Můj život s fenkou Anny

Jsme sami, naprosto sami na téhle planetě,
uprostřed všech forem života,
které nás obklopují;
jedinou výjimkou je pes,
jenž s námi uzavřel spojenectví

(Maurice Maeterlick)

* * *

Většinu dětství jsem prožil v malém městečku Smiřice u Hradce Králové. Žil jsem s mladší sestrou a rodiči v bytě malého panelového domu a moc jsem si přál nějaké zvířátko, kamaráda. Nikdy mě nenapadlo, že ho jednou skutečně dostanu, ale že k tomu dojde až o léta později a za velmi vyhrocených okolností.

Ještě jsem neoslavil desáté narozeniny a čekala mě velká změna, přestěhování do rodinného domku v jiném městě. Rodina se totiž rozrostla o další sestřičku, a tak se rodiče rozhodli využít možnosti bydlet v domě po otcových rodičích.

Vysoké Mýto je krásné historické město, pro desetiletého kluka poměrně rozlehlé, ale rychle jsem si zvykl. Jistě tomu napomohla i kočička s koťátkem, která žila u našeho rodinného domu. Po základní škole jsem nastoupil do místní střední stavební školy na obor vodní a vodohospodářské stavby a po maturitě jsem podepsal pracovní smlouvu s podnikem VHS – Vodohospodářské stavby v Hradci Králové. Dostal jsem funkci stavebního mistra a okamžitě jsem začal pracovat v terénu na stavbách vodovodu a kanalizace. Teď když už jsem nenavštěvoval střední školu, jsme si vzali na starost i pro radost mladou fenku amerického kokršpaněla. Jmenovala se Lady.

Moje práce na různých stavbách byla přerušena vojenskou službou na letišti u Čáslavi. Ani jsem si neuvědomil, jak rychle utíká čas. Na plány do budoucnosti jsem nepomyslel do chvíle, než se stala událost, která změnila od základů celý můj život a jasně ukázala, že životní plány rozhodně nejsou ani to úplně nejdůležitější.

Došlo k tomu v pondělí 15. října 2001, přibližně 8:30 hod... Řídil jsem služební dodávku určenou pro přepravu osob a vyjel na týdenní stavební práci v jedné obci pár kilometrů od Prahy. Měli jsme tam položit vodovod a kanalizaci. Před obcí Sadská se utvořila malá kolona vozidel, ale provoz probíhal normálně. Až přímo v obci jsem náhle z neznámých důvodů narazil levou stranou dodávky do pravé strany stojící skříňové Avie. Zůstal jsem i s kamarádem, který seděl vzadu, zapasovaný tak, že museli přijet hasiči a dodávku rozřezat, teprve pak se jim podařilo nás vytáhnout a naložit do helikoptéry.

Ležel jsem v bezvědomí zakrvácený na lehátku a čekal na přepravu do druhé helikoptéry. Ta mě dopravila do Prahy do nemocnice na Vinohradech. Od této chvíle všechno dostalo rychlý spád. Na resuscitačním oddělení mě ihned napojili na množství přístrojů, a to i proto, že mi lékaři nedávali na přežití žádnou šanci. Když to zanedlouho oznámili rodičům a mé přítelkyni, mamka omdlela. Tímto okamžikem začaly rodině hrozivé dny a noci utrpení a nejistot: odejdu ze života, nebo přežiji? A jestliže přežiji, tak v jakém stavu? Jaké si ponesu následky a co se mnou bude dál?

Nejhorší na mém úrazu byla rozbitá lebka. Došlo k otoku mozku a lékaři byli nuceni odstranit část lebeční kosti. Mamka mě na lůžku poznala jen podle jizvičky po očkování, zranění můj obličej naprosto změnila. Přeražená čelist, zlomený nos, rozdrcené zápěstí a tržné rány na břiše byly ve srovnání s poraněním mozku úplnou maličkostí. To, že mi po tak těžkém úrazu zůstalo jen postižení zraku a čichu, bylo vlastně pokládáno za štěstí. Do konce života mi také měla zůstat poúrazová diabetes insipidus, tzv. žíznivka, ale kdo ví, nikdo nemůže vědět, co se v budoucnosti stane.

Toho osudného rána si moje starší sestra zakoupila „Bílou pastelku“, coby příspěvek pro nevidomé. To ještě nemohla o mé nehodě vědět, natož tušit její následky. Možná to se mnou nemá další souvislost, přesto jsem jí za to vděčný.

Jako zázrakem jsem se začal vracet do života a po čtrnácti dnech jsem byl převezen do Hradce Králové na operaci čelisti. Zde jsem se poprvé začal probírat z bezvědomí, dnes to pokládám za svoje nové narození. Je to zvláštní, ale novorozeněti nepřijde nic zvláštního na tom, že nevidí, jen by se rád smočil do horké vany. Novorozeně připomínala i moje mozková činnost. Nepoznával jsem podle hlasu rodiče, příbuzné ani přítelkyni, neznal jsem svoje jméno, nevěděl jsem ani, kde bydlím. Po dalších čtrnácti dnech mě převezli do nemocnice ve Vysokém Mýtě. Zde se mi pomalu, pomalounku začala vracet paměť. Rozpomínal jsem se a rekapituloval krůček po krůčku svůj život, a tento stav trvá prakticky dodnes. Musel jsem se také snažit do sebe vpravit alespoň minimum jídla, mé tělo a svaly byly ochablé a váha pod normál. Za celou tu dobu mě rodina a přítelkyně nepřestala denně navštěvovat, někdy se objevili i další příbuzní, známí a kamarádi. Pocítil jsem obrovskou radost, když mi zdravotní stav už po dvou měsících dovolil vrátit se domů a pokračovat v celodenní domácí léčbě, vždyť pražští lékaři předpokládali, že nemocniční pobyt bude mnohem delší. Nepřemýšlel jsem o tom, proč, ale nikdy bych neočekával, že v sobě najdu tak silnou vůli, která mi nedovolí odejít ze světa. A když už jsem tu zůstal, tak existuje určitě i nějaké proto. Cítil jsem, že se prostě musím snažit a chtít rychle se znovu všemu naučit. Všemu – to v mém případě znamenalo chodit, mluvit, jíst i myslet.

Ten rok jsme celá rodina prožívali jedinečné Vánoce. Vrátil jsem se do života a rodiče i sestry si uvědomili, že se jim vrátil už málem ztracený syn i bratr. V roce následujícím se naši pokusili mírně upravit prostředí domu, já jsem se začal učit žít poslepu a rodina zase přizpůsobit se životu s nevidomým. Dřív jsem příliš nepřemýšlel, jak žije slepý nebo vůbec postižený člověk, jaké má problémy a starosti. Nevěnoval jsem tomu pozornost a teď jsem to zažíval na vlastní kůži. Nedá se to popsat a nikomu nepřeji, aby musel projít mými zkušenostmi. Můj žebříček hodnot se automaticky změnil. Neustále beru množství léků a jsem pod lékařským dohledem. Od té doby, co jsem se vrátil domů, jsem se pomalu snažil vrátit se k původnímu stylu života, ale bylo to těžké. Často jsem upadal do psychické krize a celé noci přemýšlel, jak budu dál žít, když mám kolem sebe jen samou tmu, a zda je má existence na světě vůbec nutná. Noc se pro mě stala utrpením. Přestože jsem byl ospalý, spát jsem nemohl, většina léků nepomáhala, nebo byly návykové jako drogy. Spojili jsme se s organizacemi nevidomých SONS a Tyfloservis, které mi začaly pomáhat zvládat úkoly v běžném životě.

Začátkem dubna 2002 jsem měl na neurochirurgickém oddělení v Praze podstoupit další operaci. Měla mi být vrácena část lebeční kosti, na tento zákrok jsem čekal skutečně se strachem. Byl jsem tu již v únoru, ale druhý den mě poslali domů, mozek ještě nebyl k transplantaci dostatečně připraven. Nyní to navzdory velikým problémům dopadlo úspěšně. Za měsíc skončila má pooperační léčba a jel jsem domů. Znovu jsem se s pomocí instruktorů musel začít učit orientovat se po domě i po zahradě. Všechno, co jsem dělal, jako bych dělal poprvé - plavání, jízda na tandemu na kole, lyžování na běžkách. Instruktoři mě také začali učit chůzi s holí po městě, seznámili mě s Braillovým písmem a ukázali, jak zacházet s počítačem. To hlavní, smířit se s životem nevidomého ve světě, jsem musel zvládnout sám.
Na podzim jsme do výcvikového střediska v Praze podali žádost o vodícího psa a po dalších Vánocích jsem byl zařazen do kurzu, který mě měl vyškolit, jak se o takového psa starat. Ve dne v noci jsem se začal těšit na to, jak a kde v mém pokoji bude spát, jak si budeme hrát na zahradě a jak se budeme procházet po městě.

Čas rychle utekl a najednou stojím s mamkou u dveří střediska v Praze Dědině. Bylo odpoledne, ubytovali nás a po večeři začala první část školení. Dozvěděl jsem se to základní o rasách vodících psů, jejich výhody i nevýhody, a jak probíhá předvýchova malého štěněte. Ta začíná v jeho jednom roce. Tehdy je odebrán od předvychovatele a umístěn do výcvikového střediska v Jinonicích. Instruktor ho učí vodit po městě, náležitě se chovat a poslouchat povely psovoda. Jestliže má být vodící pes skutečně očima nevidomého a jestliže mu máme plně důvěřovat, musí být velmi pozorný a nenechat se ničím rozptýlit, nic nesmí odvrátit jeho pozornost. V současné době se pro výcvik nejvíce používají dvě plemena, retrívr zlatý a labrador. Svou povahou, inteligencí a všímavostí se mohou naučit neuvěřitelné věci a být skutečně obrovským pomocníkem. Neuniklo mi ani slovo a od první chvíle jsem se na svého čtyřnohého přítele ohromně těšil.

Nakonec jsme vyrazili do výcvikového střediska v Jinonicích. Provedli nás areálem, předvedli postroje na psa, hračky a všelijaké další potřeby. Pak konečně přišlo to nejhezčí: chodíme podél kotců, hladíme krásné, teplé a chlupaté miláčky, není mezi námi nikdo, kdo by se netěšil a doslova nepřekypoval nepopsatelnými pocity a myslím, že se radujeme všichni včetně pejsků. Zkoušíme si chůzi s různě velkými a rychlými vodícími psy, každý si můžeme vybrat, ozkoušet si, který se k němu nejlépe hodí. Pes je totiž takříkajíc na míru, vybírá se i podle věku slepce, podle jeho povahy a potřeb. Až do noci si povídáme o tom, jak nejlépe se postarat o nového chlupatého člena rodiny. Poslední den pak na nás čeká už jen školení o očkování, o případné nemoci či zranění. Všichni máme zájem dovědět se co nejvíc.
Doma stále jen přemýšlím o svém novém psím příteli, třídím dojmy. Ještě si nemohu představit, že spolu budeme 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 12 měsíců v roce... Vlastně až do jeho úmrtí. Jednoho dne pracovnice Tyfloservisu zkouší, jak moc dokážu chodit rovně a jak přesně umím odhadnout vzdálenost podle sluchu. Naši práci jako blesk přeruší sdělení, že už ví, kterého vodící psa dostanu. Kupodivu je to ta samá fenka, která se mi tolik líbila! Těším se a připravuji se na ni psychicky i materiálně. Často přemýšlím, na co ještě se zeptat, co obstarat. Mám veliké obavy, aby pejskovi u nás něco nechybělo, aby se mu líbilo.

V polovině května jsem se s pomocí rodičů ubytoval v předávacím bytě ve výcvikovém středisku u Prahy a už po obědě mi přivedli nádhernou fenku, které budu později pánem. Je to zlatý retrívr a narodila se 23. září 2001. To datum si pamatuji jako svoje vlastní.
Anny je od první chvíle ohromně přátelská, s každým se vítá a předvádí všelijaké legrační kousky, až se všichni upřímně smějeme. Odpoledne s Anny trávím většinu času o samotě, abychom si na sebe co nejvíce zvykli. Předání psa do rukou a péče nového majitele se provádí vždy v jeho známém prostředí, aby okamžitým převozem do nového bydliště neutrpěl deprese, které by ho mohly na čas i psychicky vykolejit. Vycházíme s instruktorkou dokonce na jakousi malou zkoušku, jen já a vodící pes Anny. Nacvičuji si rovněž trasu na místo, kam budu každý den chodit Anny vyvenčit. Obavy, které mě trápily, se začaly rozptylovat, a když večer uleháme ke společnému spánku, moc dobře si uvědomuji, že je to naše první společná noc, po ní že se načíná něco nového.

Druhý den jsme s instruktorkou vyrazili do okolí. Dáváme pozor, aby Anny na všechny vjemy správně a přiměřeně reagovala, tak, jak ji to naučili. Za dobře provedený povel dostane drobnou odměnu, za chybu pokárání. Následující dny proběhly podobně. Vystřídali jsme po Praze všechny dopravní prostředky, tramvaj i metro, prošli se v centru a přitom stále testovali na Anny její reakce. Každý den se dopouští méně a méně chyb a čím dál víc mě poslouchá. Sbližujeme se i ve chvílích volna a mám skutečnou radost, když si Anny vynucuje moji pozornost, když si chce se mnou hrát.

Koncem týdne nás mobilní instruktor, jehož pracovní náplní je starost o klienty po celé republice, naložil do dodávky a odvezl domů. Nejistě jsem čekal, jak se Anny bude chovat doma a na zahradě. Domníval jsem se, že oproti kotci bude pro ni trávník a dům něco jako dovolená na Hawaji. Trochu mě udivilo, jak málo ji zaujala naše kokršpanělka, jako by měla oči a nos jen pro nové prostředí. Všechno si očuchala a - ano, zdá se, že se tu cítí doma!
Pro Anny nastal nový život, a nejen pro ni. Cítím, jak je rozrušená, když ji vodím po domě, zatímco čekáme na zbytek rodiny. Už se také sblížila s kokršpanělkou a bez reptání přijala úlohu podřízené, až mě to trochu překvapilo. V následujících dnech si přišli Anny prohlédnout všichni známí i sousedé. Je mi trochu líto, když obdivují, jak je krásná, jak krásné a černé má oči a štíhlou postavu s hladkou, světlou a jemnou srstí. Snažím se aspoň v duchu si vytvořit její obraz. Představivost vlastně používám pro všechny věci a předměty, pokouším se „vidět“ dům i prostředí okolo.

Od prvního okamžiku, co jsem Anny poznal, s ní jednám jako s člověkem. Samozřejmě, že spolu i mluvíme, a tak Anny už podle hlasu brzy pozná, kdy si budeme hrát a kdy se půjdeme projít, a dává mi najevo svou radost.

Předáním psa pro středisko práce neskončila, vodící pes má totiž doživotní záruku a nevidomý se s případnými problémy může vždy na středisko obrátit. Instruktor mi také pomůže seznámit Anny s novým bydlištěm a s trasou, kterou budeme muset spolu každý den zvládat. A tak postupně chodíme všichni tři po všech nových cestách, které jsem si předtím promyslel. Anny to jde velmi dobře, rychle se orientuje, a já konečně plně prožívám novou realitu, totiž že mám někoho, na koho se mohu plně spolehnout. Všechny procházky teď doslova vychutnávám. Uvědomuji si, že budíme pozornost kolemjdoucích. Na městském úřadě skoro hrdě nechávám Anny zapsat do rejstříku „obyvatel“. Finanční částka, kterou jsem musel středisku zaplatit za celou dobu jejího výcviku nebyla zanedbatelná, ale už teď si jsem jistý, že toho nikdy nebudu litovat.

A tak se Anny stala novým členem rodiny. Vítání jejích členů po ránu a kdykoli se vracejí domů, jako by si zanesla do svého denního programu. Jak je zaslechne u venkovních dveří, začne se její ceremoniál poskakování a vrtění ocáskem, po kterém následuje úprk ze schodů, aby nepromeškala ani vteřinku. Postaví se na zadní a pak se dostaví téměř milostná líbačka, pokud jí to ovšem příchozí dovolí. Mezi jednotlivými projevy lásky poletuje šťastně sem a tam jako blázen. Pokud se jí návštěva věnuje málo, Anny zaštěkne a vystaví bříško, aby dala najevo, že si rozhodně zaslouží víc, přinejmenším aspoň podrbat!

Nejdůležitější částí domu se pro Anny bezesporu stala kuchyň. Jak se k ní někdo přiblíží, ihned zpozorní a běží se podívat, zda se náhodou nepřipravuje něco dobrého. Anny má totiž hlad a chuť 24 hodin denně. Pakliže zjistí, že se přepočítala, uvelebí se do svého oblíbeného místa ve dveřích a rozloží se co nejpohodlněji, abychom ji museli složitě překračovat. Někdy mi připadá, že to dělá naschvál. Obyčejně jí šlápnu na ocas nebo na ťapku, ale Anny jako by to vůbec nevadilo, právě naopak. Nechá se pohladit, přijímá omluvy - a v pohodě leží dál.
Když jsme doma sami, pomalu si odkráčí po schodech do mého pokoje, natáhne se do milovaného pelíšku a ještě si nějakou chvilku schrupne. Spánku Anny věnuje každou volnou chvilku a to kdekoli a v kteroukoli dobu. Ještě mi nikdo neřekl, že by z nevyspáni měla pod očima kruhy. Když ji tak v noci poslouchám, zdá se mi, že se chová jako člověk Už proto občas říkám, že žiji s manželkou... Odfukuje, mlaská, chrápe, převrací se a vrčí ze snu a jemně ňafe. Tehdy si uvědomuji, jak moc mi Anny pomáhá také psychicky, jak se jí daří pouhou svou přítomností odvracet mě od černých myšlenek. Její pomocí se můj názor na život změnil, uvědomuji si, že na světě je spousta lidí, kteří jsou na tom mnohem hůř a že se slepotou se dá vlastně nádherně žít.

Procestovali jsme spolu kus světa a setkali se s mnoha lidmi, chci aby Anny měla hodně zážitků a aby se jí zdály pěkné sny. Občas mě Anny po ránu probouzí jemným dotykem čenichu, ale většinou jí budíček dělám já. To se pak protahuje a zívá, jako by chtěla předvést, jak strašně je nevyspalá. Tahle ospalost z ní spadne ihned, jak jí začnu připravovat její granule. Pozoruje misku a podáním obou tlapek a jemným pobízením čenichem mi dává najevo, že bych si měl pospíšit. Sežere bleskově svoji porci, a pokud máme společný oběd, vybere si nejslabší oběť a upřímnýma očima trvale a hladově sleduje každé sousto. Její mimika je obdivuhodná, ten vyhládlý, zkroušený a prosebný pohled se prý nedá vydržet, ale tady mám já výhodu.

Můj život se teď dočista změnil. Znám Anny zatím necelého půl roku, ale už teď na setkání s ostatními nevidomými mohu každému vodícího psa vřele doporučit. Starost a péče není náročná, zato život s ním není k přirovnání! Při procházkách v podvečer za pěkného počasí s Anny po boku ze mě znovu vyzařuje samostatnost a sebedůvěra, o které jsem úrazem přišel. Stávají se nám i veselé příhody. “Převeď“, zavolám u přechodu na Anny, ale to už přiskočí nějaký důchodce, který vzal příkaz na sebe. Zasmějeme se pak všichni.

Anny prostě obohatila můj život. Den ode dne si čím dál víc rozumíme, čím dál častěji cítím, co mi chce říct. Tyhle pocity se nedají vylíčit, tohle si musí každý prožít. Teprve teď jsem plně pochopil, co měli cvičitelé na mysli, když nám říkali, že novému vztahu se musíme plně otevřít, jít do něj s důvěrou. Při hrách a rošťárnách s Anny jsme veselí a šťastní jako rovnocenní partneři, spojuje nás neviditelné pouto. Však také když si k ní lehám na zem, cítím, jak se mě touží dotýkat, každé její podání packy, každé olíznutí jsou toho důkazem, podobně jako když si svoji hlavu položí přímo k mé. V takových okamžicích ze mě tryská nová a radostná energie. Anny k nám vstoupila jako dar, stala se mým světélkem ve tmě a rozsvítila světlo a teplo nejen ve mně, ale i v celém domě. Dennodenně pomáhá nejen mně, ale i ostatním, kteří si často nevěděli rady, jak se ke mně chovat. Jejím prostřednictvím jde všechno lépe. Život bez Anny si už prostě nedokážu představit.

Podle lékařských posudků je moje slepota trvalá, je to nezvratný stav, který je třeba brát jako takový. Silná vůle však dokázala už mnohé takzvaně nemožné, mnoho věcí také stále ještě zůstává neprobádáno, a já věřím, že se jednou objeví nové poznatky i léčebné metody. Já prostě velmi dobře VÍM, že než neodejdu ze světa, zrak se mi vrátí.

Petr Hromádko

Upravila Blanka Kubešová
Ukázka z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!

***

Hromádko Petr, narozen 5. 11. 1977. Vystudoval střední školu vodních a inženýrských staveb a od roku 1996 začal pracovat u podniku, který se zabýval výstavbou vodovodů a kanalizací po republice a zároveň se stihl věnovat častým výletům, cykloturistice, akvaristice a jiným koníčkům.

Na podzim roku 2001 po autonehodě oslepl. Postupně se s tím musel vyrovnat a začít žít znova. V roce 2003 dostal přítele i pomocníka, vodícího psa, který s ním bude neustále po boku, až do svého konce. Pes mu beze slov ukazoval, že není třeba se trápit, vždyť se dá přece zase krásně žít. Nyní, i když je nevidomý, je soběstačný, dělá vše, co nevidomý může zvládnout, a změnil přístup k mnoha věcem. Slepecké organizace mu předávaly potřebné znalosti k životu nevidomého a hlavně mu zlepšovaly pohled na život. Jezdil s nimi na tandemech po delších trasách, účastnil se zajímavých výletů pro nevidomé a pomáhal jim s vodící fenkou na školení ve školách středních, mateřských, knihovnách pro nevidomé i v různých organizacích. Tato jeho činnost byla občas zveřejňována v různých mediálních prostředcích. Byl nesmírně potěšen tím, jak Anny vzbuzovala velkou pozornost především u malých dětí.

Nebojí se do ničeho jít a už vůbec se netrápí kvůli postižení.