Václav Židek: Šedé skály Barrandova

Doplaval jsem k mostu ve Štěchovicích a zjistil, že davy lidí na něm ještě více zhoustly. Na mávání odpovídaly i posádky doprovodných lodí. Podplaval jsem betonovou tribunu. Na levé straně řeky stály další desítky lidí.

Ráz krajiny se ve Štěchovicích změnil. Zalesněné kopce se trochu vzdálily od vody. Já jsem se položil znovu na záda a plaval pro úlevu znak. Proud řeky v těchto místech už nebyl tak silný. Loď Pavla Sočavy se opět zastavila a nechávala se unášet proudem.
Asi mají nějaké problémy s motorem. Bylo to už potřetí, co mořský vlk Pavel opustil řízení a věnoval se trucovitému motoru. Já jsem věděl, že si poradí, byl pět let na moři, tři roky pracoval jako topič a dva jako motorář.
Že mě doprovázela i loď Vassa nebyla náhoda, byla totiž jedinou lodí s čtyřdobým motorem. Tím pádem mohla jet na nízké obrátky celou dobu bez vypínání motoru těsně vedle mne.
Pociťuji, že se teplota vody změnila. Slunce pálilo čím dál víc a posádky lodí se postupně svlékaly. Slunce začínalo šíleně pálit a bezvětří vedro jen zvětšovalo. Jako první se smočil redaktor z deníku Československý sport Tomáš Prudil, uplaval asi sto metrů a vylezl zpátky na loď. „Je osvěžující,“ prohlásil, „ale nechtěl bych v tom plavat ani hodinu, natož do Prahy.“

Během dalších minut se ve vodě vystřídali pasažéři ze všech tří lodí. Nebylo to tak dávno, co jsem pil horký čaj, a přesto mám v krku a v ústech nepříjemné sucho. Zastavil jsem se a požádal o něco k napití. Pohotový Kulíček spustil na vodu finské krmítko s horkým čajem. Finské krmítko se používá při občerstvení na delších tratích, poněvadž pravidla plavci nedovolují dotknout se doprovodné lodi. Je to ohražená deska z plovoucího materiálu na dřevěné tyči, z jedné strany je otevřená tak, aby měl plavec k podávanému jídlu přístup.

Kopce po pravé straně, zdobené různobarevnými chatičkami, se začaly pomalu přibližovat k Vltavě a my jsme se blížili k ostrovu Kilián. Nade vším překrásně blankytná obloha. Raz, dva, tři záběry a nádech, raz, dva, tři a nádech, pokračoval jsem kraulem jako stroj a nepozoroval zatím žádný úbytek sil či známky prochlazení. Kolik mi toho vlastně ještě zbývá?
Mám za sebou asi jedenáct kilometrů, tak ještě dvacet dva. Míjel jsem přístaviště Hradištko a zde opět stáli mávající lidé na železném pontonu i na břehu řeky. Z restaurace, která je těsně vedle, vybíhali zvědavci a utíkali k vodě.
Tuhle vodáckou hospodu s červenou střechou zdobí symbolicky nad nadpisem „Mandát“ dvě bílé podkovy. Vpravo na skále velký nápis OMAHA, napsaný bílou svítící barvou. Proplaval jsem pod osadou Omaha a byl tu ostrov Kilián, plný chat. Vysoké habry a stejně vysoké břízy ho učinily neprůhledným, ale krásným. A zase jsem viděl, že se o maratónu Slapy-Praha ví; potvrzovaly to desítky osadníků před sruby Omahy i na ostrově Kilián.

Pomalu jsem se blížil k Davli. Znám velmi dobře tohle místo a proto vím, že se několik desítek metrů před mostem musí plavat co nejvíce vlevo. Tím lze oddálit a částečně tak eliminovat pro plavce nepříjemný teplotní náraz způsobený soutokem o dvanáct stupňů studenější Vltavy s kalným proudem hnědého kafe ze Sázavy. Podplaval jsem most v Davli, několik metrů za ním je malá náplavka, na které již stál známý autobus s kolegy z našeho oddílu.

Najednou jsem na sobě zpozoroval malátnost, spojenou s útlumem. Bylo to poprvé, co není něco v pořádku. Intenzita záběrů poklesla a já jsem plaval pomaleji. Byl to účinek vysoké teploty vody, měla skoro dvacet pět stupňů, a můj organismus jakoby slábl, usínal…
Podíval jsem se na hodinky, bylo devět padesát. Někde za Měchenicemi bych měl potkat první parník.
Proplaval jsem kolem restaurace „U Jirsáků“ v Měchenicích a asi tři sta metrů za vesničkou se skutečně potkávám s parníkem Vltava. Parník se uprostřed řeky zastavil, pasažéři se nahrnuli na jednu stranu k zábradlí. Viděl jsem zřetelně, jak se celé parníkové těleso naklonilo k jedné straně. Následovalo dlouhé zahoukání, ozvěna mezi kopci, a já jsem si v té chvíli připadal jako plavec plující přes kanál La Manche, kde každá loď zahoukáním zdraví maratónce. Kapitán pozvedl na pozdrav ruku do výše hlavy. Bylo to jako povel pro pasažéry, kteří začali mávat.

Jako nikdy nezapomenu Ztracenku, nezapomenu ani na tohle setkání s parníkem.

Ráz krajiny zůstával nezměněný, podél řeky jsou pořád kopce s listnatým porostem. Míjelo nás čím dál více motorových lodí, jedoucích na víkend. Vladimíra, která se usadila na špici remorkéru, pomocí červeného praporku usměrňovala účastníky říčního provozu. Motorové lodi kolem nás projížděly ohleduplně nebo úplně zastavily. Pomalu jsme se přibližovali k železničnímu mostu u Skochovic.
Několik set metrů před ním mají vodní lyžaři svoji vybójkovanou plochu při pravém břehu. Na vodní ploše jezdilo tryskem pět motorových člunů s lyžaři ve vleku. Právě tady by člověk čekal ze strany sportovců pochopení. Ani jeden ovšem nereflektuje na opakovanou výzvu z remorkéru a všichni pokračují vesele dál.
Redaktor Pudil se snažil pokřikem z lodi zastavit vlnobití, ale marně. Dozvídáme se, že tu nemáme co dělat a že plujeme na jejich ploše, ale nebyla to pravda.
Bójky, rozdělující veřejnou část řeky od lyžařské plochy, byly od nás asi dvacet metrů. Velké vlny nevadily, naopak, bral jsem to jako příjemnou změnu a vytržení ze stereotypu plavby. Můj doprovod značně rozčilovala lhostejnost lidí, kteří si říkají sportovci.

Teplota vody se vyrovnala na původních šestnáct stupňů a moje fyzická i duševní ochablost opadla. Pod železniční most ve Skochovicích mi chybělo několik metrů. Je nízký, parníky mají co dělat, aby tu propluly.
„Už je tu Praha!“ oznamuje mi doprovodník Pavel. Co blbne? Do Prahy je nejmíň patnáct kilometrů. Až po chvíli jsem i já zahlédl avizovanou Prahu – ale parník. Zrovna tak jako Vltava, i on stál uprostřed řeky nehnutě, pasažéři byli nakupeni u zábradlí a celý parník byl legračně nakloněný. Zamával jsem jim a můj pozdrav byl opětován druhým zahoukáním.
Jak dlouho už vlastně plavu? Na mých hodinkách bylo jedenáct a tři minuty. Necelých pět hodin. Na přehradě ve Vraném budu za tři čtvrtě hodiny. Měl jsem za sebou sedmnáct kilometrů a čekala mě velká vodní plocha, než se dostanu k druhému a poslednímu zdýmání. V těchto místech je Vltava nejširší. Přestože bylo skoro bezvětří, dělaly se na hladině drobné vlnky, které mě pleskaly do obličeje.

S blížícím se polednem se žár slunečních paprsků víc a víc stupňoval. Doprovod ve veslici se mimo pravidelného potápění ještě poléval. Aquarius se opět odtrhl a vyjel napřed k přehradě, aby zajistil proplutí vranským zdymadlem. Začínám pociťovat tak trochu únavu v pažích a prstech u rukou, ale nemyslím na to a plavu stále stejným tempem. Vzpomínám na svou ženu a oba syna, určitě už jsou v Braníku, kde budou čekat na moje doplavání. Přišlo mi to tak trochu líto, že se Ela nemohla maratónu zúčastnit. Ale nedalo se nic dělat, Michal byl ještě moc malý na to, aby v takovém vedru podnikl tak dlouhou cestu.

Světle fialová mydlice lékařská zdobí oba břehy Vltavy, mezi tím vším stojí daleko od sebe topoly. Za stromy se rozprostírá městečko Vrané nad Vltavou, jehož domky jsou rozseté až do kopců, a pod tímto městečkem stojí vodní dílo – přehrada. Celková délka jezu o čtyřech přelivných polích je sto jeden metr.
Plavební zařízení se skládá ze soustavy plavebních komor, položených za sebou a vedle sebe. Zamířil jsem k otevřeným vratům velké komory. Nad vstupní branou svítila zelená a v dozorčí kanceláři za semaforem mě vyhlíželo – přesněji mou hlavu nad vodou – několik zaměstnanců vodního díla.
V levém rohu komory vedle dolních vrat stál Aquarius a čekal, až všichni dorazíme. Prožíval jsem znovu pocity, podobné těm na přehradě ve Štěchovicích. I tady jsme se setkali s nevšední ochotou a zájmem obsluhujícího personálu.

Uprostřed komory jsem se zastavil, začal šlapat vodu a čekal, až dopluje Vassa s Makrelou. K našemu zdýmání se přidaly ještě tři cizí lodi. Ani tady mě neminulo povinné bezpečnostní opatření v podobě korkového kruhu. Hodiny na bráně ukazovaly přesně jedenáct čtyřicet sedm. Profesor Kovalčík se stopkami na krku se ke mně naklonil.
„Uplaval jsi rovných dvacet kilometrů za pět hodin třicet dva minut. Vidím, že jsi fit a že doplaveš.“
Pousmál jsem se. „Samozřejmě, že doplavu. Akorát mě trápí hrozná žízeň. Mám pořád sucho v krku. Občas se dokonce napájím z řeky jako kráva. Čaj mi žízeň nezahání a med z pampelišek v něm ji ještě zvětšuje.“
„Můžu ti dát vypít celou láhev toniku. Je vychlazený, táhnu ho celou dobu za lodí,“ nabídl se Pavel. Tím, že jsem byl tolik hodin ve Vltavě, tonik se mi nezdál vůbec studený, byl akorát.

Láhev jsem vypil na jeden zátah a prázdnou pak vrátil do laminátky.

Vrata komory se zavřela, Kovalčík ještě jednou překontroloval situaci na vodě a dal rukou signál zahájit zdýmání. Podél komory byly známé tváře z oddílu a několik lidé mně zcela neznámých. Voda v komoře začala s duněním pomalu klesat. Odkryté stěny ukazovaly zajímavě zbarvené kameny se škálou odstínů žluté a zelené. Na některých místech jsem zahlédl kresbu žlutých krápníků, připomínajících tvarem stalaktity Moravského krasu. Doplňkem tomu všemu byl na stěnách, dřevěných rámech i na železných vratech usazený tmavozelený plankton. Dunění neustávalo a já jsem s doprovodem klesal čím dál tím hlouběji.
Překonání výškového rozdílu sedmnáct a půl metru trvalo rovných jedenáct minut. Zároveň s duněním skončilo i vypouštění vody a mamutí železná vrata se dala do pohyb u. Nečekal jsem, až se úplně otevřou, vylezl jsem z kruhu a vydal se kraulem přes komoru sto třicet čtyři metrů dlouhou na poslední etapu maratónu.
Jako první vyplula z přehrady Erikova loď, hned za ní já, po levém boku doprovodná veslice, třetí byla Vassa a jako poslední uzavírala konvoj Makrela. Celou dobu mě z Vassy očima lékaře starostlivě sleduje Jaroslav. Kondičně jsem na tom dobře, rezerva sil není vyčerpána. Sice se už necítím jako na začátku maratónu, v rukách a nohách už není taková síla, ale snažím se plavat ve stále stejném rytmu. Díky tomu, že úsek Vrané-Praha máme tolikrát proplavaný, zdá se mi hračkou ho zaplavat.
U vranského přívozu stála u břehu loď převozníka, plná lidí. Naproti stál zase autobus, který sjel ze silnice až k řece. Na nebi se objevilo několik mráčků, vedro ale neustávalo a posádky všech lodí se musely už bůhví pokolikáté namáčet v řece. Teplota vody se neměnila, zůstávala na šestnácti stupních.
Trochu mi přišlo líto, že není studenější – když jsem se připravoval, nikdy bych neřekl, že v době mého pokusu bude takhle teplá. Tréninkově jsem byl připraven na dvanáct až třináct stupňů, v tom taky byl smysl celého maratónu. Nedalo se nic dělat a já jsem musel přijmout vodu takovou, jaká byla, o tři stupně teplejší. Hřálo mě vědomí, že když doplavu, budu první, kdo tuhle trať uplaval nonstop.

Celý konvoj se blížil k osadě Jarov. Na obou březích Vltavy mě pozdravilo a máváním povzbudilo několik desítek rekreantů. Zvedali se ze svých dek a šli zvědavě k řece. Někteří vlezli do vody až po kolena. Obeplaval jsem jarovský kopec a dostal se k parníkové zastávce Jarov a její chatové osadě. I tady se zvedali z dek a stavěli se do špalíru podél řeky.
Poněvadž je Vltava v těchto místech hodně úzká, pohybovali jsme se blízko břehu. Pavel s Frantou si zpestřovali dlouhý pobyt ve vodě tím, že si občas vyhlédli nějakou pěknou oběť v bikinách a přes vodu s ní konverzovali. Pavel si neodpustil šprýmy a nabádal dívky na břehu, aby neotálely a vlezly do vody, aby mě zahřály, případně mě požádaly o taneček v synchronizovaném plavání.
Suchozemské akvabely se jenom chichotaly a některé zamávaly na rozloučenou. Tenhle úsek jsem znal dokonale – na břehu každý kámen, strom, málem každé stéblo slámy. Až do Prahy bych mohl plaval se zavázanýma očima a snad proto mi cesta ubíhala velmi rychle. V kamenolomu na levém břehu bylo klidno, nepracovalo se.

Pomalu se blížil zbraslavský most, nad kterým stojí kopec jménem Závist. Pod Závistí je malé nádraží a na druhé straně řeky se rozprostírá městečko Zbraslav se zámkem. Zbraslavský most je jeden oblouk přes celou řeku, patří mezi poslední stavební díla na Vltavě. Původní most byl zbourán, když byl vedle postaven nový.
I Zbraslavští se přišli podívat. Byl jich plný most, a když jsem ho podplaval, všichni se přemístili na druhou stranu a mávali. Hned za mostem stály tři osobní automobily. Jejich majitelé usilovně myli své miláčky a přitom saponáty spolu s olejem znečišťovali v těchto místech ještě alespoň trochu čistou vodu.
Za těmito čistotnými řidiči stál hostivařský autobus, před ním kluci z oddílu a pozorovali mě dalekohledy. Zvednul jsem ruku nad hladinu Odpověděli mi zamáváním a něco na mě křičeli, ale já jsem jim však nerozuměl ani slovo. Pod mostem mi zbývalo do cíle rovných šest kilometrů. Hodinky ukazovaly třináct hodin a patnáct minut a já jsem měl za sebou rovných dvacet sedm kilometrů a síly ubývaly. Rozhodně jsem se necítil jako na začátku.
A tady stál, jako by to tušil, můj starý kamarád od Vltavy Pavel Komárek. Čekal u břehu až budu plavat kolem, aby mě svou přítomností povzbudil. Byl až po kolena ve vodě, pozdravil mě zvednutím ruky, vrhnul se střemhlav do vln Vltavy a plaval přímočaře ke mně. Dále pak mě mlčky doprovázel až k modřanskému přívozu, kde vystoupil na kamenitý břeh. Přesto, že jsme si nic neřekli, měl jsem z našeho shledání radost. Bylo to pro mne, v samém závěru plavby, velkým povzbuzením.

Byl jsem u komořanského zámečku, továrny na předpověď počasí, a blížil se k betonovému platu, kde ani dneska nechyběly komořanské pradleny a jejich prádlo. Betonové plato bylo k těmto účelům jako stvořené. Už jako malý kluk jsem se chodíval s dědečkem koupat na tahle místa a pamatuji se, že se tu vždycky pralo prádlo. Vedle rostoucí vrbičky se zelenou loukou pak sloužily k bělení a sušení. Druhá strana řeky byla plná žlutých květů divizny velkokvěté.
Počasí spolu s teplotou vzduchu se neměnilo, jenom se udělalo ještě větší dusno.
Od rozhodčího jsem se dozvěděl, že teplota vody stoupla o jeden stupeň, měla rovných sedmnáct. Já už jsem si přál, abych byl konečně v Braníku. Nebylo to tím, že bych se cítil vysílený, ale bylo stále větší a větší dusno. Jakási předtucha mi ubírala vnitřní klid i dosavadní jistotu. Organismus, zvlášť pak nervy, byly částečně vyčerpány, tím pádem byly citlivější, něco jako barometr, a zaznamenávaly jakékoliv atmosférické výkyvy. Tím, že bylo mnoho týdnů sucho, klesla i voda a proud nebyl tak silný jako předešlé roky.

