Jak jsem si povídala s … Josefem Lauferem

Josef Laufer byl vždycky velký fešár a šarmantní chlap. A zůstal jím – navzdory věku – stále. O tom jsem se mohla přesvědčit, když jsme se sešli v kavárně Divadla Hybernia. Galantní, ochotný, se svým typickým úsměvem. Showman. Poznala jsem se s ním vážně moc ráda…

Rozhovor s Josefem Lauferem vyšel v časopise Doba seniorů na konci letošního února. 

Jedu stále na plný plyn

Josef Laufer (75) – herec, zpěvák, režisér a moderátor, v poslední době i spisovatel. Na mé všetečné otázky odpovídal u kávy v Divadle Hybernia, kde se ještě týž večer proměnil v inspektora Colomba.

Ve věku, kdy mnozí polehávají na gauči a chodí sedávat na lavičku do parku, vy jdete z role do role, jste plný elánu a síly. Kde se to ve vás bere?
Ptáte se úplně stejně, jako se mě ptaly kolegyně v divadle. -To byste mě musely vidět, když mi bylo šedesát- odpověděl jsem jim. Na důchod vůbec nemyslím, hraju a užívám si to. Dělám, co mě baví.

A co všechno to je?
Hraju inspektora Colomba ve hře „Vražda na recept“, v komedii „Mafie a city“ jsem mafiánem – to jsou činohry. V muzikálu „Hamlet“, který má teď přestávku, jsem Poloniem, v muzikálu „Mata-Hari“ se střídám v hlavní roli s panem Langmajerem a Hámou. Je plesová sezóna, zpívám na různých plesech, účinkuju se skupinou Golem. Mám ještě vlastní představení „Večer s Josefem Lauferem“, kde sám skoro dvě hodiny zpívám, hraju scénky, povídám si s diváky.

To se snad nedá zvládnout…
Ale dá. Ještě jsem zapomněl – vloni mi vyšla kniha povídek „Roura od kamen a jiné povídky“, teď píšu druhou. Bude se jmenovat „Černá a bílá kráva“, rád bych ji do podzimu dokončil. V poslední době nic nerežíruju, ale chystám se. No a zbývá mi čas i na sport – moc rád hraju tenis.

Vy jste opravdu nezmar. Pojďme se vrátit na samý začátek. Co vás napadne, když se řekne Španělsko?
Španělsko – rodiště mé maminky. Úžasné prostředí, laskaví lidé, nevídaná pohostinnost. Klid a pohoda a zároveň temperament a krev. Tady se mí rodiče poznali, když táta odjel pomáhat do španělské občanské války jako lékař, a už se nerozešli. Moje maminka byla žena do nepohody.

A co vás napadá v souvislosti s Francií?
Dýchá na mě svou zdobností, otevřeností, jako by se tu všichni lidé narodili ve znamení blíženců. Mám rád francouzské šansony i francouzské filmy. Tady jsem se v roce 1939 narodil, tady čekala maminka, až tatínka pustí ze sběrného tábora, a odtud jsme pak odjeli do Anglie. Vloni jsem se jel poprvé podívat do svého rodiště Sables d´Ollone, podařilo se mi tu v matrikách dohledat můj rodný list, viděl jsem budovu, v níž jsem poprvé spatřil světlo světa. Bylo to moc dojemné.

Další roky jste tedy prožil v Anglii?
Ano, můj o rok mladší bratr Allan se tam už narodil. Anglie je krajinou mého dětství. Mám rád anglickou literaturu, anglický humor. Angličtina byl první jazyk, jímž jsem mluvil. Podání ruky tu platí stejně jako podpis na smlouvě, je to jistota. A to se mi líbí. Když po válce v r. 1947 svolával Beneš českou inteligenci do vlasti, vrátili jsme se do Československa. Po Únoru plánovali rodiče zamířit zpět do Anglie, ale zavřely se hranice, bylo pozdě.

Váš tatínek byl židovského původu. Jak ho poznamenaly hrůzy války?
Prakticky nikdo z jeho příbuzných, kteří zůstali doma, nepřežil. Otec se s námi o tom nebavil, chtěl nás ušetřit. Mám ale z války jednu nádhernou příhodu, znám ji z vyprávění, protože jsem byl velmi malý. Byli jsme tenkrát v Anglii, a když došlo k bombardování Londýna, dopadla do našeho krytu bomba, která nevybuchla. Pyrotechnici zjistili, že je naplněná pískem a uvnitř byla cedulka „Smrt fašismu!“ Díky neznámým statečným Plzeňanům jsme zůstali naživu.

Pojďme k vaší cestě do showbyznysu. Byla přímočará?
Nebyla. Od dětství jsem sice šaškoval, ale že bych se stal hercem, k tomu mě to začalo táhnout až na vojně. Když jsme byli malí, s bráchou jsme natropili spoustu lumpáren. Zpočátku jsme žili v pohraničí v Dolním Rychnově, kam byl otec vyslán jako obvodní lékař. Vzpomínám, jak jsme lanem přivázali našeho psa ke koloběžce a nechali se táhnout vesnicí. Nebo jsme vylezli na střechu a hulákali písničky, kterým jsme ani nerozuměli, protože jsme neuměli pořádně česky. Dalo velkou práci nás potom z té střechy dostat dolů. Když jsem se po základní škole rozhodoval, co dál, neměl jsem na studia ani chuť ani správný politický profil. Vyučil jsem se elektrotechnikem a šel jsem na vojnu.

A na vojně jste začal hrát?
Tehdy jsem se pevně rozhodl, že budu hercem. Vzal jsem to přes pantomimu. Nacvičil jsem pár výstupů, uspěl jsem v několika soutěžích. A to mi nakonec pomohlo k tomu, že jsem byl hned napoprvé přijat na DAMU a vystudoval herectví.

Co tomu říkali rodiče?
Podporovali mě, viděli, že k tomu mám vlohy. Můj táta hrál na housle, psal knížky, byl vynikající chirurg, byli jsme taková renezanční rodina. Byl i filozof – často vzpomínám na jeho moudré rady, třeba: První dojem dvakrát neuděláš. Nebo: Není špatné být druhý. Tomu všichni fandí, aby porazil toho prvního… Brzy po ukončení studia jsem dostal hlavní roli v Hudebním divadle v Karlíně ve skvělém muzikálu Gentlemani, což byl náš úplně první muzikál. Mezitím jsem začal i zpívat – showbyznys mě vtáhl, „vcucnul“, nechtěl jsem dělat nic jiného. Muzikál mě provází vlastně celým životem, hrál jsem už v jedenácti titulech, velmi rád například vzpomínám na muzikál „Pokrevní bratři“, kde jsem hrál v hlavní roli a k tomu v sedmi dalších.

Hrál jste v Divadle ABC, v Hudebním divadle v Karlíně, hostoval jste v Národním divadle a mnoha dalších. Je vám některé z nich bližší než ostatní?
Mně je dobře všude, vždycky se přizpůsobím. Daleko důležitější než scéna jsou lidé. Mít kolegy, s nimiž je mi dobře a na které je spolehnutí, to je nade vše. Mezi takové herecké partnery patří Pepa Vojtek či Janek Ledecký a mnozí další, s nimiž se na jevišti potkávám.

Viděli jsme vás v Kameňáku režiséra Zdeňka Trošky, mnozí si vás pamatují také jako Paola v seriálu Cirkus Humberto režiséra Františka Filipa. Jak na tu roli vzpomínáte?
Když mi byla nabídnuta, trochu jsem váhal, že se nehodím věkem. Ale režisér mě ujistil, že v takovém seriálu musí herec obsáhnout dlouhé životní období a maskérky si poradí. Helenku měla původně hrát půvabná Francouzka, potom Libuška Šafránková, a nakonec to byla korpulentní Němka, která se ke mně vůbec nehodila…Když mi v roli dala facku, málem jsem odletěl. Kamarádi si mě dobírali, jestli na ni mám příplatek.

Jste léta nejen hercem, ale i nepřehlédnutelným zpěvákem. Jakou hudbu máte nejraději?
Nejbližší jsou mi rokenroly, swing, ale mám rád i country. Mou pěveckou kariérou mě již třicet let provází orchestr Golem, se kterým mám postavený celý repertoár. Tito muzikanti jsou hudebními autory většiny písniček s mými texty. Před několika lety jsme v programu producenta Aleše Trdly s Hanou Horeckou a skupinou Netto hráli a zpívali americký county pop. I na to rád vzpomínám.

Vaší nejznámější je ale asi píseň „Sbohem lásko, já jedu dál“…
Zpívám ji velmi často, lidé si ji přejí. Nevadí mi to. Je takovým malým zázrakem, že zrovna tahle písnička se stala hitem a dokonce takovou hymnou tiráků. Slova na melodii Vladimíra Severy mě napadla při jízdě autem a byla to nejrychleji otextovaná píseň ze všech, které jsem kdy psal- a to jich bylo více než pět set. Před rokem jsem byl pozván na Slovensko na sraz tiráků, skoro mě dojal jeden řidič, který měl přes celou kabinu můj portrét a velkými písmeny vyvedený nápis Sbohem lásko, já jedu dál…

Jste známý i tím, že skvěle ovládáte cizí jazyky. Měl jste možnost uplatnit to ve své profesi?
Měl. Můj tatínek mluvil i psal devíti jazyky, takže ty jazykové schopnosti jsem trochu podědil. Navíc mám herecké uši, které mi pomáhají zvládat cizí jazyky bez akcentu, takže málokdo pozná, že nejsem rodilý mluvčí. Zpívám hodně v angličtině, němčinu jsem využil např. při moderování estrádního pořadu Ein Kessel Buntes. Ve španělštině jsem režíroval pořady na Kubě a v Mexiku, při práci v Brazílii jsem se domluvil portugalsky. Umím i polštinu, ruštinu, slovenštinu – v Polsku jsem měl čtyři roky svůj pořad „ Setkání s hvězdou“.

Vaší ženou je už více než čtyřicet let slavná kostýmní výtvarnice Irena Greifová. Bavíte se doma o své práci?
To víte, že si o ní doma vyprávíme. Manželka mi i párkrát pomohla v mých pořadech svým výtvarným pohledem. Ale že by řekla- Tohle si neoblíkej, vem si něco jiného- to se snad nikdy nestalo. Máme totiž velmi podobný vkus a vždycky jsme se shodli. Jestli je u nás doma někdo slavný, pak je to moje žena. Vytvářela kostýmy k více než osmdesáti filmům, mnohé z nich byly velmi ceněné- např. Petrolejové lampy, Noc na Karlštejně, Jezerní královna, Tři veteráni a mnoho jiných. Vymýšlela úžasné věci.

A co vaše dcera Ester? Podědila spíše geny výtvarné nebo hudební?
Ona je nejspíš po svém dědovi, mém otci. Má velké sociální cítění a nadšení pro pomoc potřebným. Pracovala v nadaci Člověk v tísni, zabývala se lidskými právy. Byla v Kosovu, Iráku, pracovala jako zmocněnkyně pro Afganistán. Momentálně je generální konzulkou v Istanbulu.

Myslel jste někdy na to, co byste chtěl dělat, kdybyste měl více volného času?
O tom nijak nepřemýšlím. Možná bych více cestoval, fotil, určitě bych se nenudil. A profesní plány? Teď bych chtěl dopsat knížku, hraju, zpívám, rýsují se další projekty, ale o tom se z pověrčivosti nemluví. V dubnu se chystá premiéra muzikálu Adam a Eva, kde budu hrát hlavní roli Boha, takže se těším a pilně se připravuju.

Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům – seniorům? Máte pro ně nějakou radu?
Mám. A budu velmi stručný: Nikdy a v ničem žádný náhradní program!

Eva Procházková

* * *

Zobrazit všechny články autorky