Nespravedlnost dìjin (1/2)
Ka¾dý národ má své hrdiny. Významné osobnosti, nad kterými se dme pýchou. Ty, je¾ oslavuje a uznává. Zároveò se však v jeho pamìti najdou i nepøátelé, zrádci, škùdci, negativní a ne¾ádoucí postavy. A» u¾ hodní èi zlí, nìkdy se ve škatulce ocitnou ne úplnì po právu. Platí za jeden z rysù dìjin, ¾e se nezøídka dopouštìjí nespravedlnosti. Nebo snad stojí na vinì špatná pamì» národa? V èeském prostøedí bychom našli vícero pøíkladù a jistì i jinde, jak se mnohdy fakta rozcházejí s obecnì v¾itým mínìním. Zajímavé svìdectví o tom vydává i vláda lucemburské dynastie na èeském trùnu.
Byli ètyøi. Jan, Karel, Václav a Zikmund. Na královském stolci sedìli od roku 1310 do roku 1437. A zatímco druhý z nich, Karel IV., se vryl do pamìti všech jako jeden z nejvìtších Èechù (dokonce triumfoval v celorepublikové anketì na toto téma), zbylý triumvirát dopadl neslavnì. Jan, král cizinec a král diplomat, se v hodinách dìjepisu pøíliš neøeší. Moc tu nepobyl, a kdy¾, vracel se pouze pro peníze na svá dobrodru¾ství a zastavoval kvùli nim královské hrady a majetek. Václav IV., syn tolik nepodobný otci, a¾ se tomu nechce vìøit. „Oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína, ne¾ království svého,“ napsal v Historii èeské pozdìjší pape¾ Pius II. A Zikmund? Ta liška ryšavá, co zašantroèila Braniborsko, nechala upálit Mistra Jana a ještì proti Èechám organizovala køí¾ové výpravy? Jaký jiný náš panovník je v národním povìdomí zapsán tak negativnì?
Toliko stereotypy, se kterými se setkáváme – bohu¾el – i dnes. Ponechme teï v klidu spát Karla IV. Zaslou¾í si to, v¾dy» byl jedním z nejvìtších panovníkù v evropských dìjinách vùbec! Vyrovnat naše souèasné politiky na sebe, nebudou mu šahat ani po paty, nato¾ po kotníky. Osoba Karlova formátu nám v dnešní dobì zoufale chybí a je to znát…
Ka¾dopádnì k tatíkovi. Pøízviska král cizinec, král diplomat, jsou pøiléhavá. V¾ijme se však do tehdejší situace. Èeská reprezentace se po vymøení Pøemyslovcù a ètyøech nepøíliš š»astných letech domluví s Jindøichem VII. Lucemburským, králem Svaté øíše øímské, na Janovi jako budoucím vládci. Pøitom sotva dovršil ètrnácti let! Je vychovaný v rozdílných pomìrech a názorech, pøichází do neznámého prostøedí ovládaného sebevìdomou šlechtou, neumí slova èesky a o ètyøi roky starší man¾elka, Eliška Pøemyslovna, taktnì øeèeno, nepøedstavuje zrovna ideální dru¾ku. Šlechta ho navíc nutí k tomu, aby se místo cizími rádci obklopoval domácími velmo¾i, kteøí – aby toho nebylo jo málo – ještì soutì¾í mezi sebou navzájem.
Jak tohle asi mohlo dopadnout? No blbì… Pøedstavme si – s trochou nadsázky samozøejmì –, jak nìjaký nebohý kluk z ciziny rovná tu naši dnešní sebranku do latì… Moc to nejde, co? A tak po letech pùtek a pøetahování, vzájemných intrik a nejrùznìjších bojù pøedává nakonec Jan moc v zemi do rukou šlechty a orientuje se na zahranièní politiku. Asi nebudeme daleko od pravdy, kdy¾ nás napadne, ¾e ze zdejších pomìrù byl tehdy mírnì… roztrpèený. A za sedm století se toho zase tolik nezmìnilo, ¾e…?!
Pøesto se Honza za hranicemi sna¾il. A jak! Pøipojil Slezsko. Ale pozor, ne ten zbyteèek, co nám zùstal po prohraných válkách o rakouské dìdictví, nýbr¾ Slezsko celé! A trvale k Èechám pøièlenil i Chebsko, tehdy tøikrát tak velké. A jeho význam nejlépe ilustruje úsloví, které se tehdy v¾ilo v Evropì: „Bez Boha a èeského krále nelze vyøídit svou vìc“. Kromì toho Jan zametl cestièku na øíšský trùn prvorozenému synátorovi, co¾ si rovnì¾ zaslou¾í pozornost. On to byl tehdy sakra kumšt! Kájovi nespadl trùn krále (a pozdìji císaøe) Svaté øíše øímské do náruèe jen tak pro nic za nic, pouze pro jeho hezké oèi. Kdepak.
Dokonce i školákùm je dobøe znám Janùv tragický konec v bitvì u Kresèaku. Slepý se zde nechal vést pøímo doprostøed bitevní vøavy. Jistì nepoèítal s tím, ¾e by pøe¾il. Rozhodl se tak ukonèit ¾ivot zpùsobem hodným opravdových hrdinù. Svìdèí to o jeho nesmírné stateènosti a zároveò i vìrnosti a loajalitì vùèi francouzskému spojenci Filipovi VI. Eduard III., anglický král a vítìz bitvy, údajnì nad Janovou mrtvolou pronesl: „Padla koruna rytíøstva, nikdo nebyl podobný tomuto èeskému králi.“ A» u¾ je to skuteènost, èi spíše pouze báje, podobné legendy v sobì mívají alespoò zrnko pravdy. A Jan byl panovník, který si uznání zaslou¾í.
