Mù¾ete svému psu vykládat jakoukoliv bláznovinu
a on na vás v¾dycky vrhne pohled pravící:
„Mùj bo¾e, ty máš pravdu! Nikdy jsem na nic takového nepomyslel!“
(Dave Berry)
Nudle dlouhá ušatá
Takhle mi øíká vychovatelka. Obèas to zmìní na ®í¾alu, ale to není o moc lepší. Mé pravé jméno je Fanynka, jen¾e s takovým se do knihy nedostanu, i kdybych podhrabala všechny záhony, a ¾e hrabat, to jezevèice umìj! Nevadí, na zadní se z toho stavìt nebudu. Abyste vìdìli, stejnì mám téhle slavné publikace plné zuby! A toho Kolji i s tím jeho páníèkem V. R. taky! To mají plnou hubu øeèí, jak rádi by slyšeli nìjaké vyprávìní o obyèejných psech, ale pøitom se kamarádí jen se samými hvìzdami. Tady ve vychovatelnì se povídá, ¾e si ten rozmazaný Kolja dokonce brousí zuby na Oskara! Kdybych mohla, hned bych mu øekla, jak nás tím poøádnì namích! Nás – psy a koèky z vychovatelny! A jestli chtìjí ti dva opravdu vìdìt, jak to mezi námi obyèejnými psy chodí, tak a» se k nám pøijedou podívat!
Ne ¾e bych si nepamatovala, jak vypadá domov, myslím ten opravdový, nebo ¾e bych nevìdìla, co to je patøit do rodiny, spát v peøinách a stolovat s panièkou u jednoho stolu. Panièku mám. Dokonce slavnou. Jen¾e si usmyslela, ¾e mì dá pøes léto na pøevýchovu! Prý abych se zbavila nìkterých návykù a výrazù! Taková pitomost! Pokus o pøevýchovu se mnou podnikla u¾ loni, kdy¾ mì vstrèila do Støednì vzdìlávacího ústavu psích šlechtièen v Libni. Ale co vám budu povídat, je to prostì takový lepší pas»ák! Letos téhle polepšovnì øíkají rekreaèní tábor. Vìzòù je tu málo, ale o to víc nás mù¾ou pérovat. Kdo? Pøece šéfka a vychovatelé Helenka s Láïou.
Podobný osud potkal i vzteklou rezavou ®ofku, plemeno neurèité, a dokonce i Theodosijeva, zámeckého chrta. Ten hrál ve filmu a ta zašlá sláva ho tak u¾írá, ¾e u¾ je vyhublý na kost. Taky je na ty své kaòky a ten rodokmen poøádnì namyšlený. Samou vznešeností ¾ere málem se zavøenou pusou, spoluvìzòù se straní a mluví pouze, je-li tázán. Golie Andìla pøišla o štìòata a tady dìlá nìco jako psychokúru. Je tak cudná, ¾e se pøed námi nejde ani vyèurat, ale výhradnì vyvenèit. Chce mì poøád chránit a nosit v hubì, a to se mi vùbec nelíbí, asi to nevydr¾ím a brzy ji rafnu. Za rvaèku je tady samotka na zadním dvorku. Diego alias Vilda je celkem normální, a¾ na to, ¾e je strakatá a má trochu delší nohy, jak se najde chvilka, hned je vystavuje. Stejnì vím, ¾e tak krásnì èitelné a elegantní fajeèky jako já tu nemá skoro nikdo, tak naè se rozèilovat?
Z domova jsem dostala batù¾ek lahùdek, ale ty si zatím schovávám na horší èasy, kdo ví, tøeba re¾im pøitvrdí. Zatím tu panuje demokratický matriarchát. To znamená, ¾e si ka¾dý mù¾eme dìlat to, co chce šéfka. Musím uznat, ¾e je to rozumné. Chce, abych spala u ní v posteli. S Andìlou, která spí na palandì, se o mì pøetahují a já se tváøím...
