O psí cestománii
„Vyprávìl jsem ti nìkdy, Koljo, o Kazanovi? To byl pes mého bývalého spolu¾áka a kamaráda Michala Dyrynka. Tehdy jsme byli ještì hloupí kluci a mìli v hlavì jen samé lotroviny. Dneska je Michal známým keramikem a jeho starší bráška zase uznávaným grafikem…“
Kolja pobíhal kolem mne a dìlal, ¾e ho to vùbec nezajímá. „Jestli je to sranda, tak povídej!“, vyzval mne koneènì s lišáckým úsmìvem, srovnal krok a u¾ se ode mne nehnul.
„No tak dobrá: Kazan byl pískovì ¾lutý vlèák a Dyrynkovi ho mìli mnoho let. Doprovázel nás pøi všech klukovských výpravách a zúèastnil se i válek s vršováky o vinohradskou remízu u bývalé Orionky. Nemusím ti øíkat, ¾e to byly poka¾dé války vyhrané, takový vzbuzoval strach u našich protivníkù. No a tenhle Kazan miloval nadevše jízdu trolejbusem. Kdy¾ jsme procházeli kolem zastávky, staèilo, ¾e zastavil trolejbus a hned jak se otevøely dveøe, byl Kazan v tu ránu uvnitø. A» byl trolejbus pøecpaný sebevíc, Kazan se dovnitø v¾dycky nìjak vtlaèil. Dveøe se zavøely, vozidlo se rozjelo, ale trvalo sotva nìkolik minut a dveøe se zase rozletìly a z nich jak poklièka na explodujícím papiòáku vyletìl pološílený Kazan. To právì zjistil, ¾e jede v trolejbusu sám a bez jízdenky. Vynadal za to všem co se do nich vešlo. Problém byl, ¾e sotva¾e k nám dobìhl zpátky, pøijel mezitím další trolejbus a všechno se opakovalo. Kazan vletìl dovnitø…“
„A co to je ten trolejbus?“ skoèil mi do øeèi Kolja.
„To je autobus, který nepotøebuje benzín.“
Kolja chvíli uva¾oval, kroutil hlavou ze strany na stranu, a najednou se rozfòukal: „Mì bolej štrašnì nošièky!“
„Kde jsi tohle zase slyšel a proè šišláš, copak ti chybìjí zuby?“
„Odposlouchal jsem to od dìtí, kdy¾ nechtìjí jít po vlastních. To je pak potom nalo¾ej tøeba do autobusu… Mnì se to toti¾ líbí,“ vysvìtloval Kolja.
„Snad nechceš, abych tahal na rukou takového starého klacka, který vá¾í tøicet ètyøi kilo? Nezbláznil jsi se?“
„Nezbláznil. Já jenom chci jet autobusem… A nevá¾ím tøicet ètyøi kilo, ale tøicet!“ nadurdìnì mi odseknul Kolja a ostentativnì se polo¾il z trucu na chodník. Jako ¾e nepùjde a nepùjde. Zaseknul se tak, ¾e postavit ho na všechny ètyøi, byl nepøekonatelný problém.
„Tøicet? Ale co tì nemá. Jó, to jsi vá¾il. Ale kdysi! Po všech tìch nemocích a operacích, které jsi prodìlal, jsme tì rozmazlili tak, ¾e jsi ztloustnul jako beèka a jíš poøád víc a víc. Tak¾e teï vá¾íš tøicet ètyøi, a u¾ se nehádej a pojï!“ Zatáhnul jsem ze všech sil za vodítko, ale Kolja se ani nepohnul a ztì¾knul jako kámen.
„Nebuï jak malé dítì, u¾ jsi dost starý, abys mi dìlal na ulici ostudu. Mìl by ses stydìt.. Chceš jezdit v autobusu a dodnes jsi se nenauèil jezdit v autì!“ Po téhle argumentaci se Kolja zvedl, rozhlédl se, jestli to náhodou nìkdo neslyšel, a u¾ ani nehlesl. Jenom zesmutnìl, ksichtík se mu protáhnul, uši ještì víc povadly, ohon stáhl mezi zadní a poslušnì klusal vedle mì. Bylo mi ho najednou líto. Tak dlouho u¾ je na svìtì a ještì nikdy nejel autobusem! Zaèal jsem usilovnì pøemýšlet, jak mu to vynahradit.
