Měla Kolinka obdivuhodnou duši?

Jeden člen naší zvířecí rodiny přišel ve vyprávění trochu zkrátka. Nedá mi to, abych několika slovy nevzpomněla i na Kolinku – Ceydži Jokoto. Tahle malá kníračka s rodokmenem vlastnila nejednu cenu, byla to kráska pepř a sůl a taky velká hlídačka a Dagova pomocnice číslo jedna. Kolinka a Dag, to byla dvojka, které by neproklouzla myš, natož kočka. Na troufalé kočičí vetřelce byli totiž oba obzvlášť vysazeni, a když se některá byť i jen omylem přiblížila k plotu, spustili takový povyk, že celý Chodov byl okamžitě vzhůru k radosti sousedů. Byli prostě „úžasní!“ Dag I. Kolinku za odměnu občas nechával líznout něco ze své půlmetrové šťavnaté kosti, pravda, kost byla větší než ona sama, ale chutnala báječně a to hmoždění stálo za to. Ti dva se měli rádi a Dagovi I. jako správnému mužskému dělalo dobře, že si ho Kolínka neustále namlouvá a projevuje mu všelijaké něžnosti. Žužlání ucha, to bylo blaho nad jiné krásnější.

A pak se to stalo. Ti lidští nerozumové přinesli na jejich území prapodivnou kňourající hromádku, prý že to chtěl někdo utopit nebo co. Bylo to slepé a holé asi jako myš, koulelo se to bezbranně a nemotorně po zemi a dělalo loužičky. Kolinka vychovala a do života starostlivě vypravila čtyři štěňátka, poslední bylo štěně Amanda. Asi se v ní znovu ozvalo její mateřské srdce, a třebaže kocourek patřil k tolik opovrhované kočičí rase, spustila teď za jeho dveřmi takový povyk, jako by chtěla zbořit barák. Neodhadli jsme hned, co ten žalostný štěkot znamená, že to je zvířecí soucit nás opravdu nenapadlo, ba naopak, ještě jsme Kolinku podezřívali z toho nejhoršího. Dveře byly od ní celé poškrábané, jak na ně skákala a bušila tlapkami. Všichni jsme se začali obávat o její zdraví. Vždyť byla již dáma v letech, snadno se jí z toho rozčílení mohlo něco zlého přihodit, a co by si panička bez ní počala! A tak jsme jí co nejlépe konejšili, jen aby se uklidnila a nechala kocourka na pokoji. Však my už to nějak zařídíme, když ho tu nechce, říkali jsme si. Třeba přemluvíme návštěvníky galerie, snad se někdo nad tím chlupatým klubíčkem slituje.

Jednou ráno v tom chaosu jsme zapomněli zavřít dveře do pokoje, kde jsme Bertíka před uštěkanou Kolinkou schovávali. Snad čekala jen na tenhle okamžik! Bleskurychle vnikla do pokoje – a světe div se!! Než se kdo nadál, Kolinka se přitulila k Bertíkovi, objala ho packami a pomohla mu na svém bříšku najít, co potřeboval. Od té chvíle ho už od sebe nepustila. Kojila ho, chránila, učila ho jako by byl její vlastní. A my? Nám nezbývalo, než se stydět za všechno podezírání a Kolince se omluvit. Kolinka Bertíka kojila tři měsíce a tyhle intimní chvilky opravdu vychutnávala, při těch se nedala ničím rušit. Bylo to moc krásné období pro nás pro všechny. Před očima nám probíhalo až neskutečné, šťastné a láskyplné divadlo. No řekněte sami, nebyla to krásná a ušlechtilá bytost tahle Kolínka. Nezasloužila si obdiv – vzít za vlastní mrně jiné rasy? Dovolila nám nahlédnou do svého světa zvířat a pozastavit se nad světem lidským.Při odchodu dušička rozezvučela sirénu nezabezpečeného domu - technická záhada?

Odešla a zanechala po sobě úctu, obdiv i kousek tajemství.

Vybráno z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!

Emilie Krulíková

EMILIE KRULÍKOVÁ, po studiu měřící a řídící techniky pracovala jako asistent ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky. Ve volných chvílích se věnovala práci s dětmi, organizovala a vedla letní tábory, věnovala se různým výtvarným aktivitám. Je ženou nedávno zesnulého malíře Zdeňka Hajného a od roku 1994 ředitelkou jeho Galerie Cesty ke světlu, kde kromě výstavní činnosti může uplatňovat svůj smysl pro cit a dobro v práci humanitární i výchovně vzdělávací. Jedním ze splněných snů je i denní péče o psa, kocoura a další zvířátka.

* * *
Foto Emilie Krulíkové s kocourem Bertíkem © Václav Židek