Tři Grácie

Ve filmu Vrať se do hrobu mě pobavil slogan: „Neckermann a Quelle, ať jdou do prdele, všech Čechů je ráj, obchodní dům Máj“, který hulákali studenti na zemědělské brigádě, vracející se z chmelnice na ubytovnu. 

Pamatuju si však doby, kdy pánbůh zaplať za Neckermanna. Moje kamarádka švadlena Lidka Wurbsová z Lišan se pokaždé těšila jako na smilování, až přijede soused ze zahraničí, kam pravidelně vozil s tirákem dlaždičky z RAKA, a přiveze jí katalog všemožného artiklu onoho známého zásilkového obchodního domu v NSR. V tlusté bichli vytištěné na křídovém papíře, kromě reklam a fotek širokého sortimentu zboží, byla také dlouhá řada barevných fotografií krásných dívek a urostlých mladíků oblečených do úžasných modelů.

Lidka - učiněný machr, jen koutkem oka mrkla a ihned věděla, jak podle snímku nastříhá, nastehuje a nakonec i spíchne onu parádu, která nakonec vždy vypadala na chlup stejně, jako ta na luxusním obrázku z obchodní nabídky.

S Lidkou mě seznámila moje velká kamarádka Milena Černá, která se dnes jmenuje Mocová. Je o celou hlavu větší než já a přátelské pouto mezi námi je také veliké. Společná přítelkyně Lidka nás obě, jak se říká, oblékala. Než se však pustila do šití, vyrazily jsme vždy všechny tři do kšeftu s metrovým textilem a pečlivě vybíraly podobnou látku, z jaké byla ušitá předloha na fotce. Není divu, že jsme se dostaly málem do podezření, že máme na Západě utajené příbuzné, kteří nás zásobují garderobou, ve které jsme se nosily po rakovnickém náměstí jako tři Grácie. Dost možná, že by nám snad i ony bohyně půvabu a krásy z řecké mytologie záviděly, jak jsme byly vyfiknuté.

Jednou jsme zase společně vyrazily do Rakovníka po obchodech. Když už se zdálo, že máme vše do posledního špendlíku nakoupené, tu si Lidka vzpomněla, že ještě musí skočit do textilní galanterie pro perleťové knoflíčky na halenku. Bylo nám jasné, že když ona vstoupí do království švadlenek, zapomene na hodiny, a tak jsme se s Milčou posadily na lavičku u mariánského sloupu na náměstí a trpělivě čekaly s tváří nastavenou slunci.

Najednou přes nás padl stín. To nad námi stáli dva mladíci. Džíny, bundy z kůže, na nohou adidasky, ten drobnější měl do čela naraženou modrou hučku. Čekaly jsme, že vyloví fotoaparát a cvak, cvak, cvak, cvak, budou do objektivu chytat sv. Václava, Víta, Prokopa a Vojtěcha, na jediné sochařské památce v rakovnické historické části.

Zvěčnění čtyřlístku českých patronů se však nekonalo. Místo toho řekli dvojhlasně: „Guten Tag.“

A pak mrňous v modré hučce vznesl dotaz: „Wechseln Sie deutsche Mark in tschechische Kronen?“

„Ich verstem nicht,“ vyjelo mi dopáleně z pusy.

„Mařeny! Máry! Marky! Veksl!“ byl neodbytný a šustil palcem o prostředník a ukazovák, aby bylo jasné, že mluví o penězích.

„Co to meleš?“ spustila Milča. „Jaký mařeny? Jakej veksl?“

„Vole, vždyť jsou to Češky jako poleno,“ ztuhnul ten větší.

„A to jsem si měl jako vycucat z prstu?“ načepýřil se mrňous. „Olepený jsou přímo západně.“

A ihned skočil do jiné role.

„Nakupujete v Tuzexu, to je jasný. Nepotřebujete bony? Vysypte z kabelky škváru, čili zobání - a máte je od nás za šest pade.“

Milče už to hnulo žlučí. „Jaký zase zobání, ty frajere?“

„Přece prachy,“ zaťukal si na čelo mrňous.

Parťák ho čapnul za rukáv. „Padáme, vole. Děláš tu velkej rozruch a nakonec si nás všimnou fízlové. Chceš mít na krku přestupek o devizovém zákonu?“

Oba zmizeli za rohem, odkud se zrovna vyřítila Lidka.

„Teď by ses bývala přesvědčila, jaká jsi šikulka,“ vítala ji Milča. „V tvých ohozech si nás spletli s německýma turistkama i veksláci.“

Lidka byla švadlena známá svou šikovností široko daleko. Ale proslavila se i jako zdatná zahradnice. Od časného jara až do zimy jí kvetla celá zahrada. Záhony hýřily barvami a její skalka byla skvostná. O malý kousíček čarokrásnější skalku měla jen moje maminka. Také ona se každou volnou chvilku rýpala v zahrádce. Vzájemně si s Lidkou vyměňovaly okrasné trávy, skalničky a mechy. Oběma se mezi kameny během roku postupně zelenaly a vzkvétaly netřesky, protěže, polštářky tařičky, koberce růžového kosmatce, nizounké arterie, modré hořce, růžové červené a fialové koniklece, hvozdíky, ocúny, plazivý lomikámen, draba či chudina i nizoučké tulipánky.

Málem nám však jednou na jarní zahradě vykvetly do krásy i ty klasické, zaručeně pravé a slavné nizozemské tulipány, nejrůznějších tvarů a barev, až by oči přecházely. Maminka se nemohla dočkat, až je soused Lidky přiveze ze služební cesty přímo z Holandska. Koupila si zahrádkářskou encyklopedii, aby se na jejich pěstování řádně připravila. A jak v ní neustále listovala, postupně se dozvěděla, že tulipány, které pochází původně z Turecka, dorazily do Evropy v roce 1554 a první zemí, kde se objevily - světe div se - byly Čechy. Zahradníci je pěstovali v Královské zahradě na Pražském hradě. Odtud se postupně rozšířily do dalších zemí včetně Nizozemska, kde se jim začalo nebývale dařit, a tak se staly výborným vývozním artiklem. V sedmnáctém století pak dokonce celou střední Evropu zachvátila tulipánová horečka. Za některé cibulky tulipánů se dal prý koupit dům. Mamince však stačilo pár cibulek jen tak pro potěšení.

„Tulipány konečně dorazily,“ vítala mě Lidka, když jsem do Lišan zase přijela pro nějakou letní módu. Cibule poslala mamince v papírovém pytlíku.

„Zasaďte je podle počasí až koncem září, či začátkem října. Dříve ne, ať do zimy ještě nevyraší,“ přidala k němu dobrou radu.

Večer jsem položila sáček na stůl v kuchyni, aby byla maminka překvapená, až se vrátí z noční směny. Než mě přemohlo spaní, ještě jsem zapřemýšlela, jaké spolu najdeme pro tulipány místo, aby těch několik týdnů přečkaly bez úhony.

Ráno byl pytlík prázdný.

„Já si tu cibuli nakrájel na tlačenku, co jsem si dal k večeři,“ přiznal se tatínek. „Pravda, byla trochu drobnější, ale kdepak by mě napadlo, že není obyčejná kuchyňská, když se tu tak povalovala.“

Maminka se nad tím splasklým sáčkem vteřinu tvářila, jako když má zlomené srdce. Pak ale jen mávla rukou: „Horší by bylo, kdyby si někdo z nás zlomil nohu.“

A po večerech si potom prohlížela klasické, zaručeně pravé a slavné nizozemské tulipány nejrůznějších tvarů a barev na barevných fotografiích v zahrádkářské encyklopedii.


Ukázka z knihy Jaroslavy Pechové "Nezbedné toulky ".

Jaroslava Pechová

* * *
Koláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky