Kubík aneb Zkoušky charakteru a odvahy „Pøíhodu, která vzruší teriéra,
dánská doga mine bez povšimnutí.
(Smiley Blanton)
Nechtìl jsem psa do mìstského bytu. Dìsilo mì, co všechno by mohl nasbírat na ulicích a zavléci domù: roztoèe z holubù, vajíèka škrkavek, bakterie, bacily. Hrùza, nic takového! ®ádný pes nesmí pøes práh našeho bytu! Byl jsem neústupný a vydr¾elo mi to dost dlouho.
A¾ jednou pøi slu¾ební cestì na Moravu mi recepèní v hotelu podával s klíèem vzkaz, abych v naléhavé vìci volal domù.
„Co se dìje?“ vyhrkl jsem, jakmile ¾ena zvedla sluchátko.
„Máme pejska!“ sdìlila mi nadšenì. „Nádherný a roztomilý štìòátko. Pelíšek jsme mu udìlali pod tvým prádelníkem...“
„No ale, v¾dy» víš, ¾e já pøece...“
„Právì proto jsme ti volali. Máme štìnì doma, ale mù¾eme je vrátit. Zále¾í na tobì, jak se rozhodneš. Míša z nìj má ohromnou radost. Sama si ho vybrala u té chovatelky. Byli tam s Petrem. Pøedstav si, ¾e...“
Zatímco pøemítám, jak se rozhodnu, ve sluchátku se odvíjí pøíbìh neznámého štìnìte, je¾ se zabydluje pod mým prádelníkem.
„Je to takový vejškrabek,“ pokraèovala ¾ena, „narodil se jako poslední ze sedmi štìòat, a tak nemá ani papíry a stál by jen tisícovku. Jediný kluk, jinak samé holky. Ty mu ale dávaly strašnì zabrat, vùbec ho nepustily k ¾rádelní misce. Proto je tak subtilní. Kdy¾ si ho Míša vybrala, zalezl ustrašenì pod gauè u chovatelky v bytì a Petr pro nìj musel vlézt. Kubík je velšteriér, taková prdelka milá, musí se zvednout psychicky, ty sestry mu asi opravdu daly co proto.“
Poslouchám a pøemítám. Vida, štìnì u¾ má dokonce jméno! A jedenáctiletá dcera Míša i má ¾ena jsou z nìho celé pryè. A co ¾e se to teï vlastnì ode mne chce? Mám øíci NE!? Zachovat se jako necita? Bo¾e, jak jsou ty holky rafinované. Dnes u¾ pøesnì nevím, co jsem tenkrát øekl, ale pomìrnì rychle jsem „dovolil“, aby u nás Kubík zùstal.
Rychle se nauèil nedìlat v bytì lou¾ièky a bobky. Venku se nás ukáznìnì dr¾el a poslouchal na povely stùj, lehni, k noze, u nohy. Jen krátce ho bavilo trhat naše pono¾ky. Nejmilejší hraèkou mu byl tenisák. No zkrátka byl vzorné štìnì.
Prvního velkého prùšvihu se dopustil na Silvestra, kdy mu bylo pùl roku. Zùstal doma samotný, to byla chyba! Z pùlnoèního ohòostroje, dobøe viditelného dveømi balkonu, a z poèetných petard na našem sídlišti byl asi vystrašený. Psi toti¾, jak známo, slyší zvuky mnohonásobnì silnìji ne¾ èlovìk. Nejspíš chtìl pøed tím rámusem prchnout a ve zmatku èi ze strachu roztrhal nejdøíve kovralový koberec u dveøí z obývacího pokoje do pøedsínì. Pak se vrhl na domovní dveøe a do metrové výšky rozsápal ko¾enkové èalounìní. Kdy¾ jsme se vrátili nad ránem domù, uvítala nás nejen hrozná spouš», ale i š»astný Kubíèek, který samou radostí nevìdìl, koho má døíve vítat a olizovat. Odpustili jsme mu ve dvou vteøinách a taky jsme dospìli k názoru, ¾e koberec u¾ za moc nestál a byl nejvyšší èas koupit nový. Novì jsme si poøídili i èalounìní domovních dveøí s ochranným štítem z plexiskla, aby pøíštì k podobné škodì nemohlo dojít. Však taky nedošlo, proto¾e pøi silvestrovském veselí jsme ji¾ víckrát Kubu nenechali samotného doma.
