Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Judita,
zítra David.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 1

Slavomír Ravik (vl. jménem Pejèoch) je autorem knihy, vydané roku 2000 pod jménem Zapomenuté osudy. Narozen roku 1932 je absolventem Filosofické fakulty UK, postgraduálu na College of Arts v Bagdádu a té¾ Vysoké školy ekonomické v Praze.

Pùvodním povoláním ¾urnalista je autorem stovky knih z oblasti historie, nábo¾enství a dìjin umìní. Jako analytik Poslanecké snìmovny na pøelomu tisíciletí èi poradce pøedsedy vlády ovšem  v dobì normalizace prošel i øadou perzekucí. Ve svém ¾ivotním finále je hlavnì spisovatelem.

Ony mimoøádné osudy zapsal Ravik podle osobních rozhovorù v letech šedesátých a sedmdesátých minulého století s lidmi, dnes u¾ ne¾ijícími. Vìtšinou ho doprovázel, a ony vzácné lidi fotografoval, profesionální fotograf Bedøich Kocek, jeho dodnes pøítel. Zaètìte se do onìch osudù a pohleïte do jejich tváøí. Pøipomenete si slavné automobilisty èi piloty stejnì jako detektivy èi polepšené  zloèince, cestovatele èi novináøe a filmaøe.

Jako první ukázku z nabízeného seriálu pøijmìte krátké zastavení s detektivem Zdeòkem Bubníkem.

 
Olga Janíèková
 
ZDENÌK  BUBNÍK, legendární pra¾ský detektiv, 1888 – 1975      

V díle Emila Vachka, ještì pøed proslulým slídièem Klubíèkem, se objevoval tajemný policejní komisaø Plašil. Byl mu nìkdo ¾ivou pøedlohou?  A kdo? Emil Vachek se krátce pøed smrtí zmínil o jistém Zdeòku Bubníkovi, postrachu všech zlodìjù a vrahù. S pøítelem panem Rù¾kem jsme, jako dvojice maskovaná èernými brýlemi, v jisté obci za Prahou obcházeli dùm od domu, spoléhajíce na š»astnou náhodu.

U plotu jedné zahrady si nás trochu pøimhouøeným levým okem prohlí¾el starší mu¾ a nám se okam¾itì vybavil pøesný popis komisaøe Plašila, jak ho uvádìl Vachek: „Komisaø Plašil zamrkal levým okem, je¾ bylo vyvinutìjší ne¾ pravé, nebo», chodì  jen pøi zdi nebo okraji chodníku aby mìl dobrý pøehled, namáhal levé oko více ne¾ pravé…“

„Komisaø Plašil, jestli se nemýlíme“ vyhrkli jsme spoleènì a tím jsme si docela neplánovanì vynutili pøiznání. „Co chcete?“ vybafl na nás a tak nás ujistil o tom, ¾e máme tu èest s hledaným nejvìtším èeskoslovenským detektivem Bubníkem. „A nic vám nepovím, jsem unavený! Pøijeli jste zbyteènì!“, zasmál se ïábelsky. Ale pøece jen se nám podaøilo pozvat ho do auta a odvézt k nedalekému lesu, i kdy¾ za neustálých jeho protestù. Sedíce pak na pora¾eném kmenu, zkoušeli jsme ho zpovídat. „Jaký byl váš nejvìtší pøípad? Aspoò to byste nám mohl øíct!“

Znovu nám odpovìdìlo ïábelské zachichotání a krátká poznámka:“ Já mìl toti¾ jenom velké pøípady. Jestli to  nevíte, napsal o mnì kuplet Karel Hašler a novináøi o mnì nepsali jinak  ne¾ jako o Cliftonovi èíslo dvì, jako o oku noèní Prahy,  o novém Sherlocku Holmesovi a jako o postrachu všech lupièù…“  A jak reagovali lupièi?“, ptáme se tentokrát u¾ nesmìle. „To byste mìli slyšet polského krále kapsáøù“, povídá Bubník. „To bylo v dobì, kdy v cestovní kanceláøi na Pøíkopech vybavovali stovky slovenských vystìhovalcù. Ka¾dou chvíli se nìkterému z chudákù ztratila tobolka. Tak se tam vypravím, vidím malého kluka s èervenýma oèima, nìjakého dìdu  a ještì dvì podezøelá individua, jak se motají mezi houfem Slovákù. Najednou všichni udìlají zeï a staøík, kdo by èekal tu obratnost, sáhne komusi po šrajtofli. V tom momentì jsem skoèil. Jsem sice malý, nemám svaly, ale mìl jsem v¾dycky ú¾asnou energii. Je to jako u psù – na velkého zamlaskáš, podrbeš ho za ušima a vykoupíš si klid. Malý psík slabì zaštìká a ne¾ se nadìješ, máš roztr¾ené kalhoty. A tak jsem kromì toho kluka chytil všechny tøi najednou.  Sind Sie Bubník?“, ptá se mì okam¾itì ten starý. „Jo“, povídám. „Proboha“, zaène kòourat  starý, „moje ¾ena mi øíkala, nejezdi do Prahy, tam je Bubník, ten tì urèitì chytne. Šedesát let mi to vycházelo a teprve sem si musím jet pro pouta…“

