Vltavìnka
Kniha Vltavìnka u¾ není k dostání, jen pár kouskù snad ještì má knihkupectví Luxor na Václavském námìstí v Praze. A já mám jednu, za kterou jsem vdìèná, proto¾e jsem opravdovou Vltavku - Vltavìnku na Slapech potkala jako mladá dívka.
A hlavnì se tam o ní hodnì povídalo. V dobrém i zlém, tak jak u¾ to mezi hodnými i závistivými lidmi bývá… Tato jedineèná ¾ena, po všelijakých tragédiích, které ji postihly v mladém vìku, odešla na Slapy ¾ít v malé chatièce jednoduše, prostì, bez veškerých „výdobytkù“ moderní doby, Byla klavírní virtuózkou, mìla malé pianino, na nìm postel jako palandu, to bylo to, co si z Prahy, kde pøedtím ¾ila, pøivezla. ®ivila se tam jako poš»aèka…umøela ve vìku asi 78 let.
Kdy¾ se obèas noøím do studené (vìtšinou) Vltavy na Slapech, vzpomenu na ní, posílám jí pozdrav do nebe… a pøipadám si trochu jako ona, pøinejmenším jí dost rozumím…
Eva Støí¾ovská
* * *
Ranní koupel
Koupel byla rituál a mìla svá pravidla. Dveøe chatky nechala Vltavìnka zasebou dokoøán a s vrátky v plotì se nezdr¾ovala. Nìkolik latìk potøebovalo opravit, otvíraly se jako závora a poslou¾ily stejnì dobøe jako vrátka.
Rozednívalo se. V tuhle dobu jí bylo na spaní u¾ líto èasu. Pozdravila se na obloze se stádem beránkù a s rozkoší a s pusou dokoøán do sebe natáhla osvì¾ující ranní mlhu. Jen co ji poválela po jazyku, u¾ se rozbìhla dolù k øece. Tedy – bìh v pravém smyslu to nebyl, dokonce ani chùze a vùbec nic, co by se tomu tøeba jen zdánlivì podobalo, tohle terén nedovoloval. Na válení sudù se cítila také u¾ ponìkud stará a ze cviku, a tak zbývalo vlastnì jen jedno: Vltavìnka svah sjí¾dìla vlastním stylem, toti¾ po patách a jako na ly¾ích. Vidìt bylo sotva na nìkolik krokù, mlha pøipomínala ¾výkací gumu, která se dala roztahovat a natahovat do šíøky i délky, ale tady se nemusela bát, tady znala ka¾dý strom, ka¾dý drn, ka¾dý kamínek.
Bøeznové mlhy pøinášejí po sto dnech prudké bouøky… tedy v èervenci, poèítala. Mohlo být nìco krásnìjšího? Kdy¾ se z nebe spouštìly blesky a poprvé nasucho zahømìlo, to nechala všeho a vybíhala ven, aby jí neutekla ani kapka. Tak tedy v èervenci… Gumovky Vltavce pøeká¾ely, shodila je ze sebe a vnoøila chodidla do mokré trávy. Vm¾iku se jí na nohou i mezi prsty obalenými mastným, tì¾kým prachem usadily chladné kapky. Vltavìnka zavzdychala slastí.
Jaro pøišlo letos brzy, odnìkud zakvákaly ¾áby, jako kdy¾ drnèí budík. Listy na stromech a keøích se zdály tak zkøehlé, ¾e visely jako naškrobené. Zvrátila hlavu a s pusou dokoøán proèiš»ovala kalich duše i oèi, srdce i smysly proplachovala všudypøítomnými ml¾nými støípky. U bøehu mlha zhoustla, tady ji mìl sílu prorazit jedinì mìsíc, úplnìk jako kocouøí oko, aèkoli pøed nìkolika dny sotva srpeèek. Tyhle promìny oblohy ji fascinovaly.
Se šaty se nezdr¾ovala, s tìmi nikdy moc nenadìlala. Kdy¾ se ušpinily a potrhaly, oblékla pøes nì jiné, a kdy¾ i ty, nìjaká zástìra se našla poka¾dé.
- Nejvýš pìt stupòù, šeptla spokojenì a ponoøila se do øeky ve všech sukních a šlupkách jako cibulka, jako sáèek èerného ruského èaje. Naposledy se koupala vèera a prakticky to nebylo mo¾né, pøesto cítila, jak z ní vlny jedna za druhou berou a odplavují èásteèky špíny a civilizace… jak o¾ívá… jak se loupe jako z jara bøíza.
