Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Adam a Eva,
zítra 1. svátek vánoèní.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

®ivot sira Alexandra Fleminga
Od náhody k vynálezu

 

André Maurois,
známý francouzský spisovatel a publicista, se proslavil svými vybroušenými spoleèenskými romány jako Rodinný kruh nebo Záøijové rù¾e, abych jmenovala aspoò nìkteré. Napsal rovnì¾ Dìjiny Anglie, Francie, Nìmecka a Spojených státù amerických, ale pravdìpodobnì nejvìtší oblibu si získaly jeho ¾ivotopisy slavných osobností pøedevším z oblasti kultury. Napsal jich celou øadu, za všechny pøipomínám ty nejznámìjší, ¾ivotopis Honoré de Balzaca, lorda Byrona, Victora Huga nebo George Sandové. Všechny vynikají velkým smyslem pro psychologii a vykreslení vnitøního ¾ivota hrdinù a nejinak je tomu i u pozoruhodného rukopisu o ¾ivotì a objeviteli penicilinu, Sir Alexandru Flemingovi. Na tento pomìrnì útlý román jsem narazila pøi opìtném poøádání knihovny vlastnì náhodou. Zaujala mì pøedevším skuteènost, ¾e spisovatel sáhl po tematicky tolik odlišném a tì¾kém námìtu. Kde k tomu vzal tolik potøebné odborné znalosti?

 

Maurois to vysvìtluje v úvodu ke své práci: Lákalo ho to, a kdy¾ mu jiný pøední lékaø a vìdec z Pasteurova ústavu nabídl odbornou pomoc, tak se rozhodl. Práce zaèala obyèejnì, toti¾ shroma¾ïováním osobních svìdectví a dokumentù, setkáváním s rodinou a Flemingovými kolegy a pøáteli. Co z toho všeho vzniklo, je kniha, která není o nic ménì napínavìjší ne¾ ten nejlepší detektivní román.


Ze studenta chirurgie k bakteriologii
Alexandr Fleming se narodil roku 1881 na farmì ve Skotsku a chodil do školy na skotském venkovì, kde se vyuèovaly pouze absolutní základy. Pøesto se z nìj stal pozdìji vynikající student, který za závìreèné lékaøské zkoušky na universitì v Londýnì obdr¾el zlatou medaili. Náhoda tomu chtìla, ¾e se nikdy nevìnoval chirurgii, její¾ obor vystudoval, ale stal se bakteriologem. Takových náhod ho potkala v ¾ivotì ještì celá øada. Zdá se, ¾e tento obor daleko víc vyhovoval jeho vynalézavé, klidné povaze jakoby pøedurèené k práci a ¾ivotu v laboratoøi. Nastoupil do ní na Saint Mary, Lékaøské škole Panny Marie v Londýnì ve svých pìtadvaceti letech a zùstal tu a¾ do své smrti. Tady zkoumal nákazy zpùsobené bakteriemi a zúèastnil se vývoje vakcín proti nìkterým chorobám. Ihned také zaèal publikovat.


První svìtová válka
je jednou z nejsmutnìjších a souèasnì nejzajímavìjších a nejnapínavìjších kapitol. Hned v prvních mìsících roku 1914 odjel Fleming v hodnosti nadporuèíka zdravotní slu¾by britské armády do Francie. Tady v Boulogni pomáhal v neskuteènì tristních a primitivních podmínkách zøídit laboratoø a výzkumné støedisko. Po zkušenostech z minulých válek, (pøedevším z té španìlsko-americké v r. 1898), kdy na ka¾dého vojáka, který zemøel následkem zranìní, pøipadalo ne ménì ne¾ tisíc mu¾ù, kteøí podlehli tyfu, se narychlo zavádìlo povinné oèkování.


Jen¾e tato válka byla jiná
Moderní výbušniny zpùsobovaly hluboké rány a ve svých následcích byly hrùznìjší ne¾ kdy døív. S infekcemi, které byly do ran zaneseny støepinami spolu se zemí, hnojem z polí a cáry uniforem, se chirurgové nikdy pøedtím nesetkali. Neustále, den ze dne pøinášeli do nemocnice vojáky s tak tì¾kými zranìními zamoøenými tak dìsivými infekcemi, ¾e vojenští lékaøi mìli pocit, jakoby je tato válka zanesla nazpìt k infekèním nemocem støedovìku. Fleming, který se zoufale sna¾il najít nìco, co by mohlo infekci úspìšnì zastavit, doporuèil tì¾ce poškozené tkánì amputovat, èím¾ sice napomohl rozvoji chirurgie, ale snìti se šíøily dál.
Ve strašlivých jatkách roku 1914 se rány hem¾ily mikroby, které Fleming neustále zkoumal ve snaze pøijít na to, jak je znièit co nejrychleji, co nejefektivnìji. Bez ustání vymýšlel nové a nové pokusy, aby nakonec v¾dy zjistil, ¾e proti snìti je bezmocný. A ranìní umírali.


V roce 1918 se stal vedoucím laboratoøe ve Wimeraux kousek od Boulogne, kde zlepšoval metody krevní transfuze, která tehdy ještì nebyla bì¾nou vìcí a u¾ na nìj èekal další úkol v podobì velké epidemie španìlské chøipky.
Ta byla další metlou u¾ na tak dost vyèerpané vojáky i lékaøe. Chøipka, infekèní ¾loutenka a snì»... Pacienti umírali neèekaným, zoufalým zpùsobem. V èervnu 1918 byl høbitov ve Wimeraux u¾ témìø plný...
„Stále jej vidím“, øíká o Flemingovi jeho laborant, „jak stojí za chladného zimního rána, všude kolem led a sníh, pod petrolejovou lampou ve stanu vytápìném primitivními kamínky, já pitvám na jednom stole mrtvolu a další èeká na druhém. Dnes ráno jsme jich pitvali u¾ šest! Je Bo¾í hod vánoèní a kapitán Fleming odebírá z ka¾dého tìla vzorky...“


„Obklopen tìmi infikovanými ranami,“ vzpomíná Fleming pozdìji, „lidmi, kteøí trpìli a umírali, ani¾ jsme jim mohli pomoci, byl jsem s¾írán touhou najít koneènì nìco, co by zabilo ty mikroby...“ Byl to boj kdo s koho, boj s èasem, v nìm¾ mikrobi, aspoò tuto válku vedli a - vyhráli.


Jak zvítìzit nad infekèními chorobami?
V listopadu 1918 válka skonèila. Její hrùzy podnítily Fleminga k tomu, aby se cele vìnoval výzkumu. Tou¾il vyvinout látku, která by dokázala v tìle zabít všechny infekce, ta však prozatím existovala jen v jeho snech.
Fleming byl známý tím, ¾e tvrdohlavì zkoumal kultury, které jiní nechávali bez povšimnutí a udr¾oval je na laboratorní misce i nìkolik týdnù, aby zjistil, jak se vyvíjejí a zda se s nimi nestalo nìco neobvyklého. Tím se stalo, ¾e v roce 1922 uèinil náhodný objev. Zkoumal vlastní hlen a objevil do té doby neznámou látku, která doká¾e rozpouštìt nìkteré mikroorganismy. Pojmenoval ji
Lysozym.


Zjistil, ¾e podobné nièivé úèinky na urèité mikroby mají tøeba i slzy. Jejich zkoumáním došel k pøesvìdèení, ¾e enzym v nich obsa¾ený slou¾í jako pøirozená obrana tìla pro oblasti s jemnou sliznicí jako je oèní spojivka. Podobnì jako slzy mají tyto pøírodní obranné, antibakteriální úèinky i sliny, vlasy nebo nehty, a dokonce i kousky kù¾e a tìlní tekutiny. Následnì Fleming lysozym objevil i v nìkterých rostlinách a ve vajeèném bílku. Jeho vlastní obranné prostøedky vysvìtlovaly kupø. skuteènost, proè mohou vejce vystavené za výlohou zùstat i delší dobu sterilní?


Tyto malé objevy ho pøivedly k myšlence, ¾e:
všechno ¾ivé musí být chránìno, resp. mít vlastní schopnost obrany, jinak by v útoku tolika bakterií kolem nás nemohlo pøe¾ít. Aè vìdecká spoleènost zùstávala k Flemingovu objevu neteèná, on sám úpornì pokraèoval v pokusech a dál skálopevnì vìøil, ¾e musí existovat látka, která doká¾e nad všemi infekèními chorobami zvítìzit. Jeho cíl – získat takovou „kouzelnou kulku“, jak látce øíkal, zùstával léta stále tý¾ a stále v nedohlednu.


Za mnohými pøevratnými objevy stojí náhoda a štìstí
Potkalo ho v roce 1928. Tehdy na laboratorním sklíèku se vzorkem objevil náhodnì usazenou plíseò, kterou zaèal studovat ihned, co zjistil, ¾e zabíjí nìkteré kmeny bakterií. Byla to plíseò Penicillium natatum. Brzy byl schopen dokázat, ¾e látka, kterou vyluèuje, znemo¾òuje rùst mnoha druhù škodlivých bakterií. Aè v celém svìtì hledali vìdci látku, která by rozrušovala v lidském tìle zhoubné mikroby, Flemingovu objevu nevìnovali pozornost a spíše ho podceòovali. On sám naopak po mnoha a mnoha dalších pokusech nabyl pøesvìdèení, ¾e tohle je – koneènì - prostøedek jeho snù, který by mohl znamenat pøevratnou zmìnu v celém lékaøství. Tehdy poprvé skromný Fleming ukázal na laboratorní sklíèko se vzorky a prohlásil: „Odtud vzejdou vìci, je¾ budou zajímat celý svìt.“ Od této chvíle se celé dlouhé roky pokoušel z této plísnì získat èistý, koncentrovaný penicilin. To se však stále nedaøilo.


