Náš Profesor
Který slu¾ebník miluje pána víc ne¾ pes?
Splnila jsem si svùj sen a poøídila si hladkosrstého jezevèíka vlastním jménem Cassy Rössler CS. Byl to roztomilý malý vrásèitý „štuclík“, který byl prostì k „se¾rání“. Proto¾e jsem slíbila chovateli, ¾e ho radìji „uchovním“, zaèala jsem pracovat systematicky. Vstoupila jsem do Klubu chovatelù jezevèíkù, stala se èlenkou Èeského mysliveckého svazu, ale byla jsem pouze nimrod s výjimkou, to znamená, ¾e jsem nestøílela a nezúèastòovala jsem se mysliveckých honù. Stejnì bych nedokázala nic zastøelit.
Náš šlechtic a krasavec rostl jako z vody a u¾ nebyl tak roztomilý. Sousedovi v domì dokázal roztrhnout nohavici, proto¾e mu nebyl dost sympatický. Lidi si rozdìlil na voòavé – ty mìl rád, a na ty, co mu nevonìli – tìm zkrátka škodil.
Vùbec jsem si nedovedla pøedstavit, jak budeme chodit pøed porotou ve výstavním kruhu, proto¾e kdy¾ jsme šli na vycházku, tak chodil jen po zadních nohou, škrtil se na vodítku a sna¾il se štìkat. Celý dùm pøesnì vìdìl, kdy jdeme ven. Venku byl „vypuštìn“ z vodítka, lítal, štìkal a honil všechno, co se v parku honit dalo – holuby, hrdlièky i veverky. Kdy¾ se objevili i divocí králíci, tak nejen¾e je honil, ale sna¾il se za nimi vlézt do nory. Vylezl, teprve kdy¾ byl unaven, a to pak ani nebylo poznat, co to je za „pejska“, jak byl špinavý. Bylo mu fuk, ¾e ho volám a èekám na nìj. Asi po hodinì pro mne v¾dy vyèerpávající vycházky, kdy jsem celou dobu trnula strachy, aby se nezabìhl, jsem si v¾dy oddychla, kdy¾ byl opìt lapen a na vodítku.
Naší první výstavy jsme se zúèastnili s bušícím srdcem, já samozøejmì v zeleném, on na speciální pøedvádìcí šòùøe. Doslova šokující bylo, jak v kruhu pøed porotou chodil! Pøipadala jsem si, ¾e doprovázím starého výstavního mazáka, nebo» se doslova nesl a rozhlí¾el se na všechny strany. Vlastnì se pøedvedl sám. Dostali jsme vynikající hodnocení, ve kterém mu nebylo nic vytknuto, a navíc bylo ve výstavním posudku zdùraznìno, ¾e má abnormálnì krásnou hlavu. Náš dìda dodal – krásnou, ale blbou. Ale to byl omyl! On byl šlechtic s vysokoškolským vzdìláním, proto¾e pøesnì vìdìl, kdy o nìco jde. To se choval, ¾e jsem ho nepoznávala, a kdy¾ o nic nešlo, tak prostì zmizel a pøišel, kdy chtìl.
Pro mne to byly v¾dy šílené nervy, proto¾e jsem mìla strach, zda se vùbec vrátí a v jakém stavu. Zaèali jsme mu øíkat Profesor. Musím øíci, ¾e jeho výchova pro mne byla vyèerpávající. Navíc jsem si nemohla nikomu z rodiny postì¾ovat, proto¾e jsem ho musela chránit, neb jsem si ho nejen vybrala, ale horko tì¾ko i prosadila.
K jednomu z trapasù došlo, kdy¾ jsme pøijeli ke známým na chatu. Nemìli moc velkou zahradu, proto jsme Profesora vypustili na louku pøed chatou. Byla to pìkná, velká kvetoucí louka, on na ní radostnì hledal myši, hrabal a hrabal, štìkal a štìkal. Najednou ticho. Koukám, kde je, a vidím všechny ètyøi nohy nahoøe. Labu¾nicky se v nìèem válel. Utíkám, co mi síly staèí, a volám: „Profesore, ty èunì jedno, nech toho!“ Kamarádka naopak volá na mne, abych byla zticha. Kdy¾ jsem dobìhla a vidìla psa obaleného omamnou vùní, køièela jsem dál: „Profesore, to vypadáš? Podívej se na sebe, smrdíš jak to prase! ®e se nestydíš!“ Páchl tak, ¾e jsem musela vzít mýdlo a jít ho umýt do rybníka. Mytí se podaøilo, zápachu se nezbavil.
Kdy¾ jsme se vrátili zpátky, èekal tam soused. Pøišel se zeptat, co nám udìlal, ¾e jsem tak nadávala. Ten pán byl toti¾ velice vá¾ený profesor, proto mì kamarádka napomínala! Panu profesorovi jsem se pochopitelnì omluvila a pøíštì dávala pozor na psa i na sebe.
Výstavy však nebyly nic proti zkouškám – jarním, norování a podzimním. Z jarních zkoušek nás vyhodili, proto¾e Profesor utekl. Pøi „vypíchnutí“ zajíce se mu podaøilo zabìhnout i do blízké vesnice, zakousnout dvì slepice, a proto¾e mìl tolik vedlejší práce, tak se nestaèil vrátit v limitovaném èase 15 minut. Dobøe vypadající myslivecká porota mi øekla, a» si ho jdu „dohledat“ a pak se k nim pøidáme. Pøi dohledání jsem musela zaplatit dvì zakousnuté slepice a ještì vyslechnout velmi š»avnaté nadávky.
Veèer jsem zavolala chovatele, ¾e jsme zkoušky neslo¾ili, proto¾e Profesor utekl. Chovatel byl také myslivec (tøeba¾e ne s výjimkou), tak mi øekl, ¾e nás za 14 dní pøihlásí na jiné jarní zkoušky, a ¾e a¾ uvidím, ¾e zase mizí, musím na nìj zavolat „na¾eò“. Dovolila jsem si namítnout, ¾e mì u¾ urèitì nebude slyšet. Bylo mi øeèeno, ¾e to je „finta“ pro porotu, a tímto kouzelným slovíèkem „na¾eò“ získám neomezenou dobu k návratu psa.
V den zkoušek jsem mìla vìtší trému, ne¾ kdy¾ jsem šla maturovat. Vypíchnutí koèky, která byla v kleci, šlo Profesorovi dobøe, nebo» „nos“ mìl v¾dy hodnocen nejvyšší známkou. Tím, ¾e koèka byla v kleci a nemohla utéci, se mi povedlo i rychle Profesora pøipnout na vodítko. Koèky mi bylo upøímnì líto, ale dobøe vypadající – dalo by se øíci i slièný myslivec – mi øekl, ¾e je na to zvyklá a ¾e ví, ¾e se jí nemù¾e nic stát, a navíc potom dostane i dobrou odmìnu. Naše skupinka (celkem nás bylo pìt psù), se vydala do polí na vypíchnutí zajíce. Mìla jsem strach, proto¾e mi bylo jasné, ¾e Profesor zase uteèe. Kdy¾ na nás pøišla øada, pøedvedl ukázkové slídìní. Porota pokyvovala hlavou na znamení, ¾e je výborný. Já jsem byla tak vynervovaná, ¾e jsem i v oblièeji mìla stejnì zelenou barvu jako mùj oblek, tak¾e jsem ladila. Mìla jsem sevøený ¾aludek, který mì zaèal bolet, a usilovnì jsem pøemýšlela, kdy mám zakøièet „na¾eò!“ Najednou byl „vypíchnut“ zajíc, Profesor ho hlasitì ohlašoval štìkáním a rychle mizel v dáli. Z plných plic jsem – radìji nìkolikrát – zakøièela „na¾eò!“ a èekala jsem, co bude dál. Porota se na sebe podívala, dovolila mi se vzdálit a jít si dohledat svého psa. Zkoušky jsme udìlali ve II. cenì – kvùli poslušnosti. Byla jsem ráda, ¾e jsme v poøádku, a hlavnì, ¾e máme zkoušky za sebou. Pøi rozdílení cen se opìt náš jezevèík choval jako profesor CSc., který pøebírá pøinejmenším Nobelovu cenu.
Èekalo nás norování. To jsme byli trénovat jen jednou, nebo» mu to šlo hned na výbornou. Náš chovatel a rádce prohlásil, ¾e má do norování chu» a to ¾e je hlavní. V den „D“ jsme nastoupili u umìlé nory, kam byla vpuštìna liška. Úkolem psa bylo lišku zahnat do posledního, tøetího kotle, a tam ji zaštìkávat. Nesmìl ji nechat z kotle vybìhnout. Kdy¾ nìkterý pes lišku kousl, musela být vymìnìna, aby se dalšího psa nebála. Pes pøed námi – byl to velšteriér, ještì vìtší blázen ne¾ náš Profesor, lišku kousl, a tak musela být vymìnìna. Vyšel na nás lišák, který byl vìtší ne¾ Profesor. Polkla jsem nasucho. Profesor vletìl do nory, víka na noøe lítala, myslivci øekli, ¾e u¾ ho lišák ¾ene. Já jsem dr¾ela palce tak pevnì, a¾ mì braly køeèe do prstù. Jaké bylo však pro mysliveckou porotu pøekvapení, kdy¾ Profesor lišáka vyhnal! Tak se z nìj stal norník. Mìla jsem z toho radost a krásný pocit a v duchu jsem si øíkala, jak rodina bude koukat, proto¾e to Profesor všem natøel.
Stal se chovným psem, a tak ho za odmìnu èekaly milostné hrátky. Zajímavé bylo, ¾e nikdy nepøišel, aby mi podìkoval, ¾e jsem mu dopøála ¾ít plnohodnotný ¾ivot „se vším“.
Byl nìkolikanásobným celorepublikovým otcem krásných a pracovitých štìòat. S nevìstami se u nás dveøe netrhly, i kdy¾ jemu bylo jedno, jak jezevèíková vypadá. V¾dy odvedl dobøe svou práci. Mezi nevìstami však byly velké rozdíly. Nìkterá pøišla, zùstala stát mezi dveømi a bylo vidìt, ¾e u¾ se tìší, a¾ zase bude pryè. Jiná byla rozverná, koulela oèima, strkala do Profesora nì¾nì èumákem a skotaèila, jak umìla. Profesor však ¾ádné rozdíly nedìlal. Asi si øíkal, no tak pro zachování rodu – proè ne!
Kdepak náš Profesor! Venku to byl blázen, ale doma – gauèový psík. Rád se mazlil, spal v posteli, rád jezdil autem. Holky (moje dcery) miloval a nechal si od nich všechno líbit. Kdy¾ ho naši známí vidìli doma, nikdy nechtìli uvìøit, ¾e by zakousl slepici, nebo nìkoho pokousal. Doma to byl opravdický mazel.
Co nesnášel, bylo koupání ve vanì. Øeku, rybníky, potoky miloval, ale vanu – to bylo poni¾ující! To pak se mnou celý veèer nemluvil, doslova mì ignoroval, nevzal si ode mne ani syrové maso, a to u¾ bylo co øíct. V¾dy jen zakoulel oèima, a ty øíkaly – tak to ti jen tak nezapomenu. A opravdu byl ura¾ený celý veèer.
Utíkání v pøírodì mu vydr¾elo a¾ do pozdního stáøí. I kdy¾ jsem mu v duchu nadávala do pacholkù, kdy¾ se objevil, v¾dy jsem si oddychla a všechno mu odpustila. Byla jsem pouèena chovatelem, ¾e kdy¾ se vrátí sám, nesmí být trestán. Nauèila jsem se sedìt hodiny na paøezu v lese nebo na louce, zkrátka tam, kde jsme byli naposledy spolu. Celou dobu jsem byla vynervovaná, aby se mu nic nestalo a vrátil se. Je to pouèení od chovatele, ¾e jezevèík se v¾dycky vrátí, pokud mù¾e.
Byly to krásné roky. Za dobu tøinácti let jsme stihli zakousnout a zaplatit 11 slepic, 1 kohouta a 3 králíky. Podstoupit dvì operace moèových kamínkù – a pøi rentgenu bylo zjištìno, ¾e má v sobì dokonce i tøi broky – to vùbec nevím, kde sebral, proto¾e si nikdy nestì¾oval. Zvládli jsme angínu, paradentózu, ale nejhorší bylo ochrnutí zadních nohou. To trvalo tøi mìsíce. Všichni u¾ to vzdávali, ale já a Profesor ne. Stále mìl chu» k jídlu, oèi mìl veselé – nemìla jsem sílu rozhodnout o jeho ¾ivotì. Venèila jsem ho tak, ¾e zadní nohy jsem poponášela na šále. A dobøe jsem udìlala, nebo» po rùzných injekcích a masá¾ích se po tøech mìsících zase postavil na vlastní nohy. Ale vydr¾eli jsme a prodlou¾ili jsme si spoleèné chvíle ještì o pìt let.
Dìkuji osudu, ¾e jsem s Profesorem pro¾ila krásné roky, které nikdy nebyly fádní. Pokud by vás zajímaly ještì jiné kousky, které jsme spoleènì pro¾ili, doètete se o nich v kní¾ce Šlechtici a Bastardi.
Tak jako ka¾dý èlovìk je jiný, i mezi psy jsou rozdíly. Ka¾dý má svou osobnost a co je u psù dùle¾ité – nikdy vás nezradí!
Alice Frostová
Alice Frostová se narodila ve znamení „Býka“ v roce 1944. Vystudovala gymnázium a podaøilo se jí vychovat dvì dcery a do dnešního dne se sna¾í vychovat u¾ ètvrtého psa. Mrzí ji, ¾e ¾ádný z nich ji nepøe¾il, alespoò ti první dva – proto¾e jejich ztráta pro ni byla velmi bolestivá.
Ráda se, by» ji¾ v dùchodovém vìku, zabývá zviditelnìním èeských výrobcù a je od roku 1994 jedním ze zakládajících èlenù Nadaèního fondu Èeský výrobek.
Její vztah k pejskùm je „skoro mateøský“ a vìøí, ¾e ty dvì „holky“ co teï má – jedna z útulku a druhá z ulice – jí budou ještì hodnì dlouho dìlat radost.
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové ”Kolja…to neznáte mého psa!”
* * *
Všechny èlánkyz knihy "Kolja... to neznáte mého psa"
