Andulka, Fanynka, Blaženka – tři dobré sudičky Soni Červené

Psi nejsou lidé oblečení do kožichu,
a upírat jim jejich vlastní povahu
Znamená činit jim velkou újmu.
(Jeanne Schinto)

Koncem roku 1948 se moje profesorka Wegenerová dověděla, že Voskovec a Werich hledají mladou herečku-zpěvačku pro nový muzikál "Divotvorný hrnec", který dovezli z Ameriky, a přeložili a upravili pro své divadlo. K audienci se sjelo mnoho adeptek. I když mi tehdy vlastně o nic nešlo, byla jsem strašně rozčilená; ještě nikdy jsem nic takového nezažila. Vzala jsem si s sebou pro štěstí, zcela nevhodně, naši zlatou koršpanělku Andulu a uvázala ji v portále, abych na ni a ona na mne dobře viděla. Když jsem přišla na řadu a vstoupila na jeviště, roztřásla se mi kolena. Kdesi v tmavém hledišti seděli Jiří Voskovec, Jan Werich a Karel Vlach. Všechno mi připadalo nedozírné, nedostupné.

Začala jsem zpívat, jako bych byla cítila, že se tady rozhoduje o mém celém životě. Vázala jsem Ježkovu "Kytici" a tesknila v tátově písni "Kde jsou ty chvíle, kde je ten čas, kdy já jsem bývával mlád". Bylo mi dvaadvacet a měla jsem svou první trému. Ke vší katastrofě se Andula nějak vyprostila a radostně za mnou přiběhla na jeviště. To je konec, pomyslela jsem si, když tu Werich pobaveně povídá ze tmy: "Poslouchala, odbarvila si ona vlasy podle toho psa, nebo nabarvila psa podle svejch vlasů?" Než jsem se vzpamatovala, zvedla se ona malá komise a odcházela z hlediště. Ještě jsem stačila zaslechnout, jak někdo z nich povídá: "To je Káča!"

Opouštěla jsem zdrceně divadlo s ostatními adeptkami, které ten den vůbec nepřišly na řadu. Vrátný se vyklonil ze svého okénka, zkonstatoval psa a namísto, aby mě s ním dodatečně vyhodil, řekl: "Vy, s tím psem, máte přijít do kanceláře."
Tak mi přece Andula přinesla štěstí: Dostala jsem roli Káči Maršálkové, hlavní ženskou roli v muzikálu "Divotvorný hrnec".

* * *

Ještě jsem se nezmínila o svém neslavném vstupu do brněnské opery. Angažoval mě sice šéf opery Zdeněk Chalabala, ale s mou první sezonou zároveň odcházel. Nové, uvědomělejší vedení opery nechtělo jím uzavřenou smlouvu uznat. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než si mě ponechat. Já ovšem musela vzít za vděk "Třetími žínkami", "Rychtářkami" a "Kate Pinkertonovými".

Sedávaly jsme s mojí tehdy už poloslepou kokřičkou Andulou v našem hotelovém kumbále. Občas zvedla hlavu a zavýčítala. Jednou jsem se už na ni osopila: "Nekoukej po mně, Anna. V čem sis to zase vyválela uši? Měla bych tě vykoupat." Asi jsem pak někdy omylem přiotevřela dveře pokoje a Andula vyklouzla. Když jsem ji, daleko později, hledala, seděla v prázdné vaně a trpělivě čekala na vykoupání. Byla vodák.

* * *

Devítka byla vždycky mým šťastným číslem, proto jsem chtěla odejít 9. ledna. Ale 4. ledna mi volala jedna kolegyně, že má být uzavřen i poslední přechod.
Nechala jsem všechno stát, popadla kabelku, jezevčici Kačenku a nasedly jsme do auta. Na přejezdu do Západního Berlína byl nezvyklý zmatek. Policista se zdráhal mě pustit, ať si prý obstarám zvláštní povolení svého vyslanectví.
Ve mně se probudila "naše malá tragédka".
Soudruhu, povídám, a to bylo myslím poprvé a jistě naposledy, kdy jsem někoho tak oslovila, mám dnes důležité natáčení v Lipském rozhlase a musím před tím nutně k Mercedesům do dílny, zlobí mě spojka. Jestli ten rozhlas nestihnu, budete z toho mít velké nepříjemnosti.
Podíval se na mne jako laň.
"Tak jeďte, ale je to naposled."

* * *

V létě 1962 jsem zase zpívala na "Bayreuther Festspiele", tentokrát v Persifalu s Jessem Thomasem a Georgem Londonem, dirigoval Hans Knappertsbusch. Klingsorovy "Květinky" byly prominentně obsazeny: Gundula Janowitzová, Dorothea Siebertová, Anja Silja, Rita Bartosová, Else Margarete Gardelliová a já. Byly jsme hezká a veselá skupinka, ať už při zkouškách, či na minigolfu, nebo dole ve městě, ve vinárně Eule. V době festivalu žil Bayreuth jen pro své umělce. Všude nás rádi viděli. Jenom nás zlobilo, že na nás Knappersbusch ze svého hlubokého orchestřiště nikdy ani nepodíval. Bral náš dokonalý hlasový soulad za samozřejmost. Abychom zaujaly jeho pozornost, smluvily jsme se, že při příští zkoušce něco "splávnem". Předtím jsme šly svorně k našemu dvornímu kadeřníkovi Erichovi, aby dojem byl dokonalý.
Když se tato – vlastně neodpustitelná – troufalost stala, zarazil Knappertsbusch orchestr a zabrblal, aniž by vzhlédl: "Schleppziegen! Noch mal von vorn." (Líné kozy! Ještě jednou od začátku.)
V Bayreuthu se do Kačenky zamiloval překrásný jezevčík George Londona, Zorro. Chodili jsme společně na procházky a uvažovali o jezevčí svatbě. Ale než se jejich vztahy mohly prohloubit, musely jsme odjet. Takový byl život nás obou. Zorro ještě párkrát Kačence napsal a tak skončila jejich láska.

* * *

Psal se rok 1964 a v Glyndebourne mne čekalo radostné shledání se všemi přáteli z loňska. Přijali jsme do party mladého tenora z jiné inscenace – snad z Rossiniho "Prubířského kamene", nebo z Donizettiho "Nápoje lásky"? – Luciana Pavarottiho. Byl náruživý kuchař a občas pro nás uvařil, rafinovaně připravované, velechutné nudle.
Jednoho dne mu dirigent John Pritchard přinesl dárkem štěně Welsh Corgi (něco jako liška na krátkých nožkách, oblíbená rasa anglické královny); pojmenovali jsme je podle Luciana – Ciano (Čáno). Byl tak sladký a roztomilý – ten pejsek! Když John Pritchard postřehl moje nadšení, donesl druhý den další štěňátko. Jeho chovná fena, pocházející z královského dvora, měla prý sedm štěňat a jen šest z nich obdrží rodokmeny, sedmé se musí utratit. Jestli prý tu slabou, poslední fenečku bez rodokmenu chci. Sevřela jsem ji do náruče a už jsem ji nepustila. Zůstala mi nejvěrnější a nejlíbeznější společnicí po dobu čtrnácti let. Uvažovali jsme, jak ji pojmenujeme. Pavarotti se na ni dlouze zadíval a usoudil suše: "Viso buffo!" (legrační obličej). Elisabeth Söderströmová, která byla jazykový multitalent a zvyklá překládat ze všech do všech řečí, přeložila ze zvyku: "Funny Face". A tak jsem měla Fanynku.

Tím, že jsem z termínových důvodů musela odmítnout Bayreuth i San Francisko, zbyly mi mezi posledním představením v Glyndebourne a nástupem do Frankfurtu dva volné týdny, které jsem chtěla využít k tomu, abychom se s Fanynkou poznaly – ač to byla od začátku vzájemná oddanost na první pohled.

Prošly jsme se naposledy po křídových útesech doverských a vydaly se autem na cestu. Dojely jsme až do západní Francie k Atlantickému oceánu a zůstaly v Biarritzu. Přes den jsme divočily po dalekosáhlé písečné pláži, zato v hotelu Miramar se mrně chovalo jako – inu jako na anglickém dvoře.

Fanynka zatím zůstala u jedné spřátelené rodiny ve Frankfurtu. Byla u nich ráda, měli domek se zahradou, tam se neodjíždělo, pravidelně se jedlo a jeden tam měl své jisté. Přesto když po třech týdnech doletěla sama, ve své letecké bedničce, do San Franciska, byly jsme obě přešťastné.

V San Francisku jsem zase bydlela v The Hamilton Appartment House, což je jedna z typických amerických vymožeností, v bytě zařízeném se vším všudy, až po poslední koflík. Stačilo nakoupit velké hnědé papírové pytlíky potravin, a člověk se cítil jako doma. I pes.
Fanda byla výborný parťák, všude si rychle zvykla a všude si stejně rychle vyhradila svá práva. A jelikož byla posedlá lítáním za klacíčky, jezdily jsme každé ráno do Golden Gate Parku. Tam jsou totiž nejlepší klacíčky na světě; eukalyptové, bambusové, manzanillové. Během zkoušek trpělivě čekala v mé šatně. Měla výjimečné povolení ke vstupu do divadla, a to na základě služebního průkazu číslo 007, který pro ni nechal vystavit sám intendant maestro Dr. Kurt Herbert Adler.

* * *

Čekaly mne nové úkoly, Brittenův "Albert Herring", Wagnerovi "Mistři pěvci Norimberští" a Stravinského "Život prostopášníka".
Brittenovu komickou operu "Albert Herring" jsme nejdříve pohostinsky uvedli ve Schwetzingenu, v rokokovém divadélku uprostřed zámeckého parku. Každé jaro se tam pořádá divadelní festival. Kouzelné prostředí, milé město s místní specialitou: chřestem! Byli jsme tam v pravou dobu.
Jelikož do zámeckého parku nesměli psi, vymysleli jsme si s režisérem Hansem Neugebaurem pro Fanynku výstup, aby se mnou mohla chodit "služebně" do divadla: když se během předehry otevřela opona, přeběhla dvakrát sama přes jeviště, a to tak horlivě, že sklidila první potlesk na otevřené scéně; úspěch večera už byl zaručen. Všichni žasli, jak se to naučila. Jak? Vypustila jsem ji na jeviště a ona utíkala do protějších dveří, za kterými – a to přesně věděla – byl kousek sýra. Když ho zhltla, letěla šťastně zpátky, zase přes jeviště, do dveří, kde jsem na ni čekala. Za tento výstup vydělávala 10,- marek. A ten kousek sýra dodával rekvizitář. Good girl, Funny Face.

BRITTENŮV ALBERT HERRING
…Skvěle působí ctnostná Florence Pikeová Soni Červené. Dokonce i její pes, vskutku fenomenální pouliční míšenec, se dovedl chovat způsobně…

(G.R.K., Frankfurter Allgemeine Zeitung, 31. 5. 1967)

Proti tomu "míšenci" jsme ohradily a noviny se nám veřejně omluvily:
…Hostu frankfurtského operního souboru bylo v těchto novinách neúmyslně, ale těžce utrženo na cti. Pes, pravý, čistokrevný welšský corgi(hlavní.vedlejší role v představení Alberta Herringa) byl kritikou označen za "fenomenálního míšence". A při tom je to přece dvorní rasa anglického dvora. Prosíme psa i velitelku kajícně za odpuštění.

(Frankfurter Allgemeine Zeitung, VI/1967)

U této příležitosti mne napadá ještě jedna psí historka. Před několika lety, ještě za Fanynky, mě jednou, ve Frankfurtu, pozval náš ředitel na oběd do Neuhofu, exkluzivního restaurantu za městem. Těšila jsem se, že se tam Fanda proběhne. Když jsem přijížděla, divila jsem se, proč je všude tolik policie a bezpečnosti. Zaparkovala jsem, vystoupila, v jedné ruce Fanynku na vodítku, v druhé její plechovou misku na vodu, a vykročila. Náš pan ředitel už na mne čekal a trochu se jakoby vyděsil, když mě uviděl. "Neřekl jsem vám, že je to oficiální pozvání na oslavu Princezny Margrety von Hessen?" - Neřekl, vyděsila jsem se také, ale už nebylo cesty zpět, dav nás pomalu, ale pevně, nesl dovnitř. Stačila jsem se jenom zeptat, jak se oslavenkyně tituluje. "Vaše Královská Výsosti. Ale můžete říci, prostě: Výsosti."
Stáli jsme teď přímo před ní. Uvažovala jsem, zda by bylo vhodné říci "prostě": Gratuluji, Výsosti. Ale ona mne předešla a naklonivši se k Fanynce řekla měkce: "Vy máte Corgi? Nejsou Kouzelné?" Musíte si sednout k mému stolu." Posadili mě přímo proti ní a Fanda zůstala vzorně pod stolem. Princezna Margreta , lidem nazývaná Maggie, několkrát nenápadně zakoketovala pod stůl. Asi sdílela slabost pro corgi se svou sestřenicí, královnou anglickou.

