Jak si psi ochočili lidi

Psi nejsou "téměř lidé"
a neznám větší urážku psího plemene, než ho takto popsat.

(John Holmes)

Bylo i nebylo. A pokud bylo, tak bylo to velmi dávno. Seděli spolu dva psi a mudrovali. Jeden se jmenoval Haf a druhý Vuf, tenkráte ještě neměli psi legrační jména jako Alík, Lumpíček nebo Tesák. Byly to jiné doby. Byli to psi, tedy bytosti inteligentní, takže spolu nerozmlouvali o počasí, kopané či pivu. Bavili se o smyslu života a světa běhu. Byli toho názoru, že svět je krásný a žít psím životem je velká radost. Kdyby se jich někdo zeptal, svorně by potvrdili, že v příštím životě by nechtěli být ničím jiným než opět psy. Večer byl příjemný, k obědu měl každý z nich zajíčka, a tak mohli v klidu přemítat o světě. Když probrali záhady vesmíru, když si vyměnili názory na to, v jakých tóninách je nejlépe výti na měsíc, ztichli a zadumali se. Potom ten mladší, Vuf, se zeptal staršího: "Slyšel jsi o těch divných opicích, co se rozhodly běhat po zadních nohách?"

"Nic takového jsem neslyšel," odpověděl Haf, "a nějak se mi to nezdá. To je přece hloupý nápad, chodit jen po zadních. Znáš přece případ toho černého pudlíčka, který se vždycky rád předváděl. Teď z toho má zničená záda a věčně naříká."

"Inu, psi jsou jiní než opice, které snad vědí, proč to dělají. S předními prackami se prý naučily dělat obdivuhodné kousky. Házejí všelijakými klacky a lépe se jim loví."

"Tož to by se nám také mohlo hodit. Já už nejsem nejmladší a od toho běhání za potravou mě často bolí nohy. Mnohokrát jsem přemýšlel, jak si to živobytí ulehčit," povzdechl si starší pes Haf. "A kdepak se ty podivné opice vlastně vyskytují? Ještě jsem žádnou ani nezahlédl." "Prý se sem stěhují od jihu, cpou se do našich lovišť," prozradil Vuf.

Haf zapochyboval: "To se mi nějak nezdá. Ty říkáš, že se jím lépe loví, tak proč se cpou do cizích krajin?"

"Co já vím?" štěkl Vuf. "Vyprávěl mi o tom starý Vlkila, a ten má nejposlednější zprávy. Už jsem se ho na to také ptal. On mi to vysvětloval tak, že když ty opice lépe loví, tak se jim také lépe žije a lépe a více se množí. Proto potřebují nová loviště. Myslí si o sobě, že jsou něco lepšího, dokonce si už neříkají opice, nýbrž homo sapiens. Ani nevím, co to znamená."

Haf byl pes vzdělaný a mladšího přítele poučil: "Jsou to slova z latiny. To je krásný jazyk, hádám, že si ho ti lidé také jednou vymyslí. Homo znamená člověk, ale to sapiens mi s nimi nějak nejde dohromady. Canis sapiens, to jsme přece my. Tedy moudří psi. Bude asi nejlépe, když si počkáme, až dorazí do našeho kraje a pak je budeme bedlivě sledovat. Homo sapiens, z toho by nám mohly vzniknout náramné nepříjemnosti."

Vuf ještě dodal: "Vlkila také říkal, že tyhle opice vymyslely blahobyt, to jako že si žijou velmi dobře. Těmi předními prackami vyrábějí všelijaké nepotřebné věci, které hromadí a potom se bojí, aby jim je jiná chytrá opice neukradla. To je právě ten jejich systém. Chytré opice cosi ve dne v noci vyrábějí a ty chytřejší jim to berou. A tak mezi sebou vedou neustálé boje."

Haf rozvážně připomněl: "Inu trochu bojovat se musí, když chce mít pes pěknou fenku, musí si ji zasloužit. Pocuchat sokovi mírně kožich, není na škodu. Ony ty feny si na statné junáky potrpí, jsou to holt čubky. Bojovat pro lásku, to tedy ano, ale bojovat kvůli nějakým nepotřebným věcem, to nedává smysl. Vždyť jsem říkal, že se mi to s tou jejich moudrostí nějak nezdá."

"Vlkila ještě říkal, že tyhle sapienské opice spolu nejen bojují, ale někdy se i zabíjejí. Tomu jsem už ale věřit nechtěl. Lovit jiná zvířata, to přece ano, ale zabíjet se mezi sebou? Něco takového přece žádné rozumné zvíře nemůže ani napadnout," povážlivě kroutil hlavou Vuf.

"Jo, jo, svět se mění. Kdo ví kam to povede?" vzdychl starý Haf. "Ony se nějaké nápady těch divných opic už musely dostat do okolí. Vzpomínáš, jak před časem Raf začal používat takové divné slovo, pokrok, pavlk ví, co to je! Tvrdil, že v zájmu toho pokroku se bude pářit jen s nejsilnějšíma čubama, tím prý vyvine novou psí rasu a bude jí říkat mastif. Budou prý nejsilnější ze všech a potom budou vládnout nám všem psům. Znělo to moc nepěkně, to jeho pokrokářství. Pudlíček Hafi Hafi už ty jeho řeči nemohl poslouchat, tak ho kousl do čumáku, že z toho byl milý mastif několik nocí nemocný. Potom ho ty silácké řeči přešly a je od něj pokoj. My se na ty opice tedy pořádně podíváme, až se tu objeví. Teď si tím hlavu lámat nebudeme, noc je vlahá, obloha je plná hvězd, dopřejme si oblažujícího spánku." Stočili se do klubíčka a nechali si zdát příjemné sny.

Nachýlilo se k podzimu a přátelé Haf a Vuf při toulce savanou zahlédli tlupu zvířat, která se pohybovala vzpřímeně, toliko po zadních bězích. Nebylo pochyb, byly to ty podivné opice, o kterých byla řeč. Rozhodli se, že je budou sledovat, jen tak z dálky.

"Jsou to lidi," řekl Haf. "Uvidíme, co a jak jsou zač."

K večeru se lidé usadili pod velkým stromem a rozdělali si oheň, který vesele plápolal. Oheň psi znali a neměli s ním nejlepší zkušenosti. Objevil se občas při bouřce a museli před ním utíkat, byl to nebezpečný živel. Jak se však zdálo, lidé z ohně strach neměli, asi si ho ochočili. Na oheň kladli kusy masa a bezstarostně hodovali. To se psům zamlouvalo, ale neodvážili se přiblížit. Teprve druhý den ráno, když lidé odešli, Haf a Vuf šli jejich tábořiště prozkoumat. Oheň už toliko doutnal, ale i tak bylo u ohniště příjemné teplo. Byl sychravý den a zahřát si kožíšek bylo příjemné. Kolem ohniště našli poházené kosti a na nich zbytky masa. Chutnalo to báječně.

"Ještě nikdy jsem nepřišel ke snídani takhle snadno," řekl Haf. "Možná ti lidé opravdu nemají špatné nápady."

"Když je budeme následovat, třeba se vždycky dobře najíme," poznamenal Vuf.

Haf trochu zapochyboval: "Jen abychom tím nezlenivěli a nezapomněli lovit. Zkusit to však můžeme, beztak mne k lovení už nohy dobře neslouží."

A tak po nějaký čas sledovali tlupu chytrých opic, ale drželi se od nich v bezpečné vzdálenosti. Každé ráno si pochutnávali na zbytcích jídla, které nacházeli u opuštěných ohnišť. Bylo to pohodlné i příjemné. Zkušený Haf vždy nabádal mladšího Vufa: "Na lidi si musíme dávat pozor, jak tak studuji ty kosti, co po sobě nechávají, shledávám, že sežerou ledaco. Mohli by dostat chuť i na nás." Mladšímu psovi se však zalíbila myšlenka, že by jim ti úspěšní lovci mohli obstarávat potravu a navrhl: "Co kdybychom si je ochočili? Jsou to sice divoši, ale snad by bylo možné je nějakým způsobem osvítit a popsít. Zdá se, že jsou to šelmy vypočítavé a tak jim asi budeme muset něco nabídnout. Jenže co my jim můžeme nabídnout?"

"Všiml jsem si, že jsou ustrašeni, bojí se nejen vlků, ale i lidí z jiných tlup. Viděl jsem, jak v noci vždycky někdo z nich bdí, a sotvaže se někdo přiblíží, spustí bojovný pokřik," řekl Haf. “Mohli bychom je hlídat a oni by nás za to krmili těmi svými zbytky. To by přece bylo výhodné pro obě strany. Jak jim to jen vysvětlit?“

A tak psi nadále provázeli lidskou tlupu a přemýšleli, jak se k těm zručným lovcům přiblížit. Jednou se přihodilo, že mládě těch lidských opic se ztratilo v křovinách a zabloudilo. Padla chladná noc a dítě se třáslo zimou. Psi se k němu opatrně přiblížili. Dítě bylo malé a nezkušené, nic neznalo o světa běhu a tak neprojevilo žádný strach, byla mu zima a smutno. S mláďaty dovedou mít psi velkou trpělivost a ani tohle lidské mládě nebylo pro ně výjimkou. Přimáčkli se k němu každý z jedné strany a zahřívali je svými kožíšky, takže dítě za chvilku spokojeně usnulo. Probudili se ráno, když slunce začalo vycházet. Děťátko se dalo do breku, mělo hlad. To psi pochopili, vždyť z vlastní zkušenosti znali, že hlad po ránu je k pláči.

"Já to mláďátko pohlídám a ty se běž podívat, kde je jeho tlupa," požádal Haf mladšího přítele. "Nevíme, co takové mládě žere, beztak tu nemáme nic na zub. V nejhorším mu chytím myš."

Vuf se vydal na cestu a jeho jemný čich ho brzy nasměroval k malé planince, kde ještě dýmal oheň. Lidé běhali pátravě po okolí. "Však já vím, co hledáte," pomyslil si Vuf a hlasitě zaštěkal: "Vím, kde to vaše mláďátko je, pojďte za mnou, ukážu vám cestu.“ Jenže lidé vydávali jen jakési skřeky a řádné psí řeči nerozuměli. Jeden z nich dokonce po Vufovi hodil takovým dlouhým klackem, že jen tak tak uskočil. Vuf se schoval do křoví a slabě zasténal, napodobuje vzlykot lidského mláďátka. Ten zvuk zbystřil pozornost jedné z lidských bytostí, která se hned rozběhla jeho směrem. „To bude určitě maminka," napadlo Vufa, protože psi se v rodinných záležitostech dobře vyznají. Znovu napodobil nářek lidského mláděte a tak pomalu dovedl ženu k místu, kde starý Haf utěšoval lidské mládě tím, že mu olizoval tváře. Když to matka spatřila, nejdřív vykřikla zděšením, nakonec však mateřský pud převládl a tak se směle vrhla k dítěti a vzala je do náručí. Teprve potom si všimla i druhého psa a udivilo ji, že jejímu mláděti neublížili. Právě naopak, vždyť o ně pečovali a nejspíše je zachránili před uhynutím zimou. Psi se vesele smáli, tak jako se psi vždy smějí, když vidí maminku mazlit se s mláďátkem.

"Zaslouží si odměnu," pomyslela si matka, usmála se a naznačila, aby ji psi následovali.

"Půjdeme," řekl Haf, "ale budeme se držet v uctivé vzdálenosti, s lidmi jeden nikdy neví, co je může napadnout."

Blízko u tábořiště zůstali psi stát. Z nalezeného mláďátka se lidé velice radovali, v tu chvíli už nikoho ani nenapadlo házet po psech klackem či kamením. Žena se vrátila ke psům a hodila jim kost, bylo na ní spousta šťavnatého masa.

"Je to skvělá snídaně," řekl Vuf, když si pochutnával.

"Takhle nějak by to mělo být," dodal Haf. "Jeví se mi, že by se ti lidé přece jen ochočit dali. Budeme jim prokazovat dobré služby, snad to ocení."

Lidská tlupa se sesedla kolem ohně a radost z nalezeného mláděte nebrala konce. Náhle si velký fousatý muž všiml, že psi pořád ještě leží opodál a zamířil na ně klackem. V tomhle mu však žena zabránila a nedovolila, aby psy uhodil.

"To je zajímavé," řekl Vuf. "I ti lidé mají samce jako vůdce smečky, ale zdá se, že rozhodnější slovo u nich mají samičky. Na ně se soustředíme, u nich začneme s ochočováním."

V následujících dnech setrvávali psi v blízkosti lidské smečky, na dosah se zatím nepřibližovali. Jenom to malé lidské mládě k nim občas přiběhlo, aby si s nimi hrálo. Za pár dnů přicházela i další mláďata, kterým psí společnost dělala neskrývanou radost.

V noci spali psi poblíž lidského tábořiště a dávali pozor na vše, co se kolem dělo. Když se blížil vlk anebo neznámý člověk, krátce a varovně zaštěkli. Vůdci lidské tlupy brzy pochopili, že je psi hlídají a ochraňují, pravidelně je proto odměňovali zbytky ze svých večeří. Lidská mláďata dorůstala a ke psům se chovala přívětivě. Starý Haf už se jen belhal a bez lidské pomoci by se ztěží uživil. Mladý Vuf také povyrostl a jednoho dne si přivedl družku. Po pláních se široko daleko roznesla zvěst o těch divných opicích, které si říkají lidé. A také, že se dobře starají, aby se jejich psí společníci vydatně najedli. Proto si i mnozí další psi počali lidi ochočovat. Netrvalo dlouho a mezi psem a člověkem vzniklo silné přátelské pouto. Psi lidi nejen hlídali, ale pomáhali jim také stopovat a lovit zvěř. Sdíleli s nimi chvíle veselé i smutné, v dobách těžkých je utěšovali svojí láskou a oddaností. Pochopili lidskou náturu i mnohé slabiny, proto se na člověka nedovedli ani pořádně hněvat, dokonce i když jim ublížil.

Bylo to velmi dávno, dva psi seděli večer u vyhasínajícího ohniště, vzpomínali a mudrovali. Časy se mění a není už jak bývalo. Ten, který se jmenoval Vuf se obrátil na starého přítele s poznámkou: "Potkal jsem se onehda s jedním šakalem a ten mi prozradil, že od té doby, co se přátelíme s lidmi, si nás šakalové vůbec neváží. Prý ani vlci ne."

Stařešina Haf ani nezvedl hlavu a zeptal se: "Jaképak k tomu mají důvody? Závidí nám náš pohodlný psí život?"

"I mne to napadlo a zeptal jsem se. To však není ten důvod. Oni prý se smutkem pozorují, jak jsme ztratili svoji hrdost. Ze svobodných zvířat se z nás stali slouhové lidí, kterým děláme co jim na očích vidíme. V prachu se před člověkem poníženě plazíme, i když nás občas některý z nich nakopne. Takhle smutně jsme to dopracovali, říkal ten šakal, a to jen pro kus ohlodané kosti. Ty jsi starý pes, už jsi toho hodně prožil, co o takové kritice soudíš?"

Haf teprve nyní zvedl hlavu, zadíval se do hluboké noční oblohy a po chvilce zamyšlení odpověděl: "Co ví takový šakal? Ví toho málo a nechápe nic. Pravda, zprvu nás přilákaly vidiny snadné obživy, jenže život s člověkem není snadný a za ty obrané kosti by nestál. My jsme k člověkovi přilnuli proto, že nás potřebuje. Šakal neví, co je láska a co je věrnost. A neví to ani člověk, jen si to namlouvá. Podívej na ty jejich velké lásky! Jak tragicky mnohdy dopadnou. O velké věrnosti se dá mezi lidmi mluvit jen do té doby, než se naskytne výhodná příležitost zradit. Lidé nás krmí i jinak o nás pečují, šlechtí nás, ba i ta jejich hloupá jména nám dávají v domnění, že nám se to líbí a my je za to hlídáme, pomáháme jim v práci, bavíme je a sdílíme s nimi jejich samotu. Hlavně nás lidé milují právě proto, že my nikdy nezradíme. Oddaní jsme jim až za hrob. A proč to děláme? Poněvadž zpíváním měsíci a pozorováním noční oblohy jsme získali moudrost, poznali jsme, že vesmíru vládne láska. Nenávist a sobeckost ničí, zraňují a zabíjejí. Naše soužití s člověkem není vypočítavé, ale hluboce šlechetné. Díky nám může se člověk přesvědčovat, že pravá láska není prchavá a vrtošivá, nýbrž oddaná, všepromíjející a pokorná. My víme, jak božskou vlastností je pokora, co ale o tom ví takový šakal nebo člověk? Od té doby co jsme si člověka ochočili, jsou lidé slušnější a citlivější, alespoň někteří. A proč jsme se spolčili právě s nimi? Mají v sobě utajeny nesmírné možnosti rozvoje, jednou by mohli vytvořit příjemný svět, proto stojí za to se jim věnovat."

Haf se na chvíli odmlčel, byla klidná noc, jen pták občas někde ze snu zapípal a z tábora bylo slyšet hlasité oddechování spáčů. Měsíc s outěžkem úplňku se tiše na obloze usmíval, noc byla nadevše mírumilovná, přesně taková, jakou psi mají rádi. Starý pes lehounce zavyl k měsíci, ale jen slabounce, aby nikoho neprobudil. Když viděl, že jeho společník Vuf stále pozorně naslouchá, pravil: "Jednou jsme si lidi ochočili, tak teď jsme za ně i do jisté míry zodpovědní. Bez nás psů chovali by se k sobě jako vlk k vlku, zuby by na sebe cenili a uznávali jen siláky a diktátory. A všimni si těch lidí, kteří žijí bez nás, kteří milovníky psů nejsou; s těmi je to ještě horší, ti se k sobě chovají jako lidi."

Haf i Vuf ještě chvíli mlčky pozorovali oblohu přesycenou hvězdami, a když se stočili do klubíčka, aby ulehli, věděli, že je čeká noc spokojeného spánku a skvělých snů. „Bude se jim zdát, že svůj život neprožívají marně. To se o každé bytosti na této planetě říci nedá!“ pomyslil si měsíc, který umí číst sny.

Jaroslav Kovaříček

* * *

Jaroslav Kovaříček (1944) vystudoval muzikologii na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, kde se specializoval na oblast hudby a sdělovacích prostředků. Od roku 1968 žije v Austrálii, kde mnoho let pracoval v rozhlasové společnosti ABC jako režisér a hlasatel. Komponuje meditativní hudbu a také píše česky – poesii, povídky a články. Nyní pracuje na knížce o psech.

"Čím jsem starší a čím více toho vím o lidech, tím raději mám psy. Jsou to skvělé bytosti, jsou nesrovnatelně loajální, mají smysl pro humor a milují dobrou hudbu. Proto o psech nejen rád píšu, ale také pro ně komponuji hudbu. Moje poslední album relaxační hudby pro psy se jmenuje BARKarole. Psům se moje hudba líbí, čeho si mohu přáti více?"

* * *

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové "Kolja… to neznáte mého psa!" vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.
Ilustrace © Radka Jahnová