Podivná ZOO

Dalo mi to dost přemlouvání, než Péťa souhlasil, že mě vezme do ZOO. Těšila jsem se, a když jsme konečně vyjeli, byla jsem natěšená až až. Ale takovouhle divnou zoologickou zahradu jsem ještě neviděla.

Sotva jsme tam vstoupili, už jsem se začala bát. Pobíhalo tam hodně zvířat, ale žádné nebylo v kleci. Chodila si, kam se jim zachtělo a po chvíli se mi zdálo, že jsou hladová, že jim nikdo nedal nažrat. To jsem usoudila, když mě některé ze zvířat chtělo sežrat. Tomu byste nevěřili, ale kdyby mě Péťa nezachraňoval, tak by mě některé skutečně sluplo jako malinu.

Třeba takový krokodýl. Veliký jak autobus přiběhl ke mně a chytil mě za hlavu. Viděla jsem jen jeho ostré dlouhé zuby a hrůzou jsem začala řvát na celé kolo. Už měl mou hlavu v tlamě, už mě chtěla ta příšera spolknout, když vtom ke mně Péťa přiskočil, chytil mě za nohu a vytáhl mě na poslední chvíli z té otevřené tlamy. My jsme měli štěstí, a ten krokodýl po svačince.

Maminka by ostatně Péťovi asi utrhla hlavu, kdyby mě nezachránil. Ale to nebylo všechno. Sotva jsme popošli o kus dál, udělal si na mě zálusk jeden příšerně tlustý a dlouhatánský had. Zatímco jsem koukala na opice, připlazil se ke mně, otevřel tlamu plnou jedovatých zubů a chytil mě za nohu.

Zase jsem měla víc štěstí než rozumu. Péťa mu skočil na ocas, popadl ho oběma rukama, přitáhl si ho a než had sklapl zuby, nohu jsem vytáhla. Ptala jsem se Péti, co je to za hada, ale on nevěděl.

„Vypadá to na hroznýše královského,“ řekl, když se ta potvora odplazila pryč.
„Proč mě chtěl sežrat? Mohl mě uštknout?“
„Nemohl. Hroznýš je škrtič. Nejdřív kořist omotá smyčkami svého těla, aby ji zardousil, a pak ji polyká od hlavy.“
„Nač má tedy takové zuby, když ji nerozkouše?“
„Tak to nebyl hroznýš, ale kobra královská,“ opravil se Péťa. „Nejdelší jedovatý had. Sám je proti hadímu jedu imunní, ale i když kousne, pokaždé nevypustí jed.“
„Péťo, to jsem měla štěstí?“
„Se mnou budeš mít vždycky štěstí.“

Vzala jsem ho za ruku, abych se mu v takové podivné ZOO neztratila. Ale on si všiml, že se celá ještě třesu strachem z těch příšerných oblud, z jejich hrozných zubů a posadil si mě na ramena. To mám ráda, protože tak se cítím v bezpečí. Sedím hezky vysoko, držím se ho jako klíště, nikdo na mě nedosáhne a mám krásný rozhled.

Tak si hezky kráčíme takovou zvláštní a pustou krajinou.
„Jdeme do pravěku,“ řekne Péťa a já dost dobře nevím, co to znamená.
Koukám kolem, co se kde objeví. A najednou před námi trčí holé kopce. Ne nějaké bábovky, ale hory až do mraků. Strašidelné až hrůza.
„Péťo, já se bojím,“ začala jsem kňourat.
A než jsem to dořekla, už jsem v dálce uviděla nějaké hrozně veliké zvíře s dlouhým krkem a maličkou hlavičkou.
„Co to je?“ zajektaly mi zuby.
"Toho se neboj, to je brontosaurus nebo dinosaurus. Takový obrovský ještěr už milión let nežije a masem se nikdy neživil.“
„Ale vždyť tak hrozně řve. A támhle k nám něco letí,“ ukázala jsem.

Péťa se najednou zapotácel, jak se leknul a já málem spadla. Ta obrovská ptáčí hlava letěla přímo na nás a otvírala zobák či co a já myslela, že nás spolkne. Nestačila jsem ani křičet, řvát, nic, jen jsem balancovala, abych se Péťovi udržela na ramenou a nespadla mu přímo do huby.

Přežili jsme to. A pak už jsme si řekli, že té prehistorické doby a toho strachu máme dost a vypravili jsme se do jiné části zahrady. Do takové, kde se všechna zvířata mají rády. Tekla tam řeka, na břehu stála žirafa, také sloni tam pochodovali ve stádě svým rozvážným krokem. A to všechno pozoroval král zvířat. Lev s mocnou hřívou kolem hlavy. Zvířata před ním neutíkala. Ani rohatá kozička, ani poník. Péťa poníka pohladil a poprosil ho, zda si můžeme na něj na chviličku sednout. On pokýval hlavou a celkem proti tomu nic neměl.
Tak jsme se na něj posadili a bylo nám opravdu krásně.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky