O pranostikách na závěr

Naši staří předci milí, s přírodou se přátelili vyzráli na její triky, vymysleli pranostiky.

Ano, ano lidé zlatí, pranostiky stále platí,
jisté to však někdy není, všecko na světě se mění!
Televizním rosničkám, pranostiky nevadí,
když nevědí kudy kam, tak některou nasadí.
Ať se blýská, z dálky z blízka, nebo třeba na časy,
rosničky nám z obrazovky věští hezké počasí.

V našich povětrnostních pranostikách je uložena celá řada lidových moudrostí, z nichž alespoň některé odpovídají i našim současným poznatkům o počasí, i když bohužel při současných klimatických změnách těch upotřebitelných ubývá... Mnohé z povětrnostních rčení jsou však stále krásnou lidovou poezií a už proto si zasluhují naši pozornost a obdiv.

Nevím, kde jsem sebral tu drzost a pokusil se trochu „zafušovat do řemesla“ nejen našim moudrým předkům, ale i všem živým i mrtvým sběratelům těchto lidových moudrostí, kteří se v minulých stoletích zasloužili o to, že naše lidové pranostiky stále žijí. Možná se budete divit, jak známé opravdové osobnosti se o lidové pranostiky zajímaly.

Už koncem 15. století se objevila povětrnostní rčení ve staročeských veršovaných kalendářích, tak zvaných cisiojanech. Velikáni Kepler či Komenský, jejichž proslulost jistě netřeba komentovat, „zavadili“ o pranostiky asi o 130 let později. Méně známý je však jejich vrstevník – Mistr svobodných umění Šimon Partlicus. Ten pocházel z Třeště a byl to vlastně polyhistor, neboť obsáhl tehdy téměř všechny dosavadní vědecké a odborné poznatky. Pranostiky už sbíral cílevědomě a dokonce je prvně i vydal v hospodářském kalendáři na rok 1617.

Z odborného hlediska se prověřováním lidových povětrnostních pranostik zabývala celá řada slovutných universitních profesorů. Prvním z nich byl zakladatel známé meteorologické stanice v pražském Klementinu - Antonín Strnad /1746 – 1799/, asi o sto let později profesor Studnička /1836 – 1903/, zakladatel první srážkoměrné sítě v našich zemích. Značnou část lidových povětrnostních rčení nám zachovali ve svých sbírkách naši národní buditelé – zejména F.L. Čelakovský.

V první polovině dvacátého století se pranostikami vážně zabývali a prověřovali je další profesoři University Karlovy – meteorologové Stanislav Hanzlík a Alois Gregor. Významné práce z počátku druhé poloviny minulého století na tomto poli - jak odborné, tak i populárně vědecké - nám zanechal v několika svých publikacích Karel Pejml, který se zabýval zejména zemědělskými pranostikami.

Pokud zde někdo postrádá velmi známý Stoletý kalendář, tak mu mohu sdělit, že je to jeden z největších a také nejlukrativnějších podvodů 17. století a je na něm zajímavá pouze jeho historie. Začala tak, že opat jednoho bavorského kláštera Mauricius Knauer někdy v polovině 17. století prováděl po několik let pravidelná pozorování počasí a jako astrolog je dával do souvislosti s postavením sedmi tehdy známých planet. Svá pozorování shrnul v rukopise s předlouhým názvem, který je zajímavý hned z několika v důvodů a zde je jeho český překlad: „Praktický každoroční kalendář, tj. trvalý domácí kalendář, dle kterého roční počasí poznati a z jeho podoby víno a zemědělství s úrodou a užitkem pěstovati i neúrodné roky poznati a nadcházející nouzi předejíti lze. Určeno pro Franky a zvláště pro klášter Bamberg.“ Tento rukopis nikdy nevyšel tiskem a šířil se pouze v opisech. A teď to přijde - koncem 17. století se dostal do rukou Christopha Helwiga, lékaře z Erfurtu, který zcela jednoduše přisoudil starým záznamům všeobecnou platnost a to jak územně tak i časově! V roce 1701 tak vyšel tiskem první Stoletý kalendář s bombastickým názvem: „Kuriózní kalendář, který platí na věk 1700 od narození Krista, to je do roku 1800“. No a jaký to byl bestseler dokazuje fakt, že v různých úpravách a různými astronomickými přídavky vychází dodnes, i když pro předpověď budoucího počasí je naprosto bezcenný!

Vraťme se ale na úplný závěr k seriózním autorům. Na Čelakovského a Pejmla pak v osmdesátých letech a koncem minulého století navazovali i další naši meteorologové – historici – Karel Krška, Jan Munzar a další. Známá knížka pranostik posledně jmenovaného - známá „Medardova kápě“ - pak znova nasměrovala zájem široké veřejnosti k tomuto skvostu naší lidové slovesné tvořivosti a je nutné mu za to nastokrát poděkovat!

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora