Noèní flamendøi / Pískací klíèe Noèní flamendøi
Noèním mìstem projí¾dìla Veøejná bezpeènost. Z auta znaèky Volha sledovala klid v mìstì Kladnì. VB, tak znìla zkratka ochráncù zákona, která se skvìla na dveøích a na støeše slavných sovìtských automobilù. Tajnì se øíkalo, ¾e ta zkratka znamená „Pátá B“. Neboli tøída, která byla posledním stupnìm vzdìlání policajtù.
Ticho ve mìstì oceli bylo jen zdánlivé.
„Kladnó, ty èerné Kladnó, ty mìsto ze sta komínù…“ Tu starou píseò zaslechli pøíslušníci Veøejné bezpeènosti (tak znìl úøední název policistù) a ihned zamíøili do ulice poblí¾ zimního stadionu. Zastavili u dvou lehce se motajících postav.
„Obèanské prùkazy!“ zaznìl pøísný hlas staršího pøíslušníka.
„My je s sebou nemáme, abysme je neztratili,“ odpovìdìl jeden ze zadr¾ených.
„Jak se jmenujete?“ zvýšil hlas mladší pøíslušník, který také vylezl z auta.
„Kašpárek!“ øekl slušnì vyšší èernovlasý mladý mu¾.
„Kašpárek!“ øekl posmìšnì mladší dùle¾itý policajt. „A vy?“, ukázal na menšího mladíka.
„Šašek!“ zaznìla slušná odpovìï.
„Tak vy si z nás budete dìlat srandièky?“ stoupl si na špièky mladý dùle¾itý.
„Já se jmenuju opravdu Kašpárek! Èestný slovo!“ bránil se vyšší mladík.
„A já se od narození jmenuju Šašek!“ tvrdil druhý mladík.
Policista zbrunátnìl, chystal se zakøièet, ale v té chvíli se ozval z auta signál vysílaèky. Mladý dùle¾itý pøiskoèil k autu a køièel do sluchátka:
„Tady Bubák, tady Bubák, jak mì slyšíte?“
„Vidíte“, øíkal staršímu policajtovi Kašpárek, „ten váš kamarád se jmenuje Bubák a taky to není divný!“
Mladý dùle¾itý, který dotelefonoval, se vztekle otoèil: „To bylo heslo, chápete? Já se jmenuju normálnì. Jsem rotný Šoustek.
Na stanici VB, kam policisté zavezli oba delikventy, se potvrdilo, ¾e jména Kašpárek a Šašek jsou skuteènì pravá. První hrál hezky na piáno blues a druhý byl kladenským hokejistou.
* * *
Pískací klíèe
Nìkolik mìsícù po mém infarktu jsem zaèal jezdit s vnouèkem Pepíèkem do lesa. V rámci léèby. Vozil jsem jej v koèárku po lesních cestách kolem dokola. Dennì nìkolik kilometrù. Díval se z koèárku, cumlal dudlík a obèas ho vyhodil na zem do snìhu. Vymýšlel jsem rùzné pitomosti, abych vnouèka pobavil. Mìl jsem radost, kdy¾ se smál. Mùj syn Tomáš mi daroval k Vánocùm pøívìsek na klíèe. Kdy¾ jsem zapískal, ozvala se melodie.
„Takhle u¾ klíèe neztratíš,“ vysvìtloval mi syn.
Dal jsem pøívìsek na svazek klíèù a vyjel jem s malinkým Pepíèkem na pravidelnou cestu do rozdìlovského lesa.
Na malém rozcestí jsem ukázal vnouèkovi klíèe, zachrastil jsem s nimi a vhodil je asi deset metrù daleko do lesa.
„Teï dávej pozor, Pepíèku,“ vysvìtloval jsem, jako by rok a pùl starý kluk mohl rozumìt. Zapískal jsem, a nic. Klíèe se neozvaly. Zapískal jsem zase, a nic. Nezbývalo mi, ne¾ pokleknout a na ètyøech jsem popolézal v místech, kam pøibli¾nì dopadly klíèe. Neustále jsem pískal znìlku, na kterou se mìly klíèe ozvat. A poøád nic.
„Pane, mù¾u se vás zeptat, co hledáte?“ otázal se pøísný penzista.
„Hledám klíèe,“ vysvìtloval jsem.
„A proè pøi tom pískáte?“ zeptala se babka udivenì.
„Aby se ozvaly!“ vysvìtloval jsem na promoèených kolenou.
Oba starší lidé se na sebe významnì podívali, mlèeli a dál mne pozorovali. Naštìstí jsem rozhrábl sníh a klíèe jsem našel.
„Mám je!“ Vnouèek se smál a nìco breptal.
Ten pøívìsek, co mìl pískat, mìl pojistku, kterou jsem zapomnìl vyndat.
Odjí¾dìl jsem s koèárkem dále do zasnì¾eného lesa. Kdy¾ jsem míjel své dva pozorovatele, zaslechl jsem babku, jak pøísnì øíká: „A takovýmu svìøeji dítì!“
Vnouèek vyhodil chrastítko. Vrátil jsem se a rychle chrastítko sebral. Penzisté zdìšenì uskoèili.
Z knihy Josefa Fouska „Pojïte se smát“
V roce 2003 vydalo nakladatelství Jindøich Kraus – PRAGOLINE.
Kniha je, bohu¾el, ji¾ rozprodaná, není k dostání a další dotisk se nechystá.
Noèní flamendøi