(Anotace)
Toto dílo vyšlo jako vázaná kniha roku 1931 v nakladatelství Fr.Borový v Praze. Je vìnováno karetním hráèùm v rùzných, pestrých situacích; dokonce v bojích na památné sibiøské magistrále. Celých sto let uplynulo od doby, kterou popisuje Karel Poláèek v kapitole pod názvem Cesta kolem svìta v mariáši. I èeský jazyk tu voní historií, nemluvì o karetní hantýrce. Tak tedy
Cesta kolem svìta v mariáši
Bylo to v roce sedmnáctém, kdy¾ jsem pøišel do Pirjatina, poblí¾e mìsta Kijeva a tam jsem byl pøidìlen k šestému, teda hanáckému pluku. Vojna byla mírná, táborová, jenom na karauly se chodilo a èas od èasu dr¾ela se slu¾ba dì¾urných, co¾ je nìco jako naše tagšar¾.
Tam tedy v tom Pirjatinu jsem poznal nìjakého Vendelína Boudu, který byl pekaøský od Prostìjova a Hamzu Josefa, kterému pøezdívali Izvozèík, proto¾e mìl koèárové nohy. Bouda mìl staré, památeèné karty po tatínkovi; a tu chválu mu musím vzdát, ¾e hrál andìlsky. Za to Izvozèík byl kolikrát popleta. Moc se vytahoval a flekoval bez pøíèiny.
Zatím co jsme pohrávali, dìly s v Rossiji veliké vìci. Národ si došel na cara-hosudara a povídá: - Není u¾ tebe tøeba, bá»uško. Sami – povídají, - si svoje vìci budem spravovat. –
A od té chvíle hraje po celé Rusi muzika, národ se prochází mìstem a zpívá Marseillaisu. Míting stíhá míting, øeèí je všude houf, nìkteøí volají – Vojnu a¾ do vítìzného konce! -, jiní zase - Mír a chleba! – Tak se národ rozdvojil.
Tenkrát jsme byli velmi bohati. Jej Bohu, my mìli penìz! Byly romanovské rublíky i avstrijské úplavice, malièké kerenky, ukrajinské bovance, které vydával nìjaký hetman Skoropadskij, vot germánská stvùra. Takový betl tenkráte, milí pánové moji, stál buï jeden romanovsý nebo dva karbovance, èi deset kerenek. Takový byl poèet.
Charašó. V ten èas byla velká úroda betlù. Pamatuji se, jak jsme tenkrát vyøídili Izvozèíka. Mìl on sám sedm zelených bez devítky, k tomu spodka kulového, kterým nesl a sedmu a osmu èervenou. Libý betl to na pohled. Jáøku: - Flek! – On: - Co¾e- To se toèím! – Vendelín ani nemrkl a volá: - Tutti! – Izvozèík, velká chlouba, vidìl kolem sebe houf kibicù a toèí se ještì jednou. V tom velkém rozjaøení zapomnìl, ¾e má vynášet od té barvy, co má septima a nesl spodkem. Já zatkl, otoèil zelené a u¾ tam byl.
Chápete, ¾e se tváøil kysele, kdy¾ zpod blùzy tahal balíèek èerveòouèkých, aby poplatil. Nadal nám do basákù, chuligánù a èertù pruhovaných. Povídám: - Nenadávej, Josef, nebo tì pohladím, a¾ políbíš ruskou zemi. – Na ta slova zmlkl, zamíchal a rozdal karty.
Naše hra byla pøerušena zprávou, ¾e se Germáni na nás tlaèí. Odlo¾ili jsme karty, vzali vintovky a odebrali se k Bachmaèi, co¾ jest takové menší mìsto. Tam jsme natøeli Germánùm ¾aket. To bylo v bøeznu mìsíci.
Od té doby nebylo pokoje a nebylo. Nalo¾ili nás do tìplušek a vezli k Urálu. Na cestì a¾ na Urál padal mnì bídný list. Nepøejte si tu šerednou kartu vidìt. Jdu na stovku – koupím dvì plonkové desítky, jdu na betla, koupím dva krále, èubèí syny! No, karta, a¾ se jednomu zle dìlalo.