Šla tak daleko, jak staèila, pak se pøikrèila a potopila docela tak jak byla, v šátku na hlavì. Nakonec udìlala podle bøehu nìkolik temp a¾ ke svojí pramièce a zase zpátky. Š»astnì se oklepala a plácla sebou do trávy, mokré šaty i šátek pøíjemnì zábly, rozevøela doširoka bledé stárnoucí oèi a nechala se zavalit osleplou oblohou. Nìkde na stráni se probudila køepelka.
Vltavìnka si zakryla bezzubou pusu a rozesmála se do dlanì tì¾ké a ztvrdlé prací. Ale byl to smích? Kdysi se prý podobal loretánským zvonkùm. Vltavìnka škytala, vyla a tøásla se jako v pláèi.
- Co je, Husíku? Já pøece nebreèim! Nevim ani, jak se to dìlá… U¾ dávno ne… Kde mám pulitry?
Nejdøív jí odpovìdìly husy, které u bøehu hledaly ranní útoèištì. Déle to u¾ nevydr¾ely a jejich tì¾ké kocábky se vyèítavì a s pokøikem zvedly. Pes, který dostal své jméno od toho, s jakým zápalem kdysi bránil bøeh proti jejich divokému hejnu, pøinesl paní holínku a teï se jí tøel o lýtka.
- Dobrá, ještì druhou, pak pudem…, zahuhlala a Husík se rozbìhl vzhùru hledat botu. Vltavìnka si utáhla šátek. Tak… Teï se ještì trochu vyválet v trávì, jak to odkoukala od Husíka, osvì¾ovalo to. Krom toho neškodilo lidi trochu postrašit. Radìji hned, døív ne¾ se do ní staèili nìèím strefit, vypustit jedovaté ostny posmìchu. Nebolelo to, na to byli pøíliš hloupí, ale bodláèek se pøichytil chloupky a dr¾el dlouho.
Rychle se rozednívalo. Nad øekou se zvolna trhala mlha. Proèistila vzduch a ten byl teï tak jasný, ¾e bez námahy uvidìla svìt v plných barvách. Tady u øeky nad ní smutek nemìl moc a nikdy netrval dlouho, cítila, jak ji zpod jeho pláštì u¾ zase osahává radost.
Ne nadarmo øíkala Vltavì øeka oèistná, øeka zapomnìní. Vzala jí všechno, ale to bylo dávno, a všechno jí zase po kouskách vracela zpìt.
- Chtìla sis mì podrobit, a vidíš, nevyhrála si. Nebojím se tì. Kdo by dokázal zkrotit bábu Vltavu? Poperu se s tebou za horka za mrazu ještì v sedmdesátce, tak co tomu øíkáš? Zkrotím tì skoro jak zamlada. Trala-tralala, teï mlèíš, Vltavìnko!
Poslouchala, jak vlnky odpovídají, jak laškovnì nará¾ejí o bøeh, trala-tralala, poøád stejný refrén, a tralaláèek, klopák se sojèím pérem, jim na druhém bøehu letìl do vzduchu na pozdrav.
Vrátit se? A kam? Snad ne do mìsta? Ani nápad!
- To máš tak, Husíku. Pøidøepla si k psovi, navlékla gumáky a s uspokojením pozorovala, jak to v nich èvachtá.
- Ubo¾áci nás litujou, ale podívej, kam to dopracovali, mìš»áci! Potøebujeme snad my dva spartaka? Nebo telefon? Fuj! Ne¾ijeme snad my dva v našem roztrhaným teletníku š»astnìjc ne¾ Pra¾áci v tìch jejich krabicích? Tak vidíš! Jen se rozhlídni. Ten prostor, chápeš? Husík našpicoval uši a otoèil hlavu po své paní, jako by souhlasil.
- Copak není tohle naše místo hotová lékárna…?
Vltavìnka poslední slovo jenom zašeptala a natáhla pøed sebe ruku, jako by se chtìla pøesvìdèit. Tam, jen kousek za øekou, u¾ strašila civilizace…
Blanka Kubešová
* * *
Ilustrace © Anna Tomanová
Zobrazit všechny èlánky autorky