Naše Jessy aneb vliv psa na polidštění člověka

Upřímně řečeno nikdy jsem netoužil po tom stát se majitelem psa. Ne, že bych psy neměl rád. Už jako pětileté dítě jsem měl nejlepšího kamaráda Bojara, německého ovčáka, na kterého byl můj otec právem pyšný. V jeho přítomnosti jsem se cítil naprosto bezpečný. Rodiče mne s Bojarem beze strachu pouštěli i na delší vycházky, protože dobře věděli, že se mi nemůže nic stát. Dokonce i kdybych zabloudil, pes by mě spolehlivě dovedl domů. Byl nejen starší než já, ale i chytřejší. Jeho přátelství ke mně šlo tak daleko, že když se otec rozhodl potrestat mě za nějakou lumpárnu, a že o ně nebyla nouze, klidně a rád se se mnou poděli o svoji boudu coby úkryt před hrozícím nebezpečím. A nejenom to. Aby mne uchránil před jistým výpraskem, posadil se do vchodu a jednoduše ho vlastním tělem utěsnil. V klidu pak seděl a sledoval mého otce, jak se blíží a zlostně slabikuje mé jméno. Neštěkal ani nevrčel, to by si nedovolil, jen se tak upřeně díval. Otec mě ještě chvíli volal, pak bylo ticho. Toho ticha jsem se vždycky bál, nevěděl jsem, co přijde. Po nekonečně dlouhé odmlce pronesl otec obyčejně už úplně klidně: “To je ale blbec!“ Dodnes nevím, komu to bylo adresováno, zda mě nebo mému kamarádovi Bojarovi. V případě, že to bylo určeno jemu, tak se mu po letech omlouvám, a kdyby to bylo možné, rád bych mu za všechno, co pro mě znamenal, poděkoval a vzal to na sebe.

Zcela záměrně jsem zavzpomínal na své první setkání se psem, aby bylo jasné, proč říkám, že jsem nikdy netoužil stát se majitelem psa. Hlavním a zásadním důvodem byla má pohodlnost. Představa, že bych musel přerušit příjemné posezení s přáteli a běžel vyvenčit a nakrmit němou tvář, byla pro mne nepřijatelná. Vždycky, když moje žena nadhodila téma “Vliv psa na polidštění člověka“, okamžitě jsem jí začal oponovat pádnými argumenty: “Pes do města nepatří! Pes potřebuje prostor a volnost!“ Pravý důvod jsem samozřejmě diplomaticky zamlčel, i když mi bylo celkem jasné, že moje žena tuší. Dlouho se mi dařilo úspěšně odolávat nátlakům, které s přibývajícím časem získávaly na intenzitě. Odolával jsem sice dlouho, ale jak už to tak bývá, nakonec jsem neodolal. Jednoho nedělního večera se stalo něco, co ve zlomku vteřiny můj odmítavý postoj úplně změnilo.

Stalo se to tak: Přijdu k večeru domů a doma nikdo. Posadím se do křesla a přemýšlím, co to má znamenat. Najednou se ozve klapnutí dveří a vzápětí jakési podivné ťapkání a funění. Na zloděje to rozhodně nevypadalo, podle našlapování by to musel být nanjevýš trpaslík. Funění a ťapkání se blížilo. Napjatě jsem očekával, co z toho bude, když tu najednou se ve dveřích objevila nádherná psí hlava medové barvy s krásnýma mandlovýma očima. Zastavila se a z výše svých třiceti centimetrů se na mě dlouze zadívala. Pak sklonila hlavu, asi úklona na přivítanou a pomalu krok za krokem si to hrnula ke mně. Důkladně si mě očichala, posadila se, upřela na mě ty své mandlové oči a čekala, až ji pohladím. A tak toho listopadového večera přiťapkala do mého života Jessynka, dvouletá psí holka z rodu Bíglů.

Má žena a dcera, které tento krásný seznamovací akt z pozadí s napětím sledovaly, mi začaly o překot podávat informace o tom, jak Jessynku objevily. Musel jsem si představit, jak čirou náhodou jedou kolem psího útulku a jak je jen tak náhodou napadne podívat se na pejsky. Ne že by si snad některého chtěly vybrat, kdepak! Jen vešly dovnitř, upoutala je Jessynka - a byla z toho láska na první pohled Ležela v kotci vedle vchodu a zatímco ostatní pejsci se hlasitě dožadovali pozornosti, Jessy jen tak zvedla hlavu a hodila po nich smutnýma očima. Kolika nově příchozím asi během svého nedobrovolného pobytu nabízely tyto krásné mandlové oči své přátelství, a marně? Neštěkala, jen se podívala, a ten pohled definitivně rozhodl o jejím osudu. A zatím co jsem naslouchal barvitému popisování psího útulku, co kotec to smutný psí osud, Jessynka si pomalu centimetr po centimetru očichávala svůj nový domov. Vrtěla přitom ocáskem, což asi znamenalo, že se jí líbí a že je spokojená. Všichni jsme napjatě sledovali každý její pohyb. Napjaté ticho občas přerušil výkřik: “Podívejte se na ni, není krásná?!“ Asi tak po hodině jsem zjistil, že všichni lezeme po čtyřech a šišlavě vykřikujeme její jméno. Jessy se tvářila spokojeně, něco podobného asi nezažila, ale já jsem přece jen dostal strach. Tolik něžností najednou je silná káva i pro dospělého, natož pak pro dvouletou psí holku, která podobným něžnostem odvykla. Jen aby se z toho nepočůrala, napadlo mně.

„Bude lepší, když ukončíme seznamovací večírek. Pes se musí vyvenčit!“ Těmito slovy jsem zastavil příval něhy, vzal si vodítko a vyšel na procházku se psem. Viděl jsem se, jak důstojně kráčím ulicí, a vedle mě na vodítku krásný pes. To bude pastva pro oči! Jen jsem otevřel domovní dveře, bylo mi jasné, že mé představy o důstojné chůzi s krásným psem po boku, zůstanou pouze v rovině snů. Jakmile citlivý čumáček psí holky ovanuly nové, pro ni už skoro zapomenuté vůně, jako střela vyrazila vpřed.

Nikdy bych nevěřil, jakou sílu může vyvinout třináctikilový tvoreček, ucítí-li vůni přírody. Stal jsem se pro Jessynku nezbytným přívažkem na konci vodítka, zoufale se snažícím omezit její volný pohyb. Nejprve jsme proběhli celou ulici tam a zase zpátky. Podruhé Jessynka důkladně očichala každé domovní dveře. Říkám-li každé, myslím to doslova. Připadalo mi to, jako by se zoufale snažila najít svůj původní domov. Když zjistila marnost svého počínání, zamířila se mnou do parku. Byl jsem připravený na nejhorší. Vím dobře, že park je poměrně rozlehlý a neměl jsem nejmenší chuť si to ověřovat, navíc v poklusu. Jaké však bylo mé překvapení, když se Jessy, jen co mě tam přivlekla, nečekaně a způsobně posadila. Nebýt jejího čumáčku, který lítal ze strany na stranu, opravdu bych si myslel, že zkameněla, že je to socha. Asi se chce nadýchat čerstvého vzduchu, pomyslel jsem si naivně, a pak půjdeme domů. To pozastavení na čerstvém vzduchu bylo docela příjemné. Vyndal jsem si krabičku cigaret, abych si ten pobyt zpříjemnil ještě víc. To však už Jessynka zničehonic vytáhla tu svou ušatou hlavu dopředu jako periskop a její mandlové oči upřeně zíraly do potemnělého parku. Pak se pomalu postavila na všechny čtyři a neuvěřitelnou rychlostí začala kmitat ocáskem ze strany na stranu. Bylo mi jasné, že se připravuje ke startu. Jen jsem jaksi netušil, jakým směrem a proč. Moc času na přemýšlení mi nedala. Jejím cílem byl pochopitelně pes a shodou okolností také bígl (dnes už vím, že se jmenuje Max a je to jeden z mnoha Jessynčiných kamarádů). A tak jsem byl, pravda trochu násilím a proti své vůli, přizván ke psím hrátkám. Chvíli něžně kousala Jessynka Maxe do ucha, a ten jí to stejnou měrou oplácel. Chvíli jsme pronásledovali Maxe my dva a chvíli tomu bylo naopak. Musel jsem sice pokaždé jednoho či druhého vymotávat z vodítka, ale pohled na spokojenou a šťastnou Jessy mi vše stonásobně vynahradil. Nakonec panička Maxe odvolala, zřejmě na mně bylo až příliš znát fyzické vyčerpání, a tím se hra skončila. Rozloučili jsme se a vydali spokojeně k domovu.

Nechci se dopodrobna rozepisovat o tom, jak jsme se postupně den po dni s Jessynkou skamarádili, ale už teď musím po pravdě říct, že náhoda, která způsobila, že do mého života přiťapkala Jessy, byla pro mne opravdu štěstím.

V životě mne nikdo tak nevítá, když přijdu domů, jako právě Jessy. Tu radost ze setkání nikdy nedává najevo hlasitě. Začít radostí štěkat, pokládá za příliš teatrální a falešné. Přiběhne ke mně, zastaví se, a neuvěřitelně rychle začne kroutit ocáskem. Poté začne stepovat, což znamená, že skáče ze zadních na přední a opačně. V nestřeženém okamžiku odběhne prudce do obývacího pokoje, odkud přivleče svůj pelíšek a nutí mě, abych se s ní o něj přetahoval. Musím říct, že nesmírně rád jí vyhovím. Přetahujeme se, chvíli vítězí ona a chvíli já. A tak se postupně dopřetahujeme až do obýváku, kde sebou nakonec Jessy praští na záda a nechá se hladit po bříšku. Tento akt je pro ni vrcholem blaha.

Po roce už přesně vím, co má Jessy ráda a co ne. V tom mi je trochu podobná, protože nesnáší, když na ni někdo křičí. Dokonce i zvýšený hlas ji chudinku traumatizuje. Stane se například, že Jessy pečlivě třídí obsah odpadkového koše. Tuto činnost provádí ráda a často. Jako správná hospodyně roztřídí po podlaze veškerý obsah a uvážlivě třídí, co je třeba definitivně vyhodit, a co je možné ještě zkonzumovat. Takovéto počínání považuji za příkladné, protože hospodařit je třeba umět. Namísto pochvaly, kterou by si určitě zasloužila, začne na ni má žena křičet. To pak Jessy celá vystrašená přiběhne ke mně a přitiskne se mi k noze, jako by vyžadovala ochranu. Pravdou je, že na povel by si mi k noze nesedla nikdy, to by jí asi připadalo příliš ponižující. Upře na mne ty své mandlové oči, které jako by říkaly: “Zastaň se mně. A neboj, když bude nejhůř, zasáhnu!“

A tak peskuje chvíli panička pejska a chvíli mě a pak se její hněv pomalu ale jistě snáší jen a jen na mou hlavu. Když je konečně bouře zažehnána, Jessy se odebere na svůj pelíšek, položí si tu svou medovou hlavu na přední tlapky, což na první pohled vypadá, jako by o svém prohřešku vážně přemýšlela a zpytovala svědomí. Po chvíli na mne upře své oči jako by mi říkala: “Vidíš, lézt do koše je přece blbost, hned jsem ti to říkala.“

