Četli jste už Baletky v modrém?

Rád bych upozornil čtenáře magazínu SeniorTip na beletristickou práci spisovatelky Blanky Kubešové. Její novela „Baletky v modrém“ vyšla před 3 roky v nakladatelství Eroika.

Ti, kdo tuto autorku znají, vědí, že ve své práci vychází ze zázemí psychologické prózy a zaznamenává příběhy lidí, se kterými se v životě setkala. Jejími postavami jsou tedy autentičtí hrdinové, a tak je tomu i tentokrát.

Svému vyprávění z prostředí výběrové baletní školy, která tvoří rámec příběhu, dala název podle slavného obrazu Edgara Degase „Baletky v modrém“, ze kterého čerpala inspiraci. Tři hlavní hrdinky – primabalerína a její dvě žačky – tři lineárně probíhající příběhy zabývající se aktuálním tématem zneužívání a násilnictví v rodině. Téměř detektivní formou jsme vtaženi do situací, které dost možná prožila i leckterá čtenářka. Anděla, Heda a Luďka – všechny se pokoušejí vypořádat se s těžkými zážitky a nabýt ztracenou důvěru k mužům. Téma, jakkoli těžké, nevyzní beznadějně. Jako vina a trest jdou ruku v ruce i lítost a odpuštění.

Přečetl jsem většinu knížek paní Blanky Kubešové a její poslední román „Baletky v modrém“ řadím hned vedle “Deníku Leošky K.”, “Bráchy Jerryho” a “Vltavěnky” k těm nejlepším.

Je až neuvěřitelné, jak se autorce podařilo znalecky proniknout do psychiky a charakterů lesbiček… Blanka Kubešová není jenom skvělou a dobrou spisovatelkou, ale i dobrou psycholožkou, která rozumí lidské duši. Poněvadž je autorka stále lepší a lepší, přál bych si moc, aby neustala ve psaní a pokračovala dále – zcela jistě byla, je a bude nemalým přínosem pro českou literaturu. Z názvu knihy by leckterý čtenář mohl mylně usoudit, že se jedná o literaturu pro ženy, ale není tomu tak – je rovněž zajímavá a vhodná i pro mužské čtenáře.

Na závěr své recenze bych rád upřímně poděkoval paní Kubešové za skutečně nádherný a umělecký zážitek.

Pro čtenáře magazínu SeniorTip jsem vybral z této knihy tuto ukázkovou kapiotolu.

Václav Židek

* * *

BALETKY V MODRÉM
Blanka Kubešová

Všechno je politika

Připravoval se na pohovor pečlivě, ale když k němu došlo, znervózněl jako kluk. Zapomněl na předsevzetí nechat ji čekat u dveří jako školačku a vyskočil, aby Laňce přistrčil židli, div se nepřerazil. Prudký pohyb vyvolal v Dobrotivé u dveří tiché, ale výmluvné mručení. Doga měla sice mírumilovné jméno, ale spolehnout se na to nemohl. To ho vzpamatovalo.

Sedl si za stůl a dlouho nezvedal hlavu od papírů. Z nedopnutého límečku vyráželo tvrdé ochlupení, které ukazovákem navíjel a zase odmotával. Celý přitom překypoval důležitostí a jen pulzující rudohnědé znamínko ve tváři napovídalo, že demonstrativní klid je pouze zástěrkou. Ten slídil, ten ohař, říkala si v duchu, ale to už Roby Kater chytil dech.

- Sneseš kritiku, soudružko… Andělo? List a Vítr… Dešťové kapky, Tanec vloček – co to je za pitomosti? To má být revoluce, nebo co? Dovedeš si představit, že by se na tvoje skladby přišel podívat někdo shora? -

Slova neodpovídala tónu hlasu, jakoby másla ukrajoval, a Roby Kater nervózně zamžikal. Nikdy se lidem nedíval do očí. Mělo to své důvody, v tomto případě to byl pud sebezáchovy. Kdykoli se jejich pohledy přece setkaly, ucítil až někde u srdce jemný vpich hadího uštknutí, jed působil pomalu, ale spolehlivě. Zadrhával a zapomínal řeč. Slyšel se, že plácá něco, co je dávno obrostlé mechem mrtvé ideologie a čemu sám nevěří. Pocit, že všechny ty fráze za něj sype někdo druhý, se nesnesitelně stupňoval. Ten jeden by rád mluvil o lásce na první pohled, o obdivu a citech, které už nejsou k vydržení, a kdyby ho druhý nedržel na řetězu, dávno by to udělal. Ti dva na sebe číhali nevraživě a s posměchem a štěkali po sobě jako vzteklí psi.

- Jak bych ti to vysvětlil? Balet je tanec… – vrněl ten jeden otcovsky s falší tak průhlednou, že druhý znovu zrudl studem až za ušima. Zdálo se, že tím věta skončila, ale po krátké pauze přišlo pokračování: – …a tanec neboli balet neboli rytmický pohyb má být společenská zábava, tedy zábava pro všechny. Jenže ty se tak nějak z kolektivu vyčleňuješ, a to by na naší škole nešlo… – Slova byla tak příšerně ohmataná, že si nad nimi sám nerudně odfrkl.

Za okny se snášel příjemný podvečer a sekretariát začaly mřížovat nejdřív lehké a pak delší a delší stíny. Napadlo ho, že má ňadra, jaká mívají sochy panen v zámeckých parcích, drobná a také tak tvrdá, a celého ho to nabudilo. Znovu se zhluboka nadýchl, ale cítil se jako zalkoholizovaný a nemohl promluvit. Dva hlasy se v něm dál hádaly a vyjížděly po sobě jako zběsilé, rád by jeden zahnal, ale to nebylo možné, vždycky tu číhal ještě ten druhý.

Máš krásnou přezdívku, Laňka… sedí na tebe jako ulitá, lepší ti už ani nemohli vymyslet. Podobáš se vskutku mladé lani, mumlal ten první a tváře i uši mu hořely. Ale i tvoje pravé jméno je krásné a, i kdybych je neznal, musel bych být slepý, abych neviděl, že máš zrovna andělské oči… Prsty z nedostatku jiné a lepší možnosti neklidně zatěkaly po hraně stolu.

- Věř mi, že to myslím dobře. Na tvých hodinách se objevuje příliš mnoho romantiky, příliš zbytečných pas-de-de-ux, demi-pli-je-é, mateš tím jenom těm holkám hlavu. – Roby vyrážel slůvka s despektem s očima zabodnutýma do slovníčku na stole, jako když střílí do vrabců.

Pif paf! Poskočilo znaménko na tváři a pramínek potu si prorazil cestu porostem k pupku. To, že o věci neměl páru, neznamenalo, že ji nemohl důkladně rozebrat. Jen se ujistil, že doga kritiku nebere osobně, čert věř bestii, a rychle pokračoval.

- Technika výborná, o to nic, především to poin-tes sur les a tour en-la-ir na špičkách a ve vzduchu, jestli se nemýlím, opravdu skvělé, jenže to má háček…- Roby Kocour udělal pauzu. V pohledu se mu vystřídala nadřazenost kádrováka se zlostí neuznaného samečka. Měl moc. Mohl baleríně přikázat, co a jak má tančit, ale citově byl jejím vězněm. To ho znovu rozdráždilo. Zvážněl a hrozivě vyrazil: – Baletíš jako ruská aristokratka na carském dvoře v 17. století! A pokud budu já na téhle škole tajemníkem, tak si vyprošuju… a zakazuju… -

Před chvílí se Laň posadila, ze zkušenosti věděla, že když se do toho Kocour jednou pustil, bude to nadlouho, ale tohle ji vymrštilo ze židle. Medově zlaté vlasy se jí v tom prudkém pohybu rozhodily a jejich žádoucnost zalila a proteplila všechno kolem, včetně slovníčku i kádrového materiálu na mohutném stole, do jehož útrob se sbíhaly nitky všech důležitých rozhodnutí. Rozhodně se jí nedotklo, že nepochopil, že ve své práci prosazuje principy dějového baletu, tohle nemohla očekávat. Pokud se však neohradí hned…

- Vycházím z učení Isadory Duncanové,- oznámila upjatě, když si uvědomila, co všechno by mohl znamenat soud vynesený v této místnosti. Své zkušenosti dává k dispozici kolektivu, to především, ne aby uspokojila nějaké svoje individualistické cíle, ale aby dál rozvíjela schopnosti svých žákyň jako celku.

