Oldøich Èepelka (nar. 1948) vzpomíná v kní¾ce Maléry a já (vydalo nakl. Petrklíè) na svého otce, také Oldøicha Èepelku. Ten se narodil v roce 1897 a kní¾ka zachycuje nìkolik jeho vlastních „malérù“– tak si dva pøeètìte.
* * *
On byl táta taky pìkný novátor. Vzpomínám na jeho líèení pøíhody z první svìtové války, z rakousko-uherské armády. Byla to mo¾ná jediná historka, kterou nám vyprávìl. Ty ostatní asi byly pøíliš temné, pøíliš dìsivé, sotva by to uneslo dìtské srdíèko a mo¾ná ani jeho ústa.
Tak zpátky k pøíhodì. Jednoho dne dobyli kterési italské nádra¾í. Stála tam øada osobních i nákladních vlakù a jak mìli vojáci ve zvyku, zaèali je prolézat a hledali nìco u¾iteèného, hlavnì k snìdku. Tak se stalo, ¾e táta, ještì s nìkolika dalšími vojáky, dorazil k zapeèetìnému nákladnímu vagonu. Urazili peèetì a zámky a tam – pùl vagónu bylo napìchováno jemnou èokoládou! Ó, to byla koøist! Ka¾dý si nabral plné kapsy a spìchal pochlubit se ostatním. Všichni veèer hodovali èokoládu… ale jen táta se vrátil zpátky.
Vyhledal vagón, z drátìné pøepravní schránky, která byla pøipevnìna na ka¾dém vagónu, vyòal lístek a na jeho rub napsal: Mautnertextilwerke, Nachod, Böhmen. Jen to. Pak lístek zasunul zpìt a odešel.
Jak to dopadlo, to se dozvìdìl a¾ po návratu z války, kdy¾ pøišel zpátky na své pracovištì v Mautnerových textilních závodech.
„Èlovìèe, pøedstav si, co se stalo, kdy¾ jsi tu nebyl!“ hlásili mu kolegové s oèima navrch hlavy. „To nám ani nebudeš vìøit. Pøedstav si, ¾e jednou na tovární vleèku pøijel vagón a ten byl – ne, my na tobì vidíme, ¾e tomu nevìøíš – ten byl plnej èokolády!“
„Opravdu?“ dotazoval se táta. (Urèitì na nìm vidìli, ¾e jim to nevìøí, ostatnì sám vìdìl, ¾e vagón byl plný jen z poloviny. Ale o to vùbec nešlo, ¾e?)
* * *
A neslyšeli jste ještì o jeho srá¾ce se senem? (Snad se tomu hned nesmìjete?) Ani o tom, ¾e byl jedním z prvních propagátorù motocyklù Jawa? Mohlo to být nìkdy kolem roku 1932, proto¾e mìl jednu z prvních Jaw (to slovo ale vypadá divnì, co?). Koupil si ji a mìl z ní velkou radost. A to nebyl ¾ádný mladík, bylo mu 35. Musel to být zá¾itek, kdy¾ na poloprázdných, vìtšinou jen vydlá¾dìných nebo i prašných silnicích jel s vìtrem o závod!
Není divu, ¾e se jednou chtìl pochlubit i své pøítelkyni Marii.
Vzal ji na tandem a vyrazili. Kdy¾ u Èeské Skalice pøijeli na vršek pahorku, uvidìli pøed sebou v dálce dvì fùry nalo¾ené senem.
„Jedem, dr¾ se,“ køikl táta nadšenì dozadu a u¾ zmáèkl plyn. A jeli! Pøiøítili se u¾ docela blízko, kdy¾ se oba vozy ta¾ené koòmi a vrchovatì nalo¾ené senem právì míjely. „Neboj se!“ vykøikl dozadu furiantsky a vjel mezi fùry.
Byla to tìsná ulièka, ale vyjel z ní a o kus dál v plné jízdì køièí dozadu na Marii: „To bylo, co?!“
®ádná odpovìï.
„Povídám, Maøko, to bylo, co?!“ a pleská rukou dozadu.
Tam – nic. Zastaví, ohlédne se – no bodej»! Maøka se válí v prachu mezi obìma fùrami sena.
Jaká z toho byla dohra, to opravdu nevím. Mù¾eme se jen domýšlet.
Tak to byl táta. Lituju, ¾e jsem z jeho ¾ivota nemìl víc. ®e mi umøel tak brzy. Chybí mi. Promiòte, ¾e na chvíli pøestanu psát…
* * *
Pokud vás úryvky z knihy Oldøicha Èepelky zaujaly, pak navštivte www.malery.cz, kde si knihu mù¾ete objednat a také se dozvìdìt více o autorovi.
On byl táta taky pìkný novátor. Vzpomínám na jeho líèení pøíhody z první svìtové války, z rakousko-uherské armády. Byla to mo¾ná jediná historka, kterou nám vyprávìl. Ty ostatní asi byly pøíliš temné, pøíliš dìsivé, sotva by to uneslo dìtské srdíèko a mo¾ná ani jeho ústa.