Architekt Vladimír Karfík (1/2)

Život a dílo architekta Vladimíra Karfíka je tak mimořádné i ve světovém kontextu, že může sloužit pro poučení a vzor nejen střední a starší architektonické generaci, ale především pro mladou generaci architektů a stavařů.

Architekt Vladimír Karfík vydal v roce 1993 díky Spolku architektů Slovenska v Bratislavě knihu „Architekt si spomína – Vladimír Karfík“ ve slovenštině. Rádi bychom knihu vydali v českém jazyce, závisí to však na zájmu odborné – architektonické veřejnosti.

Vydání této informační publikace s názvem: Profesor Ing. Arch. Vladimír Karfík – Zlín 1930-1945, je výsledkem našeho setkání v roce 1987, kdy jsme natočili s arch. Karfíkem, za pomoci Jiřího Novotného ze zlínských atelierů dvouhodinový pořad o jeho životě a díle pro potřeby Průmyslové školy stavební ve Zlíně. Tehdy arch. Karfík napsal tento text o vlastní činnosti ve Zlíně. Jednalo se také o možnost vydání jeho Vzpomínek v češtině, ale pro nedostatek finančních prostředků a komplikace v tehdejší době k tomu nedošlo.

Předkládáme vám text v této úpravě a věříme, že připravíme možnost vydání jeho vzpomínek v češtině.

V závěru uvádíme údaje o jeho životě a seznam staveb z období, kdy působil ve Zlíně.

* * *

Před – a poválečná architektura Zlína

Nové směry v tzv. „zlínské architektuře vznikly ve 20. a 30. létech 20. století, v době, kdy se též zrodily nové směry v Evropě. Byla to moderna, hlásající funkcionalizmus a konstruktivizmus, bojující proti klasicizmu a ornamentalizmu. Tedy něco, co směřovalo k zprůmyslnění architektonické tvorby. Při bližším pohledu však vidíme, že tvorba hlavních tvůrců moderny byla vysoce individuální, originální. Vzpomeňme na objevná díla Le Corbusiera, Mies Van der Rohe a Gropia, na sovětské konstruktivisty z 20. let, nebo na naše modernisty Karla Honzíka, Josefa Havlíčka, Oldřicha Tyla, Bohuslava Fuchse aj., kteří vždy vytvářeli svůj odvážně individuální styl.

Zlínská moderna byla však trochu odlišná, i když se v ní objevovaly podobné základní tendence – funkce a konstrukce. Pokročila však i dále, objevovaly se v ní tendence ve 20. a 30. létech málo známé nebo docela neznámé: byly to pojmy unifikace, typizace, standardizace a produktivní ekonomie. Taková nová tvářnost byla ovšem podporována i tím, že jsme byli nuceni pracovat pro obrovský průmyslový koncern, kde věda, technika a ekonomika hrály hlavní úlohu, podobně jako je tomu dnes i u nás. Starý pan Tomáš Baťa nás jednou v kanceláři poučoval: „Jsou to tři hodnoty, kterých si nejvíc vážím – čas, věda a technika, nejdůležitější je však čas, když ho zanedbáme, tak věda a technika budou už zastaralé, tedy méněcenné nebo bezcenné.“ Tak 5etážové budovy byly postaveny za 6 měsíců. Obchodní domy se začaly stavět v březnu, ale musely být dokončené měsíc před Vánocemi v témže roce, aby se nepromeškal vánoční trh.

Na ohradní zeď továrny nechal „pan šéf“ napsat svá oblíbená hesla, některá ne hned napoprvé zřetelná: „Den má 86 400 vteřin“, snad aby si každý uvědomil, kolik toho z ohromného počtu vteřin se může za den ztratit. Jiné heslo, prosazované i v pozdější době, bylo srozumitelnější: „Každý podnikatelem na svém pracovišti“.

Hodnota hmotné zainteresovanosti zaměstnanců našeho projektového oddělení byla ovšem veliká, právě tak jako u všech zaměstnanců celé firmy. Každý měl tzv. účast na zisku, ale i na ztrátě své dílny, nebo svého oddělení. Procenta podílu na zisku byla různá, podle významu a kvality práce zaměstnance. Vyúčtování zisku nebo ztrát oddělení bylo týdenní a každý týden vyvěšené na tabuli u vchodu, takže každý si mohl spočítat, jak tento týden dopadl. Každý zaměstnanec dostával týdně tzv. fixní plat, který byl většinou nižší než podíl na zisku. Tento se nevyplácel týdně, zůstával uložený na tzv. kontě zaměstnance. Částky byly vypláceny jen na podpis ředitele, byl to totiž i druh kauce, z které se srážely penále za chyby, kterých se zaměstnanec dopustil. Úrok na osobním kontě byl vysoký – 10%, takže zájem vybírat si z konta byl malý.