Tehdy nás také napadlo, ¾e se mohlo jednat z Kubíkovy strany o mstu – kdy¾ jste mì tu nechali, tak tady to máte! Avšak tahle hypotéza se nikdy nepotvrdila. Kubík má v tomto smìru zlatou povahu. Pøitom znám dva pøípady, kdy se psi s gustem mstí svým pánùm. Jde o feny a dìlají stejnou neplechu. Jedna tvoøí hromádky v kuchyni, druhá pro zmìnu v obývacím pokoji, a to výhradnì na bílém koberci. Jsou to, prosím, psí dámy v nejlepších letech, tìší se dobrému zdraví a páníèkové je øádnì venèí. Tak¾e nepøipadá v úvahu, ¾e by to u¾ jaksi nemohly vydr¾et. Nic takového! Jezevèice èi boxerka jsou jen zlomyslné a mstí se kvùli malièkostem – kdy¾ tøeba nedostanou hraèku, nebo si páníèek dovolí odjet na dva dny na slu¾ební cestu.
Kubovým jediným prohøeškem jsou útìky. Zøejmì zde hrají roli svéhlavost a pudy. Zaèalo to jedné zimní noci a tehdy u¾ mu bylo pøes tøi roky. Od jeho nejútlejšího dìtství ho ráno venèí Míša, odpoledne se porùznu støídáme všichni a veèer, lépe øeèeno pøed pùlnocí, s ním na poslední vyèurání chodím já. Do zmínìné noci jsem se obešel bez vodítka. Byla to v¾dy jen krátká procházka. Minuli jsme nìkolik poulièních lamp, Kuba na nich pøeèetl, co je nového, pøipojil svùj zápis, a šlo se domù. Tentokrát odmítl. Pøitom padal sníh a mrzlo. O to víc jsem nechápal, ¾e chce zùstat venku.
„K noze! Ke mnì!“ køièel jsem marnì v tiché ulici.
Kdy¾ jsem se k nìmu pøiblí¾il na dva kroky, nenechal se chytit, odskakoval a poštìkával, snad to pova¾oval za nový druh hry. Po deseti minutách mì to pøestalo bavit a zamíøil jsem k domovu. Míša ji¾ dávno spala. Vzbudil jsem ji, chudìrku, na py¾amo si navlékla pár svrškù a spoleènì jsme vyrazili do mrazivé noci. Byla vytrvalá, ale po ètvrthodinì to vzdala i ona.
„V¾dy» je tam minus pìt stupòù a snì¾í! Kuba nastydne a dostane zápal plic!“ lamentovala ¾ena. Na noèní košili si oblékla kabát, ale ani její poèínání nevedlo k cíli.
Pak jsme ohøáli maso, dali je do Kubovy misky a s vonící návnadou vyšli pøed dùm.
Pozoroval nás ze dvou metrù, èenich se mu chvìl, ale domù palièák palièatá nešel. Prokøehlí a unavení jsme rezignovali kolem tøetí hodiny. Strach vystøídalo naštvání. Pøed usnutím jsme ho proklínali. Asi v pùl šesté mì probudilo vytí pod balkonem. V m¾iku jsem otevøel okno a venku v mrazivém jitru uvidìl zbídaèenou Kubíkovu postavièku. Stál u dveøí do domu a celý se tøásl; to vytí bylo voláním o pomoc a mo¾ná i pláèem. V py¾amu jsem probìhl domem, odemkl a pustil ho dovnitø. Pomalu a shrbenì se vlekl s ocáskem svìšeným k zemi a v oèích se mu zraèilo provinìní.
„Ten je dojemný k se¾rání,“ staèili jsme si se ¾enou zašeptat v pøedsíni, ale tváøili jsme se pøísnì. Kdy¾ byl kárán, klopil hlavu a znovu se hrbil. Osprchovali jsme ho v teplé vodì, vytøeli do sucha, pøikryli dekou, ohøáli mu maso a samozøejmì jsme mu odpustili.
Takový útìk–neútìk, který si Kuba dopøává zhruba jednou za pùl roku, má svou ustálenou podobu a trvá zpravidla od rána do pozdního veèera. Nastartuje ho zøejmì zvýšený poèet hárajících fen v okolí našeho domu, kde Míša ráno Kubu venèí. Ona jako jediná z rodiny zaèala posléze zvládat Kubu bez vodítka. Leè i její autorita konèí, ozve-li se touha. To pak Kuba znièehonic odmítne návrat domù a zmizí z naší ulice. Jenom¾e voòavé feny nenajde, a tak pøibìhne zpìt. Pøed naším domem se mezi keøi a stromy rozprostírají trávníky, tady on pak polehává a posedává. Kdy¾ si pro nìho jdeme, zaène opìt odskakovat a poštìkávat. Tak¾e le¾í kousek od domovních dveøí a je snad spokojený. Tváøí se však smutnì, a¾ by se nìkomu mohlo zdát, ¾e jsme ho snad za trest vyhnali. Kdyby tak bylo mo¾né zjistit, co se odehrává té jeho hlavièce… K návratu ho pak obvykle pøimìje hlad.
Jednou si však zøejmì našel nìco k snìdku, a tak poprvé zùstal mimo domov pøes noc, tedy pùl druhého dne. Bylo to brzy na jaøe, ten den napadlo i trochu snìhu a vál studený vítr. Jeden by psa z domu nevyhnal, øeklo by se. Ale Kuby se to netýkalo. Le¾el na zasnì¾eném trávníku, a kdy¾ jsem ho veèer lákal na misku masa, poèínal si jako obvykle – odskakoval a poštìkával.
„Tak a» si trhne nohou!“ shodli jsme všichni doma, ale nedalo nám to a ka¾dou chvíli jsme ho za záclonami sledovali. A on zase, jak jinak, smutnì hledìl do našich oken. O pùlnoci jsem vyšel pøed dùm, Kuba sedìl dva metry ode dveøí a opìt – zaèal uskakovat a štìkat… Ztracený pøípad!
Ráno v pùl sedmé na nás zvonila sousedka a vedle ní stál zkroušený Kuba. Kdy¾ vycházela z domu, celý roztøesený se jí vplí¾il pod nohama do dveøí. Jí jsme samozøejmì moc podìkovali, jemu vyhubovali – ale jen tak, aby se neøeklo. Tohle Kubovo chování dlouho znepokojovalo lidi z okolních domù. Mnozí na nás zvonili nebo nám telefonovali, ¾e je Kuba venku.
„My to víme, on tohle èas od èasu dìlá, kdy¾ mu nìco pøelítne pøes èenich. Doma v¾dy poslechne na slovo, ale jakmile se takhle ocitne venku, je s ním tì¾ké poøízení,“ vysvìtlovali jsme. Na oplátku se nám dostalo dobøe mínìných rad, ¾e by bylo dobré obrátit se na psího psychologa. Ale také se našlo pár lidí, pejskaøù, kteøí – jak jsme se dozvìdìli pozdìji – nás odsuzovali za to, ¾e Kubu trestáme tím, ¾e ho vyhodíme na mráz. Èasem jsme si to však s nimi vysvìtlili, tak¾e dnes Kubíkovy útìky s poleháváním pøed domem vyvolávají jen úsmìvy.
Nejsou to však jen jeho nepochopitelné útìky, Kuba si ještì problémovì hraje se slepicemi a koèkami. To je další potí¾. Za hrátky s jednou slípkou na návsi podkrkonošské vísky jsme zaplatili stokorunu a za¾ili nepìknou ostudu. Chybou bylo, ¾e kdy¾ slepici spatøil, nebyl na vodítku. Okam¾itì se ho zmocnil lovecký pud a pak u¾ v dalších vteøinách peøí jen lítalo. Obì» hrùzou kdákala, sedlák, co vybìhl z domu, øval na nás a my zase øvali na Kubu, který toho nedbal. Nezakousl ji, pouze si s ní pohrával, a ona zjevnì utrpìla naštìstí jen šok. Byl to ale pìkný trapas s vinou na naší stranì. S koèkami je to jinak. Jen jednu se mu podaøilo chytit a s tou si pohrával tak, ¾e ji dr¾el v zubech za kù¾i na høbetu a mával s ní, jako by jí dával hobla o trávník… Kdy¾ jsem k nìmu pøibìhl, pøivolán jejím náøkem, a køikl na nìj, tak svou obì» pustil. Onehdy však narazil na koèku nebojácnou a ta mu dala packou políèek pøes ucho, tak¾e tekla èervená… Zpravidla ale všechna taková setkání konèí tak, ¾e Kuba obíhá strom, do jeho¾ koruny koèka prchne, a naštvanì štìká, a¾ po chvíli ztratí hlas.
Pøed pìti lety, kdy mu sedm, však došlo k situaci, je¾ mohla zásadnì ovlivnit jeho další osud.
Pøi svém tradièním celodenním útìku z domova napadl je¾ka. Poblí¾ našeho èin¾áku je zahrada, odkud je¾ci veèer vyrá¾ejí na výpravy. Napadený se schoulil do klubíèka a naje¾il, Kuba kolem nìj krou¾il, vrèel a nìkolikrát ho napadl. V loveckém zaujetí však pøestal vnímat okolí, tak¾e se mi ho podaøilo chytit zezadu za obojek. Je¾kovi krvácela noha, potøeboval ošetøení, ale kdy¾ jsem se k nìmu za okam¾ik vrátil, batolil se u¾ zcela obstojnì pryè.
Tehdy pøetekl kalich trpìlivosti jak u dcery, tak i u mé ¾eny.
„Co s takovým násilníkem, který utíká, neposlouchá a ještì ubli¾uje zvíøatùm?! Takovýho psa nechceme. Pùjde z domu! U¾ je toho dost!“ notovaly si.
Kuba dostal poprvé v ¾ivotì vodítkem výprask na zadek a nastaly nejsmutnìjší dny v jeho ¾ivotì. Nikdo se s ním nebavil, ale co bylo horší – podali jsme inzerát do novin, ¾e hezkého pejska a spolehlivého hlídaèe darujeme dobrým lidem na venkovì, kde by mohl bìhat na zahradì. O jeho obèasné neposlušnosti jsme jaksi pomlèeli.
„Tak, Kubo, a je to. A¾ inzerát vyjde, zbavíme se tì a pak si koupíme jiného, hodnìjšího pejska,“ øíkali jsme a on koukal smutnì, jako by tomu rozumìl.
Tehdy jsem si vzpomnìl na jednu návštìvu u veterináøe. Èekárna byla plná lidí i psù, rozproudil se hovor a jeden pán si zaèal stì¾ovat na svého ètrnáctiletého foxteriéra. Mockrát pokousal dìti, trhal boty, podhrabával se pod plotem a utíkal, zkrátka pùsobil samé trápení. Nicménì ten pán pøišel nyní s tímhle zlým psem k veterináøi. Rodina nejen¾e nezapudila vzteklouna, který ji v¾dy jen rmoutil, ale sna¾ila se mu pomoci pøi jeho nemoci. V duchu jsem pøed tím pánem smekl.
Na inzerát nám zavolal jeden èlovìk. „Pracuju jako vrátný,“ øekl a hned šel k vìci. „Toho vašeho pejska bych bral s sebou do práce. Mám doma ještì jednoho psa, ale hodnì velkýho, a toho si tam vzít nemù¾u. Doma se ten mùj hafan s tím vaším u¾ nìjak srovná,“ dodal a zasmál se. Pak oznámil, kdy bývá ve vrátnici, kam mu Kubíka pøivezeme, a rozlouèil se. Byla to pro nìj hotová zále¾itost.
Kdy¾ man¾elka, která s ním mluvila, polo¾ila sluchátko a øekla nám, co Kubu èeká, hned nám všem bylo jasné, co udìláme.
„Do takového pekla ho nikdy nemù¾eme uvrhnout!“ shodli jsme se v nìkolika vteøinách. A ani¾ by o tom padlo slovo, všichni jsme vìdìli, ¾e jako rodina jsme právì slo¾ili velkou zkoušku charakteru. Pravda, na poslední chvíli, ale úspìšnì. Pøirozenì, ¾e Kuba od té doby mnohokrát utekl a posedával pod našimi okny, ne¾ se uráèil jít domù, ale tohle nás u¾ nemù¾e rozházet.
Tím však pøíbìh nekonèí. Vloni nás Kubík podrobil další zkoušce. A to zkoušce neménì nároèné. Zkoušce odvahy.
Kráèeli jsme v rodinné sestavì po lesní šumavské cestì, ušli asi kilometr od obce Lipka, kdy¾ se dva metry za námi náhle objevil bulteriér. Bez pána, úplnì sám, pøibìhl neslyšnì a v další vteøinì se bez varování vrhl na Kubu. Toho vedla na vodítku právì Míša. Instinktivnì ho chtìla zvednout do náruèe, ale naštìstí to nestihla. Kdyby to udìlala, bulteriér s postavou kulturisty by se na ni urèitì vrhl, zøejmì by ji i s Kubíkem povalil a situace by byla mnohem slo¾itìjší.
Takto se rvaèka odehrávala rovnou na zemi. Míša dr¾ela obìma rukama Kubu, kterému se útoèník zakousl do ramene, a køièela. Já jsem se sna¾il násilníka škrtit, by» jeho silný krk k tomu moc šancí neskýtal. Rozhodující roli sehrála v tomto dramatu nepochybnì ¾ena, která tøemi dobøe cílenými kopy zasáhla útoèníkovu hruï a bøicho. Poté bulteriér pustil Kubu a dal se na ústup.
Jak dlouho trval boj o Kubíkùv ¾ivot? Deset, mo¾ná patnáct vteøin, nám to však pøipadalo jako vìènost. Stejnì tak nevíme, jak dlouho jsme se ze šoku vzpamatovávali. Teprve poté jsme zaèali logicky uva¾ovat: krvácející rány jsme Kubovi vymyli v potoce, vrátili se k autu a ují¾dìli do Vimperku k veterináøi. Teprve kdy¾ ten konstatoval, ¾e šít bude jen na dvou místech kù¾e a ¾e zranìní nejsou vá¾ná, vrátila se nám zvolna barva do tváøí.
Na veèeøi v místní nejluxusnìjší restauraci jsme oslavili Kubíkovy náhlé narozeniny, tøeba¾e on sám zùstával ještì v šoku, tak¾e nedokázal pozøít ani ta nejvybranìjší sousta z našich biftekù. Dodávat, ¾e tento den budeme v¾dy slavit jako Kubovy druhé narozeniny, snad ani není nutné.
Pavel Kováø
* * * Pavel Kováø (1944) pùsobil v 70. a 80. letech jako sportovní redaktor deníku Lidová demokracie. Od roku 1990 byl redaktorem spoleèenského týdeníku Reflex.
Napsal následující knihy: Miloš Kopecký: Já, a po velkém ohlasu volné pokraèování Miloš Kopecký: Dùvìrný portrét (obì publikace popisují umìlecké i lidské radosti a útrapy populárního herce), dále pak MUDr. Plzák se zpovídá (¾ivotní pøíbìhy známého psychiatra), Bicanovo tajemství (o slavném fotbalistovi), Fotbalová chobotnice (o zákulisí kopané), Tøináct Taxisù Josefa Váni (¾ivotní pøíbìh ¾okeje) a Šampaòské s pøíchutí pelyòku (povídky o hrdinech Velké pardubické steeplechase). Podílel se na scénáøích a re¾ii dokumentù v Èeské televizi.
„Dlouho jsem odmítal mít psa v mìstském bytì. Ale dcera, ¾ena a hlavnì velšteriér Kubík zmìnili mùj postoj. Kuba se stal rovnocenným èlenem rodiny, lze si s ním skvìle hrát, dá se s ním komunikovat beze slov a skýtá šanci poznávat i lidi, proto¾e pejskaøù poslední dobou hodnì pøibývá,“ øíká Pavel Kováø.
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
„Pøíhodu, která vzruší teriéra,
Jak dlouho trval boj o Kubíkùv ¾ivot? Deset, mo¾ná patnáct vteøin, nám to však pøipadalo jako vìènost. Stejnì tak nevíme, jak dlouho jsme se ze šoku vzpamatovávali. Teprve poté jsme zaèali logicky uva¾ovat: krvácející rány jsme Kubovi vymyli v potoce, vrátili se k autu a ují¾dìli do Vimperku k veterináøi. Teprve kdy¾ ten konstatoval, ¾e šít bude jen na dvou místech kù¾e a ¾e zranìní nejsou vá¾ná, vrátila se nám zvolna barva do tváøí.