Občas jsem Princeznu Margretu vídávala na premiérách a vernisážích, nebo jsem byla zvána k ní, na zámek Wolfsgarten.

Po létech jsem zase jednou byla u ní na domácím koncertě. Hned se ptala, co dělá corgi. Řekla jsem, že Fanynka zašla a že mám jiného pejska. "Jak se jmenuje?" – Blažka, odpověděla jsem a zalitovala, že jsem ji přece jen nepojmenovala trochu mezinárodněji, třeba jako to Lucianovo Orákolo. Ale Princezna Margreta se na mne usmála svým hřejivým úsměvem: "To je hezké jméno."

Když jsem se na sklonku večera přišla rozloučit rozloučit, podala mi Její Královská Výsost ruku a řekla:"Und grüssen sie Družba von mir!"

Fanynka očividně stárla, bylo jí 14 let. Už nevyžadovala házení klacíčků, dala se spíš na moudro. Mohlo se s ní téměř rozprávět. V listopadu byl zase jednou "Netopýr". Chtěla jsem jí výstup ušetřit a nechat ji v šatně spát, ale jak viděla, že si oblékám kostým Orlovského, otřepala se a šlo se na to. Byl to její poslední výstup a potlesk. Brzy na to mě opustila. Ale čekala s umřením tak dlouho, až se vrátím domů. Zní to snad někomu nadsazeně, či sentimentálně, ale ve mně něco povolilo, odešlo.

Snažila jsem se odpočívat, ale to jsem neuměla nikdy, a teď tím méně. Můj život spočíval v balení a vybalování kufrů, v odjezdech a příjezdech. Zdálo se mi, že těch odjezdů je daleko víc. Něco se mnou dělo a nebyla tu Fanynka, aby mi netrpěla trpět. Chyběly mi její oči. Šlo by se na klacíčky, a hotovo.

Jakoby moji předobří přátelé ze San Franciska tušili, telefonovali, že mi posílají štěně, čínského Shar Peie, a že už je na cestě. Zařekla jsem se sice, že už nikdy, ale tohle zvířátko se už vznášelo nad oceánem. Nezbylo mi, než si pro ně jet na letiště.

Zřízenec mi přivezl bednu na vozíku. Viděla jsem za mřížkou černé faldy a otevřela boudičku. Vylezl čínský bůžek, zamžoural šikmými očkama, zavrtěl zakrouženým ocáskem a odebral se zpátky do bedny, s výrazem ve vráskách jako mezi řádky: "Deset hodin letu kvůli téhle?"

Svou svérázností, nepodlézavostí si mě ta čínská Svéhlavička podmanila. Vždycky jsem to byla já, kdo se musel snažit. "Milující je blaženější než milovaný," míní Thomas Mann. Já byla blažená, a ona Blaženka.

Pozn.: Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.

Text. Soňa Červená
Foto: archív Václava Židka

* * *

Soňa Červená, dcera pražského advokáta a zakladatele literárního kabaretu Červená sedma, vystudovala soukromě zpěv a herectví.

1848 první angažmá v divadle Voskovce a Wericha v muzikálu Divotvorný hrnec. Od roku 1952 sólistkou Janáčkovy opery v Brně, hostování v Praze v roli Cherubína a Carmen, ale z politických důvodů nesměla být přijata do svazku Národního divadla. Po pohostinském vystoupení ve Východním Berlíně angažmá pro hlavní obor. 1962 emigrace na Západ, hostování na všech předních německých i evropských operních scénách a také v USA.

Za vynikající výkony byla v roce 1961 jmenována v Belíně a v roce 1987 ve Frankfurtu n./M. komorní pěvkyní.

Po uzavření pěvecké dráhy se věnuje činohře, melodramu, překládá a píše (autobiografie Stýskání zakázáno (1999) a historický román Můj Václav (2001).

Je náruživou zastánkyní ochrany a důstojnosti zvířat.