Jak slou¾ili jsme za Èepièky aneb Úspìch "Tabákového kapitána" (3)
Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemøel. Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky z nevydané kní¾ky "I to se mù¾e stát... Aneb nevá¾nì o vá¾ném."
Václav ®idek
Pøišlo to najednou jako úder z nebes. Rozkaz, aby se všichni hudebníci i s nástroji dostavili k udanému datu a hodinì k rotì C. Stalo se samozøejmì – kde jinde – v Kujebinì, v první polovinì padesátých let u leteckého spojovacího pluku. Bylo to neobvyklé. Obyèejnì jsme si termíny zkoušek domlouvali sami podle potøeby, a» ji¾ pro obsazení dechové hudby, nebo v obsazení univerzálním pro veøejná vystoupení, bály, plesy nebo jen vesnické tancovaèky. Bylo tedy jasné, ¾e jde o nìco mimoøádného. Pøedstava, ¾e v dohledu je mo¾nost se nìjak „ulít“ z rotních povinností, byla ovšem pøíjemná.
U roty C se sešlo neobvyklé mno¾ství muzikantù – nejen od naší roty, ale od celého praporu a dokonce i vojáci v zeleném se zúèastnili. Poèetnì to vydalo na celý symfonický orchestr, jenom nástrojové obsazení bylo znaènì nevyrovnané. Úplnì chybìly violy, violoncella, horny, tuby, naopak pøemíra kytar, trubek a klarinetù, ale bez povinnosti hobojù, vyluèovala mo¾nost, ¾e by bylo mo¾no sestavit jakýkoli orchestr klasického obsazení. Koneènì, nebylo naší zále¾itostí to posuzovat a èekali jsme, co bude dál.
Náhle se dostavil mladý poruèík od sousední stavaøské roty a prohlásil, ¾e je dirigent. Nemrkli jsme ani okem. Z vojny jsme ji¾ za¾ili všelicos, a tak by nás nebylo pøekvapilo ani prohlášení, ¾e dotyèný dùstojník je Karel IV.
Dále jsme se dozvìdìli, ¾e nastudujeme sovìtskou operetu Tabákový kapitán. Orchestr a zpìváci jsou obsazeni vojáky, ¾enské role a doplnìní sboru zajistí civilisté. Kulisy namalujeme sami, s provedením zaèneme v Kujebinì, posléze se zúèastníme kulturních soutì¾í a s pøedstavením budeme jezdit po útvarech. Ka¾dý se rozhlédl po ostatních, dívali jsme se znaènì vyjevenì, ale pøedstava, ¾e máme postaráno o ohromnou zábavu, nás pro uvedený zámìr ladila pozitivnì, i kdy¾ jsme si vùbec nedovedli pøedstavit, jak by nìco takového bylo mo¾né po praktické stránce. Budi¾ mi prominuto, ¾e dodnes nevím, kdo vlastnì Tabákového kapitána napsal a o co se v nìm hlavnì jedná. K tomu jsme se toti¾ ani nedostali. Dovìdìl jsem se, ¾e uvedenou operetu dávali prý v Karlínském hudebním divadle, ale dlouho to netrvalo, lze si snadno pøedstavit, ¾e ve srovnání s Nedbalovými trvalkami nemohla mít úspìch.
Dirigent zaèal rozdávat noty a nastaly první problémy. Pro nìkteré party nebyly nástroje, jiní se tísnili v poètu a¾ šesti u partu jediného. Dirigenta to kupodivu vùbec nevzrušilo, prohlásil rozhodnì: „Soudruzi, to vùbec nevadí, hlavní je vùle a snaha dobývat nedobytné, snaha jít kupøedu, ani krok zpìt.“ Asi si to popletl s dobýváním Stalingradu.„Zaèneme pøedehrou!“ prohlásil rozhodnì a zaèal mávat rukama. Mùj part prvních houslí by byl vy¾adoval si jej napøed prohlédnout, seznámit se s tì¾kými místy, odzkoušet si je, ale nic z toho mi nebylo dopøáno. Podobné pocity mìli jednoznaènì i ostatní hudebníci, nehledì k tomu, ¾e vedle profesního muzikanta z civilu sedìl jen mírnì pokroèilý zaèáteèník a tím se situace nesmírnì zkomplikovala. Zaèali jsme hrát.To, co zaznìlo, nemá obdoby. Šílená kakofonie zvukù, kdy se nesešli v souhøe ani dva vedle sebe sedící stejné nástroje, se linula otevøeným oknem v letním horku ven z kasáren. Rota C byla v blízkosti obklopena rodinnými domky, témìø u všech byli psi, kteøí na tu naši „muziku“ zaèali zuøivì výt a obèas se ozvala i nìjaká ta koèka.
Dirigenta to ani v nejmenším nevzrušovalo. Mával dál rukama a my jsme se sna¾ili v udaném tempu pokraèovat za ka¾dou cenu ve stylu „pøes spáleništì jdou mstící pluky neochvìjnì dál“. Ji¾ bìhem prvního hraní mì zará¾elo, ¾e mnohé takty nemají pøedepsanou metrá¾. Tu chybìla osminka, onde pøebývala ètvrtka, nìco chybìlo nebo pøebývalo v pøedznamenání, také rytmus byl udán znaènì zmateènì. Ale to nic, jsme vojáci a musíme to pøekousnout „bojovì“! Blí¾ili jsme se ke konci a mnohé nástroje ji¾ zaèaly odpadávat, mìly u¾ dohráno, zatímco jiní ještì hráli dál. Tak to pokraèovalo, odpadali další, nakonec mi zbyla ještì skoro jedna øádka, hrál jsem úplnì sám. Nevzdal jsem to! Dohrál jsem sólovì poslední øádku a skonèil. Však nám poøádnì lili do hlav, ¾e bez rozkazu nesmí nikdo nic vzdávat o vlastní újmì. Dirigent mával, tak jsem to dohrál.
