Síť

„Je šest hodin nula nula. Část vstávat, Árone.“

Otevřel oči a zhluboka se nadechl. Hlas, který ho právě jemně vytrhl ze spánku, patřil Helen. V ten samý moment zapomněl, co se mu zdálo. Otočil hlavu a mlčky se na ni podíval. Stála asi metr od postele, mladá, krásná a s úsměvem na rtech. Opětoval jí ho a pomalu začal protahovat nohy. Zajímavé, že se mu za těch patnáct let neokoukala. Pořád mu připadala stejně úžasná jako v prvních dnech. Od té doby se vůbec nezměnila. Ani jediný vlas se za tu dobu nezměnil, nepřestal být dokonale rovný, nepřerostl délku ramen ani neztratil na lesku své hnědé barvy. Žádná vráska ve tváři. Pohled stále živý, trochu potutelný a snad až příliš pronikavý. Karmínově rudé rty, pevná prsa velká akorát tak do dlaně a dlouhé, štíhlé nožky. To vše úhledně zabalené v těsné červenočerné kombinéze odhalující pouze drobná ramena a paže.

„Dobré ráno, Helen. Jako vždy na sekundu přesná.“

„Tak jsi mě přece naprogramoval,“ vrátila mu pohotově. Drzá, ano, tahle charakteristika se k ní perfektně hodila. Nechal se příliš unést mladickou nerozvážností, když ji tvořil. Vtiskl jí víc rysů lidské povahy, než kolika jich disponovalo deset jiných avatarů Sítě dohromady. Jistě, mohl ji kdykoliv změnit nebo rovnou smazat a zažádat si o nového avatara, ale nikdy to neudělal. Líbilo se mu, že se tolik podobá lidem, a tedy jemu samému. Ostatní uživatelé se spokojili pouze se stínem lidské bytosti, s mechanickým otrokem plnícím jejich úkoly a přání. Helen nebyla v jeho očích o nic méně živá než oni.

Setřásl ze sebe deku a postavil se k prosklené stěně za zády postele. Naskytl se mu pohled na probouzející se Avalon, poslední město na Zemi. Třicet milionů lidí. Tolik zbylo z celého lidstva po všech děsivých válkách a nekonečném pustošení planety. Nyní žili všichni soustředěni na jediném místě, v poslední výspě kdysi hrdé civilizace.

„Na dnešek naplánovala Nejvyšší meteorologická rada slunečné počasí. Isis bude bez mráčku,“ informovala ho Helen. Stál nahý u okna v pětatřicátém patře a jen si prohlížel všechny ty ohromné budovy roztodivných tvarů i funkcí a tryskem poletující letouny mezi nimi. Avalon se táhl až k obzoru. Ohromný, gigantický, dech beroucí. Monumentální dílo. Pocítil chvění na hrudi. Hrdost, že je jeho součástí.

„Už si nepamatuju, kdy se Isis naposledy měnila. Pořád jen samé slunce, slunce, slunce,“ zabručel nespokojeně. Isis byla ohromná kupole, energetický štít generovaný Sítí. Chránila všechny lidské bytosti před podmínkami na Zemi. V důsledku jaderných válek a totálního ničení životního prostředí by bez ní lidé nepřežili ani minutu. Kdyby je tenhle štít nechránil… radši to ani nedomýšlel dál. Generoval kyslík a staral se o čistotu a cirkulaci pitné vody. Dokonale suploval to, čemu se dřív říkalo příroda. Postupem času ho programátoři, Áronovi předchůdci, zdokonalili natolik, že dokázal skvěle předstírat dokonce i počasí. Slunce, mraky, bouřky, falešný déšť. O tom, jaké počasí zavládne ten který den, rozhodovala Nejvyšší meteorologická rada na základě denního hlasování. Každý uživatel Sítě totiž disponoval právem aktivně se podílet na jejím chodu. Fungovala tu takřka dokonalá a neomezená demokracie. Áron by si přál déšť, ale většina rozhodla jinak.

Poklekl a pomodlil se.

„Síť je spravedlivá. Síť je dobrá. Síť má pravdu. Pochybovat o Síti je zločin. Neposlechnout Síť je zločin. Bojovat proti Síti je zločin. Síť je věčná. Síť nás chrání a dává nám život. Nikdo nemůže zničit Síť. Blahoslavena budiž Síť!“

Helen celou dobu klečela vedle něj a se skloněnou hlavou tiše opakovala slovo za slovem. Jakmile skončili, svižně vyskočila na nohy. Áronovi oproti tomu luplo v koleni a obličejem se mu mihla bolestivá grimasa. „Jestli ti něco závidím, pak to, že nestárneš,“ odsekl a odbelhal se ke koupelně.

„Pětatřicet přece ještě není žádný věk,“ škádlila ho.

„Hm… Jenže tobě už je patnáct let pořád stejně, nepřijde ti to nefér?“

„Krásných třiadvacet, přesně, jak jsi mě stvořil,“ zasmála se potěšeně.

Ano, zasmála. Ostatní avataři se nesmáli. Jistěže by to zvládli. Už devět let pracoval na úseku umělé inteligence v Programátorském centru. Ví, že Síť už v mnohém člověka překonala. Za pět století vývoje stanula nyní na vrcholu. Jenže ostatní uživatelé si většinou nepřáli tak chytrého avatara. On naopak snil o tom, že jednoho dne nepůjde odlišit avatara Sítě od člověka. Natolik budou stejní, natolik dokonalí.

„Dáš si ranní sprchu, koupel, nebo jen bleskovou hygienu?“

„Sprchu.“

Postavil se před stěnu po levé straně postele. Směrem dál k oknu se nacházela kuchyň, na opačnou stranu dveře, které se však nepoužívaly. Veškerý pohyb mimo domov zajišťovaly osobní letouny přivolávané avatary. Fungovaly jako bezpilotní taxíky řízené Sítí. Ostatně celou domácnost sestávající z jedné místnosti, co do velikosti dané důležitostí vykonávané práce a postavením v ní, organizovali avataři. Jídlo, pití, oblečení, přátele, zaměstnání, zábavu – kompletní denní režim měla na starosti Helen.

Nyní přepnula stěnu do módu koupelny. Zeď změnila barvu z bílé na modrou a rozestoupila se. Áron vkročil dovnitř nově vzniklého prostoru, který se za ním opět uzavřel. Ze všech stran začaly tryskat proudy vody přímo na něj. Přesně tak, jak to měl rád. Dobře se mu v té lázni přemýšlelo.

„Co teplota? Nemám přidat na tlaku?“ slyšel Helenin hlas skrz průhlednou stěnu. Samozřejmě by i tady mohla být s ním, ale to jí zakázal. Nemusela se vecpat všude.

„V pohodě,“ zamumlal, zatímco mu mechanická paže čistila zuby a holila strniště na bradě. V hlavě mu doznívala modlitba k Síti. Ano, Síť. Řídila veškerý život v Avalonu. Nic bez ní nemohlo fungovat. Se vším byla propojená, vše, těmito tryskami počínaje a Isis konče, záviselo na jejích příkazech a čerpalo energii z centrálního reaktoru. Neuměl si představit život bez Sítě. Vlastně… když nad tím uvažoval, Síť znamenala život.

„Kombinéza!“ vyhrkl a udeřil se do čela, jako člověk, který si právě uvědomil, že na něco důležitého zapomněl. Vyšel usušený z ranní očisty a zastavil se před stěnou měnící se v šatník. V tu chvíli mu docvaklo, že její obsah – čítající pouze několik kusů prádla, ostatně víc ani nepotřeboval – poslal včera do prádelny, ale už nenastavit údaje, dokdy má být vrácen.

„Čeká na tebe v komoře,“ pošeptala mu Helen do ucha. Komora bylo domácí označení pro malou místnost, co se nacházela na rozhraní mezi bytem a venkem. Do ní letouny dopravovaly objednané jídlo a vůbec veškeré spotřební zboží, o něž si ten který uživatel zažádal. Zároveň odtamtud vyvážely odpadky. Člověk díky tomu nemusel nikam chodit, nic shánět, nic kupovat. Cokoliv, co potřeboval, mu naservírovala Síť přímo pod nos.

„Ještě, že tě mám. Myslíš za mě,“ pochválil ji.

„Od toho tu přeci jsem.“

Snídaně mu docela chutnala. Jako programátor dostával většinou to nejlepší, ale i přesto se občas musel spokojit s kvalitativně horší stravou. Například umělé maso. Většina uživatelů nepoznala rozdíl ani mezi jednotlivými druhy, natož částmi, ovšem on ano. Prostě si potrpěl na dobré jídlo.

