Tak to je pìkná sviòárna!
„Zaslechl jsem, ¾e nad naší knihou dr¾í svou ochrannou tlapu nìjaká spoleènost „Pøátel zvíøat v Šišlámovicích“, zaèal z nièeho nic Kolja, kdy¾ se pøedtím poøádnì na¾ral a ještì si staèil utøít dùkladnì fousy o nový koberec v obýváku.
„V¾dy» je nikdo ani neznááá!“ zavyl, buï ¾e mìl bøicho opravdu plné anebo ¾e mì zase chtìl provokovat.
„Ale zná! Spoleènost pøátel zvíøat v Šemanovicích u Kokoøína, která byla kdysi nadací, je tak známá, ¾e ji zná i Brigite Bardot, a to je nìjaká hereèka!“
„Vá¾nì?“ zavyl Kolja tentokrát trochu nevìøícnì a šel se podívat, jestli ještì nìco nezbylo v misce. „Tuhle spoleènost znají dokonce i Chrudoš a Š»áhlav, a to jsou psi jednoho slavného re¾iséra v Americe. A pøedstav si, ¾e tihle dva odvá¾livci napsali dokonce blahopøejný dopis zakladateli nadace Ondøeji Suchému.
„No a?“ štìknul Kolja ura¾enì, buï ¾e u¾ v misce opravdu nic nenašel, anebo ¾e se ho jména tak slavných psù nemile dotkla.
„Jak rychle nadace vznikla, tak rychle skonèila“, nevšímal jsem si ho. „Byla zrušena a suspendována na spolek. Moudøí páni nahoøe, kteøí si nechají øíkat poslanci lidu, toti¾ rozhodli, ¾e podmínkou pøe¾ití všech nadací bude propøíštì malounká sumièka – pouhých pùl milionu korunek na kontì. Na tu by se však nesmìlo sáhnout, slou¾ila by jen jako takové pøilepšení...“
„A co se èertíš? Pøilepšit všem psùm, a pro mne za mne i ostatním zvíøatùm, by bylo dobøe, ne?“ skoèil mi do øeèi Kolja.
„Naivko! V tom to právì bylo! ®e se z té sumièky nemìl mít dobøe ¾ádný ètyøno¾ec, ale jenom banky. Zrušily se malé nadace, a pøitom se nedokázalo zabránit tomu, aby byly peníze nadací zneu¾ívány. Jsou tam toti¾ nìjaké úlevy na daních – teï pøesnì nevím. Není to pravidlem, ale klidnì se mù¾e stát , ¾e nejvìtší gauneøi toti¾ tìch pìt set tisíc samozøejmì snadno jako jistinu slo¾í. Jak vidíš, kdy¾ jde o nìkoho bøicha, doká¾ou poslanci myslet pøímo hlavou! Na vás zvíøata nikdo nepomyslel a tak všechny malé nadace jednoduše zanikly.“
A proè ty poslanci pomáhají tìm bankám a radìj nepomáhaj nám psùm?“
„Asi s tìma bankami si lépe dorozumìj jak s vámi psy.“
„Tomu teda nerozumím… “
„Bodej» by jo! Tohle by snad mohli pochopit jenom ve Zvonokosích nebo v Kocourkovì.“
„Tak to je pìkná sviòárna!“ zuøivì se naje¾il Kolja.
„Uklidni se! Máš pravdu, ale takhle se nemluví o reprezentantech státu! Víš, ¾e tím urá¾íš všechny lidi v Èechách, kteøí si tyhle zástupce lidu vybrali a dali jim svùj hlas?! A ty jako èistokrevný cizinec, i kdy¾ tvùj páníèek se cítí být Èech jako poleno, musíš dr¾et pusu!“
„Hm. Tomu teda opravdu nerozumím,“ kroutil dál hlavou Kolja. „To já bych takovým lidem svùj hlas nikdy nedal!“ vyøešil to nakonec jednoduše po svém, ale pak si na nìco
vzpomnìl: „Hele, nemohli bychom spolu napsat tìm dvìma slavnejm psùm, tomu Chrudošovi a Š»áhlavovi?“
„Taky ¾e jsem jim u¾ napsal! Ne jim, ale jejich páníèkovi! Ale jestli se chceš seznámit s tìma dvìma, tak to bohu¾el nepùjde, proto¾e pan Forman pøipravuje v Evropì nový film a...“
„... A nemoh´ bych si v nìm zahrát?“ napadlo najednou Kolju a u¾ se celý kroutil, vpravo vlevo, uši podnesl vší silou nahoru a pusu od ucha k uchu, jak vìdìl, ¾e mu to sluší nejvíc.
„Re¾isér Forman... re¾isér Forman,“ bruèel pøitom. „Je to pøece ten, co natoèil ten známej film o psovi Amadeovi, ne?!“
Kolja zkrátka zase jednou pøedvádìl svoje znalosti a všechno motal dohromady.
„Poøád jen koukáš na televizi a máš pak z toho v tvé své psí hlavì èardáš,“ odbyl jsem ho, ale Kolja se jen tak nedal.
„Hm, máš asi pravdu, ale stejnì bych si rád v nìjakým tom filmu zahrál. A kdy¾ ne zahrál, tak bych se aspoò strašnì rád nauèil psát. To by mì ty dva nauèit mohli, ne?
„Jednou se jich na to mù¾eme zeptat, ale teï, jestli chceš, ti pøeètu blahopøání, které ti vzdìlaní psi Chrudoš a Š»áhlav spoleènì s Milošem Formanem poslali Ondøeji Suchému“, øekl jsem, abych mìl od Kolji pokoj. Pak u¾ jsem na nic neèekal:
„Kdy¾ se mì moji dva psi, Chrudoš a Š»áhlav, zeptali, zdali èlovìk má také duši, ukázal jsem dopis od Nadace pøátel zvíøat v Šamánovicích. Pøeèetli jej pozornì, vrátili mi mírnì poškozenou botu, zatanèili krátký taneèek radosti a po¾ádali mì, abych vám napsal toto: Zní to jako pohádka!
Vaše Bo¾í hovádka.“
Miloš Forman
„Hm, ty psi jsou fakt dobrý, já skládat básnì neumím. “
„Vá¾nì?“ na oko jsem se podivil. „To v Èesku je pøed volbami básníkem ka¾dý poslanec!“ Kolja mì neposlouchal. Chodil sem a tam a vrtìl hlavou, jako v¾dycky, kdy¾ nìèemu nerozumí.
„A vùbec, o psech, který umìj èíst a psát, jsem ještì neslyšel,“ vybafl, kdy¾ se dost napøemýšlel. „Ty by mohli od hodiny dìlat poslance, co øíkáš? Takovejm bych urèitì svùj hlas dal. Taky si myslím, ¾e by psi ve vládì byli lepší a spravedlivìjší, ten Chrudoš a Š»áhlav urèitì, u¾ proto, ¾e mají rádi lidi, a kdo má rád lidi, tak má rád i zvíøata,“ zakonèil filozoficky Kolja a znechucen z apoliticko–psovské situace v Èechách, na Moravì i ve Slezsku odešel na zahradu. Praštil tam sebou na trávu, a¾ vyskoèily na nebi hvìzdièky a za chvíli u¾ jenom hlasitì chrápal.
Politika není zkrátka vùbec jednoduchá, zvláštì kdy¾ není ani pro koèku. Politika nìkdy utahá i konì, bruèel ze sna.
Václav ®idek
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!
