V¾dycky se mi líbily rozkvetlé hortenzie, a» byly jejich kvìty sytì rù¾ové, èi jemnì modré, závidìla jsem všem zahrádkám, ve kterých jsem je vidìla kvést a tou¾ila jsem mít aspoò malièký kousek pùdy, kde bych je mohla pìstovat.
Po letech se mi nad míru neèekanou splnilo pøání základní – pùdy jsem najednou mìla tolik, ¾e se a¾ hlava toèila štìstím, kdy¾ jsem, zatím virtuálnì, plánovala, jak bude zahrada vypadat, a¾ nastane její èas, dùm bude dostavìný a z nás se stanou regulérní vesnièané. Pøeskoèím roky ohnutých zad a rozbolavìlých kloubù, vìènì rozedraných prstù a zlámaných nehtù, proto¾e za nimi vidím stráò osázenou stromovím, ètyøi terasy se dvìma folníky na choulostivìjší zeleninu, tøi kamenné zídky se spoustou skalnièek a všude mo¾nì keøe kvetoucí i mnohé pyšnící se okrasným listem.
Koneènì nastal èas pro hortenzii. Èím vìtší bylo tìšení, tím horší bylo zklamání. Na mojí zahradì se hortenzii nedaøilo, aèkoliv jsem pro ni vybrala to nejskvìlejší místo, dostateènì oslunìné i polozastínìné, kdy¾ slunce na svojí dráze pøešlo k jihozápadu. Zápasila dva tøi roky a podlehla dravìjší kolkwizii.
Nechtìla jsem se vzdát jen tak, a kdy¾ jsem v zahradnické školce uvidìla sazenici Hortenzie pnoucí, o které jsem nikdy neslyšela, a tudí¾ nemìla ani nejmenší pøedstavu, jak vypadá její kvìtenství, snad víc z trucu ne¾ chtìní jsem ji koupila a zasadila u prostøedního ze sloupù naší bytelné pergoly nad dvoreèkem.
Roky si ukrajovaly svoji daò a hortenzie se stále krèila u paty sloupu, stejnì jako nerostla borovièka u sloupu venkovního. Tìch pár centimetrù jednou za rok nestálo ani za pár slov. Zlom nastal teprve dva roky poté, kdy pán domu odešel do svého souhvìzdí Lva, poté, kdy se rozplynula bolest a tíseò vše svazující. V následujících deseti letech se bujnì rozrostla nejen borovièka, ale ještì více hortenzie, která dosáhla k vrcholu pergoly a chystá se rozprostøít vìtve po nabízené síti.
Ka¾dý rok brzy na jaøe bohatì kvete bílými talíøky drobouèkých kvítkù, na jejich¾ okraji sem tam je jako stádeèko oveèek „hlídá“ vìtší bìlostný kvítek.
Na podzim se celá hortenzie zahalí do zlato¾lutého hávu. Je krásná, tajuplná, vyzaøuje pohodu, nemù¾ete se vynadívat. Vedlejší rozrostlá borovice k ní rozpíná sytì zelené vìtve, jako by se jí chtìla dotknout, pohladit, jako by jí dìkovala a tìšila se z její blízkosti.
V jednom z nádherných teplých dní pøicházejícího loòského podzimu jsem sedìla na dvorku a tìšila se kontrastní krásou obou døevin. Ze zlato¾lutého hávu náhle zaèala vystupovat dívèí postava. Zùstala jsem úplnì bez dechu, kdy¾ se zpod vìtví borovièky ozvaly jemné tóny neznámého nástroje a v pøítmí hustého jehlièí jsem rozeznala hlavu a rámì kleèícího Satyra. Nìkolik okam¾ikù a pøelud se zase rozplynul. Jen okolní stromy se náhle rozšumìly v závanu zbloudilého vìtøíku…
V¾dycky se mi líbily rozkvetlé hortenzie, a» byly jejich kvìty sytì rù¾ové, èi jemnì modré, závidìla jsem všem zahrádkám, ve kterých jsem je vidìla kvést a tou¾ila jsem mít aspoò malièký kousek pùdy, kde bych je mohla pìstovat.
