Jakub a Cedrik Motto:
Epilepsie je nemoc na celý ¾ivot.
Nic vám není, ale pøitom nic nemù¾ete.
Všichni tøi se mi od samého zaèátku moc líbili. Kluk Jakub, jeho maminka, a samozøejmì i zlatý retrívr Cedrik. K mamince jsem u¾ po chvilce zaèala cítit obdiv. Obdiv k síle ¾eny, která by snesla modré z nebe, kdyby to jejímu synovi pomohlo! Obdiv k laskavému humoru, kterého, zdá se, má na rozdávání. Jak to doká¾e? Vysvìtlila mi to jednoduše: „Pan doktor mi øekl, ¾e nièemu a nikomu nepomù¾u, kdy¾ se zhroutím, tak jsem se musela vzchopit.“
Zaèalo to tak, ¾e mìl Jakoubek u¾ odmala obtí¾e se sluchem a èasté zánìty støedního ucha. Do tøí let neslyšel. Podrobil se nìkolika ušním operacím, objevil se nádor. Šance mu lékaøi dávali tak padesát na padesát...
Navíc se u Jakuba od útlého vìku objevovaly slabé absence, tak¾e byl sledován rovnì¾ neurologicky. Po operacích a narkózách se jeho stav stále zhoršoval. Zaèaly se u nìj objevovat silné epileptické záchvaty, a to v takové èetnosti, ¾e za ètyøi mìsíce byl jen pìt dnù ve škole. Do šesté tøídy u¾ proto nenastoupil. Maminka podala ¾ádost o povolení individuálního studia, zùstala doma ze zamìstnání a zaèali se uèit spoleènì. Do školy chodili jednou za týden na pøezkoušení a pro úkoly. Jakub se uèil dobøe, mìl samé jednièky, ale èetnými záchvaty byl velmi vyèerpaný a utlumený. Jeho organismus musel pochopitelnì dostat nìjaký èas na to, aby se zregeneroval. Jen¾e s ka¾dým dalším záchvatem èasu na obnovu sil ubývalo.
Maminka zmobilizovala nejen svoje síly, ale bojovala i s lékaøi, kteøí jí pøipadali ponìkud konzervativní. Pravda, epilepsie je nemoc na celý ¾ivot, pøi ní se nikam nepospíchá... Pomoc hledala také na internetu, kde se dozvìdìla i to, co nevìdìli nìkteøí lékaøi. Nejdøív vymìnili byt v èin¾ovním domì za domek se zahradou, aby se Jakub vùbec dostal ven. Nato zaøídili domácnost tak, aby minimalizovali mo¾nost úrazu alespoò doma. A koupili psa.
Canisterapie – neboli terapie prostøednictvím psa – není urèena pøímo nemocným trpícím epilepsií, ale Jakubova maminka se rozhodla, ¾e to zkusí – a stal zázrak, a to doslova a do písmene. Od té doby, co Jakub dostal psa, jeho záchvaty prakticky ustaly. Neznamená to samozøejmì, ¾e by se zázraènì uzdravil. U¾ívat léky musí i nadále, nemoc tu je, ale u¾ bez onìch drastických velkých záchvatù, co¾ samo o sobì v jeho ¾ivotì znamená výraznou zmìnu k lepšímu. Navíc pes Jakubovì mamince èásteènì ulevil od strachu, ¾e se klukovi v její nepøítomnosti nìco stane, ¾e se pøi záchvatu udusí nebo se zraní.
Sedmdesát pìt procent nemocných epilepsií uvádí, ¾e za¾ívají jakousi stálou psychickou úzkost. Èlovìk si uvìdomuje, ¾e je nemocný, mnohdy má pocit, ¾e ho spoleènost podceòuje nebo neakceptuje. Je nesporné, ¾e pøítomnost psa, samozøejmì za pøedpokladu, ¾e si s ním èlovìk rozumí a je v jeho spoleènosti spokojený a uvolnìný, pùsobí na èlovìka blahodárnì a má velmi pozitivní vliv na citový, spoleèenský i rozumový vývoj ka¾dého dítìte. Nijak to samozøejmì nezmenšuje vliv rodiny, školy, kamarádù. Pes tu funguje navíc jako ¾ivá bytost, která pomáhá harmonizovat vzájemné vztahy. Usnadòuje kontakt s vrstevníky a zvyšuje zájem kamarádù. To všechno platí pro zdravé dìti a pro nemocné pak dvojnásob.
