O hrdinství a hrozných procedurách

Tak jsem zase jednou po delší době propadl nehorázné panice. Nechci však brát sám sebe na pranýř, protože jsem za to tak moc nemohl. Ukazuji prstem na vládní úřady, které nás, povadlé seniory, neustále bombardují informacemi o hrůzných chorobách a o tom, jak jim lze předejít. Lidé po padesátce to vskutku nemají lehké a vlastně se musí po zbytek života jenom chvět, jak je sklátí nějaká zákeřná nemoc. Záleží pouze na čase. Avšak ochránci našeho zdraví nás ubezpečují, že šance na přežití rakoviny je v nynější době velká, pakliže se ovšem zachytí v začátcích. Z tohoto důvodu je však nutné se dávat pravidelně kontrolovat. Informační letáky, které nám každou chvíli přináší pošta, graficky vysvětlují procedury, které člověk musí podstoupit, aby zlým nemocem předešel. Procedury, při jejichž pouhé zmínce hlavně nám, jinak chrabrým dědkům, vstávají vlasy na hlavě, a když žádné nemáme, tak nám naskakuje husí kůže po těle.

Lidé moudří se pravidelným kontrolám podrobují. Jen hlupáci sveřepě prohlašují, že na něco se umřít musí, zapálí si cigáro a, dusíce se strašným kašlem, dělají si na váš účet legraci, že se vám musí prozkoumání prostaty tlustým chlupatým prstem zřejmě líbit…

Upozorňuji, že se mi tato procedura, které se pravidelně po řadu let podrobuji, vůbec, ale vůbec nelíbí. Naopak! Naplňuje mě neutuchající hrůzou, zvláště od té doby, co se mě kolega nejapně zeptal: “Jak to víš, že to byl prst?”
I když svému urologovi důvěřuji, protože je to slušný člověk od rodiny, kolegova otázka moji důvěru přece jenom trochu nahlodala a při potupné proceduře čínského urologa bedlivě pozoruji. Teprve když na ruku navlékne gumovou rukavici, trochu se uklidním. Ale ne úplně, protože se člověk vždycky trochu bojí. Co kdyby na něco ošklivého vyšetřující lékař přišel? Myslím skutečně ošklivého jako rakovinový nádor. Spokojený výraz na urologově tváři vás uklidní a máte na rok zase pokoj.

Kontrola prostaty je procházka růžovým parkem v porovnání s jinými preventivními zákroky, které příslušníci obou pohlaví podstupují. Vím to přesně, protože jsem nedávno podlehl panice vyvolané vládou sponzorované kampani zdůrazňující nutnost prověření střev každému, komu je přes padesát. Chmurné statistiky ve mně vzbudily pocit nezodpovědnosti vůči rodině a ženě Máně, protože rakovina tlustého střeva není legrace. Pokud se ovšem nezachytí v počátcích díky preventivní kolonoskopii. Propadl jsem panice a vydal jsem se cestou neveselých procedur.

Kdo podstoupil laboratorní vyšetření bobků, ví přesně, o čem mluvím.

Kam se na tuto veskrze trapnou záležitost hrabe urologův prst! Nejdříve musíte dostat od svého lékaře doporučení, se kterým se dostavíte na patologii.
Tam se vás ujme mladá krasavice, která do vás začne hustit návody, jakou strategii na zdárné zachycení bobků musíte třikrát po sobě každé ráno použít. Když mně přitažlivá laborantka navrhla použít kontejneru od zmrzliny, udělaly se mi mžitky před očima. Slabým hláskem jsem se zeptal, kam mám naplněný kontejner odnést. Laborantka, která byla očividně zvyklá na podobně přihlouplé otázky, mi bez mrknutí pevným hlasem vysvětlila, že stačí pouze malý vzorek, který se musí obratně vložit do plastikové skleničky a každé ráno odnést na patologii

Představa zápolení s kontejnerem a jeho strašným obsahem ve mně vyvolala oprávněnou hrůzu.
A podivné šimrání u žaludku. Pokusil jsem se o chlapský humor:

“A jak to mám do toho nandat? Rukou nebo kávovou lžičkou? To abych ji pak rovnou vyhodil. Tři lži4ky ze stříbrnýho servisu, to mi žena Máňa rozhodně neschválí.”

Vyvinutá laborantka se usmála, podala mi dřevěnou špachtli, vzala kus hnědé formelíny, kterou dala do plastikové mísy, a zručně mi ukázala, jak z hroudy oddělit malinký kousíček. Těch špachtliček mi holka dala tucet pro případ, že bych je v kontejneru utopil. Pak se rozloučila a s povzdechem mně popřála zdar v mém konání.

První den získávání vzorku dopadl katastrofálně. Nicméně po několika neobratných pokusech se mi vzorek podařilo od hromádky včerejší kachny oddělit a s ještě teplým kelímkem běžet na patologii.

Zarudlý jsem ho předal tlusté laborantce mateřského vzezření, která mě za výkon pochválila a vyjádřila neději, že se mi to zrovna tak pěkně podaří příští den. A den potom.

V každoranním lovení jsem získal zručnost. Po předání posledního vzorku jsem si s lítostí uvědomil, že mi bude tato neobvyklá aktivita, která po tři dny zpestřovala můj nudný život v důchodu a naplňovala jej vzrušením, chybět…

Výsledky, na které jsem s tlukoucím srdcem a zpocenýma rukama týden čekal, byly negativní. Oddychl jsem si a šel příznivou zprávu zapít. Byl jsem šťastný až do té doby, kdy jsem ve schránce našel letáček z ministerstva zdravotnictví zdůrazňující nutnost preventivní kolonoskopie. Na průzkum bobků není spoleh! Přesně tak jako s prokletou prostatou, kde negativní krevní nález není zárukou - proto ten prst v gumové rukavici. Aby to bylo na tuty.

Opět jsem podlehl vládní propagandě a naléhání obstarožních přátel, kteří se proceduře již podrobili. Rozhodl jsem se pro tento preventivní zákrok, abych si ukázal, že nejsem žádný srábek a poseroutka.

Informace ohledně přípravy na zákrok mě naplnily černými představami rapidního zhubnutí a možné smrti. Neznám totiž, co to je nejíst. Nedisciplinovaně se něčím cpu od rána do večera. Nyní se budu muset tři dny před procedurou postit! Den před ní nesmí člověk sníst ani soustíčko! Musí jenom pít. Takový citrónově chutnající, mléku se podobající nápoj, který do sebe lejete na ukojení žízně. Po čtyřech hodinách však s úžasem zjistíte, že to se žízní nemá vůbec nic společného.
V břišní dutině začne nejprve nevinně škrundat. Toto škrundání je temná předehra něčeho, co jste v životě nikdy ještě nezažili. Něco, o čem budete se slzami v očích ještě dlouhá léta vyprávět vnukům a pravnukům.

Po několika minutách vás polije smrtelný pot a od té chvíle děkujete bohu, že nejste mimo dosah kadibudky, která se po dalších 24 hodin stane vaším nejvěrnějším přítelem. Zrovna tak děkujete stvořiteli, že k ní máte pouhé tři kroky. Čtyři by způsobily pohromu neuvěřitelných proporcí. Jen těžko byste přesvědčili pojišťováka, že za zničený peršan může váš nevinně vyhlížející pudl. Zlé sny by vás provázely do konce života!
To, co se za dveřmi toalety děje, se dá pouze stěží popsat. Jeden autor dění výstižně přirovnal ke startu rakety. Mě napadá spuštění hasičské hadice na požár, který nelze jen tak uhasit. Člověk se nestačí divit, jak je něco takového vůbec možné. Sedě na míse s hlavou ve dlaních si skrz proud slz kladete otázku, jak se může v celkem kultivovaném, sečtělém a vzdělaném člověku, navíc v milujícím otci od rodiny, ve vroucím dědečkovi a oddaném manželovi vzít tolik svinstva. Z toalety se vypotácíte třesoucí se jako osika, abyste se podělili s bližními o neblahé zážitky, ale nemáte šanci doříct větu…

V den procedury se cítíte lehký jako vánek. Osobně jsem zhubnul o tři kila a Máňa si pochvalovala, že mi spadl pupek.

Samotná procedura je legrace, protože upadnete do narkózou přivozeného tvrdého spánku. Jen než mi mladičký doktůrek píchnul injekci, padl můj zrak na dlouhou gumovou hadici, která brzo najde cestu do mých útrob. “Doufám, že ji alespoň vydenzifikujou než ji do mě nasoukaj,” napadlo mě a pak jsem se probudil na lůžku, u kterého stála sestřička, která se s úsměvem starostlivě zeptala, jestli jsem si pšouknul. To prý jsou profesionálně kladené otázky, které jsou nutné, aby se zjistilo, jestli se při proceduře nepropíchla střeva. Sestřičce se na tváři rozlil blažený úsměv, když jsem ji ubezpečil, že se takto vskutku stalo, a abych ji přesvědčil, že mluvím svatou pravdu, nechal jsem střeva zahřmět takovým způsobem, že ji to málem odneslo čepec a v pokoji povadla květena. Podobně nechávali prozkoumaná a vzduchem napchaná střeva radostně promlouvat ostatní pacienti. Spokojená sestřička nás chválila a všem snaživým pacientům, kteří se dali slyšet, za odměnu přinesla kafe a keks. Potom jsme už jenom netrpělivě a nervózně čekali na výsledky vyšetření.

Zaplať pánbůh, výsledek byl dobrý. Na proceduru budu muset jít až za dalších pět let. A tak jsem rád, že jsem propad panice a všem ukázal, že jsem hrdina, který se jen tak něčeho nezalekne. Musím se však přiznat, že poseroutka jsem byl. A velikej!!!

Ivan Kolařík

* * *

Zobrazit všechny články autora