Někdy ovšem následuje trest. Ten spočívá v tom, že musí sedět v předsíni ve svém pelíšku a nikdo s ní nesmí ztratit slůvko. To je pochopitelně největší trest, ale pro mne. Když míjím sedící Jessynku, raději se dívám do stropu, abych nemusel vidět ty její smutné vyčítavé oči. Zavřu se do pokoje a snažím se něco dělat, abych na ten pohled zapomněl, ale marně. Její smutné oči jsou v pokoji se mnou, je zbytečné pokoušet se soustředit. Když už to nemohu vydržet, potichu, aby panička neslyšela, pootevřu dveře, sednu si do křesla a čekám. Za chvíli Jessynka taky potichu, jako po špičkách, přiťapká ke mně. Začne mě čumákem strkat do nohy, aby na sebe upozornila. Nesmím na ni promluvit, přesvědčuji se v duchu zoufale, ale ona už asi tuší, že začínám polevovat. Najednou mi sebere bačkoru, odběhne s ní doprostřed pokoje a zalehne ji předními tlapkami, jako by říkala:“ Už si to tak neber a pojď si se mnou hrát!“ A tak se s ní potichu potichounku začnu přetahovat o bačkoru. Marně se jí snažím vysvětlit, že musí být zticha. Za chvíli to nevydrží a jako zběsilá běhá po pokoji s bačkorou v hubě. Štěkot samozřejmě přehluší i televizi a panička, která až do této chvíle sledovala zprávy, vejde do pokoje. Bouře se snese tentokrát přímo na mou hlavu. Obsah sdělení je stejný, takhle se ta naše holka nikdy ničemu nenaučí!

Pro zachování klidu, beru některé Jessynčiny přestupky rovnou na sebe, pokud to samozřejmě jde. Ale představte si, ona je takový charakter, že se k nim někdy sama přizná! To si třeba jednou moje žena odložila nakousnutý štrúdl na konferenční stolek a odešla k telefonu. Během výjimečně krátkého hovoru štrúdl beze stopy zmizel. Žena byla zpočátku překvapená, ujišťovala se, zda ho nemohla přece jen sníst... Milá Jessy se ovšem tvářila, jako že se jí takový problém vůbec netýká. Klidně si lehla do křesla a netečně se dívala, jak oba marně řešíme problém. Mně bylo od počátku všechno jasné, ale abych zachránil Jessy od potrestání, vzal jsem podivné zmizení na sebe. I když se nemá lhát, pro dobro věci jsem prohlásil, že jsem štrúdl snědl já. Dokonce jsem neváhal vynášet až do nebe jeho znamenitou chuť, tu křehkost a vláčnost, za kterou by se nemusel stydět ani kuchař v Royal hotelu. Jessynka zatím v pohodě ležela v křesle a zdálo se, že se mnou vřele souhlasí. Už to vypadalo, že můj manévr skončí úspěchem, když si najednou panička všimla, že Jessinčin jindy černý čumáček, je bílý jako od cukru. Ostrý dotaz: “Jessy, co to bylo!“ vykonal své a chudák holka se šla do předsíně sama potrestat. Sedla si na pelíšek a její oči jako by nám říkaly: “Nemluvte se mnou, vím, co jsem provedla, tak si to odsedím!“ Bouře se pak už tradičně snesla opět na mou hlavu.

Tak nějak probíhá můj život s Jessynkou. Vždycky se těším, až přijedu domů a zažiju to krásné přivítání. Někde jsem četl, že pes bývá obrazem svého pána. Začínám mít obavy, že v mém případě to může být naopak.

Jaroslav Vlach

* * *

Jaroslav Vlach (přijetím na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně se mu splnil jeho dětský sen stát se hercem. Psal se rok 1968. Po absolutoriu v roce 1972 nastoupil dlouhou pouť po moravských a českých divadlech. Z Uherského Hradiště přes Cheb, Hradec Králové, Liberec až do kýžené Prahy. V současné době začal už desátou sezónu v Divadle ABC.

Během své herecké kariéry si zahrál role, o kterých sní každý herec. Chlestakova z Revizora, Mercuccia z Romea a Julie, Mackie Messera z Žebrácké opery, Porfirije ze Zločinu a trestu či Moliérova Dona Juana v režii Jana Grossmanna. Avšak nejkrásnější postavy, které na své pouti po českých divadlech vytvořil a které mu může právem závidět každý, jsou: syn Robert – Uherské Hradiště 1975 a dcera Adéla – Cheb 1978. Obě vytvořené na různých štacích ve skvělé režii jeho ženy Evy.

O nejlepším příteli člověka říká: „Pes je pro mě nejlepší kamarád. Přátelství stoprocentně odměňuje přátelstvím a lásku láskou. U lidí tomu tak vždy stoprocentně nebývá.“

* * *
Foto archív Václava Židka
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové "Kolja... to neznáte mého psa!" vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni