NEVĚSTA Z FILIPÍN, ZEMĚ TAJEMNÝCH SIL A DUCHŮ

Jsou hrdinové věční a neopakovatelní, můj brácha Jerry je jedním z nich. Stal se hrdinou několika mých povídek i románů a nejinak je tomu i v tomto cestopisném vyprávění, Nevěsta ze země tajemných sil a duchů. Jerry, snílek, kterého neustále přitahují ženy, podobně jako dobrodružství a nebezpečenství, si nevěstu Arlene nepřivezl odnikud jinud než z Filipín, ostrovů, které jsou i v naší době cestování a cestovních horeček obestřeny kouzly a tajemstvím.

Společně s hlavními hrdiny příběhu jsem se pokusila některá z nich poodhrnout a nechat nahlédnout do života, zvyků a tradic této nádherné, ale chudé a nepokoji zmítané země.

Podívejme se na malou ukázku:

Ako Filipina, Akong Mindanao! Ach, moje Filipíny... Ach, mé Mindanao!

Sedíme nad čajem, obě v rozpacích. Jen nepřímo, poočku si prohlížím obličej Arlene. Placaté čelo a trochu moc široký, orientální kořen nosu, nateklá, mírně povislá víčka kryjící úzké štěrbiny očí. Rovné černé vlasy dlouze vylézají zpod lyžařské čepice. Když se naše oči náhodou setkají, obě uhneme pohledem, jako by nás načapali při nějakých nemravnostech.

Lámanou angličtinou se pokouším vyptat nejdřív na rodinu, pak na zaměstnání. Arlene mi otevřeně dává najevo, že zdvořilostními frázemi k ní cestička nevede a odpovědí mi je předlouhé mlčení. Jsem prostě úplně mimo a veskrze pitomé otázky jen dokumentují moji nevědomost. Lovím v paměti anglická slůvka, Arlene nic. Sedí znuděně a jakoby ospale, oči zabodnuté do koberce. Znovu a znovu načínám nekonečný monolog a pokouším se ji zaplést do hovoru, probudit v ní jiskřičku zájmu. Nebo aspoň krapet slušnosti, sakra! Marně! Vyvádí mě to z míry a proti mé vůli i čím dál víc vzteká. Mlčíme. Pět minut, deset, čtvrt hodiny. Uvařím nový čaj...

Arlene sedí v křesle nehybně s rukama na kolenou jako přišpendlený exotický motýl. Oči upřené do jednoho bodu někam mimo mne, mimo tento prostor a čas. Budí to pocit, že na tom, co ji kdy potkalo, je zúčastněna právě jen tím kamenným mlčením; že ji odvezli do Evropy bez jejího přičinění, nebo dokonce proti její vůli. Že se drží stranou dění a jestliže se k něčemu vůbec někdy vyjádří, tak jen formou onoho mlčení. Něco jako nesouhlasím, ale podvoluji se, co jiného mi zbývá?

Oblečena je jako většina žen jejího věku, texasky a kecky, a nebýt toho kulicha, teď zkraje podzimu, mohla by se ztratit kdekoli v davu. Nepůsobí chudě, ale na to, že by to byla žena z takzvaně lepší rodiny, taky nevypadá. Slyšela jsem, že takovým se občas podařilo se uchytit třeba v Manile... Jakpak se to asi vysloví tak, aby porozuměla?

Co ty víš, pohnou se konečně její oči, když zaslechne známé jméno a orientální liknavost vystřídá stesk.

Ach, Philipins! Ach, Manila! Vůně a barvy! Tropická metropole ostrova Luzon s ukázkovými hotely se strážci v livrejích se samopaly, s mrakodrapy boháčů ve čtvrtích s pohádkovými jmény ulic vonících po tamaryšcích, s cementovými domy těch o něco chudších a s koloniemi barabizen z krabic a plechu těch úplně na dně, nepatřila do jejího života a rozhodně to nebylo jen proto, že ležela na ostrově Luzon, vzdáleném celé kilometry. Zábavní čtvrtě s nevěstinci a kluby s prostitutkami jí naháněly hrůzu – probůh, jen aby jednou neskončila tady!

