Na jedné stranì to máme dobrý…
Tohle povídání bude o mém básníkovi z nejmilejších, Jaroslavu Seifertovi. Prý mu pøátelé øíkali laskavý Jaroušek, ale byl to také Jaroušek, který nešel daleko pro výsti¾nou charakteristiku doby. Slavný výrok, který jsem dal do titulku, mìl ještì pokraèování.
Celý potom znìl: „Kluci, je to v suchu. Na jedný stranì to máme dobrý a na druhý stranì nám mù¾ou políbit prdel.“
Pronesl ho snad ještì za okupace, ale platil i v dobì komunismu a byl skoro legendární.
Náš jediný laureát Nobelovy ceny za literaturu byl také skuteèný a velký milovník ¾ivota a jeho prohlášení typu: Èéèe, to sme se vèera krásnì o¾rali, vonìlo nejen rodným ®i¾kovem, ale i opravdovým èlovìèenstvím . Mladý Seifert byl komunista. Pocházel z proletáøského prostøedí, levice mu pochopitelnì byla bli¾ší. Ovšem sotva pøišli u komunistù do èela „karlínští kluci“ v èele s Gottwaldem, Seifert se se stranou rozešel a byl skoro na její èerné listinì. Také v dobì okupace nespolupracoval s ¾ádnými vlajkaøi a podobnou havìtí a válku pøe¾íval jako vìtšina Èechù opatrnì, ale bez kolaborování. Pokud vím, jenom tìsnì ušel mo¾né smrti, snad jako nìjaké náhodné rukojmí.
Ani po válce nezalezl, nevlastenèil okázale, ale milovníkem ¾ivota zùstal a skoro se mu to stalo osudným. Ta pøíhoda je celkem známá z øady vzpomínek. J. Hiršal jí vypráví takto: Do jedné vinárny zašel (snad v únoru 1949) Seifert s Vladimírem Holanem a Ladislavem Fikarem. Pøisedli ke spoleènosti, v ní¾ sedìl Jiøí Taufer. Pøipomenu, ¾e pøekladatel Majakovského a velmi sekernický soudruh. A rozjaøený Seifert mu upøímnì øekl:" Tauføe, podívej se, èéèe, ty dìláš toho Majakovského, jdi s ním do ….. Øeknu ti, já mám radši Francouze, kdy¾ blije, ne¾ Rusáka, kdy¾ tanèí.“ A jak byl v rauši, dodal: „A ten poïobanej Gruzín mi taky mù¾e vlízt na záda.“ No a dopustil se ještì dalších „protistátních“ výrokù, za které v tìch létech mohla být i šibenice. Seifert naštìstí odešel, ale Taufer byl vzteky bílý a ptal se na názor Holana. Ten prý odpovìdìl opatrnìji, ale také krásnì: „Víte, Majakovskej je snad velkej básník, ale není hoden, aby Jarouškovi zavázal šnìrovadlo u boty. Takovej je Jaroušek Seifert básník.“ Tenkrát prý o tom mluvila celá kulturní Praha a o osud básníkù se bála.
Rok po této vinárenské "výmìnì názorù" vyšla Seifertovi jeho skvìlá Píseò o Viktorce a právì v této chvíli rozpoutal Jiøí Taufer v tisku nenávistnou kampaò, v ní¾ se stal slouhou básník Ivan Skála. Tomu podobné soudru¾ské kritiky nedìlaly nikdy potí¾e, stejnì jako následné sebekritiky, pokud se jeho korouhvièka natoèila v novém vìtru jinak. Soudru¾ská kritika vypadala takto:
Seifertova vykolejená, šílená Viktorka není obrazem našeho ¾ivota., nihilismus, èišící z jeho veršù je cizí našemu lidu. Seifertova Viktorka je obrazem úpadkových nálad a obav, které se objevily v èásti naší malomìš»ácké inteligence po vítìzství našeho pracujícího lidu…
Potom pøišel rok 1956 a dubnový II. sjezd spisovatelù. Projev laskavého Jarouška byl asi ten nejstateènìjší, koloval potom v opisech. Øíkal v polovinì padesátých let:
A dnes se vás ptám, kde jsme byli my všichni, kdy¾ po roce ètyøicátém osmém zasedal nad èeskou literaturou èlovìk, který neumìl èesky a který rozhodoval o osudu èeských spisovatelù a èeských knih.
Kde jsme byli, kdy¾ tento mu¾ rozeslal po tiskárnách zástup dvacetiletých dívek a mládencù, kteøí s vervou svého mládí poruèili rozmetati sazby èeských knih? A byla mezi tìmito knihami díla klasikù, která dnes vydáváme znova. Byl mezi nimi i Jan Ámos Komenský.
Kde jsme byli, kdy¾ nejeden èeský knihovník z opatrnosti, ze zbabìlosti, ze zloby a z nemístného nadšení, vlastní rukou nièil naše knihovny a s gründerským nadšením poèal budovati knihovny nové, a sice z knih, které vyšly a¾ po únoru roku.
To vše je pryè. To je za¾ehnáno, a nebyl bych objektivní, kdybych nepøiznal, ¾e mnohé chyby byly napraveny. Nikoliv všechny.