„A¾ pøijdeme domù, tak ti pøeètu dvì moc hezké povídky a sice od toho grafika Dyrynka a od mého pøítele Vládi Kulíèka“, zaèal jsem navazovat pøetr¾enou konverzaci. Chvilku bylo ticho, mùj pes vedle mne jenom cupital a pak se mì zeptal: „To je ten, co napsal Karkulku?“
„U¾ zase blbneš? ®ádnou Karkulku nenapsal, zato moc hezký pøíbìh o jednom klukovi, který èekal s maminkou na autobus a byl proti tobì moc hodný a nikoho nezlobil.“
„Já se mu nedivím. Já bych taky byl hodnej, kdybych èekal na autobus.“
„Tak poslouchej! Jestli s tím autobusem okam¾itì nepøestaneš, tak u¾ s tebou ani slovo neštìknu, a tu kní¾ku si dopíšeš úplnì sám.“ Byl jsem u¾ opravdu nazlobený. Kolja jako by se zalekl a u¾ ani nemuknul a vydr¾el to a¾ k domovním vrátkùm. Sotva jsem otevøel dveøe, vletìl do kuchynì, rychle se osvì¾il vodou z misky a pak to nasmìroval rovnou do mého pokoje. Tady si lehl k mému stolu s poèítaèem a trpìlivì èekal, a¾ zaènu èíst.
Václav ®idek
O psí cestománii
Neexistuje ¾ádná v pravdì dobrá výchova,
pokud nezahrnuje soucit se zvíøaty.
(Thomas Erskine)
O chovatelství byla napsána spousta uèené literatury. A snad ze všeho nejvíc o vztahu a sou¾ití èlovìka se psem. Psi jsou toti¾ neoddìlitelnou souèástí lidské spoleènosti po celém svìtì, zkrátka do ní patøí. Mít psa toti¾ není obyèejné hobby, to má ještì dimenzi navíc, myslím, ¾e se dá hovoøit o jakémsi psychoterapeutském vztahu mezi psem a èlovìkem, tedy o jakési pet-terapii. Psi loví zvìø, vodí nevidomé, stopují, pátrají, tahají sanì, chrání dobytek a majetky, vyhledávají drogy nebo lidi pohøešované, jsou výbornými obránci a hlavnì – vìrnými spoleèníky. Nìkteøí lidé dokonce vìøí v existenci tzv. psí moudrosti, šestého smyslu. Je jim pøisuzována telepatická schopnost umo¾òující vnímání páníèkových pocitù, poznají, kdy se jim vrací domù a v jaké náladì, vnímají elektromagnetická pole, tak¾e jsou citliví i k zemským otøesùm. U¾ nevím pøesnì, zda tohle všechno spisovatel Karel Èapek popsal v „Dášeòce“ nebo v kní¾ce „Mìl jsem psa a koèku“ a zda si on sám poøídil psa z osamìlosti nebo proto, aby byl svrchovaným pánem a velitelem tvora, který by ho poslouchal na slovo, ale všichni víme, ¾e to dopadlo obrácenì.
I já mám s tímto své zkušenosti. Mùj první pes se mnou pro¾il plných šestnáct let a za tak dlouhou dobu toho u¾ spolu nìco za¾ijete! Seznámili jsme se náhodou: Byl jsem „za školou“, coural jsem se podzimním studeným dopolednem pra¾skými ulicemi, došel pomalu a¾ k Vinohradské tr¾nici a prohlí¾el si uvnitø jednotlivé stánky. U vchodu se v lísce mezi papírovými pilinami nìco choulilo, bylo to malé štìnì. Hle, pøíle¾itost, jak zkrátit neubíhající èas! Hrál jsem si s ním a schoval je pod bundu. Štìnì se tøáslo zimou. Okolo vlekl na zádech nìjaký mohutný závozník pytel brambor a povídá: „Chlapèe, líbí se ti? Jestli chceš, mù¾eš si ho vzít.“ Samozøejmì ¾e jsem se nenechal pobízet. Tak se zaèalo naše šestnáctileté pøátelství. Pejsek se hodnì podobal ovèákovi, plemeno se tì¾ko dalo urèit, i povahovì mu byl podobný svou bezmeznou oddaností, ale vzrùstem byl pøece jen podstatnì menší.
Kazan, jak jsem ho pojmenoval, mìl nazrzlou pískovou barvu, kamarádùm jsem proto tvrdil, ¾e je to zvláštì cenný druh stepního ovèáka. Bìhem krátké doby ho všichni z okolí dobøe znali. I psi se rozdìlují na ty, co mají orientaèní smysl a na ty, co ho nemají. Bydleli jsme v pøízemí, a kdy¾ se mnì zrovna nechtìlo Kazana venèit, staèilo otevøít okno, pes šup a skok – a u¾ se venèil sám a bìhal, kudy se mu zachtìlo. Kdy¾ u¾ ho to pøestalo bavit, oklikou se vrátil k domovním dveøím, kde sedìl tak dlouho, dokud nìkdo nešel náhodou ven. Spolunájemníci tohle u¾ znali a tak se stávalo, ¾e nás potkala paní z našeho èin¾áku nebo soused od naproti a hned sdìlovali, ¾e Kazana vèera vidìli na ®i¾kovì na ®idovských pecích, jindy nìkde ve Vršovicích, pøíštì, kdy¾ bylo hezky, a¾ pod vinohradskou nemocnicí. A právì o této specifické psí cestovatelské vášni se chci s vámi podìlit.
Ka¾dé plemeno má nìjaké typické charakteristické rysy, vrozené právì jen a jen tomu plemenu. Tak napøíklad kokršpanìl je v oblibì myslivcù pro své lovecké pudy, jezevèíci jsou
pou¾ívání k norování a vyznaèují se vynikajícím èichem; špicové patøí mezi nejhou¾evnatìjší plemena, krysaøík je miniaturní gauèové plemeno a tak bych mohl ještì dlouho pokraèovat, ne¾ bych došel a¾ k poulièním smìsím a rùzným prapodivným køí¾encùm a jejich psím vlastnostem. Ale bez rozdílu plemene, pohlaví, staøí, velikosti èi místa pobytu, existují nìkteøí s nezkrotnou chutí cestovat.
Pan Werich prý mìl takového voøíška. Kdykoliv se mu podaøilo utéci, bì¾el z Malé Strany rovnou pøes Karlùv most na Staromìstské námìstí, kde na rohu byla tehdy policejní stanice. Tam voøíšek zaškrábal, strá¾níci ho vpustili, dali mu vìnec vuøtù, pak zavolali panu Werichovi, aby si pro pejska pøijel, ten vzal za odmìnu basu piva a vuøty a tohle se opakovalo v¾dy, kdy¾ se voøíškovi podaøilo utéci. Vìdìl, ¾e na strá¾nici dostane maso, strá¾níci vìdìli, ¾e dostanou pivo a pan Werich vìdìl, ¾e má zase svého miláèka v poøádku pìknì doma.
A nebo. Vedle místa, kde mám chalupu, je malá dìdina. Nemá ani krám, ani hospodu. Bydlel tam starý mládenec, mistr truhláø, byl sám a domácí spoleènost mu dìlal jen støednì velký èerný hafan. Mistr jezdil pravidelnì naveèer místním autobusem tøi zastávky do sousední vìtší vesnice, kde v hospùdce mìl svou karetní partièku. Psa brával s sebou, ten si lehl pod stùl, dostal misku se zbytky zvìtralého piva a pak se posledním autobusem vraceli domù. Jednou ten jeho pán nìkde nešikovnì uklouzl a odvezli ho do nemocnice. Následné dny naveèer hafan jako obyèejnì èekal na zastávce, nastoupil a jel do té oblíbené hospùdky. Karetní spoleènost mu dala pod stùl misku s mokem, a pes tam le¾el a¾ do posledního autobusu. Po nìkolika dnech, kdy¾ truhláøe se sádrou propustili, u¾ zase jezdili pìknì spolu, jak byli zvyklí.
