Falešná falešnice

"Ordinace doktorky Svobodové," ozval se ve sluchátku rázný hlas. Zato já nasadila hlásek úplně žalostný: "Marto, nejsem ve své kůži."

Poznala mě okamžitě. "Copak? Máš smrt na jazyku, že sis vzpomněla na doktorskou přítelkyni?"

"Musíš mě vykurýrovat. Ráno z tiskárny přivezou hrníčkové kuchařky. Je nutné, abych byla fit."
"A co ti je?" zeptala se konečně Marta.

„Místo hlavy mám rozkřáplej střep. Bolí mě příšerně před ušima i za ušima, ale horečka naštěstí nestoupá,“ dodala jsem rychle.

"Chceš, abych tě proklepla po telefonu?" začala mě podezírat Marta. „Jen se pěkně zastav u mne v ordinaci.“

„Buď kamarádka. Nějakou radu snad pro mne máš. Když nepomůže, budu zítra před polednem u tebe."

Vzdychla smířeně: "Teplo, postel, čaj, vitaminy a na uši priznicův obklad. Hodně vaty a pořádně zabalit. Pomáhá také převalovat pod jazykem hlt červeného vína nebo žvýkat žvýkačku. To je dobré na zvětšené uzliny, které tě zřejmě trápí. A kontroluj si teplotu. Pokud vyletí, upaluj na pohotovost," ukončila ordinaci na dálku, protože před tou svojí měla nabitou čekárnu.

Cesta do sámošky pro tašku citrusových plodů, lahev Frankovky a několik balíků obvazové vaty mi trvala věčnost. Každý krok mě stál můj poslední zbytek energii. Když jsem odemkla byt a napěchované tašky dovlíkla do předsíně, jen tak mimochodem se mi podařilo patou přibouchnout bezpečnostní dveře, které zaduněly na celý dům. Ten zvuk však nebyl nic proti dunění, co se čím dál víc rozléhalo v mé hlavě. Zatoužila jsem zapomenout na své nakladatelství a vydavatelství, na hrníčkové kuchařky, co se staly hitem na knižních pultech, i na distributory, kteří si pro ně ráno přijedou.

„Dnes večer chci mít od všech a všeho pokoj. V ústech budu převalovat Frankovku, na gauči tělo a nespustím oči z televizní obrazovky.“

Noční košilku nahradilo tlusté vlněné triko a spodky, co si pod maskáče obléká syn na vandrech. Uklizený obývák se ve chvilce proměnil v neuspořádanou noclehárnu a já zase v oryctolagus cuniculus f. domestica, tedy v králíka domácího, postiženého myksomatozou, a to díky hlavě obalené dvěma balíky vaty převázanými háčkovanou šálou s třásněmi, zasukovanou na temeni na uzel.

Konečně jsem slupla pár mandarinek, vypila čaj a chystala se otevřít vínko, když tu se za dveřmi ozvaly podezřelé zvuky. Poodchlípla jsem vatu na uších, nastražila je - a uslyšela na chodbě tlumené hlasy a v zámku chrastit asi šperhák.

"Zloději!" blesklo mi hlavou v priznici. Osahala jsem si svou půlmetrovou kebuli a začala se škodolibě těšit na to, až mě ti chmatáci uvidí, že to s nimi sekne. Štrachání v zámku však ustalo. Zato za několik vteřin zadrnčel v bytě telefon.

"Ha, nejsou to žádní amatéři. Oťukávají si svůj zlodějský terén,“ tvářila jsem se chytře. "Kdybych zareagovala, bude jim jasné, že je někdo doma, a od svého nekalého úmyslu upustí. Nenechám se přece připravit o to, jak odtáhnou s nepořízenou.“

Telefon dlouze vyzváněl a posléze se ozval i bytový zvonek. Já nejdřív seděla jako pěna, ale pak jsem spustila nohy z gauče a vydala se po špičkách do předsíně, aby mi kukátko ve dveřích prozradilo, kdo na chodbě vlastně je. A tu v zrcadle vidím příšeru z Jurského parku, postavu z obludária, mimozemšťana. Jako když do mne uhodí, tak mě ten můj vlastní obraz polekal.

Telefon utichl, hlasy za dveřmi se však po chvíli ozvaly znovu, a pak zase zmlkly. Snad to bylo tím, že v sousedním bytě u Adámků vrzly dveře.

"To je škoda, že sousedi ty povedené ptáčky vyplašili. Teď si frnknou loupit do jiného bytu, kde s největší pravděpodobností není nikdo se zduřelými uzlinami.“

Najednou zazvonil můj mobil. Nenapadlo mě v mé zabalené hlavě dát zvonění obou telefonů do souvislosti.

"Haló, kdo je tam?"

"Soused Adámek," ozvalo se v telefonu. "Vy nejste doma?"

"Nejsem," vyběhlo mi z pusy v předtuše, že u dveří zvonil možná on, protože chtěl zřejmě tak, jak to občas dělával, zaznamenat stav vodoměru, elektroměru nebo plynoměru v mém bytě, neboť tato činnost patřila mezi povinnosti domovního důvěrníka, kterým už několik let byl. Teď by měl leda šanci zaznamenat stav mého obludáriového zjevu.

"A kdepak jste?" vyzvídal.

"Na návštěvě u přátel," lhala jsem dál, jako když tiskne a bylo mi divné, proč se tak vyptává.

"Máte klíče ve dveřích,“ zvěstoval mi. „Vezmu je radši k nám.“

"To nemusíte," bylo mi na omdlení. "Já budu za pět minut doma."

A už jsem sahala na kliku, že tichounce pootevřu a klíče nepozorovaně sbalím. Pan Adámek se však zděsil mé lehkomyslnosti: „Na tom obrovském svazku máte jistě i klíče od domu, od skladu a kanceláře v přízemí a kdoví od čeho ještě,“ přemýšlel nahlas. "Za pět minut se toho může stát. Za pět minut může kolem vašich dveří přejít řada nenechavých lidí."

Má králičí hlava nebyla sto vymyslet v tu chvíli žádný protiargument.

"A je po leháru,"došlo mi. "Teď abych se převlékla, vyklouzla tiše jako myška z bytu, obešla nepozorovaně výtah a zazvonila u Adámků.

Byla jsem schlíplejší než háčkované uši ze šály, co mě padaly z temene hlavy na ramena v bavlněném triku.Ještě jsem ho nestihla svléknout, natož pak staré spodky, když tu se v zámku zase ozvalo zaštrachání, které připomínalo otočení klíčem.

Já hned hup do skříně v obavě, že se ve dveřích objeví někdo od Adámků a tím pádem praskne, jak se věci mají. Jsou na světě přece lidé, kteří když mohou, nahlédnou pod cizí pokličku, do cizího okna nebo za cizí dveře, tak to udělají. Ale dveře zůstaly zavřené a na chodbě se zase rozhostilo ticho.

Konečně jsem se převlékla do kostýmku, opravila si pošramocený účes, na tvář vyčarovala makeup a posléze i úsměv pro sousedy Adámkovy za jejich ochotu a sáhla na kliku. Dveře se však neotevřely.

„Jsem tady zamčená!“ došlo mi. „Adámkovi nenechali nic náhodě.“

V tu chvíli mi však došlo i to, že náhradní klíče má maminka v Olomouci, dcera na dovolené a syn, který je bůhví kde.

"Musím ho ihned sehnat, musím mu zatelefonovat, ať mě vysvobodí z téhle pasti.“

Přetáhla jsem přes hlavu péřovou dekou a za svitu baterky začala vytáčet jeho mobil. Marně. Syn jako kdyby se do země propadl.

Nezbývá, než obvolat jeho kamarády z okolí,“ napadlo mě. „Snad ho u některého zastihnu.“

Nejdřív zazvonil telefon u Jiždíků. Šeptala jsem, aby z mého bytu neuniklo jediné hlasité slůvko, neboť by byla veškerá má konspirace v tahu. Pan Jiždík, který ho zvedl, poslouchal pár vteřin mé nesrozumitelné mumlání a než zavěsil, rozčileně zavrčel: „Nech si ty fóry, ty magore!"

Pak přišel na řadu Ludvík.

"Mluvte nahlas, neslyším! Neslyším! Pípáte jako drůžice!" hulákala do sluchátka jeho nahluchlá babička, která u nich bydlela.

U Ondřeje se na druhém konci ozvala jeho mladší pubertální sestra:

"Brácho, volá ti nějaká kost a je tajemná jako hrad v Karpatech. Vylez z té sprchy a pojď s ní hodit řeč.“

Tentokrát jsem zavěsila já.

„Zbývá Viktor Mates. Má poslední naděje.“

Došlo mi jaké to je, když se tonoucí chytá stébla.

„Matesová,“ zaznělo po chvíli ve sluchátku.

Mamince Viktora jsem se raději šeptem představila. Když mi sdělila, že syn u nich není, ještě s velikou účastí dodala: "Bóže, to vás lituju. Cumlejte vytrvale tabletky panthenolu a snad se vám hlas zase někdy vrátí."

To byl konec. Radši bych se neviděla. A radši bych tu snad umřela hlady a žízní, než sousedům přiznat, jaká jsem falešnice falešná.

