Medvídek, Montík a kopečkáři

V zimě nás vozili na saních a dovedli ve sněhu vystopovat zajíce. V létě, zapřažení do psích postrojů, tahali žebřiňák se senem, zaháněli krávy z pšenice, lovili na louce krtky, a Medvídek dokonce neváhal skočit do Ohře pro pstruha. Dohromady byli ti dva řádní hlídači, kterým neproklouzla myš, a právě to bylo na samotě v západním pohraničí v padesátých letech potřeba.

Psy jsme si s bráškou rozdělili. Mně přirostl k srdci Montík, žlutohnědý ovčácký pes, který dostal jméno po britském polním maršálovi Montgomerym. Tady veškerá pocta končila, Montíkovi totiž chyběla vojenská disciplína. Byl trochu neposlucha, zato mazel k neutahání. Celé hodiny jsme spolu vysedávali ve stínu stoleté vrby, Montík chvíli na jednom boku, chvíli na druhém, a nejraděj na zádech, všechny čtyři nahoře, tam ho trápily blešky nejvíc. Zdálo se, že jeho dlouhá srst, jemná jako hříva nějaké zámecké slečinky, přitahuje blechy z široka daleka, vždyť jsem ji taky denně kartáčovala a pročesávala a blešky jsem chytala úplně mistrně. Monťa tyhle společné chvilky po obědě miloval! Občas jsem mu předčítala pohádky a později jsem jeho uším svěřovala své první, neumělé a dětsky naivní literární pokusy. Přijímal tyhle pocty, jako by jim rozuměl, s vážností literárního kritika a ke konci je obyčejně z dlouhé chvíle všechny řádně sepsul, to pak nezbývalo, než vyrazit s ním za nějakým dobrodružstvím.

Bráška už zatím někde rošťačil s divokým Medvídkem, silným tmavošedým vlčákem s kožichem huňatým a tvrdým jako rýžový kartáč, takovému se blechy vyhýbaly okruhem. Večer jsme všichni čtyři zalezli na seník, ale jak jsme s bráškou usnuli, děda si vždycky psy odvedl, služba je služba.

Psala se 53. léta, noviny, škola i rozhlas se zprávami o západních špiónech a kopečkářích jen hemžily a pionýr nabádal k bdělosti a ostražitosti.

„Revanšisté čekají, ale pionýr bdí...“ rozloučila se s námi pionýrská vedoucí a s posledním ponaučením nás vypustila na prázdniny.

Už samotná cesta vlakem byla zážitek. Párky s hořčicí jsme snědli ještě ve stanici a řízky hned kousek za Prahou. Na pokyny rodičů jsme samozřejmě okamžitě zapomněli a svorně se vykláněli z okénka v tunelu i do zatáček, abychom zahlédli chvost jisker z lokomotivy. Řízky ani ten ohnivý ocas nebyly ničím proti tomu, co všechno nás ještě čekalo! To hlavní začínalo kousek za Plzní. Prohlídka jízdenek a dokladů a v Mariánkách zase. Tohle se opakovalo i v Chebu, jenže tady chodil s průvodčím ještě pohraničník a vojáci s ovčáky stáli kordonem po obou stranách tratě.

Od vlaku jsme pokračovali nejdřív autobusem, tady s námi jeli už jen domácí s prázdnými košíky, zeleninu a vejce prodali přes den ve městě, a pak koňmi. Děda musel několikrát ukazovat propustku a voják mu pokaždé zasalutoval, nadýmala jsem se pýchou na takového dědu!

Bylo horké léto, voda nad jezem jako kafíčko, zahrada samá malina a lesy plné hub, ale něco pořád scházelo. Strašně jsem toužila po nějakém pořádném dobrodružství, třeba odhalit nějakého amerického špióna nebo čistě „svého“ kopečkáře a pochlubit se ve škole, to by bylo něco! Na tohle měl už o dva roky starší brácha svůj názor, ale přece se o tom nebude bavit s holkou! Zatím jsme si na vojáky a kopečkáře aspoň hráli. Pročesávali jsme s Montíkem a Medvídkem louky, plížili se pšenicí a číhali ve vrbičkách u řeky Ohře, ale chytili jsme nejvýš rýmu. Dokonce i Medvídek, který dovedl vystopovat a chytit zajíce i krysu, zklamal v téhle disciplíně na celé čáře. Bylo nám jasné, že všechno pravé dobrodružství začíná teprve v lese, ale tam jsme sami nesměli, tam už začínaly výstražné tabulky: „Pohraniční pásmo, vstup zakázán.“ A na dalším smrku opět: „Střílí se bez výstrahy.“

Dosavadní zkušenost mi napovídala, že když je člověk dost vytrvalý, dosáhne nakonec svého. A tak jednou, když jsme se zase vraceli s plnými košíky s dalekohledem na krku, ale ani ten nedokázal udělat konec naší zvědavosti, ukázal děda na vysokou pozorovatelnu. Bylo mi jasné, že nařízení a výstrahy tu nevisí jen tak pro nic za nic a rozbušilo se mi srdce. Konečně tedy příležitost přesvědčit se, jak má vypadat ta pravá, pionýrská bdělost-ostražitost. Shora jsme teď jasně viděli mýtinu pod sebou i vysekanou pláň nikoho, kolem dokola další a další pozorovací věže a v dálce se daly tušit ostnaté dráty. A revanšisti jsou kde?
„Támhle,“ odtušil děda temně a ukázal neurčitě někam za obzor, kde se přívětivě červenaly střechy vesnických chalup. Na naší straně pusté rozorané brázdy, kde by se neschoval ani zajíc, se na druhé jak mávnutím zázračného proutku měnily v zelená brambořiště a obdělaná pole.

„Tam?“ Odtušila jsem nevěřícně a děda už jenom kývnul. Tam.
„A co tam dělaj?“ Nevzdávala jsem se.
„Tam pasou krávy, sekaj trávu a pěstujou obilí...“

Tohle mě zaskočilo. To jsme si zadrátovali les jen proto, aby si Oni v klidu mohli sekat trávu a obilí a chovat dobytek?

Domů jsem se táhla jako zmlácená. Netrvalo ani pět, nejvýš deset minut, a ozval se za námi dupot. Bráška typoval na divokého kance a radil vyšplhat na strom a děda hádal, že budou problémy. A byly! Protože ti divocí kanci, to byla četa vojáků v teniskách. Děda se musel legitimovat a dostal předvolání na útvar. Dětská osvěta pak měla druhý den dohru.

Bylo dál horké léto. Ohře plná ryb a jako kafíčko, ale něco mi pořád scházelo a trvalo pár dnů, než jsem na příhodu pozapomněla. Až jednou...

Už byla hluboká noc, když nás probudil divoký štěkot. Venku zuřila bouřka, jen to praštělo, psi se rvali ze řetězů a slepice v kurníku vyváděly, jako by je na nože bral. Spárami ve střeše jsem počítala blesky a pak rychle zavírala oči i uši a litovala, že nemám vedle sebe Montíka, který by mě i z hořící stodoly dozajista zachránil.

„Tohle není zajíc, to bude vzteklá liška... tedy přinejmenším, usoudil bráška, když psi nepřestávali vyvádět. Pro tyhle případy jsme měli nakázáno nevystrkovat nos, ale i bez zákazu bychom se těžko odvážili do bouřky a černočerné tmy.

„Ráda by si asi zapytlačila v našem kurníku, ale teď nemá naději, teď nechává všude tolik stop, že ji Medvídek snadno vyčuchá, rozhodl brácha s hrdostí, a já jsem pro všechny případy zalezla hlouběji do sena. Ještě jsme ve tmě stačili zahlédnout bliknout se známé světélko dědovy fajfky. Vypadalo to, že se na lišku vypravil s baterkou, pak bylo slyšet už jen řetěz, to jak z vrbiček na břehu odvazoval loďku. Nakonec jsme strachy usnuli.

Druhý den od rána vyzváněl a drnčel telefon a děda neměl náladu. Chodil v gumovkách po dvoře, obhlížel zatopenou zahradu a jez, kterým se divoce hnala rozvodněná řeka a počítal, kolik kde napáchala škody. Pořád a pořád dokola obhlížel bláto i stopy na břehu a nakonec dalekohledem pročesával úbočí a stráň na druhé straně Ohře, takové počasí si k pytlačení mohla vybrat jen liška, která nemá rozum.
„Podívej, Tonda, už ho vedou...“

Návštěva vojáků nevěstila nikdy nic dobrého, třebaže jim děda říkal „naši chlapci“ a hostil je kafem s dvojitým rumem. Tentokrát to však bylo horší, ovčáci na šňůrách táhli za nohavice nějakého člověka. Vypadal vyčerpaně a kalhoty měl na několika místech rozervané. Daleko nejhorší však bylo, že mu kolem krku visel špagát, jakým děda přivázal za rohy našeho vola Tondu, když si pro něj přišli z družstva.

„Vole, půjdeš do kolektivu,“ povídal mu děda, ale Tondovi se nechtělo a rval s sebou, jako by ho vedli rovnou na porážku.

Děda jako obyčejně přinesl bandasku horkého kafe a naléval všem, nejdřív kapitánovi a Tondovi hned po něm. Ptáček prý nemá propustku do pásma, kapitána zajímalo, jestli jsme ho neviděli potloukat se kolem, ale děda jenom ukázal na naše hlídače, kdepak, u nás neproklouzne myš! Medvídek s Monťou už zase na důkaz vyváděli jako posedlí, ovčáci očividně narušili jejich teritorium a pocit, že jsou v právu, v nich probudil hrdinské pudy. Oba tábory teď na sebe oky v plotě vysílaly hromy a blesky a cenily tesáky.

O Tondu s provazem na krku se nikdo nestaral, opřel se o plot a obličej ponořil do hrnku s vychládající kávou.

„Možná zabloudil, v tomhle počasí by utíkal nejvýš šílenec,“ rozhodl děda krátce. Kapitán dopil a zasalutoval. 

Ten večer jsem Montíkovi svatosvatě slíbila, že s dobrodružstvím je konec, že už nikdy nechci vidět žádného špióna ani revanšistu. Zalezla jsem do sena a bráška mi šeptal, že chytili kopečkáře a že to bylo docela jistě jeho poslední horké kafe s rumem.

Vybráno z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!

Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny články autorky