Zjistila jsem, ¾e se velmi vyplatí chtít všechno, co chce vedení. Já i šéfka teï jsme pro konstituèní monarchii. Králem Èech a Moravy by se moh stát tøeba svalovec Arnold Schwarzeneger, aby to tu koneènì nìjak vypadalo. Náš Theodosijev by byl pro kní¾ete Schwarzenberga. Samozøejmì! Svùj k svému, tyhle èisté rasy se vycítí i na dálku.
Za odmìnu jsem byla se šéfkou na houbách. Ona èmuchala houby a já to dùle¾itìjší. Z toho, jak usilovnì koukala do zemì, usuzuju, ¾e zítra bude houbovka. Dnes se ládovala uzeným a mnì, pøesto¾e jsem z ní samým obdivem nespustila oèi, dala jen vaøenou kù¾i! To je ta lidská láska! U¾ šéfku nemám ráda a vùbec ji neuznávám! Jsem teï pro absolutní anarchii!
Na procházku chodíme po dvou. Vzhledem k velikosti ke mnì pøiøadili angorskou koèku Sidonii alias Sissi, a aby se mì nebála, tak do tøetice koèku Felixerii øeèenou Ferina. To je dvojitá urá¾ka rasy a já to tak rozhodnì nenechám. Za tohle šéfce ještì udìlám nohy, ¾e ji to bude mrzet! Budu si stì¾ovat, i kdybych to mìla hnát a¾ do Strassburku! Stejnì mi jednou puknou nervy a já tìm angorským krasavicím zmuchlám vizá¾ tak, ¾e je budou sbírat l¾ièkou! Na protest jsem se vyválela v ovèích bobcích a museli mì vykoupat. Aby se nezbláznili! Já na tu jejich hygienu... no víte co!
Na rozdíl od koèek smím ven bez vodítka. Všude je tak vysoká tráva, ¾e mi z ní kouká jen ocásek a – co vám budu povídat, trochu se do ní bojím. Copak neslyšeli nic o encefalytidì? Krom klíš»at v ní èíhaj taky hnusní šneci. To les, to je paneèku jiná! Objevila jsem srnèí bobky a hádejte, co jsem udìlala? Správnì! Hned jsem se v nich øádnì vyválela!
Na procházce obèas potkáme obstaro¾ního jezevèíka Arnu, mlsného seladona se šedivými kníry, v¾dycky se mi rozbuší srdce. Asi není divu, je to prý chlap a ke všemu senilní. Musím zjistit, co to znamená.
- Mladá dívka se nepouští do hovoru s cizími pány, i kdyby byli sebevíc atraktivní... nakázala vychovatelka Helenka a uèeò–vychovatel Láïa první pravidlo dobrého chování doplnil o zákaz pøijímat od Arny dárky, kytice a bonbony, sedat si k nìmu do auta a nechat se zvát na veèeøi. Jestli budou všechna výchovná pravidla tak dùle¾itá a ponauèná jako to první, tak vyhodila moje panièka peníze za mou pøevýchovu oknem. Poèurala jsem za to Láïovi postel, ale má pro mne slabost a slíbil, ¾e to nepoví.
Zaèínám poznávat chod domácnosti. Podaøilo se mi taky objevit krabici s piškoty a vaøené kuøe jsem pak u¾ veèer nemohla ani cítit. Kdepak, to nebylo ¾ádné „pojï papat, zlatíèko, copak je ti, tak pojï, aspoò to ochutnáme...“ Kdepak!
– Koukej to zblajznout, nebo ti vydrbu kù¾i, nic jiného nebude a smutnými ksichty mì neobmìkèíš! Zavrèela šéfka a dodala, ¾e jestli nechci poznat, co je to hladovka, mám tyhle výrazy zase hodnì rychle zapomenout! Já ovšem vím, ¾e jenom tak pouští hrùzu, v¾dy» mì nechala vyhøívat se na sluníèku na svém balkonu. To ovšem nevìdìla, ¾e si pøitáhnu pod sebe její noèní košili. No øeknìte, jezevèice pøece nebude le¾et na studeném!
®iju bohatým spoleèenským ¾ivotem. Jsem tu teprve krátce, ale u¾ jsem si získala respekt i hodnosti a se strakatým Diegem–Vildou tvoøíme tzv. Uvítací výbor. To znamená, ¾e vítáme ka¾dého pøíchozího po našem pøirozeném zpùsobu a pleteme se mu naschvál pod nohy. S Andìlou jsme zalo¾ili Trestné komando. Týká se pøedevším tìch nafoukaných koèek. Sidonie s Felixerií naopak zalo¾ily svùj Okrašlovací spolek, celé hodiny se vzájemnì uèí proèesávat a kartáèovat, procházejí a vypínají se pøed Theodosijevem a jsou potom se sebou velmi spokojené. To tak dlouho, ne¾ jim na procházce udìlím lekci a poøádnì je protáhnu trním!
Všichni dohromady tvoøíme Vlastivìdnou spoleènost. Chodíme na vycházky, všude šmejdíme a dìláme znaèky, všechno oèicháme a obèas uschováme nìjakou o¾výkanou kostièku pro radost.
Veèer si vedení opékalo vuøty a manšaft dostal psí konzervy! – Ka¾dý máme svoje ¾rádlo! rozhodla šéfka. Je to hnusná krkna. Theo ne¾ere konzervy nikdy, ten je „zámeckej“ a dostává speciální stravu. Urazili jsme se a odešli do postele! Pøipadám si jako odstrèená.
Taky jsem byla u sousedù seznámena s novým kamarádem, jezevèíkem Filípkem. Ten by se do té Koljovy knihy hodil. Má toti¾ vilu, dvì auta a chalupu, ale vùbec není domýšlivý. Hned mi ukázal, kam chodí spát divocí králíci, a slíbil, ¾e si jednou vyjdeme spolu na ba¾anty.
Mo¾ná vezmeme ještì i Arnu. Vychovatelka nám nevìøí a jenom se posmívá. Já být na tom s èichem tak bídnì, tak jdu k doktorovi.
Den Dé. Dé jako Dostojevskij. Zloèin a trest, jestli vám to nìco øíká. Všechno probíhalo úplnì pøesnì. Do lesa na ba¾anty nás nepustili, a tak jsem chytila aspoò slepici. Bum–bum a byla moje! To byl Zloèin a po nìm následoval Trest. Šéfka, ten idiot, místo aby uvaøila polívku, kdy¾ u¾ ne slepici na smetanì, mi naplácala zadek! Celý den dostal pochmurný ráz. Nejen¾e jsem nesmìla do postele, ještì jsem dostala domácí úkol!
NESMÍM ZAKUSOVAT SLEPICE! NESMÍM ZAKUSOVAT SLEPICE! NESMÍM ZAKUSOVAT... Pøíštì to prý budu psát stokrát! A»si! Hlavní je se nevzdávat. Naschvál jsem poèurala koberec, ale to jsem fakt nemìla dìlat! Z Dostojevského byl najednou Sol¾enicyn – a já jsem na Gulagu! Zavøeli mì na zadní dvorek a nemluví na mì ani rádio!
Veèer jsem ze dvorka vyzobala všechnu èoèku, kterou tam vyhodili. To teprve mì vzali na milost. – Ubo¾átko hladové, tady máš salámek...
Salámek jsem zbodla, ale jinak jim na sladké øeèi u¾ nenaletím. Zbytek trestu smím odpykávat na svobodì, a tak jsem hned vzala svùj osud do vlastních pracek. Rozhodla jsem se, ¾e u¾ nebudu protestovat, ale naopak od rána vìrnì dr¾et hlídku, abych si napravila reputaci. Sedla jsem si na schody – jako ochranka – a ve vhodných chvílích vrèím a štìkám. Tuhle povinnost plním vìrnì, pøesto¾e – vìøte nevìøte – ani tímhle jsem se pøíliš nezavdìèila. Tak a»! Já to nevzdám!
Vypadá to, ¾e vyniknu na jiném poli. Mo¾ná budu dokonce vynálezcem! Jako Nobel! Šéfka øíkala, ¾e jeden z jejích poèetných man¾elù tvrdil, ¾e by Nobelovu cenu mìl dostat ten, kdo vynalezl postel. Tak proè bych ji nemohla dostat já? Vynalezla jsem toti¾ novou hru. Kdy¾ ne slepice, honím po domì koèku Sidonii. Zaslou¾í si to. Pøes všechna napomenutí se poøád ochomýtá kolem Theodosijeva a kulí na nìj ty své èervené oèi. Prostì poøád prudí. Pøipadá si asi taky velice urozená. Krom toho u¾ijeme pøi honièce spoustu legrace. Teda já! Zato Sissi a Ferina jsou z toho poøádnì na nervy. Na jejich záchranu si šéfka vymyslela, ¾e jezevèíci nemají chodit po schodech. S tímhle si ale na mì nepøijde! Já toti¾ nechodím, já cválám.
Myslím, ¾e bych si za to slou¾ila titul. Jeden mám. Nudle dlouhá ušatá! Pøicházím mu den ode dne na chu». No øeknìte sami, není krásný?
Na procházce jsem koneènì mohla všechno oplatit tìm odporným šnekùm. Poøádnì jsem se toti¾ na jednom vyválela. -Podívejte se na tu Dorotu neèistou, jeèela vychovatelka. Asi mìla vztek, ¾e šneka nevidìla první, ale to je její problém.
Jestli bych se nìèemu v tomhle výchovném táboøe chtìla nauèit, tak to je bìhat a skákat jako filmový hrdina Theo. Lidièky, ta elegance! Taky èurá s jednou nohou nahoøe. Za to ale neumí hrabat. Šéfka o nìm øíká, ¾e je de-ge-ne-re a volá Demente, pojï sem! Myslím, ¾e i jí to pøijde velmi elegantní. Jen¾e dokud nepøidá zdvoøilé „von“, nemrkne Theo ani okem.
Zítra máme svátek Cyrila a Metodìje. To nikdo nepracuje, dokonce ani pan prezident, a ¾e ten pracuje poøád, dokonce i kdy¾ spím. Tihle dva zvìrozvìstové pøinesli do zemì kulturu a od té doby ji poøád hledáme a ne a ne ji najít. Také pøinesli zvìst o zvíøatech, to jsme my, proto se jim øíká zvìrozvìsti. Jak tak všechny ty zvìsti a tu kulturu nesli, roucho za nimi jen vlálo a psi ze široka daleka se na nì sbíhali a vrhali. Cyril s Metodìjem ale poøád dál hlásali, jak se máme mít všichni rádi a na staré rozepøe zapomenout, a psi pøitom dál trhali lemroucha jejich.
Hned na to je svátek Jana Husa. Mìl pravdu a za tu pravdu ho upálili na hranici. To se stalo asi o pùl století pozdìji, kdy u¾ na zvìrozvìsty pomalu zapomnìli a nìkdo jim je musel pøipomenout. Teï nám všem tohle všechno – lásku, toleranci a odpuštìní – pøipomíná pan prezident.
Jak jsem tak o tom všem pøemýšlela, dostala jsem u–ukrutný strach o panièku. Odjela toti¾ za hranice, chápete? Naštìstí mi šéfka vysvìtlila, ¾e pøes hranice se lítá letadlem a èlovìk se tak nanejvýš opálí, ale neupálí ho to, proto¾e letadlo letí hodnì rychle. Za to, jak mì vylekala, jsem si zaslou¾ila mandle v èokoládì!
Obèas dojde v našem pøevýchovném ústavu k nìèemu naprosto a doèista nevýchovnému. To nás tøeba jednou vychovatelka vzala do hospody, jen si to pøedstavte! Doma zùstal jen Theo, který prohlásil, ¾e do hospod zásadnì nechodí, a koèky, které by to docela urèitì práskly. Lidi, tam se nám líbilo! Co tam jen bylo pravých chlapù! Dávali nám ochutnat pivo a vuøty–buøty a brali nás na klín, to byla hotová nádhera! Byla jsem š»astná, jak jsem se zviditelnila.
Dostala jsem dokonce nové jméno King Kong, co¾ je asi nìco jako jezevèík královský.
Vychovatelka ¾árlila a chlapi jí šli na nervy. Nakonec prohlásila, ¾e jde domù, proto¾e má v mrazáku dort. Já to nechápu! Dort a pivo! Motaly se mi po nìm tak sladce nohy, ¾e mnì musela nést celou cestu. Šlo jí to špatnì, motala se toti¾ taky. Do hospody vycházela naèesaná, sebevìdomá a elegantní a vracela se notnì pocuchaná. Šéfka øádila, kde jsme tak dlouho, a co ¾e to z nás tolik smrdí. Za trest jsme k veèeøi dostali maso s rý¾í, tedy víc rý¾e ne¾ masa, ale dokázala jsem se jí obratnì vyhnout.
Dostala jsem tu spoustu nových titulù. Zatímco doma mi panièka øíkala jen Fany, Ušounek nebo ®í¾alka, a jen kdy¾ se zlobila, tak taky Fanouš nebo Franta, tady u¾ mám tolik jmen, ¾e se v nich sama nevyznám. Jsem Skrèek, Skøítek a Trpajzlík, Malej Hajzlík, Èuchalka, Pupík, Šmejdilka a já nevím, co ještì. No nic, aspoò je vidìt, jak si mì tu vá¾í!
Nejvíc titulù dostávám, kdy¾ je venku krásnì. Svítí sluníèko, fouká lehký vìtøík a ve vzduchu se vznášejí inspirace a facky. – Co dìláš v tom záhonì, vypadni z tìch okurek, ®í¾alo ušatá! Snad ses tu nezahrabala? Jestli je to tvoje hovno, fuj fuj, tak tì pøetáhnu! ... No øeknìte, není tu krásnì?
Obèas mì okøikují jmény nelibozvuènými jako Rafanda, Štìkna a Òafna, ale to mì v¾dy poøádnì rozdrá¾dí. Mám krásný hlas, tak si ho u¾ívám, tak proè hned ta závist! Vychovatelka nemá èich a šéfka sluch. Zato já všechno a ka¾dého vèas a dùkladnì ohlásím. S raportem zaèínám k ránu, kdy¾ jdou Cikáni z hospody. Pak oznámím, ¾e pøišli øemeslníci a poš»ák a prùbì¾nì perlustruju všechny po domì i po dvoøe, aby se vidìlo, ¾e je u nás dozor. Nìkdy mám dokonce obavy, abych o hlas nepøišla, ale takové štìstí prý nemù¾e náš ústav potkat.
Je poøád strašné vedro, a tak se jen povalujeme na dvorku, lí¾eme polárkový dort a pijeme vodu. Mimo Ládi, ten zapíjí zmrzlinu pivem, a kdy¾ se nikdo nedívá, tak mi dá líznout. Pivo mi zachutnalo od té doby, co jsem èuchla k hospodì.
Zaèíná se mi trochu stýskat. Jen tak malounko. To kdy¾ jde nìkterý vìzeò do domácího ošetøování, pøepadnou nás ostatní takové splíny, ¾e si šéfka musí dát do uší vatu. Taky se musíme s oním vìznìm øádnì rozlouèit, a to jsem pak oslintaná ještì dva dny. Naposled mi vychovatel Láïa ze soucitu daroval plyšovou koèku, pøedstavovala jsem si, ¾e je to Sidonie a poøádnì ji pocuchala, krasavici!
Na stravu si však nemù¾eme stì¾ovat, porce máme kaloricky i obsahovì vyvá¾ené, dostáváme vitaminy i cereálie. Já mám nejradìji bílkoviny. Mám je ráda tolik, ¾e bych je nejradši psala s velkým M jako maso. Vilda mi nechává i to, co sama nesní. Taky k pití máme vodièku poøád èerstvou.
Všimli jste si, jak krásnì mluvím? Vodièka, lesíèek, travièka... Šéfka øíká, ¾e jsem básníøka. A¾ se vrátím domù, tak mì panièka nepozná. A to všechno proto, ¾e jsem se zhlédla v naší ®ofce, rasa neurèitá. Ve všem jsem ji zaèala napodobovat. ®ofka chodí pomalu a rozvá¾nì, já teï taky. Ladnì pøeskakuje køoví, já taky, tøeba jitrocel. Jí a schovává si kostièky, já taky. A proto¾e to není ®ofka, ale vlastnì ®ofík, èurá urozenì jako Theo s jednou nohou nahoøe. Nebudete mi vìøit, ale já taky! Prostì všechno jsem zaèala dìlat jako ona a šéfka øíká, ¾e jsem se zamilovala a ¾e tomuhle se øíká láska!
Hned po ®ofikovi mám ráda vychovatelku Helenku. Všude za ní chodím, aby se mi náhodou neztratila. Jenom mì na ni mrzí, ¾e nám polila obojky petrolejem. Ne¾ odjedeme, budou nám muset koupit nové, aby to nevypadalo, ¾e nás snad odvšivovali!
Brzy dostaneme vysvìdèení. Vìøím, ¾e jsem prospìla s vyznamenáním. Z odborných pøedmìtù – štìkání, èuchání a venèení – docela urèitì. Všeobecné pøedmìty jsme na SVÚPPV neboli Støedním Vzdìlávacím Ústavu Pro Pejsky mìli jen tøi – chování, pøístup k lidem a pøístup k ¾rádlu. Zatímco s tìma prvníma si nejsem zcela jistá, s pøístupem ke ¾rádlu to mám docela, ale docela urèitì na výbornou! Vysvìdèení, to znamená nejen konec arestu, ale i domov a – panièku Naïu! Pøiletí z tìch hranic pìknì opálená, to znamená, ¾e bude mít moji barvu a budeme od sebe k nerozeznání! Lidi, já se tìším!
(Na motivy Nadi Konvalinkové napsala Blanka Kubešová)
Naïa Konvalinková se narodila v roce 1951 v Praze. V roce 1973 dokonèila DAMU v Praze a zaèala hrát v divadle J.K. Tyla v Plzni. Od 76. – 94. roku hrála v Mìstských divadlech pra¾ských, pak bez stálého anga¾má. Dnes patøí k našim nejznámìjším a nejoblíbenìjším divadelním a filmovým hereèkám. Hostuje porùznu v divadle i televizi. Ztvárnila øadu rolí, z tìch klasických kupø. Ofélii v Hamletovi èi Mimi v Loupe¾níkovi Karla Èapka. Mladým divákùm utkvìla coby pøedstavitelka dìtských poøadù.
Prvního pejska jezevèíka Fanynku si poøídila, kdy¾ jí bylo ètyøicet dva let. Pøinesl jí mnoho krásného a její vztah ke zvíøatùm se od té doby nezmìnil.
„Je to mùj nekrásnìjší vztah v ¾ivotì vùbec,“ øíká paní Naïa.
Mù¾ete svému psu vykládat jakoukoliv bláznovinu
