Kdy¾ jsem se svými irskými pøáteli slavil v jednom pra¾ském irském pubu svátek Sv. Patrika, sedìl s námi u stolu i jeden švédský turista. Pilo se všechno, od whisky po Guinesse a tomu odpovídala i nálada a zábava. Pøitom došlo také na vtipy a mezi nimi i na ty o blondýnách. Kdy¾ u¾ byla jejich zásoba témìø vyèerpána, ozval se náš severský spolustolovník a pøispìl na toto téma historkou z vlastní zkušenosti. Proto¾e se všem líbila, nechci si ji ponechat pro sebe a podávám vám ji tak, jak jsem ji slyšel. Pouze jsem zmìnil jména osob, a název mìsta hlavní hrdinky nahradil jen zkratkou. Tak ètìte.
* * *
Jedno lednové pozdní odpoledne, kdy jsme s man¾elkou Henrikou sedìli u obvyklého šálku èaje, zazvonil telefon. Sluchátko jsem zvedl já, mìl jsem je pøi ruce: „Gerson“, ohlásil jsem se.
„God dag, Gerta Nilsson, prosím Henu, tack!“ zaznìl altový hlas na druhé stranì.
„Dobrý den, paní profesorko, pøedávám!“ odpovìdìl jsem a polo¾il sluchátko do nastavené dlanì své ¾eny.
Zatímco naproti mnì zurèel proud veselého hovoru dvou pøítelkyò, vybavil jsem si v duchu tu volající stranu. Byla to man¾elèina bývalá, o deset let starší kolegynì. Uèily spolu kdysi na støední škole v Uppsale. Její man¾el byl primáøem v nemocnici v T. Já jsem ji vidìl jen jednou pøed asi sedmi lety, kdy¾ s ním byla ve Stockholmu na jakémsi lékaøském symposiu. Proto si tu dámu pamatuji jen mlhavì, ale jako dosti pohlednou a velmi povídavou blondýnku s modrýma oèima.
Nesledoval jsem ten hovor, listoval jsem v dnešním Aftonbladet, ale náhle jsem postøehl, ¾e man¾elka u¾ chvíli jen mlèí a poslouchá a po chvíli konèí: „Ano Gerti, spolehni se, obstarám to!“ a pokládá sluchátko.
„Tak co ses dovìdìla od paní Nilssonové?“ ptám se ¾eny.
„Dost zajímavého a taky jedno pøání. Je u¾ pìt let vdovou, po smrti man¾ela se u¾ neprovdala a ¾ije sama ve své rodinné vile. Je jí šedesát a je naprosto zdravá. Já jí s tou svou artrózou skoro závidím.“
„No tak vidíš, i v šedesáti mohou být lidi v pohodì a bez problémù,“ øekl jsem a chystal se znovu èíst.
„Hm, víš, ona ale pøece jen jeden problém má. A je pøi tom dost naivní,“ pokraèuje Henrieta.
„Naivní?“ projevil jsem zdvoøilý zájem, „Jak se projevuje naivita v jejím vìku?“
„Víš, ona i v tom jejím vìku, jak øíkáš, se ještì nehodlá vzdát sexuálního ¾ivota, tak¾e mne ze staré známosti po¾ádala o malou slu¾bu.“
„Opravdu? No to jsem zvìdav, èím jí v tomhle ohledu poslou¾íš,“ projevil jsem zdvoøilý zájem a sáhl podruhé po tìch novinách. Jen¾e mi nebylo souzeno, abych je zdvihl k oèím.
„No, já ani ne, spíš ty!“ zaznìlo trochu tišším hláskem.
Co¾e? Zbláznila ses? Ty mne posíláš abych jí nahradil man¾ela?“ vyskoèil jsem z køesla. „Navádíš mne k nevìøe po mém tøicetiletém bezúhonném ¾ivotì s tebou!?“
Ale vùbec ne, co si o mnì myslíš!“ pøišla okam¾itá reakce. „Právì, ¾e ona ¾ádného chlapa nechce, a mladšího u¾ vùbec! Potøebuje jen koupit vibrátor, víš, takového toho Robertka, a tam u nich to nejde. Je to malé mìsto, pøišla by do øeèí a to nemù¾e, jako vá¾ená a známá osobnost, riskovat. Proto poprosila mne, proto¾e u nás není problém provést takový nákup zcela anonymnì. Proto¾e já bych se ale pøi tom studem propadla, zùstává to na tobì! Ona se ale nesmí za ¾ádnou cenu dovìdìt, ¾e to víš a dokonce ¾e tu vìc pro ni vybíráš!“
„Proboha Henriko, v¾dy» já se v tom vùbec nevyznám, jak mám vybrat nìco, o èem nic nevím!?“ bráním se. „A navíc jsou prý v tìch obchodech samé prodavaèky. Co si o mnì pomyslí?“
„Snadná pomoc. Najdeš si napøed na internetu stránky sexshopù a tam získáš pøehled a informace. A prodavaèek se neostýchej, jsou to urèitì profesionálky a jistì poznají, ¾e nekupuješ pomocníka pro sebe. Hlavnì pak pøines nìjaký katalog, proto¾e Gerta nemá poèítaè a tudí¾ ani pøístup na internet.“
No, co mám víc povídat. Další slovní pøi jsem prohrál. Moje argumenty byly shledány malichernými a po apelu na mou man¾elskou lásku a obìtavost jsem sklonil hlavu a druhý den zaèal na netu se studiem sexuální techniky. Pozdìji jsem skuteènì navštívil jeden z mnoha pøíslušných obchodù a získal katalog, který moje ¾ena konspirativnì (zásilkou do vlastních rukou) poslala na adresu paní Gerty, která druhý den pøíjem telefonicky potvrdila.
Ètrnáct dní byl klid, ¾ádný telefon, ani dopis. Byl jsem tomu rád a doufal, ¾e si to madam rozmyslela a z transakce sešlo. Ó, jak jsem se mýlil! Z nièeho nesešlo, naopak za¾il jsem ještì mnohé trapné chvíle.
Došel nám toti¾ doporuèený dopis s celkem jasnou instrukcí, jaký typ po¾adovaného nástroje má být zakoupen, ale s pochybností o dimenzích. Madam má na mysli hlavnì prùmìr a myslí, ¾e by mìl být kolem 3 cm. Neví ale, jakým zpùsobem má zjistit skuteènì potøebnou tlouš»ku, co¾ podepøela krásnou poznámkou, ¾e „kdy¾ si jdu koupit boty nebo d¾íny, tak si je vyzkouším, ale jak to mám udìlat v tomhle pøípadì?“
Kdy¾ mi to man¾elka èetla, pochopil jsem, jak se projevuje naivita u vìkovì zralé a navíc akademicky vzdìlané ¾eny. Neudr¾el jsem se a se smíchem Henrice øekl: „Poraï jí, a» si koupí nìkolik mrkví rùzné velikosti, øádnì je omyje a jednu po druhé vyzkouší. Tu nejvhodnìjší a» zmìøí, rozmìry ti napíše a já obstarám odpovídající velikost!“
Mínil jsem to více ménì jako ¾ert, který adresátka jistì pochopí a zvolí nìjakou dùstojnìjší metodu. Ale zase jsem se mýlil! Po dalších asi deseti dnech došla v zapeèetìné obálce zpráva, ¾e výborné rady bylo uposlechnuto a vybrán kus plnì odpovídající potøebám, teï u¾ mohu øíci mé klientky, proto¾e jsem si zaèal pøipadat jako agent povìøený speciálním úkolem. Jen¾e na konci toho krátkého sdìlení byla pøipojena zoufalá otázka: „Jak mám, Heno, zmìøit tlouš»ku, kdy¾ takové to posunovací mìøítko nemám a jinak to nejde? Mám ti tu mrkev poslat?“
To u¾ jsem nevydr¾el a rozesmál se na celé kolo: „Je ta ¾enská tak pitomá, nebo si z tebe, Henriko, dìlá legraci? Dám jí poslední radu. A» zmìøí obvod a podìlí ho 3,14, èím¾ získá po¾adovanou informaci matematickou cestou. Pokud u¾ zapomnìla poèítat, èemu¾ bych se ani nedivil, a» tu karotku pøekrojí a zmìøí na prùøezu prùmìr. Doufám, ¾e má doma alespoò nìjaké mìøítko.
Mezitím jsem znovu zašel do onoho sexshopu, abych zjistil, zda se vùbec taková útlá šimrátka vyrábìjí, proto¾e na internetu jsem si ¾ádných takových nevšiml. Bylo to další trapné vysvìtlování sleènám za pultem, ale nakonec jsem to protrpìl a odnášel si ujištìní, ¾e v pøípadì potøeby tuto neobvyklou velikost objednají.
Èas letìl jak to má ve zvyku, další dopis nepøišel, a já doufal, ¾e paní profesorka ji¾ na svou objednávku nereflektuje. A vskutku, koncem února došel další dopis, v nìm¾ š»astná Gerta oznamovala, ¾e na Sv. Valentýna poznala, èirou náhodou, velmi milého pána: „Víš, je mu sice u¾ dvaaosmdesát, ale je to gentleman a velký znalec ¾ivota a je ochoten mi ve všem vyhovìt. Je o dost menší ne¾ já, ale pøedstav si: jmenuje se Robert!! Ty pøece víš, ¾e jsem odjak¾iva vegetariánka a tak jsem se rozhodla zùstat u zeleniny, jako nejpøírodnìjšího a ekologického materiálu. Proto ti, milá Heno, dìkuji za snahu a prosím promiò, ¾e jsem tì obtì¾ovala. Budete-li mít nìkdy s man¾elem cestu do T., ráda vás zase uvidím, hej då, Gerta“.
„No, myslím, ¾e se rozhodla správnì“, øekl jsem s úlevou man¾elce, „ušetøila nejménì 300 sek a jestli se tomu dìdovi dostateènì tøese ruka, bude mít vibrátor za pár öre, a navíc ¾ivý.
* * *
A co z toho vyplývá? ®e na vtipech o blondýnách asi nìco bude, ale naštìstí to neplatí o všech. Jinak by to bylo pro tu krásnou skandinávskou zemi katastrofální – je tam toti¾ tìch nordických svìtlovlásek drtivá vìtšina.
