnù, kdy u¾ je ni¾ší hladina protilátek od matky. Kdy¾ se ukonèí oèkování døíve, tak jak se to èasto dìlá ve 3 mìsících, nemusí mít a¾ ètvrtina štìòat dostateènou hladinu protilátek a mù¾e onemocnìt napø. parvovirózou, proto¾e protilátky, které štìnì v krvi má, se navá¾ou na vakcínu a její efekt pak není takový. Po prvních štìnìcích vakcinacích, by mìlo následovat pøeoèkování v 1 roce a pak u¾ je mo¾né nìkteré z nemocí, jako jsou napø. parvoviróza (nebezpeèné prùjmové onemocnìní, virus napadá i bílé krvinky, mù¾e poškodit i srdce a další tkánì), psinka (virové onemocnìní, které podle formy napadá nervový systém, støeva, kù¾i nebo plíce, tzv. „psí spalnièky“ – virus je ze stejné skupiny virù jako ten lidský) èi hepatitida (virový infekèní zánìt jater), oèkovat 1x za 3 roky. Všechna jmenovaná onemocnìní konèí u vìtšiny psù smrtí nebo trvalým poškozením zdraví. „Trend neoèkovat u¾ dorazil i mezi majitele psù, a chtìla bych pøed ním dùraznì varovat, proto¾e jedinou skuteènou ochranou je vèasné a kvalitní oèkování,“ upozoròuje MVDr. Martina Naèeradská. Stejnì tak i extrém oèkování všeho ka¾dý rok není správný, proto¾e to zbyteènì zatì¾uje imunitní systém. „Pro své klienty tedy vybírám vakcíny, které jsou šetrnìjší k organismu psù a je tedy mo¾né je oèkovat ménì èasto. Nebo pokud jim daný typ vakcíny nevyhovuje, testujeme protilátky pøímo v ordinaci, a pokud jich má pes dost, oèkovat se nemusí. Je to podobný princip jako oèkování proti tetanu u lidí – pokud má èlovìk dostatek protilátek, oèkovat se nemusí. Oèkování proti vzteklinì je v naší zemi povinné a øídí se dle registrace vakcíny, tak¾e se oèkuje 1x za 3 roky, ale také 1x za 2 nebo ka¾dý rok, zále¾í na registraci vakcíny.“
Mýtus 6: Kastrace psa vyøeší jeho problémy s chováním
Døíve panoval názor, ¾e kdy¾ se pes vykastruje, bude hodný a u¾ nebude útoèit na jiné psy. Nejen ¾e to není pravda, co¾ se ukázalo i ve studiích, dokonce kastrace psa, který útoèí ze strachu, mù¾e jeho chování ještì zhoršit. Studie, které se zabývaly vlivem kastrace na projevy agresivity psù, naopak ukázaly, ¾e kastrace mù¾e dost èasto toto chování ještì zhoršit. To, ¾e pes nemá varlata, vede sice ke sní¾ení hladiny testosteronu a pokud se pes choval agresivnì díky vysoké hladinì testosteronu, tak kastrace pomoci mù¾e, ale je to jen zlomek pøípadù. V drtivé vìtšinì pøípadù jde spíše o chování, které se pes nauèil projevovat díky tomu, co se okolo nìj dìlo a bez zmìny chování majitele a správné práce se psem to øešit nepùjde. Pokud se bude kastrovat agresivní, ustrašená fenka, mù¾e se toto chování ještì zhoršit, proto¾e pohlavní hormon progesteron zvíøe pøirozenì zklidòuje a ještì pomáhá zvyšovat hladinu serotoninu v mozku, co¾ ještì více pomáhá zvíøe uklidnit. Kastrací se tento mechanismus „uklidòování“ odstraní.
Mýtus 7: Dominance a pravidla smeèky
Teorie dominance a pravidla smeèky jsou omyly, které jsou bohu¾el stále velmi zakoøenìné v rámci výcviku psù, a spousta psù díky tomu trpí. Teorii dominance popsal Prof. David Mech, který je americkým expertem na chování vlkù, ve své první knize The Wolf: The Ecology and Behavior of an Endangered Species (1970). Jeho pozorování vycházela z pozorování vlkù v ZOO, kde ¾ijí v nepøirozených podmínkách na omezeném prostoru, s omezeným pøíjmem potravy. „Je to asi, jako kdybychom pozorovali vìznì ve vìznici a na základì tohoto pozorování pak vyhlašovali, ¾e to takto chodí v lidské spoleènosti. Naštìstí neznám moc knih o lidech, které by vysvìtlovaly, ¾e lidská spoleènost funguje stejnì jako ve vìznicích, ale bohu¾el znám mnoho knih o výcviku psù, i nìkolik televizních poøadù, kde se vysvìtluje, ¾e TAKTO to funguje v rodinì se psem, a proto bychom jako správní majitelé mìli psovi rùznými zpùsoby neustále dokazovat, ¾e není vùdcem smeèky,“ øíká Martina Naèeradská. Sám Prof. Mech teï objí¾dí svìt a pøednáší o tom, ¾e se mýlil, jen¾e bude trvat roky, ne¾ tento omyl pøestane ovlivòovat výcvik psù. Teorii dominance velmi dobøe popisuje a zároveò jednotlivé argumenty vyvrací Barry Eaton ve své knize Psí dominance: Mýtus nebo skuteènost? Popisuje, jak asi vnímá pes to, ¾e musíme jíst první, ¾e mu musíme pošlapat pelíšek, kdy¾ nedìlá co má, abychom mu dokázali, ¾e jsme „v hierarchii nad ním“ a další podobné nesmysly. Vlèí i psí smeèky fungují jako rodiny, kde je vedoucí rodièovský pár, který smeèku vede. Vùdci smeèky se stávají ti nejlaskavìjší a nejtrpìlivìjší jedinci, kteøí se starají o blaho ostatních. Mìli bychom se od nich uèit, jak se hezky chovat ke svým „dìtem.“
Mýtus 8: Není tøeba peèovat o zuby
Spousta majitelù psù je pøesvìdèena, ¾e není tøeba peèovat o psí zuby, proto¾e to døív také nikdo nedìlal. Jen¾e si neuvìdomují, ¾e psí zpùsob ¾ivota se razantnì zmìnil ve srovnání s divoce ¾ijícími psovitými šelmami. Kdy¾ ¾il èlovìk v chýších a jeho zdrojem ob¾ivy byl lov mamutù, tak si také neèistil zuby, jen¾e umíral mnohem døíve ne¾ teï a ve vyšším vìku obvykle u¾ mnoho zubù nemìl. Dnešní psi u¾ neloví, èlovìk je krmí rùznými zpùsoby, a díky veterinární péèi také ¾ijí mnohem déle. Správná péèe o zuby a dásnì zahrnuje ka¾dodenní èištìní vhodným kartáèkem a pastou, nebo pøípadnì návlekem na prst z funkèních vláken. Rùzné roztoky a pamlsky mají jen minimální úèinek a nìkteré z nich jsou dokonce toxické. Konkrétnì jeden celkem populární bylinkový roztok obsahuje mimo jiné chlornan sodný, co¾ je to samé, co je v èisticích prostøedcích jako je napø. SAVO. Nìkteré lidské pasty na zuby obsahují zase xylitol, co¾ je umìlé sladidlo, které je pro psy velmi toxické, mohou uhynout i po velmi nízké dávce v køeèích.