Otcem léku je chemik
Fleming si toho byl dobøe vìdom a nevynechal jedinou pøíle¾itost, aby se pro „svoji plíseò“ nepokusil získat pøední chemiky, kteøí by mu v jeho úsilí mohli být nápomocni. Všichni ho však spíše srá¾eli, nemìl kolegu, se kterým by mohl hloubìji pracovat. Jeho pøednáška na kongresu v roce 1936 opìt nevzbudila zájem, a tak byl stále jediný, který se svými plísnìmi ¾il, usínal a vstával... „Osamìle pracující badatel objeví nìjakou novou látku, ale bez pøispìní druhých nejsme schopni dovést cokoli k úspìšnému konci,” øekl pozdìji.

Maurois líèí všechny tyto snahy a pokusy i pro neodborníka nanejvýš srozumitelnì a napínavì a dává nahlédnout do tajemného svìta chemických laboratoøí.


V záøí 39 vypukla 2. svìtová válka,
ale získat èistý penicilin se po mnoha nezdarech a letech práce podaøilo a¾ v kvìtnu 1940 oxfordskému chemikovi Ernst Chainovi a biochemikovi Howardu Floreyovi. „Takovéto vìdce kdybych býval mìl vedle sebe v roce 1929,“ vzdychl Fleming.
Brzy nato byl penicilin úspìšnì otestován na laboratorních zvíøatech a v únoru 41 byl poprvé podán umírajícímu. Zlepšení zdravotního stavu bylo oèividné, ale nedostateèné zásoby penicilinu neumo¾nily pacienta doléèit. Výroba léku musela ustoupit naléhavìjším problémùm, které den ze dne kladla válka. V záøí 1942 se do vývoje zapojili i odborníci ze Spojených státù a v následujícím roce se ji¾ ve velkém dodával do armády na léèení ranìných. „Do smrti budu litovat, ¾e jsem objevu nepøikládal dùle¾itost,“ prohlásil pozdìji dìkan farmaceutické fakulty.
Zpoèátku byl penicilin vyhrazen jenom pro obìti války, ale bìhem roku i pro léèbu civilních obyvatel Velké Británie a Spojených státù. V následujícím roce byl Fleming zvolen èlenem nejstarší a nejvá¾enìjší Královské spoleènosti a byl mu udìlen šlechtický titul.

 

Za objev penicilinu získal Sir Arthur Fleming v øíjnu 1945 Nobelovu cenu
spoleènì s biochemiky Floreym a Chainem, kterým se podaøilo penicilin izolovat a objevit zpùsob prùmyslové výroby. Další roky byl Fleming èasto na cestách a byl zván na pøednášky doslova po celém svìtì. Stal se èestným hostem u pape¾e i na královském dvoøe, na konferenci Svìtové zdravotnické komise v ®enevì i na universitách svìtových jmen. V té dobì u¾ dostával stovky dopisù s prosbou o pomoc. Noviny udìlaly z penicilinu zázraèný lék a reklama jej doporuèovala úplnì na všechno. Pravdou je, ¾e se jím dodnes úspìšnì léèí pohlavní choroby, zápal plic i mozkových blan, otrava krve, snì» a mnohé další. Flemingùv objev dal lidstvu pocit bezpeèí a vítìzství nad nemocemi, které byly do té doby smrtelné.

 

„Dalo by se skoro øíci, ¾e Fleming byl géniem proti své vùli a nerad,“
uzavírá André Maurois. Ve své práci se rozhodnì neomezuje na suchopárné líèení chemických laboratoøí, ale vystihuje i citový ¾ivot tohoto vynálezce, ¾ivotní lásky a pohnuté chvíle jeho ¾ivota a dává prostor i jeho nadšeným deníkovým záznamùm z cest. Vìren své schopnosti a zálibì v psychologickém vykreslení svých hrdinù, autor zdùrazòuje, ¾e se Fleming nedal zhýèkat úspìchem a nezpychl a ztìlesòoval zvláštní typ nefalšovaného, opravdového a ryzího èlovìka, který se v¾dycky cítil jen nepatrnou èásteèkou mocné pøírody.
„Bùh c
htìl penicilin. Proto také stvoøil Alexandra Fleminga“, øíkával vìdec skromnì.


Sir Alexander Fleming, mikrobiolog a objevitel penicilinu,
zemøel v bøeznu 1955 a byl pohøben v katedrále sv. Pavla v Londýnì. Patøí k významným osobnostem svìtové vìdy, podobnì jako Joseph Lister, Louis Pasteur, Johannes Roentgen, Robert Koch a nìkteøí další. Objev penicilinu znaènì podnítil pátrání po dalších antibiotikách, neju¾ívanìjším však stále zùstává penicilin, který od té doby zachránil milióny ¾ivotù.

 

Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky




Komentáøe
Poslední komentáø: 15.10.2013  15:44
 Datum
Jméno
Téma
 15.10.  15:44 Janina Svobodová Maurois a Fleming
 14.10.  22:24 Vesuvanka díky
 14.10.  13:33 ferbl
 14.10.  13:22 Blanka K.
 14.10.  10:56 Von Malá drzost
 14.10.  08:51 Blanka B.
 14.10.  08:47 Blanka B.
 14.10.  08:28 Láïa K.