Jenže pak mi došlo, že ráno v sedm musím stát s klíčem před skladem a čekat na dopravce s hrníčkovými kuchařkami. Bylo mi jasné, že se z bytu musím nějak dostat, jen jsem nevěděla jak. Čas ubíhal a Adámkovi mě už začali netrpělivě vyhlížet z balkonu. Pootevřeným oknem jsem slyšela jejich rozhovor.

"Karle, to je hodin a paní Pechová nikde. Snad se jí nic nestalo," říkala s obavami paní Adámková.

"To tedy stalo," souhlasila jsem s ní. "Sedím uvězněná ve svém bytě a možná už odtud nikdy nevylezu."

"Děláš, jako by byla malé dítě," odvětil pan Adámek.

"Chovám se tak. Jinak bych takhle neskončila,“ bylo mi čím dál víc ouvej. “Ale to je z toho, že mi dcera i syn tak dlouho vyčítali, že při psaní knížek myslím jen na své příběhy a nikoli na to, že jsou na světě mraky zlodějů, co mají zaručeně spadeno na mou obyčejnou dvougarsonku a netouží po ničem jiném, než ji do mrtě vybílit, až jsem zpanikařila a skočila na lep výhodně znějící reklamu v novinách a objednala si bezpečnostní dveře, co mě měly ochránit před vynalézavými chmatáky. Inzerát hlásal, že se nikdo nikdy nedostane do mého bytu, ale neuvědomil mě o tom, že se z toho bytu já nedostanu ven.“

Horlivě jsem přemýšlela jak z oné šlamastiky vyklouznout, až mě z toho přestaly bolet i zduřelé uzliny.

"Nakonec budu muset s pravdou na světlo boží," došlo mi. "Vykloním se z okna a zavolám na Adámkovy, co mě netrpělivě vyhlíží na balkoně, že je přes panelovou zeď tahám za nos, ať mi to laskavě odpustí."

Jenže v praxi jsem si to neuměla představit. „Kdyby bydleli alespoň na druhé polovině zeměkoule jako protinožci," říkala jsem si. "Ale zrovna musí mít byt vedle toho mého. Každý den je budu potkávat ve výtahu nebo na chodbě a každý den si přečtu v jejich očích, že si mysleli, jaká jsem slušná osoba - a já se zatím takhle vybarvila."

Pět minut, za které jsem měla u Adámků nejpozději zazvonit, se protáhlo na pět hodin. Z balkonového rozhovoru mi došlo, že už i oni shánějí telefonem celou moji rodinu, neboť jim začalo být podezřelé mé náhlé zmizení. Také však bezvýsledně.

"Je to, jako když člověk volá do pouště," dala jsem jim za pravdu. "Našinec přivede děti na svět, vypiplá je, v noci k nim vstává, strká jim horem dolem - a když je jednou jedinkrát zamčený ve svém vlastním bytě, nechají ho na holičkách a ani nezvednou telefon."

Po tisící jsem přemýšlela, na koho se ještě obrátit, aby mi pomohl vypátrat mého vlastního potomka.

"Vendulka," napadla mě poslední z možností.

To byla konečně trefa do černého.

"My jsme s Marýskem na druhém konci Prahy, až v Bohnicích," řekla synova láska.

"Tam zřejmě taky za chvíli skončím, ale na docela jiné adrese, než bydlíš ty,“ bylo mi do breku. „Přivítá mě zřízenec v bílém plášti a pomažu na oddělení pro obzvlášť agresivní případy.“

Na nic už se radši nevyptávali a rozjeli se mě zachránit.

Byla skoro půlnoc, když jsem zazvonila u dveří sousedů. Pan Adámek měl trochu pomuchlanou tvář, jak u stolu klimbal na své vlastní dlani, když na mne vytrvale čekal, zatím co paní Adámková už dávno spala.

"Přihodilo se vám něco nepředvídaného?" lekal se.

Vzala jsem si od něj svazek klíčů, přikývla a řekla: "Raději nechtějte vědět, co to bylo."

Nevyptával se. Tak jako mi nevkročil tajně do mého bytu, tak mi nehodlal vstoupit ani do mého svědomí. Byl rád, že mi mohl pomoci a já byla ráda, že mám tak báječné sousedy. Od té doby mě o tom přesvědčili mnohokrát.

A já si mnohokrát říkala, že se jednoho dne stejně přiznám, jak to tehdy vlastně všechno bylo. Konec konců proč ne, vždyť přiznání je přece polehčující okolnost.

Ukázka z připravované knihy Jaroslavy Pechové "Děkuji, že vás mám".

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky