Pejsky jsem měl odjakživa rád. Když jsem byl ještě malý kluk, rodiče odněkud přinesli černého kokršpaněla. Hrál jsem si s ním, chodil na procházky. Pak nám začal tloustnout, nebyl dobře vychovávaný, i kousal a už nepamatuji, jak od nás odešel.

Psy miluji, s každým se zastavím – popovídáme si. Asi mne mají dobře očuchaného, že když je hladím nebo drbu, nikdy mne nekousli. 

 Asi před dvaceti léty jsme byli na chatě. Moje děti si hrály u silnice na louce. Najednou jelo okolo auto a jak v gangsterských filmech, někdo za jízdy vyhodil u nás malé štěňátko a co nejrychleji ujel. Děti šly k němu, ono celé vyjukané k nim. Okamžitě vznikla „malá láska“, která končila tím, že můj mladší syn Martin přinesl štěňátko k nám domů. „Ježíšmarja, co s ním v Praze?“ byla první reakce. A po pomazlení jsme ho večer naložili do auta a odjeli s ním domů do Prahy. Ještě než si našel náš nový rodinný přírůstek svoje místečko na spaní, všechno proběhal, očuchal, všude se stačil vyčůrat, byl šťastný a po jídle někde usnul. Byl to malý černý pejsek a jak rostl, hádali jsme se, co to bude za rasu. Byl to takový venkovský knírač, ale krásný a velice živý – rodu ženského, čubička. Střídali jsme se, kdo s ní půjde na procházku. V Praze tak čtyřikrát denně. Měla už svoje místečka, kde se zastavila a udělala svoji potřebu. Stávalo se, že když jsme s ní jezdili na chatu a blížili se k cíli, že začala v autě skákat jak posedlá, vrtět radostně ocáskem a štěkat. Asi proto, že byla z toho kraje, kde se narodila a kde měla možná ještě maminku a i tatínka.

Nikdy nám neutekla do polí, nebo do vesnice přes plot. Až jednou zmizela. Hledali jsme ji, volali jsme na ni „Leo!“. Ale marně. Teprve k večeru, když bylo všude ticho, jsme slyšeli nějaké zoufalé kňučení. Bylo to její, chudinky! Stála venku za plotem, třásla se, plakala jak malé dítě, hledala nás a chtěla tolik domů. A tohle se už pak nikdy neopakovalo – poučila se. Žila u nás 14 let a najednou z ničeho nic, začala špatně dýchat. Od pana doktora dostala prášky, ale ty jí moc nepomáhaly. Tak se stávalo, že jsem s ní spával na zemi na jejím místečku, aby jí bylo lépe a necítila se ve své nemoci osamocená. Až jednou brzy ráno slyším, jak nedýchá. Mluvil jsem na ní, hladil ji, líbal. Nic. Vstal jsem, vzal jsem ji do náruče a cítil jsem mrtvé tělíčko – bylo bezvládné a těžké. Zabalil jsem ji do deky a dal jsem do kufru auta. Ráno jsem tuhle krutou pravdu řekl celé rodině. Bylo nám všem strašně. Nesnídal jsem, sedl do auta a odjel jsem sám s Leou na chatu. Tam jsem ji vykopal na zahradě hrobeček, položil ji do něho, přikryl kyticí lučních květin a zemí, na navršenou zem jsem položil její kopací míč, který měla nejraději, a zapálil svíčku.

Dodnes si tam chodíme s ní zavzpomínat a pokřižovat se! Pak už jsem psa nikdy nechtěl.
A jak tak vzpomínám, tak o příhody s pejsky nebylo nouze, poněvadž jsem je měl, jak už jsem říkal, strašně rád. Jednou jsme byli se ženou a už s velkými syny v Anglii u našich známých. Abychom neobdivovali jenom Londýn, tak nás taky brali na výlety do dalekého okolí. Angličané se rádi chlubí svými zámky, které mají nádherné zahrady a parky. Už nevím přesně, kde to bylo, ale byli jsme na výletě, bylo moc hezky a vše se nám tam líbilo. A teď poslouchejte, co se v tom parku přihodilo: Chodím po upravených cestičkách, kolem laviček a anglických vzorně udržovaných trávníků. Bylo moc krásně a podmanivé ticho. Nedaleko od nás seděli na lavičce dva starší lidé a pod nimi ve stínu ležel takový velký bílý pes. Úplná pohoda. A já, coby velký milovník psů, na něho na tu dálku zamlaskal a česky zavolal: „Ahóóój, pojď sem, pejsku!“ Jestli rozuměl, nevím, ale vyskočil na všechny čtyři, div nenazvedl lavičku, hrozitánsky zaštěkal a pustil si to přes ten trávník rovnou ke mně. Mezitím ti majitelé z lavičky vyskočili, jak když do nich střelí a něco beznadějně křičeli. Naši přátelé začali také křičet, co jsem to proboha udělal, vždyť je to přeci ten známý anglický pes – zlý BULL TERIÉR. Ten zatím doběhnul až ke mně, zuřivě štěkal, předními tlapami skočil na mne a cenil nepřátelsky zuby. Přesto, že to bylo strašné, já jsem ho nějak pohladil a zase česky jsem ho chlácholil, že se mi moc líbí, že je krásný a že ho mám moc rád. Pes se najednou, jak na povel, skulil u mých nohou do klubíčka, potom se radostně položil na záda s vytaženýma nohama a nechal se hladit a drbat na břiše i na čumáku. Byl přešťastný a já snad ještě víc, že to takhle dopadlo. Mezitím už k nám doběhli majitelé toho „pejska“ a moc a moc se mi omlouvali. Nemohli svým očím uvěřit, že se jejich „pejsek“ v tak krátké chvíli se mnou skamarádil. Vyprávěli, že to je poprvé a ať se nezlobím. Pochopitelně jsem se nezlobil, vždyť nám všem bylo u srdcí tak hezky a „pejsek“ mne pak v mých myšlenkách doprovázel po celý den našeho pro mne dodnes nezapomenutelného a krásného výletu.

Miloš Nesvadba

* * *


Když se Koljovi začnou honit hlavou myšlenky, to se mě potom začne vyptávat, proč a jak to, takže si připadám, že mám před sebou malé dítě.
„My jsme měli doma tuleje?“ přitulil se jednou ke mně a hodil po mně očima.
„O tom tedy nic nevím. Nanejvýš že bys byl tulej ty, jen se podívej, jak by ses pořád tulil a mazlil.“
„Dobře, dobře, ale proč je teda tulej na obálce naší knížky?“ nedal se Kolja odbýt a bylo na něm vidět, že snad i žárlí.
„Tak zaprvé, není to tulej, ale tuleň. A když to chceš vědět, tak ten tuleň jsem vlastně já. Třebaže, přísně vzato, moc podobné mi to zvíře na první pohled není.“ To už jsem věděl, že tímhle se Kolja jen tak nedá odbýt a že přijdou na řadu jeho proč a jak to.
„A proč se válíš tam nahoře na polici mezi knihami?“ vypálil a samou zvědavostí si nedal pozor a vyplázl na mě jazyk. Nezbývalo, než se pustit do vysvětlování.
„Jak bych ti to jenom řek. Kdysi dávno jsem závodně sportoval. Plaval jsem i v ledových vodách, a to po celý rok, zima nezima. Plaval jsem i dlouhé vzdálenosti, dokonce jednou na Nový rok přes řeku Vislu… Ale je to už pořádně dlouho, víc jak třicet let. Tehdy to byla velká událost, protože tehdy to bylo vůbec poprvé. Mé tréninky skoro pokaždé doprovázeli novináři a pak psali na titulních stránkách -Tuleň z Prahy v ledové Visle!- nebo -Tuleň z Prahy se bojí, aby mu Visla nezamrzla!- a tak podobně..“
„Tak proto tě naše výtvarnice Eda namalovala na obálku? Proto ten tuleň v knihovně?“ radoval se Kolja. „Brrrr! To jsi ale musel strašně vymrznout! A strašně moc dobře plavat, asi jako já chytat králíky! Oba jsme svým způsobem šampioni, co říkáš? To bych taky chtěl - umět takhle plavat! Ale ne v zimě! To tedy ani za zlatý tele! A víš, že se mi často zdá, jak ti z řeky nesu klacek? Jenže z ledový Visly? To tedy nevím nevím.“
„Vždyť ty umíš plavat, každý pes umí plavat, jenže o tom nevíš. To bys viděl, jak by ti to šlo, jen kdyby tady u nás byla řeka.“
„A co na tý obálce dělaj všechny ty ostatní zvířata?“ vyzvídal dál Kolja a bylo na něm znát, že už zase trochu žárlí.

„Ta ostatní zastupují zvířecí říši jako takovou, a tím symbolizují Mezinárodní den zvířat, ke kterému také naše knížka vychází,“ uzavřel jsem už trochu nevrle. Po tomhle objasnění Kolja už neštěk ani slovo, sebral se a odběhl do kuchyně, kde slyšel řachtat paničku s kastroly.
„A stejně ten Nesvadba maluje hezčí, a maluje jen nás, a ne tuleje, heč!“ začal povykovat, když nic nevyžebral.
Nevšímal jsem si ho a Kolja se sám po chvilce zastyděl.
„A jaký já jsem vlastně rasy, můžeš mi to říct?“
„Žádný! Rasa je pouze u lidí, u psů se správně říká plemeno.“
„Tak dobře, jaký já jsem teda vemeno?“
„Velký!“ rozesmál jsem se, a abych si hned Kolju udobřil, tak jsem ho několikrát pohladil a poškrabal na zádech. „Sedíš si na uších. Říkám ple-me-no, chápeš?“
„A proč bych nechápal?“ Málem se už zase naježil Kolja.
„To není tak jisté, protože ty nejsi z jednoho plemene, ale máš v sobě hned vícero plemen. Má to jednu velkou přednost – nosíš ve svých genech po předcích mnoho a mnoho dobrých charakterových vlastností. To znamená, že i když ze sebe většinou děláš hloupého, jsi ve skutečnosti úžasně chytrý pes.“ Po tomhle ujištění Kolja odešel do předsíně a namyšleně se prohlédl v zrcadle. Očividně byl s mou odpovědí i svým vzhledem víc než spokojen.
„A můžu se tě ještě na něco zeptat? To byl ten pes Miloše Kopeckýho tak hloupej?“
„To rozhodně nebyl! Historkou, na kterou narážíš, se chtělo dát najevo, jak pan Kopecký své psy miloval! Měl je rád tak, že by snad bez nich ani nemoh žít.“
Kolja si pravděpodobně vzpomněl na jednu příhodu, která se mezi herci dávala k lepšímu. To jednou přišel Miloš Kopecký do divadla velmi rozčílený. Ostatní herci raději ani nedutali. Až jeden z kolegů sebral odvahu a zeptal se, co se tak strašného stalo. Nato začal Miloš Kopecký vyprávět, jak byl ráno se svým psem na procházce a potkal muže, který jeho miláčka velmi obdivoval. Na závěr se ho zeptal, kolik je mu let, že už musí být hodně starý. Tady se pan Kopecký odmlčel a jeho oči sršily oheň a síru.
„No a není starý?“ zeptal se Miloše Kopeckého kolega. „Tys to nevěděl, že tě to tak rozčílilo?“ Odpověď, kterou obratem dostal, byla jasná: „Já to věděl, ale můj chudák pes to nevěděl - a teď už to ví!“

Václav Židek

* * *

Miloš Nesvadba, herec a malíř. Narodil se tak nějak dávno a jak on sám říká, že všechno až uteklo. Už jako študák hrával ochotnické divadlo a od svých 16 let kreslil do novin. Po maturitě udělal zkoušku na konservatoř, kterou Němci zavřeli, a když skončila válka, tak už studovat nešel a dostal se do souboru Jinřicha Honzla. Později si Honzl vzal Nesvadbu do činohry ND, kde byly v souboru největší herecké hvězdy “staré gardy” jako Štěpánek, Smolík, Pivec, Neumann, Höger, Dostálová a další. Pro svou dobrosrdečnou povahu hned byl kolegy oblíben, a také proto, že jim dokázal kreslit karikatury, které posílal do novin. Jako malíř a karikaturista byl s Ondřejem Sekorou u vzniku Dikobrazu. Později založil dětské časopisy Mateřidoušku a Sluníčko. Stále kreslí pro děti a ilustroval asi na padesát knížek. Miluje umění, svoji rodinu a svou ženu, která je rovněž výtvarnice. Jinak je šťastný čtyřnásobný a zdravý dědeček.

* * *

Vybráno z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!