Ovšem příjmy zaměstnanců se zvyšovaly i jinými způsoby, tak firma vypsala v našem oddělení – např. – soutěž na nejlepší prodejní pult prodejny. Nebo když se objevil „neřešitelný problém“ ve výrobě, byla vybrané skupině slíbena vysoká odměna, ovšem do daného přesného termínu. Odměna byla vyplacena tentýž den, kdy řešení bylo předloženo a akceptováno. Toto rychlé vyplácení bylo silným podnětem v dalších soutěžích.

Zakladatel firmy Tomáš Baťa byl tzv. self – made man a zpočátku nebyl obeznámený s principy moderní architektury a jejich představiteli. Projekt vlastní vily zadal v r. 1908 místní stavitelské firmě, ale během hrubé stavby zjistil, že úroveň bude podprůměrná, a tak pozval na dokončení stavby tehdejšího nejslavnějšího českého architekta Jana Kotěru, který vytvořil z rozestavěné stavby zajímavou, půvabnou architekturu, dnes (v r. 1987) bohužel po přestavbě částečně znehodnocenou. (Po roce 1991 uvedenou do původního stavu.) baťa se na své vile poučil, že projekty musí být zpracované projektanty s určitou úrovní technickou, kulturní a výtvarnou.

Prvním z nich byl rodák z Kudlova František L. Gahura (1891-1958). Pracoval jako zednický učreň na stavbě Baťovy vily, zdál se mu inteligentní, a tak po dohodě s Kotěrou ho poslal studovat na UMPRUM (tehdy to byla ještě střední škola a Kotěra tam učil) – později oba přešli na AVU. Jeho diplomová práce ve škole – radnice ve Zlíně – byla jeho prvou realizovanou stavbou a je silně ovlivněna kotěrovským poválečným klasicizmem. Gahura se stal hlavním architektem města Zlína. Byl autorem prvního regulačního plánu města (1926) a jedním z iniciátorů zahradního, v zeleni utopeného města. Byl spoluzakladatelem Velkého kina, s první svařovanou ocelovou konstrukcí u nás, spolupracoval i na projektu Obchodního domu.v roce 1933 dokončil památník T.B., později přestavěný na Dům umění. Gahura nebyl zaměstnancem našeho projekčního oddělení, měl atelier na radnici, a tak mezi námi docházelo někdy k určitému soutěžení.

Já jsem přišel do Zlínské projekční kanceláře v dubnu 1930 z Chicaga, kde jsem byl tři roky zaměstnán u velkých projekčních firem, z toho téměř polovinu doby u slavného Franka Lloyda Wrighta. Najal mě budoucí šéf Jan Baťa, který tam otvíral 14 prodejen obuvi. Potřebné adaptace (průčelí a interiéry) byly prováděné za 5 pracovních směn – od pátku od 8 hod. večer, sobota, neděle do pondělka 8 hod. ráno (vč. času v noci). Nebyla tak ztracena prodejní doba – opět to bylo zřejmé oceňování hodnoty času.

Když jsem nastoupil v třicátém roce do projekčního oddělení Akciové stavební společnosti Baťa (akcie byly pouhá formalita), bylo nás ještě málo, jen 22 osob. Byl tam, kromě mne, jen jeden architekt Antonín Vítek. Měl na starosti hlavně prodejny, dále tam ještě byli dva stavební inženýři, účetní, rozpočtáři, detailéři na dřevo a kov, kresliči a pracovník pověřený dozorem na stavbách. Později se projekční oddělení rychle rozšířilo, vznikal též velký archiv, planografie a krásná knihovna odborné literatury, včetně 12 zahraničních architektonických časopisů.

Hned od začátku jsem dostal naráz dva velké projekty, Obchodní dům v Brně (dnešní Centrum) a Společenský dům ve Zlíně (dnešní hotel Moskva). Baťa dal předem postavit 11 etážovou standardní železobetonovou kostru. Nařídil, aby se ve 4. podlaží postavily dva vzory hotelových pokojů, jeden od architekta Gahury, druhý ode mě. Můj byl s koupelnou, Gahurův bez koupelny – chtěl společné umývárny na každém poschodí. Baťa okamžitě rozhodl, že projekt udělám já. Podporovalo se vždy určité soutěžení. Podobně jsem vyheál soutěž na Společenský dům v Otrokovicích proti Gahurovi a Vítkovi. Obchodní dům Centrum v Brně chtěl Baťa 24 poschoďový, měl to být první mrakodrap v Evropě, v roce 1931 se ještě výškové stavby v evropských městech nestavěly. Byl jsem v době rozestavěnosti poslán do Anglie, kde se začínala stavět továrna a sídliště v East Tilbury, a tak jsem nebyl přítomen jednání firmy s městským úřadem v Brně, kde došlo k různým neshodám, a tak rozezlený Baťa zarazil stavbu na 7. poschodí a mrakodrapové prvenství v Evropě převzal mrakodrap v Antverpách.

Pokračování…

Irena Voštová – Miloš Bařinka

* * *
Fotokoláž © Marie Zieglerová