Loučení se psem

Dokonce i ve smrtelné agónii může pes pohladit svého pána.

Charles Robert Darwin

My milovníci psů víme své. Známe své čtyřnohé přátele a víme, že jsou to bytosti mimořádné. Není v celém světě jiného tvora, který by se vyskytoval v tak široké škále tvarů i velikostí a přitom měl vždy společnou charakteristiku, v tomto případě tedy svoje peství. Náš vztah ke psům je vytvářen poznáním, že smyslem jejich bytí je láska – ku svému opatrovateli i k životu. Někteří neznalci si myslí, že pes je zvíře svou povahou poddanské, patolízalské. Takoví lidé zřejmě neznají pravou povahu oddaného přátelství a lásky. Pes, který si nás jednou vybere za svého společníka, se s námi nikdy nerozvede, jeho věrnost nezná hranic. A svět by byl místem mnohem radostnějším, kdyby všichni lidé uměli odpouštět jako psi.

Pravda, najdou se i psové řekněme problematičtí. Za každým zlým psem však stojí nehodný člověk. Psi totiž, stejně jako lidé, jsou tvorové společensky kulturní. Každý pes má svoji výraznou osobnost, zároveň je však podmíněn i výchovou a prostředím. Podle psa poznám jeho pána, a je-li pes darebný, pak zpravidla o poznání méně než jeho pán. Jsou děti způsobné a jsou parchanti nevychovaní, stejně tak je tomu mezi psy. Mohu však uvážlivě prohlásit, že v psovi může být zloba, ne však nenávist. Psí psychologie dává přednost pohodě a harmonii, psa netrápí to neukojitelné ego, které maří životy tolika lidem. Pes je tedy nejen naším oddaným společníkem ale i učitelem a rádcem.

A přece mají psi jednu vlastnost velmi nevítanou, jejich život je ve srovnání s lidským příliš krátký. Mohou nám proto být partnery jen v určitých etapách našich životů, pokud se nestane něco tragického. Matýska mi přejel vlak, když se poprvé zamiloval a, láskou zaslepen, zkrátil si přes koleje cestu i život. Filípek zase byl příliš roztěkaný a skončil pod koly auta. Teprve až pesinka Dorinka s námi pobyla hodně let. To je to jediné zarmoucení, které pes způsobí, nezbytnost se rozloučit. Do této situace jsme se nyní dostali i my. Je to jen přirozený běh života, o kterém se ví, který se očekává a přece připadne zatěžko.

Stěžovat si nemohu, dožila se požehnaných patnácti let, což je na středně velikého psa slušný věk. Její oči zůstaly jasné a hluboké, a kdyby ji netrápil revmatismus, nikdo by neuhádl, že je jí tolik. Jednoho dne jsme zpozorovali, že jí dělá potíže se vyčurat. Veterinář hádal na kámen v močovém měchýři a vyslovil naději, že by se s tím nějaký čas dalo žít. Situace se však postupně horšila a další alternativou byla dosti nákladná operace. Stojí to však za to u psa takového věku, který beztak už mnoho času nemá? A tu si člověk rychle uvědomí, že peníze nám mají sloužit a ne určovat naše rozhodnutí. Jak říkával můj otec: Peníze budou, my nebudeme. Byla tu spíše starost, zda-li pacientka operaci přežije. Odvezl jsem ji na ni s těžkým srdcem, ale horší chvíle mě ještě čekaly. Když veterinář udělal rentgen, zjistil, že v močovém měchýři není problémem kámen, nýbrž zhoubný nádor. Uspání jevilo se jako další účelný krok. Jenže v tom momentě to nešlo, vždyť Dorinka se nerozloučila se svým okolím. Tak jsem si ji přivezl zase domů a s ní i hrst prášků, které potíže zmírnily. Potom nastalo očekávání příštího.
V sobotu jsme vzali pesinku na piknik do lesa, bylo tam hodně dětí i psů. Příliš mnoho vzrušení způsobilo zřejmě stres a po cestě domů nám došlo, že asi ten čas nastal. V neděli ráno zavolala moje žena na veterinární kliniku a domluvila tu smutnou návštěvu na třetí hodinu odpoledne, kdy milosrdný akt uspání provede sám velký šéf doktor Derek. Zajímavé, jak taková událost změní vnímání času, najednou jako by se líně vlekl a přitom utíkal rychlostí světla, minuta zdála se být věčností, hodina byla jen mžiknutím oka. Pesinka ležela unaveně, jen občas zvedla hlavu a podívala se na nás teskným pohledem. O půl třetí zavolali jsme dceři do Anglie, jak bylo domluveno. Potom jsem ještě své drahé psí dámě zahrál na piano její oblíbené skladatele – J. S. Bacha a Vaňhala a nakonec jsem přidal Ukolébavku, kterou jsem pro ni složil. Ano, ve světě, kde lidé holdují hudbě ošklivé a agresivní, dávám přednost hrát a komponovat hudbu pro svého psa, který má sluch jemný a vkus vytříbený. Pohlédli jsme na hodinky, které se v tu chvíli staly nepřítelem. Bylo na čase nastartovat auto a vyjet.

Jak jsou věci relativní! Nikdo z nás asi nemá rád, když mu na křižovatkách naskakují červené, tentokrát jsme však za každé zdržení byli vděční. Zastavili jsme před klinikou, Dorinka však odmítala vystoupit z auta. Nakonec si dala říct a s odzbrojující důvěrou vstoupila s námi do ordinace. Derek byl připraven, pesinka ožila a hlásila se k němu jako ke starému kamarádovi. Trochu ho to znejistělo, a tak nám přece jen položil pár otázek. „Ano, už má vážné problémy, nemůže se vyčurat,“ říkáme. Vtom Dorinka provedla něco, co by nikdy dříve neudělala, totiž způsobně udělala loužičku uprostřed ordinace. Pátravě se podívala na nás a její oči se ptaly: Kdo tady tvrdí, že nemohu čurat? Derek to skoro nadšeně utřel. „A také jí přestalo chutnat,“ říká moje žena. Derek otevřel plechovou pikslu a vyndal z ní jakýsi psí pamlsek. Dorinka ho hbitě vychutnala a hned žadonila o další. Nu, snědla mu jich tam půl té piksly, její oči ožily a výmluvně nás pozorovaly. Pan doktor Derek nám připomněl, že to je věc našeho rozhodnutí, a potom se skoro nevinně zeptal: „A ty modré prášky, ty jí posledně pomohly?“ „Ano, ano,“ souhlasili jsme s ženou ochotně. „Takže bychom to ještě zkusili?“ zeptali jsme se všichni najednou. Dóďa vyloudila další pamlsek a Derek začal odpočítávat tabletky na jeden měsíc. Dorinka k němu přišla a dala mu pusinku a tak ten pan doktor Derek řekl: „Víte co, buďme optimističtí, já jí dám pilulky na dva měsíce a až vám dojdou, přijďte si pro další.“ Zaplatili jsme, jen za ty pilulky, konsultaci nám pan doktor nezapočítal. Cesta domů byla pak o hodně veselejší.

A tak jsme zase spolu doma. Není to snadné, Dorinka ze sebe moč pudí po troškách a často, což znamená, že v noci je třeba stávat a pouštět ji ven. Nebo jde sama do koupelny a udělá to ve sprše. Nezdá se, že by trpěla velkou bolestí. Vrátili jsme se do svých zvyků, ráno mne vezme na procházku, po návratu jí musím hrát na piáno. Většinu dne potom leží blízko mne a přemýšlí, i když někdo by si mohl myslit, že celý den prospí. Občas zvedne hlavu a podívá se na mne svýma hlubokýma očima, a já rozumím všemu, co jimi říká. Jsem jí vděčen, že zůstala, abych se mohl od ní ještě něčemu učit. Třeba jak snášet bolest trpělivě a s pokorou. Jak pochopit, že život je cenný dar, který nutno ctít. Dát jí uspávající injekci, by bylo snadným únikem pro nás všechny, ale ten pes ví, co by měli vědět i všichni lidé, že totiž problémy života nelze smést se stolu zabíjením. Smrt je korunou života a může přijít až jako vysvobození, ne jen jako vyhnutí se zodpovědnosti.

Čas má pro nás nyní nebývalou cenu, kupuji Dorince dobrá masíčka i šunčičku, neboť mlsný jazyk je její jedinou slabostí. Každý náš den je svátečním. Z jejích očí vyzařuje láskyplnost i moudrost, neboť Dorinka není jen nějaký čokl blecháček, je to totiž člověko–pes.

Za těch patnáct let soužití naučil jsem se od ní mnohému, a tak mne napadá, že bych o tom třeba mohl napsat knížečku. Jenže pro koho? Ti, kteří o psech neví nic, by asi nic z toho nepochopili. A my, milovníci psů, my přece víme své.

Jaroslav Kovaříček

* * *

Zobrazit všechny články autora

Jaroslav Kovaříček vystudoval muzikologii na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, kde se specializoval na oblast hudby a sdělovacích prostředků. Od roku 1968 žije v Austrálii, kde mnoho let pracoval v rozhlasové společnosti ABC jako režisér a hlasatel. Komponuje meditativní hudbu a také píše česky – poezii, povídky a články.

„Čím jsem starší a čím více toho vím o lidech, tím raději mám psy. Jsou to skvělé bytosti, jsou nesrovnatelně loajální, mají smysl pro humor a milují dobrou hudbu. Proto o psech nejen rád píšu, ale také pro ně komponuji hudbu. Moje poslední album relaxační hudby pro psy se jmenuje BARKarole. Psům se moje hudba líbí, čeho si mohu přáti více?“

* * *

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja … to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.
Ilustrace © Jan Filip