Mýtus 9: Pes musí automaticky zvládnout být sám
Majitelé jsou pøesvìdèení, ¾e u¾ i malé štìnì musí zvládnout být doma samo. Pomìrnì èasto se píše, ¾e pes je smeèkové zvíøe, ale stejnì tak, ¾e štìnì si musí hned zvyknout na to, ¾e bude doma samo. Pes je opravdu smeèkové zvíøe, a pokud je nucen být doma o samotì tak trpí. Vlk i pes byli v¾dy smeèková zvíøata a proto nemù¾eme èekat, ¾e se za pár desítek let pøizpùsobí našemu ¾ivotnímu stylu, kdy¾ po tisíce let byli zvyklí ¾ít ve smeèkách. Jednoduše nemají v genech to, ¾e je mù¾eme na 8-10 hodin nechat doma o samotì a odejít do práce. Pozorování vlkù a také psù na dálném východì ukazují, ¾e fena NIKDY nenechává štìòata o samotì a¾ do vìku 6-8 mìsícù a v¾dy jim „zaøídí“ tetu na hlídání. „Myslet si tedy, ¾e si poøídím štìnì, vezmu si na 14 dní dovolenou a pak to bude OK je opravdu zcestné. Nauèit na samotu lze, ale je tøeba být velmi trpìlivý a postupovat dle toho, co pes zvládá a co u¾ ne a zbyteènì na nìj netlaèit, jen proto, ¾e potøebuju jít na mejdan,“ radí MVDr. Martina Naèeradská. Dnešní doba nám velí, ¾e se všechno musí pøizpùsobit našemu konzumnímu zpùsobu ¾ivota, ale psi toto prostì nedoká¾ou, nemohou se tak rychle pøizpùsobit. „A díky tomu pak v ordinaci neustále øešíme rozkousaný nábytek a obleèení, zdemolovaný byt, štìkání a vití, kdy¾ je pes doma sám. A to hlavnì v pøípadech, kdy majitel nechává malé štìnì doma o samotì. Prakticky nikdy neøeším problémy psù majitelù, kteøí pracují z domova.“
Mýtus 10: Ka¾dý pes potøebuje spoustu pohybu, èím víc tím líp!
Ano, pes potøebuje pohyb, ale všeho s mírou. Navíc jsou u psù velké rozdíly mezi plemeny. Napø. pokud bude krátkolebý (brachycefalický) pes aportovat v létì dostateènì dlouho vyslou¾í si vá¾ný kolaps a pokud to pøe¾ije tak pobyt v nemocnici. Bohu¾el je stále rozšíøený mýtus, ¾e všichni psi potøebují stále nìco honit, za nìèím bìhat, aby se „vybìhali,“ nikdo u¾ bohu¾el nepøemýšlí nad tím, ¾e potøebují hlavnì mentální stimulaci a pokud ji nemají, tak stejnì jako lidé hloupnou a ztrácejí schopnost sociální komunikace s ostatními psy. Pokud pes provozuje pouze nauèenou fyzickou aktivitu, nebo loví – typicky házení aportù, vyu¾ívá pouze svùj instinkt a cca 2 % své mozkové kapacity. Pokud takovou aktivitu provozuje dostateènì dlouho a èasto, stane se doslova závislý na házení míèkù, na adrenalinu, který se mu pøi tom vyplaví a z jeho majitele se pak stává jeho dealer – drogový dealer. Pokud pes nìco loví, chová se instinktivnì, jeho hladina adrenalinu je mnohdy tak vysoká, ¾e ani necítí, ¾e se zranil. Èasto si pak pøetrhne vazy v koleni a ani nekulhá. Pøíroda zaøídila, ¾e kdy¾ jde do tuhého, vyplaví se adrenalin, aby organismus zvládl „stres“. Výbornì toto vysvìtluje biolog Robert Sapolsky v knize Proè zebry nemají ¾aludeèní vøedy (Why zebras don't get ulcers), vèetnì vlivu stresu na zdraví a sociální chování. V tomto se bohu¾el psi vùbec neliší od nás lidí, èím více stresu, tím více zdravotních potí¾í a ménì sociálních dovedností a tak máme parky plné psù, kteøí aportují, honí se za míèkem a pak chtìjí „se¾rat“ všechny ostatní psy…
Jak psa pak z takového bludného kruhu dostat? Jednoduše pøestat být jeho drogovým dealerem a vymyslet nìjakou spoleènou aktivitu, která bude psa mentálnì stimulovat. Pøíkladem mù¾e být tøeba hersenwerk – hlavolamy pro psy, nebo pachové práce, nebo prostì jen oèichávání zastávek mìstské hromadné dopravy.
Ondøej Hampl
