Par»ák Ka¾dý se mù¾e stát majitelem psa,
ne ka¾dý se mù¾e stát dobrým psovodem.
Je hodnì, hodnì po pùlnoci a já se svým par»ákem nadskakujeme ve slu¾ebním autì po mizerných pohranièních silnicích. Vracíme se domù. Pracovní den nám zaèal u¾ vèera, vlastnì skoro pøed dvaceti ètyømi hodinami, kdy¾ nás oba z klidného spánku vytrhl telefon. Šéf mi polo¾il otázku, která mìla navodit spoleèenskou konverzaci s èlovìkem, jeho¾ jste právì probudili: Spíš? Odpovìdìl jsem, ¾e nespím, kdy¾ konverzace, tak konverzace. Po zdvoøilostním úvodu pøišla strohá sta», toti¾ ¾e máme „vozidlo ke státní hranici“. Šéfùv hlas znìl unavenì. Vìdìl jsem, ¾e je zbyteèné se ptát na další, jen jsem si upøesnil místo nasazení. Na otázku, „Do kdy?“ pøišla oèekávaná odpovìï: „Do odvolání.“ Jestli vám to zní skoro jako úvod ke špioná¾nímu románu, tak ono to nìco podobného skuteènì je.
Pomalu a potichu jsem vstal, abych nevzbudil rodinu. Potichu, ale rychle jsem se oblékl a vyrazil k autu. Par»ák u¾ na mne èekal, lehce pøešlapoval a jen vrozená slušnost mu nedovolila podívat se na hodinky. Jen na mne pohlédl, jako by si øíkal, ¾e pøibývajícími léty mám stále horší mezièas. Mlèky jsme usedli do auta. V duchu jsem ¾ehral na jeho intuici, kterou v¾dy vytuší, ¾e se nìco dìje, døív ne¾ se tak stane. Taky mi obèas vadí jeho optimismus, a ta permanentní chu» do práce je taky k naštvání. Jedeme. On snad ví, a já tuším, ¾e nás èeká dlouhý den.
Nemýlili jsme se. V podveèer pøišlo to, proè jsme si oba museli zkrátit noc. Šéfovo „vozidlo ke státní hranici“ oznaèil mùj do té doby celkem nevšímavý par»ák jako „naše“. Má to v sobì stejnì jako onu chu» do práce a ty svoje indiánské instinkty. Zkrátka došel k autu a jasnì mi øekl: Tohle to je naše! Vùbec se o nic nestarej, nevšímej si, jak se chová, nebo nechová posádka, odkud a kam jedou, nebo co mají v tìch svých pøíruèkách. Já ti prostì øíkám, ¾e tihle ti to vezou, a za to dám ruku do ohnì!
Øíkám to nerad, ale zase mìl pravdu. Posádka vozu koukala jako vrána, kdy¾ jí kolegové z palivové nádr¾e, na kterou mùj par»ák ukázal, vytahovali osm kilo heroinu. Mìl zase pravdu. Pro nás tím práce konèila a pašeráky pøevzali do péèe kolegové z protidrogového oddìlení celní správy.
Sbalili jsme se a vyrazili k domovu. Auto nadskakuje i pøi pomalé jízdì. Je tma a jen tu a tam ji prosvìcují okna chaloupek roztroušených ve stráních. Šumava. Nìkdo také touto dobou vstává. Jsou skoro ètyøi ráno, a to u¾ je pomalu nejvyšší èas být ve stájích. Jezdím radìji tìmito místy, kde tmu prosvìcují okna chaloupek ne¾ po lepších silnicích, kde ji prorá¾ejí neóny erotických salónù. Okresky jsou v tuhle dobu skoro bez provozu, a já mám trochu èasu pøemýšlet.