„No a já jsem mìl zakrátko zprávu z Polska, ¾e mám tu èest s králem kapsáøù, který si „našetøil“ na dva americké bouráky, na dva hotely a kterého nikdo bìhem šedesátiletých loupe¾í nechytil. A teï mì odvezte zpátky, proto¾e vám u¾ víc neøeknu …“

Vyslovujeme obdiv Bubníkovu talentu a uva¾ujeme nahlas, jak to asi muselo být tì¾ké, polapit nìjakého zkušeného lupièe nebo dokonce vraha. „Blbost“, chytne se Bubník znovu. „V detektivní práci zále¾í pøedevším na štìstí. Komplikované pøípady, kdy vrah za sebou nenechá ¾ádné stopy, to je jenom v románech. Ve skuteènosti nikdy. Ka¾dý za sebou nechá stopu aspoò sebemenší. Já nejsem genius, vidím jenom na ka¾dém pøedmìtu víc ne¾ všichni ostatní.. A štìstí, to já jsem mìl hned u prvního pøípadu, od vra¾dy u vinohradské vodárny. To si ovšem nemù¾ete pamatovat,“  dodává Bubník  pohrdavì. To proto¾e jsem byl u policie teprve tøetí den. Zavolali mì v osm hodin ráno k mrtvole úplnì rozsekaného mu¾e, zabalené do celty. Napadlo mì hned, ¾e vra¾da musela být spáchána v Praze, proto¾e tenkrát byl ještì akcíz a ka¾dé zavazadlo, ka¾dý ranec byl na okraji Prahy dùkladnì prohlédnut. A jak tak dumám, volá telefonem jakási Šlinková, ¾e postrádá otce, hadráøe z Holešovic. Trochu pomatenì ze sebe vysoukala, ¾e otec odešel z domu s osmi stovkama nakupovat nìkam k øece pytle.

Vzal jsem s sebou dva detektivy a v jednu hodinu po poledni jsme u¾ mìli prochozený celý pravý bøeh Vltavy; vìdìli jsme docela bezpeènì, ¾e tady nepøichází nikdo v úvahu. Nevadí, povídám, Vltava má dva bøehy. Pøejdeme pøes Karlùv most a potkáme policajta. Neprodává tady nìkdo pytle, ptáme se. No, snad jedinì by to mohlo být u vetešníka Václava Douši. Okam¾itì mi bleskly hlavou iniciály VD, které jsme uvidìli ráno vyšité na oné celtì. Skoro poklusem se  vøítíme do obchodu. Co si pøejete, ptá se vetešník, který zrovna prodával nìjaké ¾enské zelenou blùzu. My poèkáme, povídám netrpìlivì a nemohl jsem se doèkat, a¾ ta ¾enská bude na ulici. A  pak jsem jako mladý zajíc vyhrkl – Douša, vy jste zabil toho Šlinka! Bez dùkazù bych si takový pøímý útok nikdy pozdìji nedovolil. Ale tentokrát mi to vyšlo. Douša se zhroutil a já pod hromadou hadrù našel plno krve. Teprve dodateènì jsem zjistil, ¾e monogram na celtì nepatøil Doušovi, ale jakémusi demobilizovanému vojákovi, který ve vetešnictví prodal celou svoji výstroj. Zkrátka èlovìk musí mít štìstí. A teï mi dejte pokoj, proto¾e já opravdu nemám chu» nic povídat!“

Takhle konèila ka¾dá kapitola a bylo jich ještì hodnì. A nìkdejší policejní komisaø, šéf pra¾ských detektivù a majitel soukromé detektivní kanceláøe Zdenìk Bubník se znovu a znovu bouølivì chechtal naší  snaze, nìco se dozvìdìt. Tak jsme z milého komisaøe vytáhli všechno, co jsme vìdìt chtìli. I vyloupený trezor  v trojské mlékárnì. To se stalo právì po policejním plese.  Bubník notnì unavený právì lezl do postele, kdy¾ se ozval telefon: a tak celé dopoledne pozoroval pokladnu, studoval stopy, a¾ pøišel na komisaøství telegram: ve Špindlerovì mlýnì byl vidìn podezøelý èlovìk, odjel do Prahy a bude bydlet v hotelu Zlatá husa. Intuice Bubníkovi napovìdìla – to bude on…

Komisaø se okam¾itì vydal do Zlaté husy, ale z hostí nepøipadal v  úvahu ani jediný. I zalistoval Bubník v hotelové poštì a objevil telegram z Frankfurtu nad Mohanem. Ne¾ ho staèil pøeèíst, zazvonil telefon a on zvedl sluchátko a hlásil Zlatá husa. „Pište si,“ øíká Bubník „volejte okam¾itì Frankfurt èíslo … atd“. Jak zavìsil, brnknul známému komisaøi na Hlavní poštì, aby sdìlil, odkud bude volat kdosi Frankfurt. Ve ètvrthodince u¾ Bubník vìdìl, ¾e je to hotel Gráf na Vinohradech. Øítí se autem po Vinohradech a tìsnì pøed telefonní budkou chytí elegantního, trochu silnìjšího pána; pøitoèí se k nìmu, uká¾e policejní odznak a nevinnì zašeptá: „Vá¾ený pane, rád bych se vás na nìco zeptal…“

„Pus»te mì,“ šeptala obì», „ dám vám peníze, desetitisíce, bydlím v hotelu Myška, tam se rozdìlíme. Nasedli tedy do vozu a tajemný spolucestující projevil neklid teprve ve chvíli, kdy vozidlo zastavilo pøed úøadovnou Bubníkovy kriminálky. A sotva se proto sobì posadili, pøinesou mu telegram: „Na èeskoslovenské státní území prchl nebezpeèný zloèinec Weber. Dopustil se v Nìmecku milionových podvodù s lihem. ®ádáme o zatèení, vypisujeme odmìnu 120 000 korun …“ Bubník se podíval na zatèeného pøes okraj telegramu: „Tak ¾ádné schovávaèky, pane Weber!“ A mìl, jako u¾ tolikrát, štìstí. Mimochodem, i tìch 120 tisíc korun bylo tenkrát vypláceno jemu.

Stejnì napínavé bylo trojnásobné vypárání nacpaných tresorù na ¾idovské radnici, pestré vzpomínky na man¾elské nevìry, pátrání po nejnebezpeènìjším vrahovi, kterému se v pravé poledne vyhnuli na Václavském námìstí i detektivové… Dohromady vyšetøil 17 vra¾d a 150 velkých pøípadù, které pod palcovými titulky  otiskly snad všechny èeské a mnohdy i zahranièní noviny. A dozvìdìli jsme se, ¾e náš Clifton nemìl opravdu ani jeden pøípad nevyøešený. Bylo to o to cennìjší, ¾e tehdy, jak øíkal, mìla policie na ètyøce jen dvì auta. V jednom jezdil policejní president, v druhém bezprostøední Bubníkùv šéf. Bubník po stopách zloèincù kráèel pìšourem a jen v nejsvízelnìjších okam¾icích najal taxi.

Kdy¾ jsme pak u¾ notnì unaveného komisaøe odvezli zpátky do zahrady venkovského domku, 77letý Zdenìk Bubník pøimhouøil své levé oko a naposled provázel svým ïábelským smíchem zvolání: „Nemìli jste sem vùbec  jezdit, u¾ jsem øekl, ¾e vám nic nepovím!“

On se nám smál mo¾ná proto, ¾e u¾ tehdy musel mít rozepsané svoje vzpomínky; vyšly kni¾nì v roce 1969 a legendární detektiv tam vzpomíná jak na „své“ vrahy, tak na  zlodìje i podvodníky. Mezi øádky této knihy ètenáø pochopí, v èem tkvìlo tajemství jeho stoprocentních úspìchù: on prostì jen nemìl rád nevyjasnìné pøípady! Píše: „Nemám pokoj, dokud tomu nepøijdu na kloub! Kdy¾ jsem sedìl v kanceláøi, bylo mi, jako bych sedìl na øeøavém uhlí. Sotva jsem mìl chvilku, u¾ jsem mazal ven! Dr¾el jsem se poøád toho, co jsem si pøedsevzal na zaèátku – hospod.“ A tam se také Zdenìk Bubník mnoho dozvìdìl!

A potom štìstí, o kterém mluvil i s námi. V knize píše: „Já sice nejsem povìrèivý, ale co se štìstí týèe, na to tedy vìøím. Dodnes nezapomenu otoèit knoflíkem, kdy¾ potkám kominíka a od jetele se bez ètyølístku nehnu, abych si to své štìstí pojistil. A vyplácí se mi to.“

Také zdùraznil jaksi mimodìk, ¾e „èlovìk musí mít k svému øemeslu vztah, pak si ho to øemeslo nìjak poznamená a pøizpùsobí si ho svým potøebám a pak u¾ jde všechno jak na drátku.“
 
Slavomír Pejèoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 21.08.2019  20:25
 Datum
Jméno
Téma
 21.08.  20:25 Dagmar
 21.08.  20:25 Dagmar
 30.11.  08:32 Von
 30.11.  05:48 Jitka
 29.11.  19:15 zdenekJ
 29.11.  08:54 ferbl
 29.11.  07:43 Dana
 29.11.  07:20 KarlaA