Takhle veøejnì a stateènì promlouval básník, lyrik, milovník Prahy a ¾en. Nebál se øíkat pravdu. Patøil k tìm nìkolika skuteènì stateèným. A øíkal to po padesátce svého vìku, neuhýbal, nelhal. Prostì skuteèný chlap.
Jeho další osudy jsou celkem známé, neuhnul ani po r. 1968. Mo¾ná ta jeho Nobelovka byla trochu politicky motivovaná, ale kdy ostatnì není. Ovšem z našeho pohledu jí dostal Èech z nejkvalitnìjších, básník z nejlepších a chlap z nejmu¾nìjších. Jsem rád, ¾e jsem se s velkým èeským básníkem jednou mohl potkat i osobnì. Chodil u¾ o francouzských holích, ale poka¾dé pøišel na vánoèní koncert Chorey Bohemicy na ®ofínì, který byl v dobì normalizace i jakýmsi zástupným symbolem vzpoury. Na závìr znìla koleda Narodil se Kristus pán, zpívaná vestoje, skoro jako národní hymna. A laskavý Jaroušek si potom povídal s námi, ctiteli. Poprvé a naposledy jsem tenkrát nìkoho oslovil Mistøe. Dìkuji, Mistøe Seiferte!
Pro ty, kteøí mo¾ná neznají, pøidávám na závìr ukázku, kterou pova¾uji za vrchol èeské milostné poezie. Je to intermezzo z Mistrovy Písnì o Viktorce.
Ta, které šeptáš do ucha
je tøeba kráskou z Chavarnaku
však mù¾e být jak ropucha
a nezatou¾íš po opaku.
A jak té krásce z Chavarnaku
budeš jí šeptat do ucha.
Mu¾, jen¾ ti vkroèil do sudby,
v duchu si bezpochyby slíbil,
¾e neodejde, dokud by
na ústa tvá tì nepolíbil,
a jistì splní, to co slíbil,
mu¾, jen¾ ti vkroèil do sudby.
- A k ústùm pøiblí¾í se ret;
ke kterým èí? Mùj v¾dycky ke tvým.
Chci býti s tebou jako kvìt,
jen¾ úzce pøimyká se k vìtvím.
- Ne, nikoli! To mùj v¾dy ke tvým,
k tvým ústùm pøiblí¾í se ret.
- V¾dy» já jsem pil tvùj vonný dech,
byl jako víno ze Samosu,
je¾ dozrávalo na òadrech
a na rtech zanechalo rosu.
Byl jako víno ze Samosu
tvùj vonný opojivý dech.
- To já tu kleèím na zemi
a jsem tak š»astna ve tvém štìstí,
ovinujíc tì pa¾emi
jak bøeè»an vìrnou ratolestí.
- To já jsem š»asten ve tvém štìstí,
kdy¾ kleèím u tì na zemi!
- Odtrhneš-li mì, zahynu,
jako bys podøezal mé ¾íly,
a budu stínem na stínu,
jej¾ èervánky u¾ rozptýlily.
Jako bys podøezal mé ¾íly,
odtrhneš-li mì, zahynu.
- Vrostlas mi dávno do tepen,
mùj ú¾as vchází do ú¾asu.
Kdy¾ s tebou jdu, jsem oslepen,
musím se opøít o tvou krásu.
Mùj ú¾as vchází do ú¾asu,
vrostlas mi dávno do tepen.
- Co kdy¾ je láska plamenem,
jen¾ vyšlehává z pøekvapení;
a¾ shoøí vše, co bylo v nìm,
zmizí a bude po plameni,
jen¾ vyšlehával z pøekvapení
a byl jen pouhým plamenem?
- A» soptí Vesuv sirný kvìt
a pohøbí nás tu ve své lávì,
a» hlava má za tisíc let
je ještì schýlena k tvé hlavì.
A» pohøbí nás tu ve své lávì,
a» soptí Vesuv sirný kvìt.
- Øíkej to znovu ústùm mým,
i kdybych nevìøila sluchu;
i kdy¾ to všechno dávno vím,
je mi to víc ne¾ doušek vzduchu.
I kdybych nevìøila sluchu,
øíkej to znovu ústùm mým.
- Na nì¾nou køivku òader tvých
je tì¾ko hledìt bez závrati.
Hráè vroucnì housle k tváøi zdvih
a pobo¾nì chce na nì hráti.
Je tì¾ko hledìt bez závrati
na nì¾nou køivku òader tvých.
- Kdy¾ se jen dotkneš ruky mé
a dlaò tvá lehce padne do mé,
struny, o kterých nevíme,
ozvou se tiše, povìdomé.
Kdy¾ dlaò tvá lehce padne do mé,
kdy¾ se jen dotkneš ruky mé.
Svìt nikdy nebyl bez rù¾í,
kdo spíš ne¾ milenci to vìdí;
a øinèelo-li oru¾í
z ocele kuté nebo z mìdi,
kdo spíš ne¾ milenci to vìdí,
svìt nikdy nebyl bez rù¾í.
Ty, lásko, pozdravena buï,
buï vìèná, skuteèností jsi-li.
A jsi-li snem, jen neprobuï
mé oèi, i kdy¾ den je bílý.
Èlovìk je š»asten, tøeba šílí,
ty lásko, pozdravena buï!
Josef Hejna
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora