Mìl jsem pár týdnù po operaci srdce. Trojitý by-pass se tomu øíká. Sedìl jsem v èekárnì v kladenské nemocnici. Nebyl jsem tam sám. Naproti mnì sedìly dvì starší dámy. V mých letech. Mìl jsem divné myšlenky. Radost se mísila s pro¾itkem kardiochirurgického sálu. Mìl jsem strach, aè jsem se cítil mnohem lépe. Jen rozøezané kosti bolely. Zahánìl jsem myšlenky na operaci. „Hlavnì aby ty báby nezaèaly s nemocema,“ pomyslel jsem si. Jakoby mne slyšely.
„Paní, já mìla klinickou smrt!“ zaèala ta baculatìjší. „U¾ je to tady“, zbledl jsem. Druhá dáma, ta vychrtlá, radostnì vzkøikla:
„To je zajímavé, paní, vyprávìjte!“
Baculatá se rozhlédla, zastavila na chvíli pohled na mnì, a zaèala:
„Najednou jsem byla mimo. Veliký tunel, šla jsem v nìm, vzadu záøilo veliký bílý svìtlo.“
„Co dál?“ zvìdavì se ptala vychrtlá.
„Spatøila jsem zástup lidí, duší, a jedna na mne volala: 'Paní Hanousková, ještì nepøišel váš èas. Vra»te se dolù. ' A tak jsem tady v èekárnì.“
Zaèalo mne píchat na prsou. A ta vychrtlá se nadšenì ozvala: „Já mìla taky klinickou smrt!“ Marnì jsem uhýbal oèima. Zaèala zjevnì vyprávìt i pro mì.
„Byla jsem v bezvìdomí, šla jsem po cestì do velikého tunelu…“
„Jako já!“ skoèila jí do øeèi baculatá. „…a na jeho konci záøilo veliký svìtlo jako mìsíc!“ „Jako u mì!“ pøikývla baculatá.
Vychrtlá pokývala hlavou, pomlaskla a vyprávìla dál:
„Vzadu stál zástup duší…“ „Jako u mì!“ nadšenì opìt vzkøikla baculatá. „A jeden pán, tedy duše, mi laskavì pokynul: ' Jdìte zpátky, paní Nováková, váš èas ještì nepøišel', a tak jsem tady v èekárnì!“
Dámy na chvíli ztichly a já se tìšil, a¾ mne pan primáø Povolný zavolá. Netìšil jsem se dlouho. Chvíli si dámy vyprávìly, jaký to bylo klidný a veselý za minulýho re¾imu, jak okresní tajemník dal baculaté k Mezinárodnímu dni ¾en bonboniéru a mýdlo, a ta vychrtlá vyprávìla, jak jí dal soudruh Bre¾nìv pusu.
„Pane Fousek, vy jste mìl taky klinickou smrt, ¾e? Èetla jsem nìco o vás v novinách!“ Jedovatì se na mne náhle otoèila baculatá.
Pøemýšlel jsem, co øíct. Zèistajasna jsem vyhrkl, abych je potìšil.
„Ano! Mìl!“ Dámy zpozornìly a upøely na mne dychtivé zraky.
„Vyprávìjte“, ¾adonila vychrtlá. Zaèal jsem.
„Šel jsem pomalu tunelem a vzadu záøilo veliký svìtlo!“
„Jako u nás“, divily se obì dámy.
„Spatøil jsem zástup duší. Stály vedle sebe, všechny mìly šedé obleky.“
„Ty naše taky! Jako u nás!“ ozvaly se pacientky.
„Vzadu, nad zástupem stála veliká socha Vladimíra Iljièe Lenina!“
„To my jsme tam nemìly!“ témìø spoleènì vzkøikly pøekvapené dámy.
„Já, ano! A najednou vystoupil ze zástupu šedý pán s èervenou kravatou, vztáhl ruce a volal na mne: 'Soudruhu Fousku, soudruhu Fousku, pojï mezi nás! '“
Dámy ani nedýchaly.
„A co jste mu øekl vy?“ ptala se vychrtlá s rozzáøenýma oèima.
„Já jsem øekl: Soudruzi, já se na vás vyseru, já jsem radši na zemi'. A tak jsem tady s vámi v èekárnì.“ V místnosti se rozhostilo ticho.
Pozdìji mi primáø Povolný øíkal: „Pane Fousku, nevíte, co se stalo tìm dámám pøed vámi? Obìma se zvýšil tlak.“
Z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
Klinická smrt