Nedávno jsem šel s vnouèkem ulicí starého Kladna. Blí¾il se k nám jeden pán, co mìl za minulého re¾imu osm funkcí a teï jich má dvanáct. Co èert nechtìl, spatøil nás a hned se dal do øeèi.
”Dlouhý vlasy se u¾ nenosí!” zaèal rozhovor. ”Vypadáš jako anarchista!”
”To je zajímavý,” bránil jsem se, ”kdy¾ jsem byl jednou pøed èasem ostøíhanej na krátko, tvrdil jste, ¾e vypadám jako skin!”
Pokrèil rameny a dál mi protektorsky tykal:
”Slušnej èlovìk má chodit slušnì ostøíhanej. Jsi u¾ známá osoba a tak musíš jít týhle mladý nezkušený generaci pøíkladem!”
Zadíval se na mého vnuka: ”To je tvùj vnuk?”
”Ano, to je mùj vnuk,” pøikývl jsem.
”Jak se jmenuješ?” zeptal se pøísnì funkcionáø.
”Pepik,” øekl neochotnì mùj vnuk. Bylo na nìm znát, ¾e ho ten pán hodnì štve.
”Jako dìda!” ušklíbl se funkcionáø.
”Jó, jako dìda! Mùj dìda!” trochu útoènì se ozval Pepa.
Najednou mu ten pán poklepal ¾oviálnì na rameno a mentorským hlasem zaèal kázat:
”Dám ti radu, Pepiku. Kdy¾ budeš chtít bejt v ¾ivotì š»astnej, bohatej, mít úspìchy, tak se musíš vyhýbat blbcùm!”
A mùj vnuk pronesl bez pøemýšlení:
”V¾dy» já ani nevím, kde bydlíte!”
***
PØEKVAPENÍ V ÈASTONICÍCH
Mùj starý kamarád Kotelenský mi jednou v hospodì na Køivoklátì vyprávìl zajímavý pøíbìh.
Po okolí jezdívala pøed mnoha lety malá kapela, jakýsi šraml, která hrála na tancovaèkách, svatbách, hasièských bálech, pohøbech a všemo¾ných jiných veselicích. Jezdili ve slo¾ení buben, housle, klarinet a basa. Bubeník Honza Cvrèek byl známý tím, ¾e si nikde nevzal ani kousek chleba. Byl hroznì štítivý. Kdy¾ ostatní muzikanti hodovali a øíkali mu:
”Vezmi si chleba se sádlem.” Jan odmítal.
”Mnì dala ¾ena s sebou buchty s mákem... Já mám dneska s sebou chleba a sýr... Já mám od ¾eny chleba a kus špeku.”
Je to ji¾ mnoho let, co tahle potulná muzika hrála v Èastonicích na hasièském candrbále. Uprostøed jednoho dlouhého valèíku odešel z pódia klarinetista a v šatnì vyndal z kapsy bubeníkova zimníku veliké jelito, které dala svému mu¾i paní Cvrèková. Vymaèkal ho, snìdl a nacpal do nìj koòskou koblihu. Vrátil se jakoby nic a pokraèoval v hraní.
Po skonèení veselice, jak to bylo zvykem, pozvali muzikanty do lepší svìtnice na guláš. Pan starosta, pan velitel hasièù, pan faráø, pan doktor, pan velkostatkáø – všichni si pochutnávali na guláši, který pøipravila paní hostinská. Honza Cvrèek sedìl stranou, v koutì na malé stolièce a nejedl.
”Tobì stará dneska nedala nic ke svaèinì?” ptal se jakoby nic klarinetista a ostatní muzikanti se potutelnì usmívali.
”Dala mi s sebou krásný jelítko,” øíkal smutnì Honza Cvrèek, ”ale dal jsem si ho do toho hrnce s gulášem ohøát a ono se rozvaøilo!”
Ukázky z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
Nedávno jsem šel s vnouèkem ulicí starého Kladna. Blí¾il se k nám jeden pán, co mìl za minulého re¾imu osm funkcí a teï jich má dvanáct. Co èert nechtìl, spatøil nás a hned se dal do øeèi.