U komořanského přívozu jsem se natáhl co možná nejvíc na hladinu, abych se náhodou neporanil o převoznické roztřepené ocelové lano, které se táhlo, v čase převozu, ponořené kousek pod vodou přes celou řeku.
Na soutoku s Berounkou mě ze břehu pozoroval překrásný ovčácký pes. Vypadal, jako by se rozmýšlel, jestli má plavat se mnou nebo ne. Nakonec se rozhodl pro to druhé. Postupně jsem plaval kolem modřanského cukrovaru, železničního podchodu, kolem budoucího přístaviště nákladních lodí, továrny Orion a parníkové zastávky Velká Chuchle a cítil stále zřetelnější úbytek sil a únavu.
Do cíle mi chybí asi dva kilometry a zhruba za půl hodiny se postavím na nohy – v cíli, na který jsem se připravoval tolik měsíců. Prožíval jsem stále silnější pocity štěstí. Konečně se mi podařilo uskutečnit svůj sen a proplavat jako první nonstop ze Slap do Prahy!
Přes veškerou únavu se celý organismus sám od sebe bičoval k maximálnímu výkonu a já jsem plaval stále rychleji. I z řeky bylo vidět chuchelský kostelík se zelenou věžičkou, pod ním lesy s holou skálou uprostřed a v úpatí kopců chuchelskou silnici. Blížil jsem se k Prasečí zátoce, přede mnou se otevřel pohled na branický železniční most a ještě před ním bylo vidět na špici břehu a kovovém pontonu desítky čekajících lidí.
Do cíle mi chyběl jeden kilometr. Třicet dva jich mám už za sebou. Diváci na břehu ukazovali směrem k nám a začali mávat. Lodní doprovod se blížil co nejvíc k sobě, abych do cíle připluli společně. Pod most jsme dorazili v jednom šiku. Po břehu se pomalu pohybovali diváci, oddíloví kolegové, známí i neznámí, prostě všichni, kteří si přáli být u toho.

Jako první známou tvář jsem zahlédl Elu. Na ruce držela Michala, kolem ní poskakoval a dopředu se prodíral Tomáš s nafukovacími polštářky na rukách. Únava byla veliká, ale štěstí daleko větší, a tak mi bylo dobře. Minul jsem špici ostrova a zbývající metry doplavával prsama.
Všechny lodi zůstaly stát a jejich posádky čekaly, až vystoupím na břeh. Navigace byla plná lidí. Ještě poslední záběry rukou a konečně jsem se postavil na dno řeky.

Všichni, co byli kolem a měli volné ruce, tleskali. Jako první mi gratuloval ještě ve vodě Franta a Pavel, na břehu ke mně přišla Ela s velkou kyticí. Následovalo jedno blahopřání za druhým. Na břehu bylo tak rušno, že jsem nestačil všechno vnímat a prožívat. Chvíli na to mě popadly něčí ruce a já jsem se octnul na ramenou Roberta Kovalčíka a oddílového kolegy Charváta. Nesli mě tak přes celou louku.

Třiatřiceti kilometrový maratón skončil. Já jsem byl ze všeho, co jsem v posledních hodinách a minutách zažil, jako přiopilý. Přestože na mě doléhala čím dál silnější únava spojená s jakýmsi psychickým stresem (v té chvíli jsem nevěděl, čemu ho přičíst), byl jsem šťastný a kdykoliv bych si rád celou tu dřinu zopakoval. Kde vlastně je má hranice?
Když mě kolegové postavili před klubovnou na nohy, přicházeli další gratulanti. Překvapil mě asi dvanáctiletý chlapec, kterého jsem neznal: přišel ke mně, podal mi ruku a blahopřál.

Nevadilo mu, že má vadu řeči, odráčkoval své přání tak upřímně, že mě docela vyvedl z rovnováhy. Všiml jsem si taky velice silné ženy kolem pětašedesáti let. Na svou tloušťku byla čiperná, pořád pobíhala kolem.

Chvíli postála co nejblíž, pozorně naslouchala, co se povídá, pak se rychle vzdálila a lítala po louce od jedné skupinky ke druhé. Vypadalo to groteskně, zaoblená postava ve dvoudílných plavkách, a ta pohyblivost. Rychle předávala dál to, co před chvílí nakoupila. Jak jsem se později dozvěděl, předávala i informace, které si sama vymyslela – třeba to, že jsem zhubnul za celou plavbu o čtyři kila. Přitom se tvářila tak zasvěceně, jako by mě sama převažovala.

Malý Michálek se mi usadil na ruce a držel se ode mne co nejdál, aby se tělíčkem nepřitiskl na moje ledově prochladlé tělo.
„Tvůj starší syn si navlékl nafukovací polštářky a chtěl ti plavat naproti,“ oznámila mi Ela, když se kolem mne trochu uvolnilo.
„Je to pravda, Tomáši? zeptal jsem se. Smějící se Tomáš rychle přikývl a schoval se za mámu, jako by se styděl. „Půjdu se obléct. Robert Kovalčík mi chce ještě tady na louce slavnostně předat cenu.“

Zašel jsem do klubovny a pozoroval na sobě větší a větší malátnost spojenou s něčím, co bylo podobné vnitřními strachu, napětí a psychickému stresu.
Nevěděl jsem, čemu to přisoudit. Než jsem se stačil převléknout, byl před klubovnu vynesen stůl, na něm postavena vlaječka Jednoty Hostivař, cena z bílého mramoru a diplom. Kolem dokola stáli diváci. Přivítali mě velikým potleskem. Robert Kovalčík se rozhlédl, odkašlal si a řekl:
„Vážení sportovní přátelé!“ Před malou chvílí jste byli svědky dokončení nelehkého maratónu Slapy-Praha, dlouhého 33 kilometry a zaplavaného v šestnáctistupňové vodě. Václav Židek dnes časně ráno vyplaval od Slapské přehrady, aby se jako první v historii pokusil uplavat maratónskou trať Slapy-Praha nonstop, bez jediného opuštění vody.
Celou trať absolvoval v pohodě a ve výborném čase 8 hodin, 8 minut a 18 celých 6 desetin sekundy. Rád bych poděkoval celému štábu spolupracovníků a doprovodníků, hlavně pak motorovému oddílu tělovýchovné jednoty Pragotron za vzorné zajištění celé akce.
Při dnešním maratónu šlo o vytrvalecký, ale i otužilecký výkon, průměrná teplota vody byl šestnáct stupňů. V takové vodě se dá plavat kilometr, dva. Ale ne třiatřicet. Byla to velká propagace otužilců. Dnešní úspěch je už druhým v dálkovém plavání. Včera, po Františku Venclovském, přeplaval kanál La Manche pardubický Jan Novák. Teď mohu jménem jednoty, oddílu a jménem svým blahopřát k úctyhodnému sportovnímu výkonu, jako je zdolání maratónu Slapy-Praha.“

Robert vzal diplom s mramorovou cenou a přistoupil ke mně. Mohutně mi potřásl rukou a řekl: „Václave, upřímně a z celého srdce ti blahopřeji.“ A zase silný potlesk. Zaplavil mě nový příval radosti a štěstí, stejně jako mé rodiče a mou ženu.

Po předání ceny mi přicházeli redaktoři blahopřát a položit několik otázek. Snažil jsem se odpovídat nenuceně, ale ve skutečnosti jsem si přál být doma a rozložit se třeba na podlaze. Moje kapacita plic byla víc než dobrá, ale nemohl jsem pořádně zhluboka nabrat dech, tak silná byla bolest a únava.

Ukázka z knihy “Sám ve víru zdymadel”

Pokračování zítra...

* * *

Pro spuštění dokumentárního filmu klikněte na obrázek nebo ZDE...

* * *

Václav Richard Židek se narodil v roce 1945 v Praze, těsně před koncem druhé světové války, jako jediný syn uměleckého fotografa a polygrafa Václava Židka. Snad právě po svém otci zdědil talent a správný cit pro umění, který ho střídavě doprovázel celým životem. Pro „nesnesitelnou lehkost bytí“ v komunistickém Československu emigroval v roce 1980 s celou rodinou do Německa. I v novém domově se v jeho dalším životě odrážely mnohostranné výtvarné vlohy, podpořené láskou ke všemu krásnému: věnoval se malování, sochaření i psaní. Před odchodem do emigrace psal články se sportovní tematikou do různých deníků a časopisů. Později psal pro různý exilový tisk a po změně režimu psal pro různé časopisy i v České republice články, fejetony i povídky na rozmanitá témata.

V roce 1997 mu vyšla memoárová kniha pod názvem „Sám ve víru zdymadel“, která pojednává o jeho dálkoplaveckých rekordech ještě za časů totality a ze které naše redakce vybrala pro naše čtenáře dvě ukázky.

 * * *

Koláže © Olga Janíčková a Marie Zieglerová
Fotografie z archívu © Václava Židka

Zobrazit všechny články Václava Židka