„Takovou událost si nesmíš nechat ujít,“ zavolal mi kamarád Karel Filip, starosta Nového Strašecí. „Na jediný den se k nám vrátí z depozitáøe Národního muzea originál laténské kultické sošky.
Na výstavu „Pøíbìh nejkrásnìjší keltské hlavy“ do muzea TGM mì Karel nemusel zvát dvakrát. Byla jsem zvìdavá na tváø keltského druida, kterou v druhé polovinì tøetího století pøed Kristem vytesal z bìlohradské opuky zruèný keltský øemeslník se srdcem umìlce.
Hlava trùnila v trezorové neprùstøelné sklenìné vitrínì za bezpeènostních opatøení, která se dají pøirovnat jen k pøevozu korunovaèních klenotù. Mìla mohutný nakroucený knír i oboèí spirálovitì zakonèené, hladkou tváø, nad èelem úzký plastický pruh vlasù, vyholenou hlavu jako knì¾skou tonzuru a dívala se blízko u sebe posazenýma oèima.
„Tak s tou jsem si pøed šedesáti osmi lety hrál. Ještì na ní mo¾ná budou moje otisky,“ díval se dojatì pan František Šlajchrt na vystavený exponát, který mu pøipomnìl dìtství. „Kdy¾ ji táta v kvìtnu 1943 vykopal v pískovém lomu v Mšeckých ®ehrovicích rozkøáplou na ètyøi kusy, le¾ela u nás v krabici pod postelí, ne¾ ji odnesl sem, do muzea.“
„Pak se pøestìhovala do Národního muzea a teï patøí mezi jeho nejvzácnìjší unikáty,“ pravil Karel vyzbrojený patøiènými znalostmi.
„Babííí, ta hlava nemá pravé ucho!“ zvolal náhle chlapeèek, co se pustil ruky starší dámy.
„Tebe vytahám za ucho,“ jestli na tu vitrínu budeš sahat,“ lekala se paní, kdy¾ vnouèek porušil pøísná pravidla, která tu pøi výstavì vládla.
Ale Karel se na chlapeèka usmál: „Milej, zlatej, to skonèilo nejspíš s pískem z lomu v omítce nìjakého stavení v okolí. Chybìjící díl hlavy hledali, ale v písku u¾ našli jen keramické støepy, zvíøecí kosti a zlomky švartnových šperkù, co tu jsou také vystavené.“
I já mìla sto chutí pøiplácnout nos na sklo schránky, jako ten malý špunt. Zírala jsem v posvátné úctì na plochý oblièej keltského heroa a øíkala si: „Komu asi patøila ta tváø, co le¾ela ztracená v písku více ne¾ dva tisíce let? Co uèinil tak významného onen mu¾, ¾e jeho podobu nìkdo zvìènil do kamene?“
Kolem sošky proudil nekoneèný zástup zvìdavcù a¾ do desáté hodiny veèerní, kdy se dveøe výstavní sínì zase zavøely. Poslední návštìvník, nìmý ú¾asem, sošku dlouho obcházel a pak znièehonic obdivnì zvolal: „To je hlava!“
Tenkrát mi došlo, jak je èeský jazyk krásnì libozvuèný. Staèí jen trochu pozmìnit tón hlasu, vymìnit vykøièník za otazník, navrátit se - jako pan Šlajchrt do dìtských let, a je tady pøíbìh.
Vzpomínám, jak za mého dìtství vonìla pitralónem celá oficína na západní stranì rakovnického námìstí, kam ústí ulice Vysoká a Palackého. V malém holièství pøed oválnými zrcadly nad støíbrnými flakónky, porcelánovými dózièkami a karafami ze skla, se tiše pohyboval holièský mistr pan Bílek s høebínkem a nù¾kami v náprsní kapse bílého pláštì. Jeho perfektnì støi¾ený úèes se leskl brilantýnou a boty na mechové podrá¾ce cupitaly drobnými taneèními krùèky. Pan Bílek se uctivì uklánìl ka¾dému zákazníkovi a ne¾ ho usadil na otáèecí køeslo, cípem bílého utìráku je v¾dy oprášil.
Ukázal mi na ¾idli pod vìšákem, na kterém visely èasopisy v døevìných rámech s dr¾átkem akorát do ruky a já celá okouzlená tím hezkým prostøedím ani nedutala.
Vtom vstoupil do krámku chlapík s bujnou høívou.
„Prosím ostøíhat,“ pravil.
„Ostøíhej pána ty,“ naporuèil mistr svému uèni Járovi. „A dej si zále¾et.“
Pak dopovìdìl: „Já tu mám pána na holení.“
Zaèal mydlit štìtku v kovové misce a napìnìné holící mýdlo nanášel na oblièej mého tatínka. Kdy¾ ten u¾ si pøes bílou pìnu nevidìl ani na špièku nosu, pan Bílek mu mezi palcem a prostøedníkem levé ruky napnul kù¾i na tváøi a jal se bøitvou v pravaèce shrnovat pìnu i s vousy a utírat ji do papírového ubrousku. Obèas na øemenu z vepøovice zavìšeného na kovovém oèku protáhl ostøí bøitvy a soustøedìnì pokraèoval v holení.
Zatím uèeò rozhodil rochetku z bílého plátna chlapíkovi pøes ramena, stáhl ji pevnì u krku, vzal nù¾ky, jemnì s nimi zacvakal, jako by støíhal neviditelný vzduch, a pak pod svým høebenem nejistými šmikanci zaèal støíhat bujnou kštici. Tiše padala na podlahu a postupnì se mìnila ve stále vìtší hromadu ustøihaných vlasù. Uèeò chvílemi odstupoval a díval se na hlavu plnou zubù a pak se nad ni opìt sklonil - a nù¾ky zase pracovaly dál, a¾ se jeho èelo orosilo potem.
Pan Bílek, zaujatý svým švitoøením a tváøí mého tatínka, si ho nevšímal. Kdy¾ u¾ Jára ošmidlal zákazníka k nepoznání, pøitiskl mu bradu na prsa a mašinkou ještì vystøíhal krk a¾ vysoko do týla. Potom ustoupil a s velkým zalíbením hledìl na svùj holièský výkon a nakonec vypráskal z rochetky jemné vlásky. Ten pronikavý zvuk koneènì strhl panu Bílkovi oèi a v tu chvíli to vypadalo, ¾e se skácí.
„To je hlava? Tohle je nìjaká hlava?“ pøiskoèil k ošmidlanému chlapíkovi a rozèilenì fackoval jeho hlavu pøelo¾eným ruèníkem.
Chlapík zkamenìl. Rázem vypadal, jako by byl i on vytesán z bìlohradské opuky. Pan Bílek ho svým výpadem doèista zmátl. Lekl se, ¾e on je pøíèinou té mrzuté situace. Do hloubi duše se stydìl za to, jak je olepaný, jak se z toho holiè asi zcvokne a snad litoval i dne, kdy se narodil.
„Promiòte,“ špitl provinile a rychle sáhl do saka pro šrajtofli. Prudkým trhnutím zápìstí ji otevøel, vyòal bankovku, praštil s ní o mramorový pultík pod zrcadlem, pøidal ještì trinkgelt a vypálil z holièství jako namydlený blesk. Asi bì¾el rovnou cestou pøes námìstí do kostela svatého Bartolomìje, aby tam zapálil svíèku z vdìènosti, ¾e ho holièský mistr jen zfackoval froté ruèníkem. Neupadnout mu samým rozèilením bøitva z ruky, mohlo to odnést ucho a snad i hlava.
Dnes u¾ si umím pøedstavit, ¾e by mo¾ná skonèila v krabici pod postelí, ne¾ by ji pan Bílek odnesl do muzea lazebnického, holièského a kadeønického øemesla. Celá zkamenìlá tím leknutím by trùnila ve sklenìné vitrínì a návštìvníci by ještì za dva tisíce let poznali, ¾e uèeò Jára nemìl v rakovnické oficínì to odpoledne, kdy støíhal vlasatého chlapíka, na holièské dílo ten správný grif.
Ukázka z knihy Jaroslavy Pechové "Nezbedné toulky ".
„Takovou událost si nesmíš nechat ujít,“ zavolal mi kamarád Karel Filip, starosta Nového Strašecí. „Na jediný den se k nám vrátí z depozitáøe Národního muzea originál laténské kultické sošky. 