Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpán,
zítra ®aneta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ludìk Frýbort – Tomáš Záøecký:

Vlastenectví a politika


Jak se to má s vlastenectvím u nìkoho, kdo rozdìlil svùj ¾ivot mezi dvì zemì?
Slo¾itìji, struènì øeèeno. Exulant nechává za sebou podstatnou èást svého ¾ivota: staré rodièe, je¾ kdoví jestli kdy ještì uvidí, pøátele, zá¾itky, zkušenosti, vzpomínky z dìtství… to se nedá jen tak odlo¾it jako nepadnoucí kabát. Také vìtšinou neví, co ho v novém domovì èeká; nìco si vysnil, nìco vyèetl èi vyposlechl, ale u¾ po málo dnech zjiš»uje, ¾e je všechno jinak: èeho se obával, vyøešilo se samo sebou, místo toho se dostavily starosti jiné a neèekané. Zpoèátku si pøipadá jako na návštìvì; bìhem èasu se pomìr k novému i starému domovu vyrovnává, ale mohu-li mluvit za sebe, nìmeckým vlastencem jsem se za celých tìch ètyøiatøicet let nestal. Mám-li svùj vztah k hostitelské zemi nìjak pojmenovat, pak… vdìk za vlídné, nápomocné pøijetí. Loajalita vyššího stupnì ne¾ je tomu u starousedlíkù, proto¾e uvìdomìlá. Nevím, není-li to víc; na rodné hroudì bývá èlovìk horlivým èi ménì horlivým vlastencem, neví ale dobøe proè. Exulant ví zatracenì dobøe, zaè je své nové vlasti vdìèný i z èeho mu vyplynul závazek loajality. Leda by patøil k tìm, kteøí své exulantství nestrávili, kochajíce se i po øadì desítiletí obrázkem ztraceného domova. Co naplat, jako za èasu Otcù Poutníkù i dnes buï má èlovìk v sobì vystìhovalecké geny, nebo je nemá; a mìl by to o sobì vìdìt, ne¾ se rozhodne pro emigraci.


Co se èlovìku honí hlavou, kdy¾ opouští rodnou zemi?
Pøijde na to, za jakých okolností. Lidem, kteøí kdysi odplouvali do Ameriky, proto¾e je pùda rodné zemì nedokázala u¾ivit, se asi honil hlavami stesk, smutek, nostalgická vzpomínka. Jiní odcházeli pro víru, je¾ jim byla v rodné zemi upírána; také oni se ještì jednou zastavili, poprosili slunko zlaté, aby jim zasvítilo na poslední z vlasti krok. Mnì, abych pravdu dìl, se hlavou nehonilo slunko zlaté, ale celý propletenec obtí¾í: jak obelstít komunistickou bdìlost, jak se vyhnout záludùm a nástrahám, je¾ re¾im postavil do cesty mezi poddaného a jeho touhu po volnìjším rozletu. A hrùza; hrùza z pøedstavy, ¾e by se poslední z vlasti krok nepovedl a skonèili jsme já s man¾elkou v kriminále, náš tøíletý synek v nìjakém dìtském domovì. A kdy¾ se pøece jen povedl, nepocítil jsem nikterak stesk, nýbr¾ bláznivou radost; rozøehtal jsem se jako blázen a provolával do èasoprostoru – u¾ jsme vám zdrhli, bolševici, u¾ nám mù¾ete… Ještì øadu mìsícù jsem se pak budil z dìsivého snu, zase jsem zpátky, vrátil jsem se kvùli nìjaké hlouposti, a co teï… hrùza, hrùza hrùzoucí.


Vlastenectví èeského národa souèasnosti mi pøijde – jemnì øeèeno – dosti nevalné. Èím to, ¾e národ, který se pyšní tisíciletou historií, národ, který dokázal hrát dùle¾itou roli pøi utváøení Evropy bìhem staletí, ¾e takový národ ztratil svou hrdost, své vlastenecké cítìní? Lze to klást za vinu pouze událostem minulého století?
K vlastenectví – jako ke ka¾dému lidskému citu – musí být dùvod. Prostý fakt, ¾e jsem odnìkud, jím není. Hrdost pro hrdost samu si umí nahulákat ka¾dý fotbalový fanda; a pyšnit se tisíciletou tradicí je poslední útìcha zoufalcova, kdy¾ souèasnost vìru ¾e dùvod k pyšnìní neskýtá. Pohleïme tudí¾ bez iluzí a sebeklamu, kam to pøivedl èeský stát a národ a hledejme bod, od nìj¾ všechno bì¾elo poskopeèku a¾ ke stavu, za nìj¾ není pøíliš proè být hrdý. Mám-li prezentovat svùj náhled, le¾í tam, kde Èeši – a nejen oni – vymìnili zemský patriotismus za vlastenectví filologické. Onìch sedmadvacet mu¾ù, po nich¾ zùstaly køí¾ky v dla¾bì pøed staromìstskou radnicí, byli šlechtici Koruny èeské; za ni poklekali pod katùv meè, jakým jazykem si povídali ve své domácnosti, byla jejich soukromá zále¾itost. Ještì Balbín, ještì Dobrovský byli vlastenci v tomto smyslu. Øikali – jsem Èech; jejich kolegové druhého jazyka zemského øíkali – Ich bin ein Böhme, a mysleli tím toté¾. A¾ nìkdy pøed polovinou devatenáctého století došlo k štìpení, jeho¾ výrazem byl na èeské stranì rusky podbarvený panslavismus, na nìmecké pangermanismus, destruktivní nesmysl jeden jako druhý. Tehdy zapoèal vývoj, pøivedší jednu èást obyvatelstva zemí èeských do vyhnanství, druhou do Stalinova chomoutu, a ještì není všem dnùm konec. Náprava u¾ asi není mo¾ná; nemìli bychom ale zbìsile obhajovat, co pøivedlo do neštìstí nás i druhé, nemìli bychom si myslet, ¾e ukápne naší vlastenecké hrdosti, podáme-li ruku k smíøení. Zatím bylo a dosud z pøevá¾né èásti je èeské vlastenectví vlastenectvím proti nìèemu; ké¾ bychom dokázali nahradit je vlastenectvím pozitivním, vlastenectvím pro nìco. Teprve pak budeme mít proè být na sebe hrdí.


Platí dnes ještì to, co bychom mohli nazvat vlasteneckou povinností? Pøesvìdèení, ¾e èlovìk by mìl nìco udìlat pro svou vlast, takøíkajíc dát nìco nazpìt?
Nikoliv. Stejnì jako lásku k Maøence èi Pepíèkovi, ani lásku k rodné zemi nelze vynutit, nelze z ní udìlat povinnost. A co mù¾e èlovìk pro svou vlast udìlat… stará císaøská hymna kázala: plòme vìrnì povinnosti, chraòme právo poèestnì. To úplnì staèí. Spíš bychom se mìli ptát sami sebe, nedìláme-li tuhle tamhle své vlasti ostudu; ono to mo¾ná z domácího pohledu tak nevypadá, ale reputace zemí èeských za hranièními horami není valná. A jestli má èlovìk dát své vlasti nìco nazpìt… má, je-li co. Zase jsme u toho: stejnì jako vztah k urèité osobì, také vztah k zemi zrodu je zále¾itost reciproèní. Co by se mì týkalo, nemám pøíliš za co jí být vdìèný; nic dobrého mi nikdy neudìlala, èeho jsem dosáhl, musel jsem si na ní vyvzdorovat, nezøídka vyšvindlovat; ¾e mi dovolila se na své pùdì narodit, bych za dùvod k vdìku nepokládal. Ukonèím tento odstavec: nejen èlovìk má závazek k zemi svého zrodu, ale té¾ ona k nìmu. Zatím jej plnila dosti bídnì, a nejen v mém pøípadì.

 

 

Kde le¾í hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem, resp. xenofobií?
Zèásti u¾ jsme si odpovìdìli: tam, kde vlastenectví zaèíná být netýkavé, útoèné, proti kdekomu se vymezující, kdy¾ si zaèíná pìstovat odvìké nepøátele, své nezdary a selhání na jiné svalovat, kdekoho z kdeèeho obviòovat, samo v sobì nádobu vší panenské nevinnosti vidìt. Kdybych mìl podat pøíklad napodobeníhodného vlastenectví, poukázal bych z vlastní zkušenosti na Švédy a jiné Skandinávce: mají rádi svou pìknou, pokojnou zemi, nechávají u svého domku tøepotat její modro¾lutý praporek, ale nenapadne je, ¾e by na ni mìli být nìjak mimoøádnì hrdí; pocit pøíslušnosti jim docela staèí. Komu nestaèí, dává tím najevo, ¾e jest jakási poskvrna roucha jeho, ji¾ by rád zamazal poukazováním na poskvrny jiných. Co se xenofobie týèe, je to jen slovo. Nálepka k pøiplácnutí oponentovi, kdy¾ argumenty kulhají. Pøelo¾eno z øeètiny oznaèuje èlovìka, nemajícího rád cizince; nu¾e, potloukají se dnes po evropských mìstech cizincù celé houfy, a není slýcháno, ¾e by navzdory nepøehlédnutelné jinakosti mìl nìkdo nìco proti dejme tomu Japoncùm. Proti – nebudu jmenovat – nìco mívá. Bane. Co je z povrchnosti zváno xenofobií, bývá mnohem pøesnìji a výsti¾nìji nazvatelné nedobrou zkušeností.


Co vlastenectví a politika? Na to se nepochybnì ozvou hlasy, ¾e to u¾ tady bylo a jak to v¾dycky dopadlo…, ale není to právì ta hodnota, která je nezbytná, pøièem¾ èasto chybí? Proè se pak divit, ¾e ta èi ona politická reprezentace vede zemi od deseti k pìti, kdy¾ k ní chová pramalý nebo vùbec ¾ádný cit?

 


Radìji bych ty dva pojmy nesmìšoval. Nebyl jsem ani frajtrem na vojnì, tak¾e nevím, jak chutná moc, nato¾ politická, ale z pozice pozorovatele bych øekl, ¾e otupuje. Zbavuje ideálù a smìøuje k co nejsnadnìjší proveditelnosti. Mo¾ná ¾e politická reprezentace nìjaký cit chová, snad dokonce i špetku odpovìdnosti, hlavnì si však hledí svého; chce být zvolena pro další ètyøi roky a k tomu se vlastenecká hesla náramnì hodí. Proèe¾ slyšíme-li politika vyplachovat si ústa vlastenectvím, vìzme, ¾e jde o pána (ale i dámu) dlouhým pobytem v tom otupujícím prostøedí zcyniètìlého, a nejsme-li sami dostateènì cyniètí, ze své volby ho vynechejme. Jak a zdali vùbec by se ten stav dal napravit… ptejme se spíš, jak a zdali vùbec je napravitelná demokracie, která jako by se dostala na kraj svých mo¾ností a také jaksi a¾ pøespøíliš zpragmatiètìla. To by ale bylo téma pro samostatný rozhovor.


Pak je tu také otázka evropského vlastenectví, pou¾ijeme-li takový výraz, tedy situace, kdy je na jedné stranì trendem posouvat myšlení od jsem Èech k uvìdomìní si, ¾e také jsem Evropan, ¾e patøím k širšímu civilizaènímu okruhu i nadstátnímu útvaru, ale na druhé stranì se najdou i ostøí kritici tohohle postoje...
Aha. Jestlipak jsem tuhle otázku neèekal. Nu, nemluvil bych rovnou o vlastenectví, spíš o pocitu pøíslušnosti, tøeba i kritickém, ale pozitivním. Obávám se, ¾e vznik takového pocitu si ¾ádá mnohem delší doby ne¾ tìch desíti let od pøijetí èeských zemí do svazku Evropské Unie, ba i víc ne¾ tìch šestapadesáti, kolik jich uplynulo od zalo¾ení jejího zárodku, Evropského spoleèenství pro hospodáøskou spolupráci. Není to první svazek, v nìm¾ se èeské zemì ocitly; u¾ v roce 1526 zvolili èeští stavové za krále Ferdinanda I. habsburského. Bezmála ètyøi staletí pak setrvaly zemì Koruny èeské v mnohonárodním svazku podunajské monarchie; navzdory vìtším i menším otøesùm nebyl výsledek nikterak zlý. Republikánská legenda, to se ví, hovoøí jinak, ale skuteèností jest, ¾e a¾ do posledního roku první svìtové války zùstával èeský národ v naprosté vìtšinì svému císaøi vìrný; špièkování a pošklebovaní, v nìm¾ Èeši odjak¾iva vynikali, za projev odboje míti nelze. Zda bude evropskému soustátí dopøáno dostateènì dlouhého èasu, aby mohl vzniknout tý¾ pocit nadnárodní sounále¾itosti, evropského vlastenectví, chceme-li… vysoké sumy bych na to nevsázel. Jednak ¾e èas dnes utíká rychleji ne¾ za Marie Terezie, královny èeské, ale také ¾e byl do projektu EU zabudován prvek rozkladu. Nemám na mysli zakøivenost okurek nebo co tak ještì mu bývá pøedhazováno, ale ¾e by zalo¾en na geografickém principu: Evropa, všechno od ostrovù Azorských po Ural a Bospor, pøípadnì i za nìj… to nemohlo jít dobøe a také nejde. Rozumnìjší, i kdy¾ územnì skromnìjší by bývalo zalo¾it jej na principu kulturním a civilizaèním, do nìj¾ se vejde zchudlé a šedesáti lety sovìtské vlády rozvrácené Lotyšsko, ne však Øecko, Albánie, nebo Pánbùh nedopus», pøi vší sympatii k té zemi Turecko. Abych všechno nìjak shrnul: uchovávám si láskyplný vztah k èeské krajinì, èeskému jazyku, èeské historii. Zachovávám loajalitu k svému druhému domovu, jím¾ se hrou náhod stalo Nìmecko. K evropskému souruèenství bych mìl øadu výhrad, nicménì jsem rád, ¾e mám v šupleti evropský pas a v kapse eura, leda¾e by jich mohlo být víc. Pøedevším však jsem èlovìk Západu. Pominula øíše rakouská, vìènou trvanlivost bych nevìštil, jak tak koukám, ani Republice èeské, Evropa se opìt mù¾e stát kusem zemì odnìkud nìkam jako bývala; zanikne-li však Západ – a má k tomu nakroèeno – zanikne s ním všechno. V tom smyslu jsem vlastencem Západu, kdy¾ u¾ byla øeè o tom vlastenectví.


Dìkuji za rozhovor!

***
Pøíspìvek byl na SeniorTipu otištìn se souhlasem autorù, jim¾ touto cestou dìkujeme.
Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová 2013

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 09.10.2013  08:46
 Datum
Jméno
Téma
 09.10.  08:46 peter bláznov nezastaví¹