Dirigent se zamyslel: „No, soudruzi, nebylo to ještì ono, ale to se èasem poddá, hlavnì to chce vytrvalost a nenechat se odradit!“ Nìkteøí profesionální muzikanti z civilu ho upozornili na nesrovnalosti v partech. Naivové! Ukázala se strašná vìc. Dirigent vùbec neznal noty a na nic nehrál! Jeho pøedstava o dirigování byla a¾ líbeznì prostomyslná. Dirigent je tu od toho, aby ukazoval, jak rychle se to má hrát a kdy se má zaèít. Noty znají muzikanti a hrajou, jako kdy¾ se ète kní¾ka. Kdy¾ je tam nìjaká chyba, tak si ji opravte, od toho jste se to uèili!
„Tak, soudruzi, a znova do toho, vpøed!“, zavelel a zaèal znova mávat rukama. Zaèalo mi svítat. Noty nechal rozepsat svým podøízeným ve stavaøské rotì, kteøí sami hudebníky nebyli a notám nerozumìli. Prý na opisování to není potøeba. Oni se mu navíc zøejmì pomstili za to, ¾e museli rozepisovat místo vycházky, osobního volna nebo jiného povyra¾ení. Tu svévolnì nìco do not pøipsali, tu nìco vynechali, nìco napsali jinak a podobnì. V duchu se asi škodolibì tìšili, jaká to bude psina, a¾ to bude chtít nìkdo zahrát. Ten nìkdo, to jsme byli my. Ale jakékoli nesrovnalosti dirigenta nevzrušovaly – mával rukama neochvìjnì dál, jako pochodovaly ty mstící pluky.
Tak se zoufalá kakofonie ozvala znova a né jen jednou, ale potom stále opakovanì. Zaèali jsme z toho mít nezøízenou psinu, zaèali si vymejšlet, hráli to, co v notách vùbec nebylo, trumpety do toho troubily nìjaký poplach, kytary brnkaly, co je napadlo, a psi vyli víc a dùraznìji. Vznikalo nebezpeèí, ¾e si civilisté pùjdou stì¾ovat na posádku, ¾e tohle poslouchat je k zbláznìní. Mnì ale tradiènì zbývala celá øádka not ještì k dohrání poté, co ji¾ všichni zmlkli.
Koneènì i „dirigent“ došel k názoru, ¾e pøedehru se pøes opakované pokusy nedaøí pokoøit, asi uvá¾il, ¾e i ka¾dá pevnost není jen tak nedobytná. Vojenská strategie je neodmyslitelná! Koneènì zkoušku rozpustil, stanovil nový termín a udìlal první rozumnou vìc. Pozval místního kujebinského regenta chori, muzikanta na slovo vzatého.
Kdy¾ jsme pøišli na další zkoušku, dostavil se malý starší mu¾ík s velkým hrbem, ale jiskrnými bystrými oèky, o kterých se dalo pøedem pøedpokládat, ¾e vidí i to, co by nemìly. Podivil se nepokrytì našemu podivnému slo¾ení i rozesazení a za pozornosti našeho „dirigenta“ nechal zahrát úvod pøedehry. Odklepal to hned po tøech taktech.
„Housle samy!“
Ani to se nepovedlo.
„Všichni si pøepoèítejte poèet taktù!“
Nastalo ticho a bylo slyšet jen polohlasné: „Dvacetjedna, dvacetdva.“
Koneènì jsme skonèili a ka¾dý mìl nahlásit, èeho se dopoèítal. Náš „dirigent“ se doèkal pøekvapení. To, co ka¾dý nahlásil, pøipomínalo spíše sázky do loterie, jediná dvì èísla nesouhlasila! K mé cti budi¾ øeèeno, ¾e já jsem se dopoèítal èísla nejvìtšího, co¾ mì plnì opravòovalo hrát ještì tehdy, kdy¾ ji¾ všichni ostatní skonèili.
„Celý notový materiál musí projít komplexní revizí!“ znìl rozsudek regenschoriho a zkouška byla ukonèena s tím, ¾e další bude svolána a¾ po revizi. Trvalo to dlouho, mezitím jsme se rozjeli na vojenské tábory, soustøedìní, další výcvik a u Tabákového kapitána jsme se ji¾ nesešli. Jenom z nìkolikáté ruky jsem se dozvìdìl, ¾e prý jej pøece jenom hráli, ale jen civilisté, kteøí obsadili všechno.
Pøece však mìl náš Tabákový kapitán urèitý úspìch. Koèky z okolních domù údajnì emigrovaly na východ a asi tøi psi se zbláznili. V Bohnicích prý o takových klientech z naší muziky nevìdí!
Pøišlo to najednou jako úder z nebes. Rozkaz, aby se všichni hudebníci i s nástroji dostavili k udanému datu a hodinì k rotì C. Stalo se samozøejmì – kde jinde – v Kujebinì, v první polovinì padesátých let u leteckého spojovacího pluku. Bylo to neobvyklé. Obyèejnì jsme si termíny zkoušek domlouvali sami podle potøeby, a» ji¾ pro obsazení dechové hudby, nebo v obsazení univerzálním pro veøejná vystoupení, bály, plesy nebo jen vesnické tancovaèky. Bylo tedy jasné, ¾e jde o nìco mimoøádného. Pøedstava, ¾e v dohledu je mo¾nost se nìjak „ulít“ z rotních povinností, byla ovšem pøíjemná.