Urál! To máte takové kopeèky nevysoké, porostlé smrèinami a bøízkami. Vzpomnìl jsem si na Beskydy a píchlo mì u srdce. Copak naši dìlají, ani nevìdí, ¾e se táta fláká po všech sakramentech …
Tam na Urále je velký kámen a na nìm na jedné stranì nápis Evropa a na druhé Asie. Byl mìsíc kvìten, všude zeleno a teplý vìtøík ševelil. Na pa¾it jsme usedli všichni tøi, já s Hamzou Josefem v Evropì a Bouda Vendelín sedl si do Asie. Rozdali jsme karty. Jednou vítìzila Asie proti spojené Evropì, jindy zase Evropa vtrhla do Asie, aby tam poplenila kartu. Budi¾ zaznamenáno, ¾e tam na Urále jsem vyhrál tøikrát dvì sedmy … Bohu¾el museli jsme záhy zanechat hry, neb jsme vytrhli proti Èeljabinsku, tam je takové nádra¾í a sebrali houf krasnoarmìjcù.
Já vám, pánové, nebudu líèiti, jak jsme táhli na Mariánovku, jak jsme ji zabrali a potom se vrátili do Èeljabinska; jak potom jsme vytrhli na Jekatìrinburk a tvrdì tam bojovali. Tehdy nebylo klidu a pokoje … Ale jakmile jsme si svou vìc vyøídili, pak jsme se zase vrátili k pùsobení.
Jeli jsme sibiøskou drahou na východ. Ani byste si nepøedstavili, jak je svìt veliký. Jedeš dnem i nocí, poøád rovina jako mlat, stepi nepøehledné, které obývá velký pták jménem drop. Je plachý a tì¾ko se k nìmu pøiblí¾it. A národ je tu pomíchaný šikmookými Mongolci, i jména stanic jsou taková podivná, jakoby maïarská: Šalja, Šamari,, Kurgun, Kordon, Razjezi … Nevyslovíš, spíše jazyk polámeš …
Poslednì jsme bojovali u Molebského závodu; pak u¾ bylo po všem a my v klidu a poøádku ubírali jsme se po sibiøské dráze na východ. Tamhle v Tomsku poznali jsme nìjakého Šimandla, byl mladší untìroficer, v civilu byl koèím u nìjakého koøaleèníka na Mìlníku. Povídá : - Bratøi, vemte mì k sobì, já si s vámi hodím; já mám karbanickou universitu. – Beze všeho; uka¾, co umíš.
On tedy s námi válèil, byl takový zádumèivý a takové myšlenky pronášel: - Èím je karta lepší, tím je to lepší, jak øíkával starý Kauders ve Voticích. – A nad špatným listem se utìšoval: - Lepší špatná, ne¾ vùbec ¾ádná.
Musím øíci, ¾e od Tomska do Irkutska mìl jsem náramné štìstí na stovky. Bo¾í po¾ehnání se rozprostøelo nad mojí kartou, a¾ se všichni divili. Oplýval jsem majetkem a v Irkutsku dìngy rozhazoval. Avšak moje štìstí nemìlo dlouhého trvání. V Mìstì Èitì, která le¾í u¾ v Mand¾urii, jsem urazil kartu. Mìl jsem jít na dvì sedmy, ale pro strach jsem tak neuèinil, nebo» mi od pomáhající barvy scházely nejvyšší. A to se nemá. Kdy¾ u¾ válèíš, dej se do toho, jak se patøí.
Potrestal mne bùh karbanu za moji malomyslnost a já od té chvíle nemìl štìstí v podnikání. V Charbinu na nádra¾í uvidìl jsem ¾ida, co tam prodával vojínùm i civilùm bulky a malvu. Volám na nìho: - Livrej, pocem a plivni mi na kartu. - Plivl, a ani to nepomohlo. Prohrál jsem flekovanou èervenou sedmu.
V tom Charbinì ztratili jsme Šimandla. Uvidìl tam nìjakou báryšnu, hned byl v jednom plameni jako stoh, o¾enil se a milou Tamaru si odvezl domù. Teï, jak slýchám, si vlasy rve, co to provedl. Nebo» ona je nìjaká jurodivá, jak Rusky bývají, a milému bratru Šimandlovi dìlá tì¾kou vojnu. Inu, je to osud èlovìka.
