KAZATEL

Slova Kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě

Kniha Kazatel patří v hebrejském kánonu též do třetí nejmladší části, které se říká Spisy. V nich pak je zařazena mezi pět t. zv.“svátečních svitků“. Četla se o svátcích stánků. Byl to radostný závěr sklizně (zejména vína) a díkůvzdání za ni. Vedle toho též radostná vděčná připomínka Boží péče o lid bydlící ve stanech na cestě pouští z Egypta do země zaslíbené. V křesťanských biblích stojí Kazatel mezi knihami vyučujícími.

O poslání knihy se mínění různí. Nezřídka se v ní spatřuje jen „velepíseň“ skepse. Hieronymus v ní hledá radu k útěku z porušeného světa. Luther učí vidět v ní návod k pravému užívání světa a dobré zrcadlo podané zvláště knížatům. Kniha však nehlásá a nehájí fatalismus, osudovost, nevyjadřuje beznadějný pesimismus, ale střízlivý realismus víry zápasící o pravou jistotu života. Ohlašuje pomíjivost a z hlediska věčnosti nicotnost všeho, co člověk má i co je, aby nebylo povýšeno to, co je služebné, na hodnoty věčné.

Kniha byla jako „mudroslovná“ připsána králi Šalamounovi, pravzoru moudrosti. Vznikla však asi ve 3. stol. př. Kr.

Námět knihy: Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

Věčný koloběh
Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.

Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře a moře se nepřeplní; do místa z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.

Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

Hledání moudrosti
Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost.

Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.

Hledání blaženosti
Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš?

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého mají lidští synové z toho, co konají v vyměřených dnech svého života.

Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů.

Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou.

Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin, opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice.

Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou, nadto stála při mně má moudrost. V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění.

I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; žádný užitek z toho pod sluncem není.

Týž úděl všech
I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovil předtím?

Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává více užitku než tma.

Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě.

Avšak i to jsem poznal, že týž úděl potká oba dva. V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost.

Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák.

Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem.

Nehodný dědic

Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. Kdo ví, bude-li moudrý, nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost.

Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem.

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc.

Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.

Boží dary

Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já? Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost, poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem.

* * *

Převzato z Bible podle ekumenického vydání z roku 1985

Text a fotokoláže: Olga Janíčková