Jen rolnièka cinkla a on tam stál... Pøedmìt: S Jájou a Josefem Dvoøákovými jsme vzpomínali na jejich ši tzu Beníèka pøed pøedstavením v divadelní kavárnì Divadla U hasièù. Známý herec, skvìlý komik a nenapodobitelný pøedstavitel vodníkù, jinak hlava rodiny, se sice tváøil, ¾e Jája „stejnì všechno ví“, pøesto nemohl o milovaném kamarádovi nepromluvit. Nechci popisovat pøesnì, co, kdo øekl, o Beníèkovi vyprávìli oba Dvoøákovi a nech» laskavý ètenáø pøijme tuto vzpomínku od obou.
Na slovo neposlouchal
Napadlo mne, zdalipak asi mají také vodníci své miláèky, mazlíèky a hlídaèe. Zda existuje nìco srovnatelného s podobenstvím pána a jeho psa u lidí, pøípadnì fenomén podobný urèitým skupinám, je¾ si poøizují typovì podobné spoleèníky. Osvalení hastrmani by mohli mít napø. ostré a zubaté štiky èi piranì namísto pitbulù, poøádný kapøí høbet by obstaral bedlingtonteriér, milovníci rychlé vody by ocenili lipana nebo pstruha místo dostihového chrta, podvodní hajný by mohl ve svém revíru pou¾ívat tøeba úhoøe jako hladkosrstého jezevèíka. Poøádný sumec by jistì dùstojnì nahradil bernardýna nebo dogu.
Natolik specializovaný dotaz lze polo¾it pouze pravému odborníkovi. A v Èesku je tím nejpovolanìjším zcela jasnì herec Josef Dvoøák.
„Je to velmi zapeklitá otázka. Musím vás však zklamat, ale vodníci si všechno hlídání svého rybníka musejí pìknì obstarat sami. Øeknu vám, ¾e jsem nikdy nevidìl hastrmana, který by mìl trénovanou rybu jako hlídaèe podvodní kuchynì nebo podvodního sídla. Nic takového neexistuje. Vlastnì neznám, ¾e by hastrmanùm nìkdo z vodní øíše napomáhal. Obèas mo¾ná, ¾e by k nìmu nìjaké dìvenky pøišly uklidit, a mo¾ná, ¾e to jsou jenom hezké holky, které se dovedou dobøe potápìt: poøádnì se nadýchnou a chvilku vydr¾í pod vodou. Ale jinak asi hastrmani nikdy nelpìli na tom, aby mìli doma uklízíno.
Beníèek
Ètyønohého chlupatého ši tzu Beníèka si Dvoøákovi poøídili v suchozemském civilu pùvodnì pro dceru. Pepa, jako správná hlava rodiny, øekl tu okøídlenou vìtu: „Holky, pejska si poøiïte, ale já ho venèit nebudu.“ Nakonec se omlouval mezi natáèením a kdy¾ Jája nemohla, jel domù Beníèka vyvenèit, postarat se o nìj, a pak se vracel zase do práce. Kdy¾ pøijel z divadla, bì¾el Beníèek Pepu hned uvítat a on si sedl na bobek a vyptával se: „Tak co, Beníèku, co chlapeèku, jak bylo ve škole, byl jsi hodnej?“ Kdyby nás poslouchal nìkdo, kdo nemá pejska, ten by si o nás pomyslel vìci, nostalgicky povzdechla paní Jája...
Jája: Naše dcera Markéta chtìla velikého psa, u¾ mìla zamluveného ovèáka, ale to pøi našem ¾ivotním stylu a èastém cestování nešlo. V chovatelské stanici ši tzu u mé pøítelkynì jsme mezi pìti štìòátky našli tohohle nádherného flíèka Beníèka. Jak byl malinký ve vìku šesti týdnù, kdy¾ s námi odcházel od své psí maminky! Ale vùbec neplakal – ani první noc, kdy pøišel k nám. (Pochopitelnì byl u nových páníèkù v posteli – M. H.)
Pepa: Na chalupì spíme v posteli zhotovené ze starých trámù. Kdy¾ u¾ byl Beníèek starší, kolikrát za noc škrábal: on toti¾ do postele nikdy neskoèil bez optání, a to bylo na nìm moc hezké, ocenil kamaráda jeho pán. Jája: Zpoèátku jsem øíkala: „Pepèo, nechrápej!“ Pepa se bránil, ¾e vùbec nechrápe, a¾ jsme zjistili, ¾e chrupe Beníèek rozvalený na zádech. Je to pøece jeden z mála tvorù, u nich¾ èlovìku nevadilo, ¾e ho budil. Jemu jsme odpustili úplnì všechno.
Neexistuje pejsek, který by alespoò trochu nezlobil. Jeden kouše boty, druhý èurá návštìvám na nohy, další trhá slepice.
Oba svornì: Co my jsme se naplatili slepic: Beníèek byl na pernatou. A jen jsme v Èeském ráji vyrazili na procházku, pejsek nabral paly, najednou neslyšel. Zbláznil se, mohli jste køièet – jak kdybyste mu ještì dodávali energie – on letìl neomylnì do vesnice na místní drùbe¾. Jednou jsme ho pøistihli, jak mìl kohouta prota¾eného za hlavu mezi plaòkami od plotu. My jsme rvali kohouta z druhé strany, a¾ mu lítala dlouhá pera z ocasu. To byly situace, kdy Beníèek na slovo neposlechl.
Pomáhal Beníèkovi odlesk slavného páníèka? Mìl alespoò nìjakou protekci, ¾e sice škodí, ale patøí známému herci?
Pepa: Znáte nìjakého takového majitele slepice? Já teda ne! Spíš by mi pejska zmárnili. A já jsem potom v¾dy Beníèkovi domlouval, varoval jsem ho – on sedìl na ¾idli a pozornì mi naslouchal, ale myslím si, ¾e mu to bylo úplnì lhostejné. Vysvìtloval jsem mu, ¾e ho rozzuøení majitelé slepic klidnì zabijou, polámou mu tìlíèko... Tváøil se, ¾e poslouchá, ale ve skuteènosti mu to bylo fuk.
A co teprve kdy¾ potkal ovce – to bylo dílo!
Poøídili jste si štìòátko s rodokmenem. Sna¾ili jste se dostát chovatelské povinnosti zúèastnit se výstavy?
Oba: Beníèek mìl tatínka Holanïana, byl vznešeného pùvodu a my jsme zpoèátku ani nevìdìli, zda mu mù¾eme tykat. Dostali jsme k nìmu nádherné desky s rodokmenem. Jen¾e my jsme mìli pejska pro radost, a tak jsme mu pak støíhali srst, jak nám se líbilo, tøeba na pankáèe. Chovatelé se na nás zlobili, co to s tím krásným ši tzu dìláme. Nám šlo o to, aby se Beník cítil pohodlnì. A to on jo! Na chalupì, kdy¾ ucítil nìjakou ú¾asnou pušírnu, tak se v ní klidnì pùl dne dokázal válet.
Jája: Jednou jsem ho volala a on letìl z dálky podél rybníka, smál se na plnou pusu, uši mu vlály a byl š»astnej. Ani jsem se nemusela ptát, proto¾e byl jeden koòskej koblih. A ještì byl celej mokrej.
Zvládali jste liberálnì tato psí potìšení? Ani nejtolerantnìjší obdivovatel svého chlupatého kamaráda vìtšinou takové parfémy neschvaluje.
Oba: Naprosto jsme to zvládali. Ale vykoupat ho a znièit mu odér jsme museli. Do Prahy jsme ho tak vézt nemohli.
Beníèek mìl jednu obzvláštní vlastnost. Umìl sice štìkat, ale neštìkal nikdy. Jeho utíkací období vypuklo v¾dy v tu nejnevhodnìjší dobu. Bydlíme na samotì, ve skalách. Jednou pøijela Jana Paulová a mìli jsme se vydat na zájezd. Ještì pøed odjezdem jsme se šli projít. Beníèek zdrhnul nìkam do stránì, tak jsme lezli za ním. On zmizel, my jsme byli zoufalí, proto¾e bylo jasné, ¾e neposlechne na zavolání, nepøijde, nezaštìkne, nevydá hlásku. Byli jsme v maléru, proto¾e jsme potøebovali stihnout pøedstavení. Udìlali jsme velikánskou poradu, vymýšleli jsme, co dál. Najednou se otoèíme – a Beníèek za námi. Objevil se jak duch, jen rolnièka, kterou mìl na obojku, cinkla a on tam stál.
Za¾ili jsme spoustu hrozných chvil, kdy na nás pokukovala Beníèkova bílá hlavièka ze skalních pøevisù. Na druhou stranu se staral o naši kondièku, to se musí nechat. Kdy¾ mu bylo kolem ètyø let, nalezli jsme se po skalách jako nikdy pøedtím ani potom. Byl rozený horolezec. Dokázal zlézat komíny zapadané listím, kde to neuvìøitelnì klouzalo. Ne¾ jsme za ním s vyplazenými jazyky v infarktovém stavu vylezli nahoru, on u¾ nìkudy slezl dolù. To bylo dobré! Vìdìl, ¾e mu to neschvalujeme, ale ¾il si po svém a svobodnì.
Na rybníce hnízdily labutì, jim¾ jsme kupovali starý chleba, a krmili jsme je. Beníèek šílel, škrabal a cpal se suchým chlebem, jeho¾ by se normálnì ani nedotkl. Tehdy také vyloudil z krku hlas, který normálnì nepou¾íval. Beníèek tak štìkal, vlastnì spíš mutoval, ¾e nakonec labu»ák øekl: „Trhni si nohou“, sebral dìti, labu» a odplul jinam.
Nepomáhal, ale dìlal to dobøe!
Pepa: Beníèek musel být u všeho. Kdy¾ jsem štípal døíví, pejsek si vylezl na hromadu, polena lítala kolem nìj. Jen jsem nìco udìlal na záhonì, otoèím se a Beník u¾ ve vyhrabané díøe kontroloval, co jsem tam dal. Jak jsem postupoval, tak si Beníèek popolehal po deseti centimetrech a díval se s dotazem, zda to dìlá dobøe, zda pomáhá?
Jája: Pepa sedìl na køesle, Beníèek spinkal. Pepa si vzal noviny, Beníèek šup – vlezl mu na ty noviny. Jen jsme s naší Markétkou rozlo¾ily na zemi nìjaký støih, hned le¾el uprostøed. Neudìlali jsme bez jeho kontroly a pomoci nic. Cokoli jste zaèali dìlat, v¾dy se objevil jako duch a byl toho støedem.
Pepa: Byla mi divná jedna vìc. Ben si lehl v pokoji, já jsem si èetl na køesle. On spal, hlavu na tlapkách èelem ke mnì. Já jsem nìco potøeboval vedle v pokoji, odlo¾il jsem noviny a sedl jsem si tam. Ben le¾el a spal, otoèený èelem ke mnì, zcela opaènì, ne¾ byl pùvodnì. Nikdy jsem nepostøehl, kdy se otoèil, kdy ten mùj podfuk zaregistroval. Zøejmì nespal, jen se tak tváøil!
Dokázal si vybrat rodinu!
Zkoušel jste nìkdy své herecké role za jeho pøítomnosti? Nedìlal vám kritika? Pepa: Mo¾ná ¾e jo, ale já mu v tu chvíli nerozumìl. Myslím si, ¾e byl spokojený. Bylo to jedno z nejspokojenìjších zvíøátek na svìtì. Beníèek si jenom pochvaloval, ¾e si dokázal vybrat rodinu! Liboval si: „Vybral jsem si dobøe!“
Jája: Kdy¾ jsem ho pøinesla, zkoušel Pepa v Semaforu „Nechte toho, pánové“ od Suchovo-Kobylina s re¾isérem Ev¾enem Sokolovským. Ten nesnášel, kdy¾ se pøi zkoušce dìlalo nìco, co by ji rušilo. Já jsem to šestitýdenní klubko chlupù pustila na zem a ono se batolilo pøes celé jevištì. Pepa úplnì ztuhl, sám by si nìco takového nedovolil, a já, proto¾e jsem Sokola (Sokolovského) takhle z divadla neznala, tak jsem netušila. Pepa èekal, ¾e bude malér. Sokolovský se sklonil a najednou zaèal na chlupáèka šišlat. Prý, co to je?
Pepa: Povídám – pes, ale já u¾ ho dám Jáje, ona ho odnese pryè. A on „poèkéj, to je hezký“. A najednou se zvedl – a to u¾ musel být dùvod, aby se on zvedl – a od toho re¾ijního stolku šel a zaèal Beníèka k sobì volat. Malinkatej Beníèek pøišel, nevìda, co je to za ú¾asného tvora proti nìmu, který mu zaèal šahat na pacièky a byl z nìho celej odvázanej. Kdyby mu nìkdo pùl hodiny pøed tím øekl, ¾e mu bude chodit štìnì po jevišti, tak by tu vìtu asi ani nedokonèil.
Patnáct let se celá rodina pøizpùsobovala Beníèkovi, vše se dìlalo podle nìho. Byl u všech mimin, která se v rodinì narodila, aby si je oèichal a stal se opatrovníkem. Jezdil s divadlem na ka¾dý zájezd, znal dùvìrnì všechny štace, hotely. Jednou jsme jeli autobusem na divadelní zájezd na Moravu. Zastavili jsme u nìjaké hospody a šli jsme dovnitø, samozøejmì i s Beníèkem. Usadili jsme se, pøišel vrchní a øekl: „Ten pes tady být nemù¾e!“ Celý soubor, technika, všech patnáct lidí se unisono zvedlo a solidárnì s námi odešlo. Jeli jsme jinam, kam jsme mohli i s pejskem. Pak se nám to stalo ještì jednou.
Teï u¾ Beníèka nemáme, ale tam, kam ho nechtìli s námi pustit, tam u¾ nikdy nepùjdeme.
(S hastrmanem a jeho lidmi rozmlouvala Marina Hu¾várová)
Josef Dvoøák se narodil 25. 4. 1942, èeský herec. V letech 1972 a¾ 1991 byl èlenem divadla Semafor. V roce 1991 zalo¾il Divadelní spoleènost Josefa Dvoøáka. Výrazný komediální talent stále uplatòuje jak v divadle, ve filmu a v televizi, pøi konferování a podobnì.Je znám z rolí divadelních napø. Vodník (K.J. Erben, J.Suchý Kytice), Harpagon (Moliér Lakomec, Èochtan (Èochtan vypravuje) a ve filmu: Jáchyme, hoï do stroje a Høbitov pro cizince. V televizi ho diváci pamatují v inscenacích Návštìvníci, Nemocnice na kraji mìsta mnoha dalších.
A pes? Podle encyklopedie „Kdo je kdo“ je hned na druhém místì jeho zájmù, tìsnì za divadlem a herectvím.
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja...to neznáte mého psa!“!
* * *
Všechny èlánkyz knihy "Kolja... to neznáte mého psa"
Pøedmìt: S Jájou a Josefem Dvoøákovými jsme vzpomínali na jejich ši tzu Beníèka pøed pøedstavením v divadelní kavárnì Divadla U hasièù. Známý herec, skvìlý komik a nenapodobitelný pøedstavitel vodníkù, jinak hlava rodiny, se sice tváøil, ¾e Jája „stejnì všechno ví“, pøesto nemohl o milovaném kamarádovi nepromluvit. Nechci popisovat pøesnì, co, kdo øekl, o Beníèkovi vyprávìli oba Dvoøákovi a nech» laskavý ètenáø pøijme tuto vzpomínku od obou.