Možná zbytečně zvýšila hlas. A už vůbec si nebyla jistá, jak si kádrovák představuje rozdíl mezi výrazovým tancem a klasickým baletem. Odkdy jí však muži budou nahánět strach? A třeba mocní, byli to pořád jen muži!

Teď vstal i Kocour. Dobrotivá nespokojeně zamručela.

- Isadora, říkáš? Nejspíš zase nějaká Američanka? – odtušil temně, udělal si poznámku do papírů na stole a zase si sedl.

- Ale obdivovala Rusko! Založila tam baletní školu… Nové zdroje tance nacházela v ruské přírodě, v pohybu větrů, v gravitaci Země. Měli ji tam rádi, uznávali ji… – Kocour nereagoval.

- Provdala se za Sergeje Jesenina, básníka ruského venkova, – dodala tišeji a taky se posadila. Moc jí to slušelo, jak se tak rozčilovala. Zlaté vlasy zaplavovaly všechno svojí září a Kocour se jako už tolikrát předtím znovu cítil chlapcem s hlavou v matčině klíně.

Vyprávěj… Tu o Slunci, které se zrána mění ve zlaté pachole. Vzpomínka probleskla hlavou jako šíp. Opravdu není třeba, abych rozuměl baletu, i bez toho vidím, že pokožka tvé pleti je andělsky, chladně bílá a dokonce i tvoje vlasy vydávají lesk a zář, když ne jako slunce, tak jako nějaké světice, zamumlal. To ho docela vzpamatovalo.

- A dál? – odtušil nahlas a celý se ošil.

- Dál, dál. Dál nic! Věřila ruské revoluci…- vyhodila Laň poslední trumf už skoro zoufale. Zdálo se mu to tak bláznivé, že to dokonce mohla být pravda. Mohla, ale nemusela!

- Jesenin – nebyl to ten, co se zastřelil? Teď se tedy nedivím! Bohém svedený na scestí a pomýlený pesimistickou vizí národní katastrofy! – Kocour zvedl hlavu a s výrazem To koukáš, co? Nabral nový dech, jestli teď ustoupí, bude to jeho trvalá prohra.

- Říkáš dějový balet? Rád bych ti to uvěřil, ale proč ne s nějakou vlasteneckou tematikou? To taková Matka revoluce, s praporem a se vší parádou, nebo Pochod námořníků, tam si klidně dělej ty svoje tournanty a pasy, a třeba i ve francouzštině, proč ne, ale ať je cítit tep doby! Říkáš, že představuješ List na podzim, ale padáš a tváříš se jako poražená dělnická třída, chápeš? Co třeba taková Oslava podzimu v životě pracujícího člověka, to by byl, panečku, jiný název! A když měla ta tvoje Isadora tolik ráda Rusko, proč sis nevybrala nějakou ruskou skladbu? Nemáme snad skvělé ruské choreografy? Třeba toho… toho…-

- Ano, ten by byl jistě vhodnější… – připustila Laň unaveně.

- Dramatické možnosti tance nezdůrazňuje pouze a výhradně ten… no přece víš, koho myslím. Romeo a Julie…-

- Prokofjev, – špitla a ústa jí zacukala.

- No vidíš, že si rozumíme. Ale jsou i jiní, co takhle dramatický tanec s tematikou hrdinství? Třeba takový Chačaturjanův Spartakus? Ale i náš 1. máj je možné pojmout jako hrdinský čin, tam máš děje, co hrdlo ráčí! Ale abys neřekla, že jsem kruťas, dám ti příležitost. Dramatický kroužek na škole si k budoucím volbám připravil pásmo básní, podívej, tady jsem je dostal ke schválení, třeba Vyzvání na cestu, Stanislav Kostka Nezval, nebo Nezrazuj Vítězslava Neumanna, – Roby Kater důležitě zacloumal deskami.

- Obráceně…-

- Co, obráceně? Jsou to samí naši… pokrokoví básníci. I ty bys mohla pro agitační středisko něco se svými žačkami připravit. Jenom žádnou Duncanovou, něco od srdce, rozumíš? Podívej: Máme za sebou dobu plnou pomýleností, o tom přece víš sama své… Je na čase ukázat, že je za námi, že i ty sama jsi ji překonala, že ses poučila… -

Návrh zněl jako troubení jelena v říji a Kocour se úlisně usmál. Rád by řekl ještě něco milého, ale jeho témata byla jiná než její, krom toho znal jen to jedno, to o politice, a to zjevně nezabíralo. Sebral odvahu, zabodl do Laňky oči a jel s nimi po její postavě odshora dolů. Nedovolím, aby tě dostal někdo jiný, nepřipustím to, drmolil a cítil, jak se potí, jak ho svrbí dlaně a ohryzek na krku létá nahoru a dolů. Snažil se působit klidně, ale jeho oči i ruce ho znovu a znovu usvědčovaly. Hrozny visely příliš vysoko, tohle nebylo k vydržení.

- Jsi zatraceně pěkná baba, soudružko… Laňko a mezi námi, takříkajíc z přátelství, bych ti rád poradil… Každý je nahraditelný. Když už jsme tě nechali hopsat, tak by ses měla nějak odvděčit, zasloužit si to, co myslíš? -

- A to znamená…? – Laň čekala, že jí teď podstrčí k podpisu nějaký papír, kvůli tomu odešla z divadla, a kam by šla teď, si nedokázala představit, a následujícím návrhem se jí skoro ulevilo. Pohodila hlavou, jako by říkala, Taková ignorance! Takový vrchol blbosti!

- To znamená méně klasiky a víc folklóru. Méně francouzštiny a víc ruských tradic. Doba vyžaduje, abychom se i na balet dokázali dívat… jak bych tak řekl – politicky! Ale jsem připraven ti poradit a probrat to s tebou podrobněji…řekněme někde v soukromí? –

Dobrotivá u dveří znuděně zachrápala. Laň předstírala, že otazník na konci přeslechla a Roby Kater, kterému se z její blízkosti už zase zavařoval mozek, si zmateně odkašlal. Ještě však nebylo řečeno všechno, co mu ukládal úřad a moc a znovu se nadechl.

No jasně. Jsi zvíře, jdeš mi po stopě jako ohař, odpověděl mu pohled zabodnutý do jeho tváře s takovým despektem, že sklopil hlavu a opět se nadlouho zamyslel. Štěstí, že sedí od zbožňované bytosti jen na vzdálenost jedné paže, ho zalilo jako parní lázeň. Možná, kdyby se mu podvolil, kdyby připustil, aby z něj vytrysklo, zmizel by Laňce ze rtů pohrdavý úsměv a stal by se zázrak. Možná by před sebou přestala vidět ubohého, komplexemi zmítaného kádrováka a objevila i to lidské pod tím. Jenže tu byl ještě ten úřad, ta moc. To rozhodlo.

- Podle mého má tanec vycházet z břicha! – vyrazil dramaticky a z hlasu mu teď zaznívalo skoro vítězství. – To je samé pas de-de… Přitom tohle dekadentní – buržoazní – francouzské názvosloví není vůbec potřeba. Pracovat se přece dá i systémem oko vidí, noha dělá! Co ty na to, soudružko… Laňko? Vedeš mladé talenty, Strana ti dala důvěru, tak koukej, ať vidíš! A ruku na to! –

* * *

Koláž © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články Blanky Kubešové
Zobrazit všechny články Václava Židka