Architekt Vladimír Karfík (2/2)

Unifikační a typizační principy se projevovaly v naší projekci hlavně zavedením standardního ocelového bednění. Sloupy byly zprvu čtyrhranné, později kulaté, kde se bednění snadněji otvíralo a v dílnách se jim hrany neotloukaly. I architektonicky byl kulatý sloup půvabnější. Osová osnova byla v prvých létech standardizována na rozměr 6,15 x 6,15 m, ale později jsem prosadil rozměr 6,15 x 6,60 m pro školy a 6,15 x 7,50 m pro nový typ továrních budov. Zlínský standardní skelet měl i výtvarný a urbanistický dosah, používal se též pro všechny nevýrobní budovy, pro obchodní účely, internáty, administrativu, výzkumné ústavy, školy a hotely. Červeň cihel, bělost betonu dobře harmonovala se zelení, která je všude obklopovala a tak Zlín je i dnes „nejzelenějším“ městem naší republiky.

Podporovala to ovšem i výstavba rodinných domků se zahrádkami. Firma zásadně nestavěla činžáky a ulice – koridory. Starý Tomáš Baťa měl heslo: „Pracovat kolektivně, bydlet individuálně“. Chtěl, aby zaměstnanci odcházeli po práci domů, pracovali nebo odpočívali na zahrádce, nechodili do hospod nebo na odborářské schůze, z kterých jako pravý kapitalista měl vždy obavy.

Projekční programy byly někdy obrovské. Budovala se další města a továrny v ČSR: Otrokovice, Napajedla, Zruč n. Sáz., Sezimovo Ústí, na Slovensku Batizovce a Partizánské. Kromě toho se budovaly velké průmyslové celky i v zahraničí. Jmenuji aspoň ty největší: Batanagar v Indii (20 000 zaměstnanců), East Tilbury v Anglii (12 000 zaměstnanců), Olmuth v Německu, Möhlin ve Švýcarsku, Best v Holandsku, Hellocourt ve Francii, Batavia v Kanadě, Borovo v Jugoslavii a Belcamp v USA. Všude překonával zahraniční konkurenci vědeckou a technickou úrovní, ale i ekonomickými systémy.

Někdy jsme se ovšem dopustili určitých chyb, tak na příklad v Indických domcích chtějí hospodyně kuchyni v přístřešku na dvorku a ne uvnitř. Navrhli jsme dělnické domky a úřednické do jedné ulice, což vzbudilo velké pohoršení, protože úředníci jsou z vyšší kasty a není možné dávat dvě kasty na tutéž ulici, ovšem v Indii.

Pochopitelně museli jsme pro tuto rozsáhlou výstavbu připravovat i urbanistické studie, někdy značně rozdílné. Zásadně se však stavělo daleko od velkých měst – tak řečeno na zelené louce – to znamená nejen továrnu, ale i celé sídliště, zpravidla pro 10 000 obyvatel, tj. asi pro 5 000 zaměstnanců v továrně a v pomocných provozech. Mimo byty stavěly se také i obchodní domy, zdravotní, kulturní a školská střediska, někdy i kostely a celá městská infrastruktura. Investiční náklady byly sice mnohonásobné, ale všichni zaměstnanci byli odkázáni na nákupy a služby u Baťů a platili i nájemné. Tato závislost způsobovala určitou oddanost, ale hlavně fluktuace zaměstnanců téměř neexistovala a té se zaměstnavatelé nejvíce obávali.

Unifikovaný zlínský styl byl někdy i zdrojem určité kritiky. Náš častý poradce Prof.J.Gočár naši tvorbu jednou komentoval: „Vyrábíte velké série návrhů jako na běžícím páse, konveyoru. Myslím, že se tu nedá ani tak mluvit o architektonické tvorbě, jako spíše o průmyslovém designu.“ Měl vlastně pravdu, protože mezi architekturou a designem není tak velký rozdíl.

V roce 1935 vypsala firma mezinárodní soutěž na rodinné domy (přišlo 289 návrhů z 9 států). První cenu vyhrál švédský architekt Svedlund, druhou Prof. Benš z pražské UMPRUM, třetí já a čtvrtou A. Vítek. Mimo soutěž poslal svůj návrh i Le Corbusier, byl značně dražší, a proto nebyl postaven. Objevují se však dnes názory, že i dnes by mohl být postaven ve skupině čtyř realizovaných prvých cen. Zlín by tím získal cennou architektonickou památku i atrakci, zvlášť pro návštěvy zahraničních architektů i turistů.

Firma Baťa zadala v roce 1935 Le Corbusierovi 4 zajímavé další projekty a pozvala ho do Zlína na šestitýdenní návštěvu. Seděl v naší velkoprostorové kanceláři, proti mému stolu. Toto prostředí mu vůbec nevadilo, když objevil nějakou novou ideu, tak se soustředil, že okolí vůbec nevnímal. Je faktem, že jeho vliv už v té době byl v celém světě zřejmý, i když své největší stavby realizoval až po válce. Jeho největší předválečnou stavbou byl palác Centrosojuz v Moskvě. Žádný z jeho čtyř zlínských projektů nebyl realizován, ale měl určitý vliv, i když někdy o celá desetiletí později (např. Jižní svahy!)

V druhé polovině 30. let se rozrostlo naše projekční oddělení o další mladé architekty, byl to v prvé řadě Jiří Voženílek, který v roce 1931 založil skupinu PAS, spolu se Štursou a Janů, která se však v r. 1936 rozpadla a Voženílek odešel z Prahy do naší kanceláře, kde vyprojektoval několik pozoruhodných staveb: ideální 5 podlažní tovární budovu, na svou dobu dokonale vybavenou a klimatizovanou. Věnoval se též urbanistickým problémům. Jeho přístup k práci byl vždy přísně vědecký, na rozdíl od Gahury, který byl více umělecký. Nejpozoruhodnější Voženílkovou stavbou je Kolektivní dům, jeden z prvních v Evropě, dokončený v roce 1950, předběhl tak slavný Le Corbusierův „Unité ď Habitation“, dokončený až v roce 1952. Pozoruhodné jest, že se dnes opět objevují podobné pokusy o „ Koldomy“ v západní Evropě a v USA.

Přišli i další mladí architekti, jako byl nadaný Vladimír Kubečka. Z konstruktéra v naší kanceláři se vypracoval na tvůrčího architekta Miroslav Drofa, jeho význačnými pracemi jsou Masarykovy a věžové domy s vnitřním, uměle osvětleným schodištěm.

Tyto obytné domy jsou převážně se standardní železobetonovou kostrou, která dovoluje pozdější úpravy a přestavby bytu, co vnitřní nosné panely nedovolují, a tak se ve vyspělých zemích už přestávají používat. V USA poslední panelák, postavený v roce 1955, byl v roce1975 odstřelený a nahrazený skeletovým způsobem.

Vedení projekčního oddělení mně zabíralo určitý čas, ale vždy jsem pracoval na některém vlastním projektu. Nejzajímavější stavbou byla pro mě administrativní budova č.21, kde se mně podařilo realizovat některé novinky: klimatizaci, montážní příčky, ale převážně tzv. kancelářský velkoprostor, šéfovu pojízdnou kancelář ve výtahu, umývání oken zvenku pomocí výtahu apod. Byla to v té době nejvyšší budova v naší republice. Z další činnosti uvedu aspoň některé stavby – obchodní domy v Praze, v Liberci, Amsterodamu aj. Za války jsem projektoval koupaliště u továrny, krytý 25 m bazén, filmové ateliery a těsně po válce Fučíkovu čtvrť, kde jsme se snažili řady domů individualizovat reliéfy nad vchody.

Ze Zlína jsem odešel na nově zakládanou fakultu architektury v Bratislavě na jaře 1946. Naše projekční oddělení převzal úspěšně Centroprojekt.

Architekt Vladimír Karfík (1/2)

Irena Voštová – Miloš Bařinka

* * *
(Vydalo Nakladatelství Atelier IM Luhačovice březen 2012)