Avalon se dělil na tři zóny. Potraviny, stroje, šaty a vůbec všechno, co mu vytanulo na mysli, se produkovalo v první zóně. Nacházela se nejblíže Isis (Avalon se pyšnil dokonale kruhovým půdorysem). V ní žili lidé vhodní pro manuální práci a také chovanci nápravných zařízení. Do druhé zóny, pod kterou spadal i on sám, pak spadala veškerá inteligence. Programátoři, vědci, lékaři, konstruktéři… všichni, na kom záviselo fungování a rozvoj Sítě. Jádro poté tvořila třetí, také nazývaná centrální, zóna. Do ní se dostali jen ti nejlepší z nejlepších, špičky svého oboru, opravdové elity. Nikdo neznal jejich přesný počet, funkce ani náplň práce. Všichni ale věděli, že to oni uvádí Síť v život, že díky nim mají to štěstí probouzet se každý den do nového rána. V Centru se nacházel i hlavní reaktor, srdce Sítě a zdroj energie pro Isis.

„Ukaž mi Plochou,“ pobídl Helen, zatímco zapíjel další sousto. Každý Avaloň disponoval Plochou. Jednalo se o imaginární prostor ve virtuálním světě, přes který spolu jednotliví uživatelé a přátelé komunikovali. Stačilo se připojit a člověka zahltilo tisíc zpráv o tom, kdo co dělá, kde je, jaký měl den a podobně. Fotky z virtuálních dovolených, výsledky z herních center, domácí videa. Áron moc dobře věděl, že někteří tráví na Ploše veškerý volný čas. Že si ráno ani nedojdou na záchod, aniž by nezkontrolovali, co jim kdo napsal. Jeho tenhle fenomén nikdy nepohltil do té míry, že by si bez Plochy neuměl představit běžný život.

„Našla jsem přes pět set nových zpráv,“ oznámila mu Helen. Povzdechl si. Místnost náhle potemněla, ačkoliv venku se rýsoval jasný den. V nastalém šeru se odevšad vynořovala zářivě zelená a modrá písmenka dávající dohromady na první pohled nesmyslná slova a snad i věty. Zprávy se pro úsporu místa zaznamenávaly zkratkovitým jazykem. Postupem času se některé shluky znaků natolik ustálily, že se nyní dala vyjádřit i celá souvětí několika málo písmenky. Co souvětí, všechno! Kromě toho zde byl pohotový avatar tlumočící vzkazy do staré lidské řeči. Áron si uvědomoval, že jde jen o čas. Za pár desítek, nanejvýše stovek let klasická řeč zmizí definitivně. Dnešní generace už ji beztak ovládala jen mizerně.

„Něco zajímavého?“ pronesl apaticky a jal se mezi zprávami procházet. Stačilo se některé dotknout prstem a hned se zvětšila a ukázala v pozadí informace o odesílateli. Jméno, věk, fotka, čas… pokud dotyčný zapnul video mód, bylo dokonce vidět, co zrovna dělá.

„Většinou nic důležitého,“ přiznala Helen.

Mávl rukou a celou jednu část zpráv zahodil pryč. Rázem zmizely. Mít 5 126 přátel mělo své nevýhody. S většinou z nich se beztak v životě nepotkal ani nepotká. Nepovažoval za nutné číst jejich myšlenkové pochody a bláboly. Nikdy se nedozví, že je hází do koše.

„Uživatel John K-75 G91 ti doporučuje začít chovat psa a posílá pozvánky do dalších dvaceti osmi aplikací.“

„Kdy už pochopí, že mě tohle nebaví?“ položil si Áron řečnickou otázku. Odpověď ležela nasnadě. Nikdy.

„Mám mu poslat vzkaz, aby tě s podobným typem zpráv už neobtěžoval?“ zeptala se Helen. Po krátké odmlce dodala: „Zase.“

„Zbytečné,“ mávl nad tím otráveně rukou. „Oba víme, že je nepoučitelný. Dělá ještě vůbec něco jiného?“

„Moment.“ Helen se odmlčela a na chvíli se duchem ztratila. Napojila se na Johnova avatara, aby prozkoumala jeho historii. „Ne,“ přiznala, jakmile znovu otevřela oči. „Kromě oficiálních akcí věnuje veškerý čas online hrám na Ploše. Aktuálně se účastní 239 různých aplikací.“

„Semlelo ho jeho povolání,“ zauvažoval nahlas Áron. „Začínali jsme spolu. Já v sekci designu avatarů, on na tvorbě mini her pro Plochu. Pak jsem povýšil na programování umělé inteligence, on zůstal. Úplně ho to pohltilo.“

„Já vím.“

Jistěže to věděla. Věděla všechno, co on. Sdílel s ní svůj život, své myšlenky. Stala se součástí jeho osobnosti.

„Nedivil bych se, kdyby vyvinul nějaké aplikace pro hru ze spaní.“

Tenhle dovětek pronesl trpkým hlasem. Mrzel ho Johnův osud. Od začátku ho považoval za jednoho z těch přátel, kteří neexistovali pouze virtuálně, nýbrž se s nimi čas od času – většinou při té či oné slavnosti Sítě – mohl setkat osobně a popovídat si. S přibývajícími léty se však stával více a více posedlejší prací a dnes už neznal a neuměl nic jiného. Tisícovku přátel, co mu ještě zbyla, zahlcoval denně stovkami podobných pozvánek.

„Možná bych mohla odeslat tvým jménem požadavek na zrušení přátelství,“ navrhla opatrně Helen a tázavě se mu zahleděla do očí.

„Ne. Stačí, když zablokuješ všechny zprávy s podobným obsahem.“

„Ok, uložím si to.“

Přátelství se mazala jen velmi vzácně. Člověk pro to potřeboval povolení Sítě a opravdu vážný důvod. Žádný zákon to nezakazoval, jistěže ne, nicméně obecně platilo vžité pravidlo, že přátelství se neruší. Cílem Sítě bylo lidi sbližovat, nerozdělovat. Pořádaly se týdenní, měsíční i roční soutěže v získávání přátel. Vítězové se dočkali vyznamenání, odměn a krátkého času v televizi. Zbavování se přátel naopak budilo podezření a říkalo, že je s dotyčným cosi v nepořádku.

„Uživatel Booth S-56 B37 ti přeje úspěšný start do nového týdne.“

„Opětovat,“ vyslovili téměř současně. Bootha měl rád. Asi nejvíc ze všech přátel. Snad i proto, že se s ním také nejvíce vídal. Pracoval jako konstruktér dopravních letounů.

„Co můj denní plán?“

Helen mrknutím oka změnila vzhled místnosti a Áron se teď procházel detailním harmonogramem svých činností po následujících zhruba šestnáct hodin. Jedna položka mu však pokazila náladu. „Wilkes. Copak už absolvoval test třetího stupně, že se vrací do práce?“

„Včera. S úspěšností osmdesát šest procent. Psal ti dopis, kde ti přiznává velké zásluhy a děkuje za pomoc s přípravou. Zároveň chápe, že máš moc práce, a proto se nezlobí, že jsi mu ještě neodeslal gratulaci. Těší se, až se opět pustíte společně do práce. Dnes ráno poslal další zprávu. Opakuje v ní zhruba totéž, co v první.“

Áron se zachmuřil. Pracoval už devět let na úseku umělé inteligence v Programátorském centru a za tu dobu se dočkal řady povýšení. Nyní patřil k top programátorům celé sekce a zabýval se těmi největšími projekty. Wilkes náležel podle ředitelů centra mezi nejnadanější programátory nové generace. Áronovi ho přidělili jako asistenta, ačkoliv o žádného nežádal. Vysvětlení bylo prosté. Má ho učit a připravit na to, aby po něm jednou převzal jeho úkoly. Za normálních okolností by ho to potěšilo, protože jinými slovy se tím dozvídal, že se s ním počítá na ještě vyšší posty – koneckonců v pětatřiceti se ocitl na listině čekatelů na přesun do třetí zóny, což byl unikát – jenže Wilkes…

„Proč ho nemáš rád?“ vytrhla ho ze zadumání Helen.

„Nikdy jsem neřekl, že ho nemám rád,“ ohradil se proti jejímu nařčení.

„Ani nemusíš, poznám to na tobě. Zprávy od něj ignoruješ, píšeš mu jen tehdy, je-li to nezbytně nutné, při každé zmínce o něm ti přelítne po tváři stín…“

„Nějak moc mě pozoruješ. Abych tě nevypnul,“ pohrozil jí žertem.

„Víš, že to nejde,“ vysmívala se mu a honem dodala: „Pro tvou bezpečnost samozřejmě.“

Žádný Avaloňan nemohl vypnout domácího avatara. V počátcích Sítě proti tomu skupina uživatelů protestovala. Bouřili se, že tím přichází o soukromí. Nakonec uznali, jak moc se mýlili. Účelem tohoto opatření nebylo nic jiného, než chránit jejich životy a blaho. Vždyť co kdyby se někomu doma udělalo špatně? Avatar okamžitě přivolá pomoc. Kdyby v tu chvíli byl vypnutý, nebožák by třeba i zemřel. A to by si přece nikdo nepřál. Všechno, co činila Síť, činila ve prospěch lidstva. Ironii osudu bylo, že právě hlavní představitel opozice zemřel na selhání srdce, když demonstrativně avatara vypnul…

(Ukázka z připravované knihy Tomáše Zářeckého)

Tomáš Zářecký

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora