Procházka do ulic Sydney
Odpoledne jsme se vydaly se skorovnuèkou do ulic Sydney. Procházely jsme dlouhou Pitt St, a¾ jsme neodolaly jedné výloze a rozhodly jsme, ¾e bychom se mohly stavit na sushi. Vstoupily jsme dovnitø.
To se posadíte na volnou ¾idlièku a vyhlí¾íte. Kolem vás na pásu jedou talíøky s všelijakými pochoutkami. Jedou na malých talíøcích a jsou pod prùsvitnou poklièkou. Vy ochutnáváte oèima a vybíráte. Pás jede v obou smìrech, nebo» proti vám mohou sedìt další strávníci.
Na talíøkách je vìtšinou rùznì upravené sushi z moøských pøíšerek. Kdy¾ si vyberete nìjaký talíøek, vezmete ho z pásu, sejmete poklièku a dochutíte si ho omáèkou. Jste-li odvá¾ní, jíte hùlkami. Ale vidlièky jsou také k dispozici. Sotva si na jednom talíøku pochutnáte, u¾ vyhlí¾íte další. A vìtšinou chcete okusit nìco jiného. Kraba, tuòáka nebo lososa èi jinou potvùrku nebo nìjakou zelenou trávu v rý¾ovém kabátku.
Ka¾dý talíøek jiná pastva pro oèi, jiná chu» a rybka. Rybí maso je syrové. Ale to v tom rý¾ovém mistrovském kulináøském provedení ani nevnímáte. Na výbìr jsou i sladkosti a zmrzlina. Prázdné talíøky stavíte na sebe. Kdy¾ se rozhodnete zaplatit, kývnete na obsluhu, ta spoèítá talíøky, vystaví vám úèet a vy zaplatíte. Kdy¾ jste cizinec jako já, tak si vìtšinou alespoò jeden talíøek vyfotíte, proto¾e takhle se doma nestravujete.
Skorovnuèka se po jídle rozlouèila a mnì se domù ještì nechtìlo. Odkráèela jsem na pìší zónu poslechnout si muziku. Posadila jsem se na lavièku, abych dobøe vidìla na poulièního hudebníka. Hrál na jakýsi mnì neznámý japonský nástroj táhlou líbivou melodii. A pøed otevøeným futrálem, v nìm¾ mìl naházeno hodnì papírových bankovek, mìl nápis: Hudba je mùj svìt.
Ani nevím, jak dlouho jsme tam sedìla a poslouchala tu táhlou mnì neznámou melodii, kdy¾ tu ke mnì pøišel pár mladých lidí a ¾ena v klobouku mnì podávala rù¾i. V první chvíli jsem se domnívala, ¾e se spletla a nechtìla jsem ji pøijmout. Ale ona, ¾e je pro mne. Proè? Zeptala jsem se. Proto¾e jste dobrý èlovìk, odpovìdìla. Rù¾i jsem pøijala a políbila jsem jí ruku. Mìla jsem málem v oèích slzy. Bylo právì Valentýna a já jsem dostala první valentýnský dárek ve svém ¾ivotì a potom, ¾e mi nìkdo øekl, ¾e jsem dobrý èlovìk.
sadila jsem se na lavièku, abych dobøe vidìla na poulièního hudebníka. Hrál na jakýsi mnì neznámý japonský nástroj táhlou líbivou melodii. A pøed otevøeným futrálem, v nìm¾ mìl naházeno hodnì papírových bankovek, mìl nápis: Hudba je mùj svìt.