Televizní poøad, který se mi zapsal do pamìti stejnì silnì jako mnoha divákùm, se vysílal 22. listopadu 1962. Zrodil se v hlavì dramaturga Jaroslava Müllera. Nápad v podstatì velmi jednoduchý, ale na svou dobu revoluèní.
Do útulné chaty, jejím¾ autorem byl výtvarník Divadla Petra Bezruèe Luboš Hrùza, usedlo nìkolik „lovcù“ - vypravìèù. Lovcù, jejich¾ trofeje visely na zdech ve zpracování výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním èi vìdeckém zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbynìk Prùša, který pak uvádìl øadu tìchto poøadù a¾ do èasù, jejich¾ nejvýznamnìjším slovem byl „zákaz“.
Kdykoliv zavøu oèi a dám mozku povel lovy, uvidím jejich první aktéry, kteøí zasedli v lovecké chatì kolem stolu. Spisovatel Rudolf Luskaè, ten vyprávìl o setkání se snì¾ným mu¾em, fotograf Sláva Štochl, jeho¾ snímky o kanibalismu štik probìhly tehdy celým svìtem a od nìho¾ jsem se po prvé dovìdìla, ¾e rybáø není tichý blázen, ale romantický pozorovatel pøírody. Ilustrátor Mirko Hanák, chlap s mírou nejmíò metr devadesát, pod jeho¾ obrovskýma rukama se rodily ty nejnì¾nìjší èáry, které o¾ivovaly les a jeho obyvatele. Potom nestárnoucí pozorovatel pøírody spisovatel Jaromír Tomeèek, který jediný z nich se do¾il devadesátky. I opravdoví myslivci tam byli. František Fric, lesní inspektor, ale také autor knihy Kudu vìtevnice. Potom vedoucí polesí Šindler a Krèmáø.
Televizi zastupoval kameraman Milan Vilím. Spoleènost uzavíral herec Ludìk Eliáš, který èetl nádhernou pøíhodu z knihy Michaila Prišvina „Jak mi slou¾il Pan“.
Úspìch byl nevídaný. První dopis pøišel od Jana Wericha, dodnes opatruji hodnocení Karla Hájka, pøišly dopisy od mnoha divákù. Všichni si pøáli opakování. Nebylo to tak jednoduché jako dnes, kdy máme k dispozici dokonalou záznamovou techniku. Zbylo jen to, co si kdo zapamatoval, ostatní se rozplynulo a zmizelo v nenávratnu.
Radovali jsme se z tak veliké divácké pøíznì a chtìli jsme divákùm vyhovìt. Termín reprízy byl stanoven na 26. prosince, na Štìpána. A tak v dobì, kdy ve všech domácnostech vládl vánoèní klid a mír a všichni posedávali u sváteèního stolu, sjeli se opìt úèastníci z Prahy, z Brna, z Ostravice a z Jeseníkù. Znovu se postavila ve studiu lovecká chata, znovu se „zapálil“ v krbu oheò pro „promrzlé lovce“, na stole se kouøilo z horkého èaje, kameraman Jirka Štaud nechal rozsvítit svìtla a znovu re¾isér František Mudra dal pokyn k vysílání a Zbynìk Prùša znovu vybídl sametovým hlasem hosty k vyprávìní.
Mirko Hanák nám rozdal po prvním vysílání na památku obrázky. Na štìstí psal vìnování na druhou stranu, proto¾e my jsme je museli na opakované vysílání pøinést, a tak jenom já vím, proè je pod obrázkem krásného jezevèíka, který mi visí nad psacím stolem, napsáno: „Hanì Juraèákové znovu a ještì srdeènìji Mirko Hanák.“ Kdy¾ pøi psaní zvednu oèi, dívá se na mì psí hlava s neuvìøitelnì ¾ivýma oèima a pøipomíná mi ono první vysílání Lovù beze zbraní v roce 1962.
Kdy¾ bylo „Lovùm beze zbraní“ dvacet let, chtìla jsem publikovat vzpomínku na tak významné vysílání. Jen¾e tenkrát se ka¾dé škrábnutí muselo schvalovat a mùj šéf, Jaromír Bla¾ek, mi to zakázal. Té¾ u¾ je dávno na pravdì Bo¾í, stejnì tak jako všichni první „lovci“. Jsem zvìdavá, jak jim to tam nìkde nahoøe vysvìtluje.
Televizní poøad, který se mi zapsal do pamìti stejnì silnì jako mnoha divákùm, se vysílal 22. listopadu 1962. Zrodil se v hlavì dramaturga Jaroslava Müllera. Nápad v podstatì velmi jednoduchý, ale na svou dobu revoluèní.
Eliáš, který èetl nádhernou pøíhodu z knihy Michaila Prišvina „Jak mi slou¾il Pan“.
lovce“, na stole se kouøilo z horkého èaje, kameraman Jirka Štaud nechal rozsvítit svìtla a znovu re¾isér František Mudra dal pokyn k vysílání a Zbynìk Prùša znovu vybídl sametovým hlasem hosty k vyprávìní.