Neměla na Manilu nejpěknější vzpomínky, a přesto – co by za to dala, kdyby se tam teď mohla přenést! Vládl tu velkoměstský chaos, silnice zamořené taxíky a auty sevřenými jedno do druhého, křikem, řevem klaksonů i tisícero vůněmi. A samozřejmě prachem a smogem! Že by tu byl ale úplný zmatek, tak to zase ne! Jistý pořádek v nepořádku se tu dal dohledat. Největší chaos bylo totiž možné pozorovat na ulicích vedoucích na pomyslné šachovnici města vodorovně. Ty byly dennodenně zacpané a přecpané nejen taxíky, ale i jeepney (jeepney a jeepneybusy – nejrozšířenější a nejtypičtější dopravní prostředek na Filipínách)
a plechovými mikrobusky rozvážejícími ovoce a zeleninu, a všechny se toužily nějak prosadit. Budily pocit, že každý si tu jezdí, jak chce, všechny dohromady se předjížděly, couvaly, řvaly a zastavovaly v okamžiku, kdy to člověk nejméně čekal, ze všech se ozývala na plné pecky západní muzika a všechny vypouštěly mračna smradlavého kouře. A zatímco jedni řidiči divoce mačkali houkačky, jiní seděli netečně, jako kdyby se jich plechová lavina vpravo a vlevo a také před nimi a za nimi ani netýkala.

Je možné, že jí to tehdy nepřipadalo ani trochu divné? V jeepneyech kromě volantu snad nic nefungovalo. Pojištění neexistovalo, ale karamboly naštěstí nebyly zas tak časté, jak by se dalo očekávat. Když někoho nedejbůh přejeli, stálo ho to pouze odškodnění rodině. Ta sice neskákala radostí, ale byla vděčná i za symbolické přispění, nějakých padesát tisíc peso to spravilo. To se samozřejmě nevztahovalo na cizince. Běloch mohl počítat s tím, že bude sedět v base, ať je vinen nebo ne, tak dlouho, než se zjistí, že víc už z něj není možné vymáčknout. Snad i proto nebylo bílou tvář za volantem moc vidět. Jestliže se takový odvážlivec přece jen objevil, mohl počítat s tím, že ho co nevidět nějaká policejní plácačka zastaví a bude chtít vyžebrat aspoň úplatek na večeři. Rada byla jednoduchá: prostě nezastavit!

První věc, která tu každého zaskočila, byl velkoměstský smog a prach. A druhá, že i v té neuvěřitelné špíně byla všechna auta, všechny jeepney i autobusky nablýskané a čisté! Jejich majitelé je nejen neustále myli, ale také si je vyšňořili po svém. Vozidla byla většinou pomalovaná výjevy z bible a náboženskou tématikou, a protože šlo o zemi nejen katolickou, ale i zemi duchů, tak uvnitř nesměly kromě svatých obrázků chybět ani všelijaká cingrlata. Všechny místní řidiče pak chránila madonka nad palubní deskou a zlaté třásně ze svatozáře svatého Jezulátka. Kdysi jí babička vyprávěla, že malé el Nino bezstarostně poletovalo po světě a všude, na co dopadly jeho paprsky, vládlo štěstí a spokojenost. Od té doby i řidiči vozili ve voze vždy několik jeho paprsků, aby ochránily je i jejich cestující. Že je to jen pohádka? No možná...

Je brzy ráno, teploměr se pomalu, ale jistě šplhá ke třicítce. Tady ve čtvrti na okraji jsou domy obehnané nepravidelně vysokými zdmi z velice tenkých betonových tvárnic nastavených tím, co se kde našlo. Jen kousek od nich spí na chodníku chlapec, pod hlavou má kus kartonu od margarínu. Na taxi ovšem Arlene nemá a jeepneybus, místní taxi, je jako obyčejně plný. Přesto zastaví, každý pasažér je vítaný. V jedné z postranních ulic právě táhnou na trakaři nevěstu v bílém, velice mladý ženich má na sobě sváteční oblek a sandály, kytice bílých lilií jakoby pokořila smog a zavoněla až sem... Víc už Arlene zahlédnout nestačí, zakopne a octne se tváří v tvář vymydlenému selátku na klíně postarší ženy v červených šatech.

Tak a má to, už ví, co jí tu chybí! Barvy! „I miss Philippines,“ vzdychne a ponoří se do sebe. Proč jen se tu všichni oblékají tak šedivě? Selátko výsměšně zamrká bělounkými řasami.

S řidičem se nesmlouvá. Arlene mu vtiskne požadované drobné, vměstná svoje zadní mandličky vedle prasátka, řidič se pokřižuje, vyšle střelnou modlitbičku a sáhne na třásně...

Arlene se lehounce zatetelí. Kdepak, Manila nepatřila do jejího života, co by tu dělala, chudáky i s jejich jeepney odtud honili jako psy.
Honili, ale neodehnali. Přežívali o několik kilometrů dál, v kolonii plechových chatrčí bez přívodu vody a elektřiny, bez kanalizace. Tady se krčily jejich squatters, divoké osady a poslepované kolonie barabizen tak ubohých, že už ani ubožejší být nemohly. Jediným společným jmenovatelem těchto temných příbytků bez oken, byly hordy hladových dětí. Živořily a přežívaly v těchto norách dva na dva metry pobitých kusy plechu anebo jen krabicemi, co se prostě našlo. Chatrče jedna na druhé měly mnohdy společné stěny, nebylo tu světlo a lidé tu žili prakticky v neustálém přítmí. Chudoba ale učí vynalézavosti, a tak v posledních letech elektřinu nahradila obyčejná plastová láhev. Do plechu ve střeše se udělal otvor o velikosti petlahve. Pak už se jen do ní nalila voda a láhev se širším koncem zapustila do otvoru. O zbytek se postaralo slunce. Jeho paprsky pronikly lahví ve střeše a ozářily místnost pod sebou jako ta nejsilnější žárovka. Tyhle slamy nebylo možné jen tak zlikvidovat, lidí bylo příliš mnoho a kam s nimi?

Stejně tak bylo nemožné zničit odpad a špínu, která odtékala do dešťových kanálů, a ty ji pak při průtržích splachovaly dál do moře. Protože se však nic neztrácí, tak i tuto špínu moře tvrdošíjně odmítalo a vyvrhovalo ji zpátky na břeh. Hlavní kanál byl dávno docela přeplněný vším tím neřádem. I ten však dokázaly matky ještě dál zužitkovat a na ohni z odpadu vařily rýži.

A pořád to ještě nebylo všechno. Další desetitisíce otrhanců přilákaných vidinou hlavního města živořily a přežívaly na kolejích opuštěných tratí. Ale i na tratích, které byly v provozu, prohledávali tihle vyděděnci neustále náspy i kolejiště. Takoví neměli ani tu boudu, spali na rozedrané pneumatice nebo kusu hadru. Neměli nic, ale i toto nic bylo třeba ve dne v noci bránit proti zlodějům, stejným chudákům, jako byli oni sami.
Podobně jako v jejich vsi, neexistoval ani tady sběr odpadu, nikde ani to nejprostší sociální zařízení. Tohle přece znala, jenže tady na tom byli desetkrát, stokrát hůř! Všechno svinstvo, všechny odpadky se svážely na skládku na kopec zamořený krysami a prašivými psy. Hořel ve dne v noci, ale ani to nestačilo a kopec rostl pořád dál a výš vzhůru k nebesům jako nekonečná obžaloba systému, který nedokázal zabránit živoření a přelidněnosti. Tady na hořící hoře, na hektarech odpadu a svinstva se v puchu a kouři neustále přehrabovaly stovky dětí ve snaze a naději, že najdou… Co? Vlastně cokoli. Kusy kovu, kosti, sklo z nedalekého pivovaru, něco, co by se dalo ještě vyměnit, prodat, upotřebit. Srdce se jí sevřelo.

A odpoledne na břehu Manilského zálivu stejný obrázek: Děti, většinou jen spoře oblečené nebo s nahými zadky, chodily podle moře a hledaly a lovily totéž, jen s tím rozdílem, že tentokrát prohledávaly hladinu bezútěšně pokrytou plastem a chuchvalci a bublinami jedovaté špíny... Že by se v ní už tehdy zrodila myšlenka jednou odtud odejít?

„Manila?“ naléhám dál, ale Arlene už zase nereaguje. Dívá se někam mimo mne a předstírá, že nechápe, o čem je řeč. Odtud je domov nedosažitelný a ztracený, možná navždycky. Kdy tam byla naposled? Zdá se to dávno, přestože přiletěla teprve před týdnem. Nemohla by přesně říct, co se za tu dobu všechno událo, čas se zastavil a uvízl v ní jako bezedná díra, která se chystala hladově pozřít sebemenší vzpomínku.

Tváří jí přelétne bolestný úsměv. Copak Manila, ale co její rodná provincie, co rodný Talisayan, co sestry a bratři, co matka? Celá desetiletí žili v azylu svých rodinných komunit, kde mezi psy, kohouty a prasaty neustále pobíhala polonahá, bosá a pokřikující děcka. Mezi porůznu slepovanými chýšemi pohlcenými v zeleni se na šňůrách sušilo prádlo. Všichni neustále něco sháněli, všichni byli neustále ve střehu a na obhlídce po něčem...

Po prašných ulicích plných výmolů a děr projížděly škytající jeepney a zchátralé tricycly, motorky stopětadvacítky obložené dětmi a dospělými. Po straně měly připojeno ještě jedno kolečko a boudičku se stříškou, sem se vešli normálně dva hubeňouři, ale tady jich jelo najednou hned pět. Že víc to už opravdu není možné? Chyba! Právě projíždí jeden takový škytající vehikl kolem, obložený je do výšky i šířky, čtyři dospělí vepředu, pět dětí vzadu. Jeden ze spolujezdců se k nosiči pro jistotu přikurtoval pásy. V pestře pomalovaných kabinách se převáželi kohouti a jiné zvířectvo, ale kohouti nejčastěji, kanystry s naftou, koše a bedny se zeleninou i proutěné koše a košíky jako takové.

„Hi, Joe!“ V prachu ulice na chvilku zasvítí jen zdravé bílé zuby. A košilky! Čím pestřejší, tím hezčí, stále čisťounké, stále nažehlené jako ze škatulky. Tyto motocyklové rikši, anebo jen obyčejná vozítka kombinovaná s plošinkou vzadu, byly nejčastěji vyráběné podomácku tak, aby se na ně vešlo co nejvíc. Každý jeepney, od těch nejjednodušších až po ty větší se stříškou, byl originál. Nejdříve zprovoznili armádní džípy, které tady nechali Američané. Teď je vyráběli sami takříkajíc na kolenou: motory z Koreje nebo z Číny, chassis třeba z Japonska a karoserie vyklepali na ulici ručně z plechu a trubek pomocí šablon a jednoduchých nástrojů. Na takto vyrobené jeepney byli samozřejmě patřičně pyšní, ozdobili je světélky a reflektory a udržovali je naparáděné a v čistotě. Tady v tom prachu to znamenalo umýt denně, a třeba několikrát.

Pozor, tady ten motocyklista není bezhlavý, ale veze odkudsi ukořistěnou dlouhatánskou roli vlnitého plechu. Jednou rukou bravurně drží řídítka, druhou přidržuje na rameni roli zakrývající mu hlavu. Na nohou má ovšem plážové boty, jak jinak! Ten čůrek vody, který nechává za sebou, není ze strachu, ale z bedny s rychle roztávajícími krychlemi ledu. Jiný výtečník převáží na starém džípu prasátko pro jistotu svázané a zabalené do rohože. Do provozu se připletly i selské dvoukoláky a pár buvolů..

Máš hlad? Nic snazšího než se zastavit támhle pod těmi barevnými praporky, podobných restaurací je několik v každém bloku. Však už na tebe mávají...

Arlene udělá pohyb rukou, něco jako jdi pryč! a povzbudivě se na mne usměje. Ano, chápu to dobře, ten pohyb znamená pravý opak než tady u nás. Neodhánějí tě, ale volají... Kam? Copak nevidíš tady ty hrnce? Jsou vystavené na fošně, stačí nadzvednout pokličku, natáhnout a... Dobré? Ohnivé tak, že to až vyráží dech? Tak to si dám! Na teplotu se nehledí, ženská jídlo navařila ráno a jaké je, takové ho máš.

Minulost v paměti sládne, ale jak to bylo doopravdy? Celý den obstarávala celá rodina jídlo, aby se pak o všechno večer rozdělili. Každý člen mnohočlenné rodiny něčím do tlupy přispěl, aby se večer mohli společně najíst. Někdy se to povedlo, jindy ne. Jerryho kamarádi se jí ptali, jaký měl takový život smysl. Nerozuměla jim a oni nerozuměli jí. Tam se nikdy neptali po něčem tak směšném, jako byl smysl života.

Kinabuhi... Život, život sám byl tím jediným smyslem! Každodenní radost a bolest střídající se jako noc a den. Narození a pohřby. Oslavy, zápasy a hry. Starost o domácí zvířata a nemocné sourozence; o to, jak se ubránit nepřízni přírody, jak čelit větru a záplavám, sesuvům bahna a přívalům deště. Ať dělali, co dělali, příroda byla vždycky o krůček napřed a vždycky se ukázala jako ta silnější. A především stále stejná starost, jak a kde sehnat a navařit jídlo a nasytit celou velkou rodinu. V tom všem, dokonce i v neštěstí, které je pravidelně vyhledávalo, byl přece smysl jako hrom! Prostě tady jsem – tak se usměj, zamávej, je krásný den, další krásný den na Mindanao!

Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny články autorky

Pozn. redakce:
Kniha Blanky Kubešové NEVĚSTA Z FILIPÍN, ZEMĚ TAJEMNÝCH SIL A DUCHŮ
je obohacená 17 fotografiemi a vychází v těchto dnech v nakladatelství Eroika v Praze.

Objednat si ji můžete na adrese:
http://www.kosmas.cz

nebo

http://www.eroika.cz