Václav Židek:
“Španělský princ” a jeho pobočník trafikant

Byla to kniha spisovatele Oty Ulče “Naši mezi protinožci” s ústřední postavou pábitele dr. Milana Brycha, která zapříčinila to, že jsem se rozhodl napsat vzpomínky svého dlouholetého přítele Rostislava Bayera na Bruno Weigla, kterého můžeme s klidem nazvat králem pábitelů.

Přestože bylo ještě svěží odpoledne, za okny se již parádně setmělo. Sedíme ve skromném obývacím pokoji pražských manželů Puvrlových v malém městečku Malmö v jižním Švédsku. Celým bytem se line dráždivá vůně právě pečeného českého vánočního cukroví. Do Vánoc chybí už jenom několik dní a do konce roku 1988 zbývají pouhé dva týdny. V pokoji nejsem sám, naproti mně sedí, v zádech trochu ohnutý, můj dlouholetý přítel Rostislav Bayer, bývalý zahraniční voják. Za 2. světové války sloužil v Anglii u radistů a později za komunistické nadvlády si za své služby vlasti, jako většina jeho kolegů, své vytrpěl.

Za Slávkem jsem zvlášť přijel ze svého domova z Kolína nad Rýnem, abych se s ním po několika letech naší emigrace zase uviděl. Ve Švédsku byl poprvé, aby navštívil se ženou svou dceru s rodinou, ti emigrovali před nedávnem. Naše shledání bylo radostné, vždyť jsme se neviděli osm let a tím pádem si bylo o čem povídat. Celé odpoledne si máme co sdělovat. Vyprávím mu o své rodině a on zase o té své, později se naše debata stočí, jak mezi mužskými bývá zvykem, na momentální politickou situaci v Československu a ve světě. Mého přítele bylo příjemné poslouchat, dokázal zajímavě vyprávět, jako by z knihy četl, a jakékoliv přerušování ze strany posluchače by jenom narušovalo jeho souvislé vzpomínání.

Je už večer a já si vzpomněl na jeho dřívější vyprávění o Bruno Weiglovi.
“Vzpomínám si, Slávku, jak jsi mi jednou, ještě v Praze, vyprávěl o tvém známém Brunovi. Jak ses s ním vůbec seznámil?” Slávek se nedá dlouho pobízet a po chvilce zamyšlení začíná vypravovat…

* * *

Poprvé jsem se s tímto člověkem sešel v Cholmondeley parku po našem příjezdu do Velké Britanie. Tohle setkání bylo nepřímé, jen jsem jej vídal, a protože byl opředen různými historkami, býval u své jednotky středem pozornosti. Tam odtud jsme potom občas zaslechli o jeho různých zážitcích tak neuvěřitelných, že se to poslouchalo jako povídání barona Prášila!

V létě 1940 nás přišel navštívit do již zmíněného parku Jan Masaryk. Byli jsme tam shromážděni po útěku z Francie, se spoustou volného času, čekajíce, až páni Angličané spolu s panem ministrem Masarykem rozhodnou o našem osudu. Jan Masaryk byl člověk, kterého jsme znali jako syna velikého otce, našeho prvního prezidenta Osvoboditele, kterému byla vyjádřena vděčnost národa ústavním zákonem: „….zasloužil se o stát!“ O jeho synovi, dlouholetém vyslanci našeho státu, se vědělo, že je v zemi, ve které nás zastupoval, ve velké vážnosti, že je nesmírně oblíben a že pro něj, jako jediného diplomata, byla učiněna výjimka, že mohl i jako rozvedený zastupovat svůj stát u Svatojánského dvora a že jako jeden z mála měl kdykoliv přístup ke královně Marii.

Vědělo se tehdy o něm, že se vrátil z cesty do USA, kde konal turné se světovou českou pěvkyní Jarmilou Novotnou, kterou doprovázel na klavír a výnos byl určen na zahraniční odboj, který byl tehdy v “plenkách”.

Povídalo se o něm, že je dobrý společník a pro tuto vlastnost že je zván do nejvyšších britských kruhů, kde prý lidovou a jemu vlastní nediplomatickou formou, dělal maximum ve prospěch své země a její diplomacie.

Všichni jsme na něj těšili a při neformálním uvítání u vchodu do tábora nechyběl snad nikdo z osazenstva. Když Jan Masaryk vystoupil z auta, zamával vojenským davům a pozdravil se s vedením v čele s generálem Bohuslavem Neumanem, který býval doma posledním vojenským velitelem Brna. Jak Jan Masaryk podával ruku generálovi, tak mezi prvními otázkami prý bylo: „ a kde máš toho španělského prince?!“, načež se šel po něm jeden ze šarží na generálův pokyn podívat.

Po oficiálním přijetí následoval oběd ve stanu a tam mu přivedli Bruno Weigla, kterého si posadil vedle sebe a po celou dobu oběda se velmi dobře bavili, až se mu bříško třáslo a Bruno vykládal a vykládal. O čem, to věděli jen oni dva, ale jistě historky, které jsem později na vlastní uši slýchal za našeho společného pobytu ve vojenské nemocnici, kde jsem ležel po operaci mandlí na lůžku vedle něho a pak později, kdy jsem s ním sdílel rekonvalescenci v čs. vojenském domově ve Windsoru. A protože jak v nemocnici, tak i potom ve Windsoru bylo času habaděj, nechával jsem se Brunem bavit a seznamoval jsem se tak s jeho bohatým životem dobrodruha – podvodníka světového formátu.

Bruno (tak jsem ho oslovoval já, ale později jsem se dočetl, že se jmenoval správně Beno, tož nevím, co je správně) pocházel ze židovské rodiny, byl slabší postavy, Žid každým coulem, ale tím se nedá tvrdit, že se nemohl vydávat za Taliána, Španěla nebo něco podobného. Co byl jeho otec, nevím, mluvíval pouze o své matce, která se s ním přistěhovala z Moravské Ostravy do Brna, kde za podpory židovské náboženské obce dostala k obživě své rodiny nějaký krámek. Byli to chudí Židé. Jestli měl nějaké sourozence, nevím, nikdy se o nikom jiném z rodiny, než o své matce, nezmiňoval. Ale o to více vyprávěl o svém starém příteli, o mnoho let starším od něho, který nějakým způsobem přišel o ruku, a tak byl invalida a vlastnil v Moravské Ostravě trafiku. Brunovi se po Moravské Ostravě nesmírně stýskalo a také po starém trafikantovi, a tak využil každé možnosti, aby se za ním dostal.

Weigl byl vnímavý a inteligentní chlapec, studoval na gymnáziu a jeho koníčkem byly jazyky, které – jak sám říkával – dělal jednou rukou.

Jednoho krásného dne během návštěvy u trafikanta, svěřil se mu přítel s nápadem, kterým se již dlouho zabýval. Co by prý tomu Bruno řekl, kdyby po dokonalé přípravě ze sebe dělal španělského prince? Bruno, který v té době studoval španělštinu, esperanto a nevím co ještě, s tím souhlasil, měl však jednu podmínku – že mu vždycky bude nablízku jeho přítel trafikant.
V té době se Španělsko zmítalo v různých krizích a v nedaleké minulosti i současnosti zůstávalo čím dál tím víc nezmapovaných míst, tak jako i jinde, čehož v hojné míře využívali různí podvodníčkové i podvodníci světového formátu. Trafikant vypracoval důkladný a přesný plán přípravy, a tak se musel – krom studií jazyků tradičně používaných jako katalánština, baskičtina a snad ještě dalších – důkladně seznámit s historií země a vládnoucího domu, s řády a vyznamenáními a jejich držiteli i z rodu těch, jimž byly předchůdci uděleny. Ještě mnoho dalších věcí bylo na programu, se kterými se musel seznámit, a to tak, aby vše ovládal a nevrhl tak stín na své opravdové “já”.

Nedávno sesazený Alfons XIII., který žil se svým dvorem v exilu v Itálii, měl být jeho strýcem. Žel, jméno prince, kterého Bruno představoval, jsem již zapomněl. Škoda, že jsem nedostal nápad zaznamenat tyto vzpomínky dříve, takto budou v mém vzpomínání menší i větší časové mezery.

Alfons se snad dostal k moci nějakým pučem, při kterém odstranil své odpůrce. Následníka trůnu, který mu byl největší překážkou a nebezpečím, se zbavil tak, že pro něj vytvořil malý dvůr, ke kterému byl přidělen nějaký letecký generál, který při bojích o Maroko přišel o ruku, a tento pomyslný dvůr byl potom převezen buď do Argentiny nebo Brazílie, kde se ztratil beze stopy.

Na této epizodě postavil trafikant svůj plán. Aby mohl splnit přání Bruna, že mu bude nablízku, intenzívně se připravoval na roli generála, který za leteckých bojů přišel o ruku, zvládl jazyky i vše ostatní na jedničku a ještě stačil všechno prozíravě organizovat.

Jednoho dne, krátce po vypuknutí občanské války mezi republikány a Frankovými fašisty, se v Bordeaux v jižní Francii (se všemi potřebnými znalostmi) objevil španělský princ se svým pobočníkem a začali jednat. Prohlásili, že se vrátili z vyhnanství v Jižní Americe a jejich cílem že je opětovná restaurace království ve Španělsku po chaosu, který tam vládne. Bez meškání se začalo hned ve Francii. Navázali kontakt s různými šlechtickými rody a osobami také šilhajícími po nabytí vlivu pro svůj šlechtický stav v této již tehdy zdánlivě republikánské baště. Tenkrát, když mi to vyprávěl, tak často zdůrazňoval, na jakých pochybných základech stála tato bašta republikanismu se svými hesly Volnost – Rovnost – Bratrství! Mnohé poznatky o těchto zemích, o kterých vyprávěl, nebyly nic lichotivého. Tak to viděl ze svého pohledu i svých styků, které nebyly na nijak nízké úrovni! Mnohé by se o tom dalo vyprávět i napsat, a jistě by to byly postřehy zajímavé i varující, jak všechno má už svůj rub i líc, hlavně v politice a vedení národů, i své kulisy, za které my, malí lidé, nevidíme a vidět nikdy nebudeme.

Teprve ve Francii přišli na to, co by mohli získat pro sebe kromě toho, že se mohli stýkat se zajímavými či někdy méně zajímavými lidmi. Hned při prvních setkáních se jim přímo vnucovali různí průmyslníci, statkáři a latifundisté, mající své majetky v koloniích, ale také šlechta užívající stále všech výsad a titulů v zemi s takovými hesly, což bylo pro “prince” šokem.

Ze všech stran přicházely různé částky peněz na jejich “bohulibou” činnost a bylo jich tolik, že si hned v prvních dnech museli otevřít v Londýně bankovní konto. Od té doby platila londýnská banka všechny výdaje s provozováním jejich podvodné činnosti, jako byl zvláštní vlak, dvůr a veškerý personál, který byl přesvědčený, že slouží skutečnému princi.

Z Francie, kde sice obdrželi podporu i z nejvyšších vládních míst, ale kde byli zatím přijímáni nevládními představiteli, odjeli již s určitou zkušeností do vedlejší Belgie, kde se všechno opakovalo a kde byli v neoficiálním slyšení přijati dokonce hlavou státu králem Leopoldem. V této zemi sice také vklouzl do jejich “šrajtofle” nějaký ten frank, ale zdálo se jim to dosti chudé. Po Belgii následovala návštěva Nizozemska. Tam byli uvítáni korunní princeznou a přijati samotnou královnou Vilemínou a zase přicházela pomoc v holandských guldenech na konto londýnské banky.

Takto bychom s nimi mohli cestovat po celé Evropě, od země k zemi a pokud si pamatuji, nevynechali bychom žádnou zemi na tomto kontinentu, až na Itálii a SSSR, kam je buďto nic netáhlo, anebo museli mít obavy z domnělého strýce Alfonse, který pobýval v Itálii v exilu. Toho se báli jako čert kříže, neboť zde by to mohlo prasknout na některých nuancích, o kterých by možná měli mít povědomost oba, bývalý král i domnělý princ.

Tak raději navštívili Dánsko, Norsko a Švédsko, kde byli všude královsky přijati na oficiálních banketech, při nichž byl údajný princ vždy středem pozornosti. Tam jim byla vnucována finanční pomoc, která byla odesílána na jejich konto v Anglii. Stálo by za zmínku popsat jeho názory na tamější monarchy a na jejich vládní činitele, ale mnohé jsem už zapomněl, takže by to mohlo být nepřesné a popletené.

Potom následovala návštěva tehdy mladých, ale chudých pobaltských států, od kterých se nedal očekávat žádný valutový přísun, ba naopak, oni nechali ukrojit z krajíce na svém kontě a darovali hodně peněz potřebným.

Všude dostávali řády, a tak jejich prsa okrašlovaly vedle falešných a nepravých řádů “z doby dřívější” i řády nové a oba se k nim museli učit příslušné legendy. Byla to prý “práce” tvrdá – zúčastňovat se banketů, různých setkání při čajích o páté, honů a jiných společenských aktů, při kterých museli být neustále ve střehu a vlastně “za pochodu” se stále učit různým mravům a vystupování.

Z pobaltských republik odjeli do Polska. Tato návštěva zanechala v “princi” všelijaké dojmy, o kterých vyprávěl velmi rád a velmi podrobně. Po Polsku byla na řadě Německá říše, kde byli přijati – jako nejvyšším potentátem – Göringem, ale i mnoha dalšími. Pamatuji se, s jakým despektem o nich všech Bruno mluvil. Není divu. On jako Žid se po několik dnů setkával s těmi, od kterých se Židům dostávalo tolikerého příkoří.

Jeho pravou vlast, ČSR, objeli, a to – jak říkal – z úcty k této zemi a jejím představitelům, které nechtěl kompromitovat, až to jednou praskne.

Někde v Bavorsku navštívil i Ottu Habsburského, se kterým si nesmírně rozuměl a o němž také velmi rád mluvil, jakož i různá ta princátka z Ottova domu a bývalého bavorského krále.
Následovalo Rakousko. I v této republice měl pocit, že se nachází spíše v monarchii. Odtud se přesunul do dalšího království bez krále – Maďarska – kde se o jeho přízeň ucházel nejen sám Horthy, ale celá řada význačných magnátů z uherské šlechty, jako například gróf Esterházy, u kterého bych se rád – při vzpomínce na Weiglovu radost z toho, jak grófa podvedl – zastavil trochu déle.

Esterházy nebyl jen tak někdo. Byl mluvčím své třídy a všude byla cítit jeho činnost jako muže – šedé eminence. Každý se s ním radil jako s nejmocnějším a nejchytřejším a každý dal na jeho mínění. Jednou, po oficiálních ceremoniích na všech možných úrovních, byl náš “princ” pozván Esterházym k odpočinku na jeho venkovské sídlo. Tam radovánky stíhaly radovánky, hony následovaly bály při briskním čardáši cikánské kapely.

Při tomto pobytu se domnělému princi podařil opravdu husarský kousek. Sám Esterházy mu nastrčil do postele svou dceru; co kdyby se do ní zamiloval a ona se stala spolu s následníkem následnicí trůnu? Z toho měl Weigl největší radost, že on, Žid, “zprznil” dceru největšímu antisemitovi Uherska. Chechtal se, až se za břicho popadal a říkal: “Kdyby to býval Esterházy věděl, že s jeho dcerou chrápe Žid, dal by mě jistě vyřezat a zabít!” No prasklo to až později, a to již neměl Esterházy k žádné pomstě příležitost.

Později navštívil “princ” všechny balkánské státy: Rumunsko, Jugoslávii, Bulharsko i malou Albánii, kde byl hostem tehdejšího krále Zogu. I do Cařihradu zaskočili, ale tam – až na některé památky – nebyl vůbec ničím nadšen. Asi se již příliš naučil přijímat pocty, řády i finanční částky, a tam z toho nebylo nic.

Jak jsem již řekl, Itálii se vyhnul velikým obloukem. Také do Španělska nejel, a s přívrženci restaurace se stýkal všude jinde, jen ne u nich doma, nejvíce však ve Švýcarsku.
A tam, jednou v hotelu, právě když se holil, dostal se do jeho apartmá jakýsi podivný člověk, který hned v úvodu prohlásil, že ví, že jsou oba podvodníci, a proto bude důležité, aby se dohodli a rozdělili si své sféry. Když jej domnělý princ pozorně vyslechl, ujistil jej, že pracuje na jiné rovině než on, a tak nemusí mít obavy, že by si konkurovali. Přesto se ale onen nezvaný host zdál nervózní a požádal Weigla, aby co nejdříve Švýcarsko opustil, neboť pro dva podvodníky takového kalibru, je to na tak malém území nebezpečné. Bruno zvážil situaci, své další možnosti a plány a slíbil, že se co nejdříve odsune. A víc se již s tímto člověkem nesetkal.

I když se návštěvě své rodné země, Československa, vyhýbal, přece jen se jí nevyhnul, což se mu také stalo osudným. Krom obav z možného odhalení, neměl v úmyslu kompromitovat politické činitele, kterých si, jak sám říkal, nesmírně vážil. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude soukromým hostem československé generality, a tak se také stalo. Českoslovenští vojenští reprezentanti se snažili ze všech sil a nepředcházeli se v poklonkování o nic méně, než v jiných zemích, jen zachovávali demokratické dekorum. Různě se snažili, aby se tento muž “modré krve” nenudil. Koktejly střídaly čaje a bankety. Rád vzpomínal, jak si naši zástupci několikrát v jeho přítomnosti v mateřském jazyku mezi řečí vzájemně povzdechli, o čem se mají “s tím klukem” bavit? Takže on vždycky předem věděl, o čem bude řeč. Jinak mluvili francouzsky, neboť všichni měli vysokou válečnou školu v Paříži. Jejich vystupování, na pohled “sedláků”, prý bylo vybrané a v ničem si nezadalo s chováním aristokracie.

Návštěva se chýlila ke konci a zbývala ještě plánovaná návštěva Vojenské akademie v Dejvicích. Domnělý princ střídal uniformy a moc mu to slušelo, když byl ověšený řády. Na tuto návštěvu si vzal uniformu námořního admirála. Návštěva neměla být zveřejňována, ale přesto a snad i proto, že to bylo jedno z posledních vystoupení na veřejnosti, čekalo na princův příjezd několik novinářů a reportérů. Když kolem nich procházel, jeden z nich k němu přistoupil blíže a prohlásil: “To by člověk nevěřil, vypadáš jako můj spolužák Bruno Weigl.” “Princ” však neztratil duchapřítomnost, nasadil si na oko lorňon a řekl francouzsky: “Že nekomprepa, parlevu fransé?”, načež novinář a spolužák Weigla ještě jednou opakoval: “To je zvláštní, celej Bruno!”.

Po tomto intermezzu, již hodlal domnělý princ co nejdříve prásknout do bot. Novinář však také nelenil. Zajel do Brna za matkou Weigla a chtěl po ní Brunovu fotografii z poslední doby. Paní Weiglová, protože jej znala, mu nabídla, ať se podívá do starého kufru, že tam nějaké fotografie jsou. A to byl kámen úrazu, neboť tam bylo také několik fotografií právě v různých španělských uniformách. Novinář o tom uvědomil generalitu, dal jí k dispozici fotografie a domnělý princ byl okamžitě v tichosti potají převezen za hranice.

Za tu dobu cestování po Evropě se na kontě londýnské banky nashromáždila pěkná hromada peněz. Kde to definitivně prasklo, neví, ale podle britských zákonů byl majetek umrtven a vyhlášena žádost, aby oklamaní soudně předkládali svoje požadavky. Prý se nepřihlásil ani jeden, a tak ona částka zůstala ležet v bankovním trezoru. Když ani po deseti letech nebylo žádných poškozených, byla částka vrácena Brunovi Weiglovi, po odepsání poplatků za uschování.

A jaký byl jeho pozdější osud? Po krachu v ČSR dvůr rozpustil, stáhl se do ústraní, jeho přítel se za nějakou dobu vrátil domů, no a on trochu “privatizoval” a ohlížel se, jak znovu uplatnit své mimořádné zkušenosti. Žil celkem skromně, měl pouze jednoho tajemníka, který mu sháněl styky a potřebné informace. Vydával se dle potřeby za toho či onoho, vždy však byl “Domnělou osobou na úrovni” a nikdo o tom ani trochu nepochyboval.

Jednou se zúčastnil nějakého banketu dokonce pod svým jménem, jen své postavení nadnesl. Seděl vedle nějakého indického maháradži, když mu obsluhující přinesl na stříbrném tácku pohled od matky, na kterém byl Karlštejn. Přečetl si ho a nechal ležet na tácku obrázkem nahoru. Maháradža pořád po očku pokukoval a za nějakou chvíli se zeptal:”Co je to za hrad?” Bruno nechtěl lhát a ani žádné úmysly tehdy neměl.

Odpověděl stručně:
“To je můj domov”, myslel vlastní rodiště, domov, tak něco.
Načež na chvíli maháradža: “A máte víc takových sídel, excelence?”
“Ano, mnoho!” odpověděl Weigl.”
“A mohl byste takové jedno ze sídel postrádat, takové, kde by se dalo lovit a podobně?”
“Ano, třeba tento hrad. Je obklopen lesy a bohatou zvěří,” a teď mu toho navyprávěl, že se domníval, že ho prohlédne a dá pokoj. Ale maháradža se nevzdal a udělal mu návrh, že se stane vážným kupcem. Bruno navrhl, aby se touto otázkou zabývali jejich tajemníci. Tajemníci se dohodli předběžně na záloze ve zlatě, a když byla vyplacena, tak práskli do bot! Jak byla suma vysoká jsem již zapomněl.

Naposledy jsem se Weiglem potkal asi v roce 1946, když jsem se procházel v Praze po Václavském náměstí a on vyšel z hotelu Šroubek, kde byl ubytován. Poznali jsme se, pozval mě na oběd a naposledy jsme si dlouze vyprávěli o našich osudech. Na můj dotaz, co dělá, mi řekl, že prvního sekretáře vídeňského Rothschilda, a když zahlédl moji udivenou tvář, tak mi povídá: “No, co se divíš, něco dělat musím, než ty prachy, co mi patří, dostanu zpátky. Moje práce není ale těžká, hlídám, aby nás někdo cizí neokrádal, a pak dělám tři hromádky: jednu pro Rothschildy, jednu pro jeho tajemníka a jednu pro mne!” Asi přeháněl!? Kdo ví?

Jak dlouho dělal u Rothschilda, nevím. Později jsem se dověděl, že se za nějaký čas objevil v Londýně a že si vybudoval na jedné z nejdražších a nejživějších tříd Regent nějakou agenturu. Co to bylo a jaké měla úkoly, nevím, snad to mělo něco společného s novinářstvím i krytou špionáží, prostě nevím, ale ledacos se potom povídalo. Později se na nějakou dobu ztratil z obzoru a mezi zahraničními vojáky se stával už jen jakousi legendou.

Když přišel rok 1968, najednou se o Weiglovi začalo hovořit v souvislosti s tím, že prý po celou dobu sbíral materiály k osobě a úmrtí Jana Masaryka, které tehdy dal k dispozici tisku celého světa, a tak pomáhal rozvířit otázku kolem této události. Potvrdit to samozřejmě nemohu, jen vím, že jsem se s tímto jménem setkával i na stránkách našeho tehdejšího tisku.

Byla to vůbec zajímavá doba, která dávala vyrůst všelijakým těm podvodníkům a podvodníčkům. Ale je to dnes lepší? Kdo ví!

Velká ručička na hodinách dohání neúprosně tu malou, aby nám dala znát, že za pár minut bude půlnoc. Můj dobrý přítel Slávek unaveně skončil své dlouhé a neuvěřitelné vyprávění, a já si teprve teď uvědomuji, že musím brzo ráno vstávat. Vracím se zpět domů – do Německa.

* * *

Loď se pomalu odpoutala od švédských břehů a přístavu malého městečka Malmö a s majestátnou jistotou zamířila k břehům Dánska. Životem a nemocí unavený přítel stojí trochu nejistě vedle odbavovací haly přístaviště, jednou rukou se opírá o hůl a druhou mi smutně mává na rozloučenou. Oba dva téměř s určitostí tušíme, že je to naše poslední shledání. O rok později po těžké nemoci opustil Slávek naši společnou pevninu života a odplul svou lodí do nenávratna.

* * *

Čtenáři, kteří znají báječnou knihu Oty Ulče “Naši mezi protinožci“ mi jistě dají za pravdu, že Milan Brych a Bruno Weigel měli hodně společného, přestože každý “úřadoval” na jiné straně zeměkoule a v jiné době.

Své vzpomínání jsem začal již zmíněnou knihou, a na závěr si dovolím odcitovat konec jedné kapitoly z této moc pěkné knížky:
“Nezničitelný našinec – údajně bydlící v kopcích nad Ženevským jezerem – jeho sousedem je kuvajtský šejk. Lyžaří a hraje tenis pod dohledem Jiřího Bastla, trenéra národního týmu. Má jednu švýcarskou adresu a jednu anglickou. Londýn je jedním z jeho oficiálních působišť.

Tolik zpráva o unikátním českém, či spíše moravském exulantovi. Kdyby Milan Brych neexistoval, myslím, že by nebylo možné si ho vymyslet.”

A mně nezbývá než jenom dodat, že totéž platí i o Bruno Weiglovi, který je rovněž původu moravského.

***

Zobrazit všechny články autora