Krom toho doká¾ou psi s pøedstihem vycítit pøicházející záchvat. Proè tomu tak je, se zatím pøesnì neví. S nejvìtší pravdìpodobností to souvisí se zmìnou elektromagnetického pole èlovìka. Vzhledem k tomu, ¾e epilepsie mù¾e zapøíèiòovat i projevy èásteèné a pøechodné zmatenosti, poruchu orientace apod., je i tady pes skvìlým pomocníkem. Na tomto místì je tøeba poznamenat, ¾e záchvaty nebývá posti¾en intelekt nemocného.
Nále¾itì vycvièený pes doká¾e pøivolat pomoc. Není tøeba zvláš» zdùrazòovat, ¾e tohle všechno je dùle¾ité jak pro dospìlého èlovìka, tak pro dítì a ¾e je to dobrým dùvodem, proè si psa poøídit, a to i v pøípadì, ¾e dítì ¾ije ve kvalitní a harmonické rodinì.
Je známo, ¾e se epileptické záchvaty provokují nepohodou, nesouladem, stresem. Amerièanka Stevensová je autorkou testu, ve kterém se pacientovi pokládají pøíjemné a nepøíjemné otázky. Po tìch nepøíjemných se na EEG objevují typicky epileptické køivky. To je diagnosticky dùle¾ité. Nìkdy toti¾ nelze dobøe odlišit pravé epileptické záchvaty od hysterických, epilepsii podobných atakù. Pøitom epileptický záchvat nemusí nastoupit bezprostøednì po nepøíjemné situaci, ale a¾ s nìkolikahodinovým zpo¾dìním.
V lékaøské praxi jsou známy pøípady i jiných psychických poruch, u nich¾ tyto plnì nebo aspoò èásteènì zmizí, má-li pacient ve své péèi zvíøe. Exaktními pokusy pak bylo dokázáno, ¾e nejvhodnìjším spoleèníkem je právì pes.
Zlepšit zdravotní stav se mù¾e kupodivu i alergikùm, co¾ zní na první pohled hodnì paradoxnì. Musíme si však uvìdomit, ¾e èichem pøichází do organismu spousta molekul, které by se do tìla jinak nedostaly. Je tedy docela dobøe mo¾né, ¾e zvíøe „vypocuje“ jakési látky, které èlovìk vdechuje a vnímá a které blahodárnì pøispívají k jeho léèbì.
Bìhem rozhovoru pùsobil Jakub velmi pøíjemným a vyrovnaným dojmem. Stále hledal se psem kontakt, a» u¾ dotykem nebo pohledem. Kdy¾ se mnou mluvil, co chvíli oèima zavadil o Cedrika. Je samozøejmì velmi dùle¾ité, ¾e chlapec nemá záchvaty, u¾ to samo osobì by staèilo ke štìstí, ale jeho maminka se nespokojuje jen se zlepšením Jakubova stavu. Jeho pøípad byl prakticky prvním pokusem cílené výchovy psa na epileptika u nás a bylo by dobré sledovat tento pokus dlouhodobì a publikovat pak jeho výsledky. Doufejme, ¾e Jakub s Cedrikem zaujmou lékaøe z pra¾ské motolské neurologie natolik, ¾e se této práce ujmou. Smutné je, ¾e na ministerstvu práce a sociálních vìcí zatím neuva¾ují o tom, ¾e by psy pro epileptiky postavili na roveò vodicích psù pro nevidomé.
Paní Zuzana Daušová ze sdru¾ení HELPPES (Centrum výcviku asistenèních psù), která se výcviku Cedrika vìnovala, shrnuje výcvikové zásady, je¾ by mìly být dodr¾eny, asi do dvou hlavních bodù: zjistit reakci psa na pøibli¾ující se záchvat, a pokud u¾ k záchvatu dojde, nauèit ho štìkotem pøivolat pomoc. Podle zahranièních zkušeností musí pes projít 150 – 200 hodinami výcviku, nejlépe pøímo za pomoci a pøítomnosti konkrétního èlovìka posti¾eného epilepsií. Pokud hovoøíte o celé zále¾itostí s paní Daušovou, dospìjete k názoru, ¾e jednodušší je vycvièit psa, ne¾ jednat s úøedníky, a» na obecní èi ministerské úrovni. A to je dost smutné, ne?
***
S pøíbìhem malého Jakuba jsem se seznámila v rámci svého pùsobení v èasopise Pes pøítel èlovìka. Výše napsané øádky vznikly v èervnu roku 2002. Po dvou letech v kvìtnu jsem se s Jakubovou maminkou vidìla znovu. Nemohla jsem se samozøejmì nezeptat na Jakoubkùv zdravotní stav a na jeho sou¾ití s Cedrikem. Ten se èasem bohu¾el ukázal pro tento druh terapie nevhodný. Maminka Jakuba doplòuje:
„My jsme si ho toti¾ kdysi vybrali sami, tak¾e nebyl z chovu vylo¾enì zamìøeného na canisterapii. U¾ jeho rodièe mìli pøísnìjší povahu a u Cedrika se pak vyvinula a¾ nezdravá ¾árlivost. Stále si Jakuba hlídal a pro kousnutí nešel daleko. Po dohodì s paní Daušovou jsme mu nakonec našli uplatnìní vodicího psa, pro kterého byla jeho povaha vhodnìjší. My teï máme nového pejska Teddyho. Je to takové naše zlatíèko! Loni jsme se s ním dokonce odvá¾ili k moøi, proto¾e Jakub moc rád plave, ale víte, jak je to s touto nemocí ošemetné. Teddy se však náramnì osvìdèil. Hned po pøíjezdu jsme se vypravili k moøi, ale Tedoušek správnì vycítil, jak moc je Jakub unavený z dlouhé cesty a vùbec ho do vody nepustil!
Neustále se stavìl mezi nìj a vodu a tlaèil ho zpátky na deku. Kdybych to nevidìla na vlastní oèi, tak tomu nebudu vìøit. Druhý den, kdy¾ si Jakub øádnì odpoèinul, byl klidný i Teddy,“ vypráví a spokojenì se usmívá Jakubova maminka. A právì o tu spokojenost v rodinì jde. Harmonie a klid je velice dùle¾itá zbraò proti Jakubovì nemoci.
Pro Teddyho se podaøilo najít patrona, který pøispívá na jeho krmení. Je jím spoleènost, která se zabývá prodejem elektøiny, a tak je Jakubùv ètyønohý kamarád také nazýván Duhový asistenèní pes.
Zuzana Trankovská
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“.
Zuzana Trankovská po maturitì nastoupila do redakce èasopisu Kynologie (èasem pøejmenovaném na Pes pøítel èlovìka), vysokou školu studovala dálkovì. Je to a¾ k nevíøe, ale celý ¾ivot je vìrná jedné redakci. Od roku 1983 vedla redakci a nezdá se, ¾e by to bylo v neprospìch jedné ani druhé strany.
Prvního psa si její rodina poøídila a¾ kdy¾ byly dìti odrostlé. Byl jím hladkosrstý standardní jezevèík Cid ze ®idovského høbitova. Po jeho smrti následoval rovnì¾ jezevèík Endy Aeskulap. „Koupi psa se sna¾ím lidem nejdøíve spíše rozmluvit. Je to zodpovìdnost, kterou si vìtšina lidí nedovede pøedem ani pøedstavit. Moje zkušenost praví, ¾e k jednomu psovi jsou potøeba alespoò tøi lidé, aby bylo zajištìno, ¾e se o nìj v¾dycky nìkdo z rodiny postará. Musíte toti¾ poèítat s tím, ¾e budete muset jet na slu¾ební cestu, na dovolenou nebo ¾e onemocníte. To vše musíte vzít v úvahu.“
* * *
Všechny èlánkyz knihy "Kolja... to neznáte mého psa"
Jakub a Cedrik