Narodil jsem se tu skoro pøed ètyøiceti lety. Co se od té doby zmìnilo a jak mne ¾ivot tady ovlivnil a tvaroval? Kladu si tuhle otázku èasto, èím èastìji, tím víc cítím, ¾e ¾ít jinde, byl by ze mne i jiný èlovìk. Pøedevším jsem tady získal velmi blízký vztah k pøírodì. Jeho souèástí je vzdálenì i moje práce. Bystrý ètenáø jistì pochopil, ¾e mým par»ákem není drsòák typu filmového detektiva, ale speciálnì vycvièený slu¾ební pes. A to ne ledajaký. Slu¾ební pes na vyhledávání omamných a psychotropních látek a jedù. Zní to honosnì, ale ono to také honosné je. Jde o psa s elitním výcvikem a elitními výsledky, ale ty se nedocílí jen tak a ze dne na den. Rozhodujícím aspektem je nejen povaha psa, ale i povaha psovoda a jejich vzájemný vztah. Tato oznaèení u¾ívám nerad, mnohem radìji hovoøím o sobì a svém psu jako o partnerech ve slu¾bì, ale tak zní oficiální titul.
Vztah psa a jeho psovoda jsem mìl odmalièka na oèích. Náš dùm stál toti¾ necelý kilometr od drátù ¾elezné opony. Jako kluk jsem nemìl naprosto ponìtí o její nenormálnosti. Vidìl jsem všední ¾ivot, jeho¾ souèástí byla tehdejší pohranièní strá¾ a její psovodi se svými patøiènì vycvièenými pomocníky. Pøiznám se, ¾e mi vztah èlovìka a psa postavený na bázi vzájemné závislosti v tì¾kých podmínkách, uèaroval. Bohu¾el, nebo mo¾ná dnes bohudík, mi kádrový profil neumo¾nil splnit si svùj klukovský sen a stát se jedním z mu¾ù v zeleném, kteøí procházeli kolem našeho domu se psem u nohy.
Doba se zmìnila, a co bylo døíve nemo¾né, je dnes realitou. Stal jsem se pøíslušníkem celní správy a po èase jsem se propracoval i ke ký¾ené funkci psovoda psa urèeného k vyhledávání narkotik. Pøi nástupu nám øíkali: „Budete chránit vnitøní trh, budete sahat lidem na peníze, a za to vás mo¾ná nebudou mít rádi. Jestli se dostanete k protidrogovému, budete lidi chránit pøed nimi samými, a na to mohou být nìkteøí, v návalu pocitu absolutní svobody, obzvláštì hákliví, tak bacha!“
Pøiznám se, ¾e jsem mnohem radìji, ¾e mùj pes nepracuje po povelu „zadr¾“, ale „hledej“! Postavil jsem zpùsob vedení psa na bázi vzájemného respektu a vzájemné dùvìry. Tohle povolání toti¾ s sebou nese nutnost vzájemné dùvìry. Mìl jsem mo¾ná trochu štìstí a jako svého prvního psa jsem obdr¾el psa takzvanì hotového. Tedy psa, který u¾ absolvoval výcvik a vìdìl, co to je, být v èinné slu¾bì.
Pøed jeho odchodem do „zálohy“ jsem mìl na vybranou. Buïto mi bude pøidìlen nový pes, který teprve bude muset projít samostatným výcvikem, nebo doká¾u sám sobì, ¾e mám v práci se psy na víc, a ¾e jsem schopen vychovat od štìnìte dobrého psa sám. Vzal jsem to jako výzvu, a šel jsem do toho. Cítil jsem, ¾e je pro mne výhodnìjší pracovat se psem od štìnìte, jen tak toti¾ dùkladnì poznám jeho vlastnosti a udìlám si svou pøedstavu.
Je-li náhoda Bùh, tak jsem si náhodou v dobì výcviku zlomil ruku. Nic pøíjemného, ale na všem špatném je nìco dobré, jak se øíká. Díky své pracovní neschopnosti jsem se v dobì lékaøem povolených vycházek mohl po dobu dlouhých tøech mìsícù maximálnì vìnovat svému „nováèkovi“, abych jej co nejlépe pøipravil pro slu¾bu. Vydatným pomocníkem byl pro mne mùj dosud pøidìlený pes, který v roli starého mazáka ledacos nováèkovi po svém psím zpùsobu vysvìtlil. Pomáhal vydatnì, a já jsem pozdìji, u¾ zase ve slu¾bì, pochopil proè. Pøi spoleèných nasazeních toti¾ tenhle starý mazák pouštìl svého mladšího kolegu takøíkajíc pøed sebe a umo¾òoval mu dát prùchod dravosti mládí. Sám stál jaksi v pozadí a vše následnì „profesorsky“ kontroloval. Teprve v okam¾iku, kdy si byl jistý, ¾e na nového kolegu je spolehnutí, pøestal dohlí¾et a víceménì si øekl o psí dùchod. Tehdy jsem pochopil, ¾e jsem to nebyl jenom já, kdo výcvik vedl. Pochopil jsem, ¾e mùj „dùchodce“ byl rád, ¾e mìl komu pøedat štafetu. Dodnes mi ve svých patnácti letech pøi spoleèných procházkách dává najevo, ¾e nebýt toho, ¾e si vychoval dùstojného nástupce, nikdy by do dùchodu neodešel. Má pravdu, jeho následovník se povedl. Máme za sebou hodnì. Dlouhé, nekoneèné slu¾by ve psím poèasí. Zásahy proti lidem, pro které se stalo kšeftování s neštìstím druhých ob¾ivou. Soudem naøízené prohlídky bytových prostor v místech, které byty pøipomínají opravdu jen názvem.
Všude tam jsem se svým par»ákem nacházel na rùzných místech ukryté drogy. Par»ák odvedl svou práci v¾dy perfektnì, bez ohledu na pøeká¾ky. Zvládl i všechny útoky proti citlivému psímu èenichu. Pøemohl zápach nafty z motorù kamionù, pach výfukových plynù, nevábnì vonící, horkem rozpálený asfalt. Pøemohl i rùzné vùnì, které èlovìk vymyslel, aby psí nos zmátl. Rùzné smìsi koøení a jiné ostøe vonící látky. Naštìstí par»ák má svùj „èuchometr“, a tak jako princ pozná svou Zlatovlásku, pozná i on tu „svou vùni“ mezi všemi a nepotøebuje k tomu ani kouzelnou mušku. Zkrátka na to má. Ptáte se proè? Odpovìï najdeme v odborné literatuøe, která se zabývá smysly zvíøat. Tak jako my doká¾eme rozpoznat odstíny barev, doká¾e pes rozpoznat odstíny pachù a pøesnì zaøadit ka¾dou zachycenou molekulu, správnì ji vyhodnotit a následnì i reagovat. Je naprosto nesmyslnou fámou, a sám jsem se s ní nìkolikrát setkal, ¾e jsou slu¾ebním psùm na vyhledávání narkotik podávány omamné látky, a ti si pak prý „hledají“ svou dávku, aby se znovu nadopovali a dostali z „abs»áku“. To je holý a bohapustý nesmysl. Pes, je-li dobøe veden, pracuje pro svou a pánovu radost. Podstata výcviku tkví v hledání aportu, který tvoøí vìtšinou jeho oblíbená hraèka.
Touto hrou jsme se postupnì propracovávali rùznými soutì¾emi a¾ na mistrovství Evropy slu¾ebních psù celních správ na vyhledávání drog v Liberci v roce 2001. Úèast byla hojná. Deset státù Evropy vyslalo své nejlepší borce. Dru¾stva Francie a dalších státù s dlouholetou tradicí v boji pro drogám slibovala tì¾kou konkurenci. A také jí byla. Vzorky omamných látek se vyhledávaly v rùzném prostøedí a na nejrùznìjších místech. To všechno za bohaté úèasti laické veøejnosti. Pro mého par»áka to byla úplnì nová zkušenost. Zprvu se na všechno díval trochu pøezíravì, asi jako – „Snad nebereš tenhle cirkus vá¾nì?“ Pak ovšem pochopil opravdovost situace, vcítil se do role reprezentanta a hravì strèil do kapsy svých pomyslných kalhot všechny své chlupaté soupeøe. Pøi slavnostním vyhlašování vítìzù hrdì vykráèel na nejvyšší stupeò urèený pro absolutního vítìze – mistra Evropy. Poprvé jsem vidìl, jak doká¾e pes pochopit a vá¾nost a sílu okam¾iku. To kdy¾ pøi zvucích státní hymny v podání Hudby Hradní strá¾e, vysekl parádní psí Pozor! Zlatá medaile ze závodù však nijak nepošramotila jeho sebevìdomí. Dál vstáváme do slu¾by. S medailí – jako bez ní.
Prudce brzdím, srna a za ní další dvì. Budu muset zaèít víc myslet na øízení, v¾dy» jsem to málem neubrzdil. Pøemýšlet a rekapitulovat za volantem je pìkné, ale mù¾e to smìøovat k jakémusi pocitu lehkosti, a odtud je u¾ jen krùèek ke spánku, a ten mù¾e být za volantem osudný. Zastavuji, cítím, ¾e si potøebuji chvilenku vydechnout. Je jasná podzimní noc. Protahuji se a dopøávám plicím èistý vlhký vzduch. Jeho ostrost mne probrala. Sedám znovu za volant a v duchu poèítám kolik to ještì máme domù. Dlouhý pracovní den, osm kilo heroinu. Kolik je to vlastnì penìz? Pøes osm milionù korun. Všechno jsme si zvykli pøepoèítávat na peníze, na tzv. „vejvar“. Znamená to ovšem i pøes ètyøi sta tisíc dávek. Dávek pro narkomany. Pro nìkoho poslední. Pro nìkoho první, ale ve své koneènosti opìt a neodvratitelnì poslední. Vím, ¾e kurýøi rychle nahradí ztrátu osmi kilogramù drogy na trhu, ale tøeba se k té nové nedostane nìkdo, pro koho by se bývala mohla stát osudnou. Mo¾ná ¾e ten jeden jediný èlovìk, a tøeba ještì dítì, u¾ nikdy nezaène. Pokud existuje tahle sebemenší nadìje, pak práce mého par»áka nebyla a není zbyteèná.
Pøijí¾dím pøed dùm, je to víc ne¾ dvacet ètyøi hodin, co jsme spolu odtud odjí¾dìli. Únava je znát na nás na obou. Odcházíme spát, ka¾dý na svou stranu plotu kotce. Tuhle stranu máme ka¾dý svou. Zato barikádu máme jednu a stojíme na ní bok po boku. Mít na barikádì vedle sebe par»áka, na kterého je stoprocentní spolehnutí, to je v dnešní dobì po èertech hodnì, to mi vìøte!
Milan Dibïák
Milan Dibïák se narodil v Jindøichovì Hradci. Vyrùstal spoleènì se starším bratrem v malém mìstì Èeských Velenicích na samých hranicích Èeské republiky s Rakouskem. Ji¾ na základní škole ho okouzlila pøíroda, nejvíce si oblíbil psy a ptáky. U nich doma se objevily první andulky a také pejsek – køí¾enec velšteriéra. Vyuèil se elektromechanikem a deset let pracoval v ®eleznièních opravnách a strojírnách. I nadále se potom vìnoval výcviku psù a chovu papouškù a neustále èerpal nové znalosti a zkušenosti.
V roce 1991 nastoupil k Celní správì ÈR. Po dvou letech se mu naskytla pøíle¾itost pracovat jako psovod se slu¾ebním psem na vyhledávání omamných a psychotropních látek. Tímto se mu splnilo pøání pracovat se psy a zamìstnání se mu stalo koníèkem. Tuto èinnost vykonává dodnes a se svým „par»ákem“ mají na kontì mnoho úspìšných záchytù drog, ale i nìkolik úspìchù na vrcholných kynologických soutì¾ích, kdy se stal v roce 2001 mistrem Evropy.
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja...to neznáte mého psa!“
Všechny èlánkyz knihy "Kolja... to neznáte mého psa"
Ka¾dý se mù¾e stát majitelem psa,