Vzpomínám, jak jel pøed léty jeden z mých dobrých kamarádù ráno (jako ostatnì ka¾dý den) za svým zamìstnáním do nedalekého mìsta, kdy¾ cestou u rybníka uvidìl na bøehu velkého huòatého psa, zaujatì hledícího nìkam smìrem k silnici. Kdy¾ se odpoledne vracel, zvíøe tam ještì vysedávalo. Ze zvìdavosti zastavil a z nákupu mu hodil kus salámu. Hafan ho s velkým apetitem a psí vdìèností naráz spolkl. Kdy¾ tam druhý den psa opìt uvidìl, pøíbìh se opakoval, jen nutno dodat, ¾e z místa odjí¾dìli domù u¾ spoleènì. Man¾elka, taková ta psí máma, spráskla rukama, psa do sytosti nakrmila, vykoupala, a to pøekvapení, kdy¾ pejsková, jak vyšlo najevo, najednou záøila bìlobou své srsti. Hned spokojenì usnula stoèená u sálajících kachlových kamen v kuchyni. Po nìkolika dnech se objevil v místních novinách jejich inzerát, na který se ozval jakýsi hrobník z vesnice dvanáct kilometrù vzdálené. A ¾e si pro tu potvoru hned jede, tohle ¾e u¾ mu provedla dvakrát a ¾e u¾ si to s ní nále¾itì vyøídí. To bylo dohadování a smutku! Pes od kamen nechtìl a s hrobníkem tuplem ne. Uplynulo nìkolik týdnù, mí pøátelé na huòáèe takøka zapomnìli – a co se paneèku nepøihodilo! Jednoho odpoledne slyší rodina za vrátky ¾alostné kòuèení. Huòáè se k nim vrátil! Tentokrát se u¾ s majitelem jinak domluvili a psa jim za slušný obolus bez okolkù pøenechal. Øeknu vám, je to hodnì a hodnì let starý rodinný huòáè, øíkají jí Lasie, Od té doby jejich zahrádku nikdy ani na krok neopustila.
Ale abych se vrátil na zaèátek. Po Kazanovi jsem choval ještì další psy, pøesnìji øeèeno, fešné psí sleèinky. Byly to hladkosrsté i hrubosrsté jezevèice, plemeno zvláštì vydaøené. Nejprve Rokyta, následnì Pukána, potom Dìdýnka a ta poslední je Andula. Všechny s vysoce rozvinutým psychologickým potenciálem, který se u nich zøejmì po staletí vybrušoval a¾ k tomu dnešnímu stupni psí moudrosti. Pøekypovaly samovolnou aktivitou, pøesnì registrovaly sílu i slabosti svého pána, bystøe odhadovaly mé rozpolo¾ení a situace. Všechny mìly pamì» pro prostøedí a krajinu vskutku obdivuhodnou. Tìch pøíbìhù veselých, dojemných i bohu¾el smutných je spousta, ale to by bylo na opravdu dlouhé vyprávìní. Ale v¾dycky jsme my dva byli bájeèná psí smeèka, abych konèil opìt slovy Karla Èapka.
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
Pokraèování zítra...
Martin Dyrynk
* * *
Martin Dyrynk grafik a typograf, narozený 1941 v Praze. Od roku 1970 provozuje svobodné povolání – grafický design, reklama, tvorba plakátù, logotypù a slu¾ební image, typografie èasopisù a knih, prioritní zamìøení na nároèné bibliofilské publikace. Také se vìnuje pedagogické èinnosti, odbornému publikování a je soukromým vydavatelem edice Pupila a bibliofilské samizdatové edice Slza. Má za sebou na 17 samostatných výstav v Evropì i USA a je prezentován na 26 mezinárodních výtvarných pøehlídkách. Rovnì¾ je zastoupen v èeských i evropských sbírkách a galeriích. Za svoji umìleckou tvorbu získal øadu významných ocenìní. Je èlenem Asociace u¾ité grafiky, Icogrady, èestný èlen a místopøedseda Spolku èeských bibliofilù.
Jeho první pes byl v dìtství ovèák Kazan. Jinak mìl pøes deset let hrubosrstnou pepø a sùl Andulku, která byla ji¾ poslední.