Kde jsem to pøestal? Jo u té flekované èervené sedmy. Tak dále. Kdy¾ jsme se šinuli k Vladivostoku, vzešlo mi slunko slávy. Ani byste nevìøili, ¾e na tomto úseku jsem zvítìzil sedm durchù. Tìsnì pøed Vladivostokem stala se náramná švanda. Izvozèík hlásil èervenou stovku se sedmou. Mìl osm èervených a ¾aludskou desítku se spodkem. Já ¾aludù postrádal a tak jsem stateènì mazal. Izvozèík praštil kartami a volal: - Dejte mi svátek, víckrát karty nechci vidìt!
Na první pohled mi Vladivostok pøipadal jako Kojetín, ale pak jsem vidìl, ¾e je to velké mìsto, vìtší ne¾ Olomouc. Táhne se ve velkém oblouku podél zálivu.
Koukám na pøístav a myslím si: - Tady to je tedy to moøe. – A hned mi pøipadlo, co by tomu øekla ¾ena, kdyby vìdìla, ¾e táta právì v tento moment uvidìl moøe.
Ve Vladivostoku nás nalo¾ili na loï. Byla to loï jako dùm, co se do ní vešlo, je k neuvìøení. Jeden pluk pìchoty i s trénem a jedna baterie. Máte to podívání, kdy¾ nakládají konì. To vám mu uvá¾ou pod bøichem gurtu a jeøábem vyzvednou do výšky. Jeøáb se otoèí, kùò visí jako bez vlády a jen se odevzdanì kouká, jak ho spouštìjí do podpalubí.
Moøe huèelo jako varhany, lodní šroub pod námi temnì vrèel, ale my sedìli pod ráhnem, vojenskou houni rozprostøenou a mazali jsme karty, a¾ jiskry lítaly. Od teïka se platilo opravdovými penìzi, neb jsme ve Vladivostoku fasovali dolary. Nìkterým bylo špatnì a tak stáli u zábradlí a krmili delfíny. Jiní se však seskupili kolem nás a dívali se, jak to válíme. Celá ta cesta však a¾ do Kobe, pøístavu v zemi japonské, minula bez zvláštních pøíhod, a¾ na to, ¾e bratr Bouda udìlal renonc.
V Japonsku jsme se dlouho nezdr¾eli. Brzy jsme byli opìt na parolodi a Tichým oceánem jsme se plavili k americkým bøehùm. Povìtøí bylo bouølivé, loï se kymácela a tak ze hry nebylo nic, proto¾e pøi tom, jak to s námi házelo se strany na stranu, bylo vidìt do karet a list se stále prozrazoval.
Tu jsme dorazili do San Diega na kalifornském pobøe¾í. Jaká to krásná zemì! Všude plno slunce a palmy kvetou. My byli rádi, ¾e máme opìt pevnou zemi pod nohama; a kdy¾ jsme vstoupili do vlaku, tu dali jsme se do nového zápolení. Tenkrát jsem byl pronásledován ještì horším listem, ne¾ v Mand¾urii. Kdy¾ jsem mìl pìknou kartu, tak mi ji nenechali a proto jsem pøišel skoro o všechny své mince.
A¾ teprve v New Yorku se to obrátilo. Štìstí náramné mi vzešlo v tomto mìstì, kde jsou domy jako ohromné škatule, všude náramného povyku: lidi tam mají ètverhranné brady, a kdy¾ mluví, skøípou zuby. Štìstí se mne dr¾elo po celou plavbu Atlantickým oceánem a neopustilo mne ani v Brestu. Teprve ve Francii zaèalo mne to zase pronásledovat. Kromì toho stesk nás jímal a my se nemohli doèkat, a¾ zas budeme v èeské zemi.
A v Benešovì, pánové, spoèítali jsme si hotovost a zjistili jsme, ¾e jsme ka¾dý na svých. Z toho jsem poznal, ¾e je zemì doopravdy kulatá. Jak jsme zaèali, tak jsme skonèili … Ale všichni jsme se radovali, ¾e po tìch rozmanitých událostech a nesmírných protivenstvích jsme zase doma…
(Anotace)
