SeniorTip

Žebrákem na Můstku

Mám slabost pro žebráky. Pokaždé když je míjím, mám pocit, že je hanbou být na tom lépe, nežli oni. Proto jsem dal tomu mladému muži třicet korun. Za okamžik jsem pochopil, nemám na metro. Jít zpátky, aby mi vrátil osm korun, to se mně zdálo dost blbé, a tak jsem přemýšlel, jak se dostanu ze Staroměstské na Dejvickou, kde jsem měl zaparkované auto. Pak jsem se rozhodl. Nouze naučila Dalibora housti! – jak říká staré pořekadlo. „Vyžebrám si peníze sám,“ odhodlal jsem se, „alespoň poznám, co při tom pociťují ti, kteří jsou na dně.“

V předsíni metra, kde téměř nikdo nechodil, jsem si obrátil naruby své černé sako, sundal jsem si drahé brýle a potom jsem usedl na zábradlí před vchodem do metra. Stal jsem se tím, koho jsem před několika minutami obdaroval. Prosičem! Vystrčil jsem ruku před sebe, sklopil hlavu a čekal. Naštěstí bylo pochmurné počasí a špatná viditelnost. Mrholilo. Zaradoval jsem se. Do dlaně mi dopadl peníz.

„Díky, dobrý člověče,“ zachrčel jsem změněným hlasem. Otevřel jsem s napětím dlaň. Byla to kovová známka na psa. Už jsem se chtěl vzdát.

Půjdu pěšky,“ říkal jsem si . Ale mé artrózové koleno mne zastavilo. Bál jsem se dálky do Dejvic. A v té chvíli mé srdce zaplesalo. Do mé nastavené dlaně dopadla těžká mince.

„Díky, můj pane,“ děkoval jsem chrčivým hlasem. A dodal jsem na omluvu:
„Průšky mne trápí. Promiňte, nastydl jsem!“ Ten hodný člověk se otočil a vlídně řekl:
„Pane Fousek, to chce bromhexin, nohy do vařící vody a k tomu půllitr horkého mléka s rumem! A léčivou sílu rumu znáte, jak je mi známo!“

Uplynul možná půlrok. Šel jsem s Jarmilou pasáží, kde bývalo dříve divadlo Semafor. U vchodu do Františkánské zahrady mne oslovil neznámý elegantní pán:
„Pane , nechcete almužnu?“ Na rozevřené dlani, kterou ke mně natahoval zářila dvacetikoruna.
„Ne, děkuji,“ zakoktal jsem. Nadzvedl klobouk a klidně odcházel. Má žena za ním udiveně hleděla a potom řekla:
„Musíš si koupit nové sako! Ten pitomec si Tě spletl s žebrákem! Měl sis tu dvacetikorunu vzít!“
„To nešlo,“ řekl jsem jí tiše, „to bych byl dlužnej čtyřicet korun“! Jarmila se na mne podívala a dlouze vzdychla.

***

Cestou na operační sál

Neměl jsem dobré myšlenky. Vezli mne na vozítku na operační sál. Čekal mne trojnásobný by-pass. Držel jsem sestru za ruku a hledal v jejích očích naději. Bál jsem se hodně. Sice nadopován uklidňujícími medikamenty, ale strach byl silnější. Nade mnou se míhala světla dlouhé chodby. Ve výtahu se na mne sestra usmála a vesele se zeptala:
„A co viagra, pane Fousku?“ Nepochopil jsem. V duchu jsem si říkal, jak je možné ptát se mne před takovou operací na tak povrchní věci. Sevřel mne strach. Kdyby se operace nepovedla, mohlo to být poslední slovo, které jsem slyšel na tomto světě. VIAGRA.

Po operaci, za dva dny, kdy jsem začal tušit, že budu dál na tomto krásném světě, jsem se odvážil zeptat sestry.
„Prosím vás, sestřičko, proč jste se ptala na viagru, tenkrát, když jste mne doprovázela na operační sál?“

„Pan Krampol to o vás vyprávěl v televizi,“ zasmála se. Až po návratu z nemocnice jsem se dozvěděl, co se stalo. Pochopil jsem. Před několika měsíci jsem se Jirky Krampola jen tak zeptal, co by se stalo, kdyby si muž vzal viagru a jeho milá nepřijela. Můj kamarád Jiříček to v televizi rozšířil a vyprávěl:
„Josef Fousek má v Krkonoších velkou chalupu s bazénem (někteří lidé uvěřili této mystifikaci a záviděli). Vykoupal se, vzal si za tisíc korun velkou americkou viagru a čekal na svou ženu, která měla přijet autobusem. Přišla velká vánice, autobusy nejezdily a žena nepřijela. Fousek vyběhl nahatej z chalupy a přepadl sněhuláka.

Ukázky z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE

Josef Fousek

* * *
Zobrazit všechny články autora

Datum	Jméno	Téma
10.01. 15:06	ferbl
08.01. 12:29	Mirek	zkušenosti se žebráky
08.01. 11:00	Von
08.01. 10:51	hera
08.01. 10:48	Blanka K.

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás