Václav Židek:

Proč někteří dvounožci žijí na psí knížku?

Bylo sváteční nedělní odpoledne, spokojeně jsem dojídal oběd, když z rohu pokoje, kde se způsobně usadil můj Kolja, aby dal najevo, že nežebrá, se najednou ozvalo:

„Můžu?“

„Co, můžeš? Nic nedostaneš!“

„Já nic nechci, já se chci jenom na něco zeptat!“

„Nemůžeš!“

„Proč nemůžu?“

„Protože teď jím a při jídle se nemluví. To bys už mohl vědět. Vždyť ty sám, když jíš taky neštěkáš!“, snažil jsem se Kolju odbýt. Na chvíli se rozhostilo ticho a bylo slyšet jen cinkot jídelního příboru.

Sotvaže jsem odložil vidličku, ozvalo se znovu: „Ale teď už můžu?“

„Můžeš! Tak co jsi chtěl vědět?“
„Zajímalo by mě, proč někteří dvounožci žijí na psí knížku? Vůbec tomu nerozumím. To má nějaké výhody – vydávat se za psy? Vždyť musí potom za sebe platit nestydaté daně?!“ Kolja nahodil přihlouplý výraz a čekal na odpověď. Zamyslel jsem se a musel přiznat, že ten můj pes není tak hloupý, jak se dělá a má v něčem pravdu.

„Víš, Koljo, tohle není tak jednoduchý, jak by se vám psům mohlo zdát. Výraz „psí knížka“ je myšlen obrazně – dva lidé žijí spolu jen tak bez oddacího listu, zkrátka na hromádce…“
„Na psí?“ upřímně se podivil můj psí partner.

„Ne tak doslova. Když spolu dva žijí na „psí knížku“, tak jim to dává určitou volnost – asi jako psům. Když se pak jeden druhému znelíbí, přestane je bavit se očuchávat, tak si můžou sbalit své kosti a odejít od toho druhého bez problému. Ovšem za tuhle výhodu, musí platit vysoké daně. Svoboda, jakákoliv, byla a je drahá a musí se za ni platit. Jiné výhody už to nemá.“

„A co je to – ten váš oddací list?“ vyzvídal dál Kolja a bylo vidět, že se má chuť dneska vybavovat.

„Snad se nechceš ženit? Oddací list to je takový kus papíru, na kterém si obě strany slíbí věrnost až za hrob, kterou stejně zpravidla nedodržují, ale třeba tomu na začátku věří a taky to hezky vypadá.
„Už tomu trochu rozumím,“ kývnul hlavou Kolja. „Nerozumím ovšem tomu, proč lidi musej mít ten cár papíru? Tohle my psi nepotřebujeme. My zůstáváme svým páníčkům věrní bez cárů čmárů až za hrob!“

Touhle argumentací mne můj Kožíšek úplně vykolejil a musel jsem mu v té chvíli podruhé dát zapravdu.

„Tak se mi zdá, že mám chytrého psa. Poslyš, nekoukáš ty přespříliš na internetu? Nebo jsi tak geniální v genech? Máš naprostou pravdu a hned ti povím dvě příhody o věrnosti jednoho psa až za hrob, v našem případě až do hrobu.“

Kolja se po kočičím vzoru dlouze protáhl a hned ulehl vedle mě. Natáhl ucho do špičky a tím dal najevo, že už poslouchá.
„Tenhle příběh, právě tak jako ten následující, se skutečně stal v jedné malé vísce pod Kielcami v Polsku. V jednom stavení žil pes se svými hospodáři a jeho úkolem, tak jak na takovém hospodářství bývá, bylo hlídat stavení. Jeho majitelé měli dvaadvacetiletého syna, který jednoho dne znenadání zemřel. V den pohřbu, kdy bylo jeho tělo vystaveno v jednom pokoji, jak tam bylo zvykem, a přijela se s ním rozloučit spousta příbuzných, musel být pes uvázán, aby snad náhodou to hlídání nepřehnal. Po celý čas pohřbu byl pes na řetězu velice neklidný, vyl, poletoval a za každou cenu se snažil utrhnout, právě jako pominutý. Ale marně. Smuteční hosté se vrátili z pohřbu a ještě ani řádně nezasedli ke společné hostině, když se psu podařilo přece osvobodit, řetěz se konečně přetrhnul a pes se za strašného vytí štěkotu rozběhl rovnou na hřbitov. Tady začal u čerstvého hrobu zuřivě hrabat. Když to dál nešlo, vrátil se do stavení a začal tahat za nohavici svého hospodáře. Ten pochopil, že něco není tak, jak by mělo být a doběhl za svým psem na hřbitov. Když viděl, že pes znovu usilovně hrabe u čerstvého rovu, dal pokyn hrobníkovi, aby hrob otevřel. A jaké bylo radostné překvapení, když se ukázalo, že syna pochovali a oplakali předčasně, že je živý. Od té doby hospodářův pes už nemusel hlídat venku u boudy, ale dostal svůj pokoj a žil si do smrti jako pán.“

„Jééé, to je jako pohádka,“ zaňafal spokojeně Kolja a samým štěstím málem že nevrněl.

„Druhý příběh se odehrál zase v Katovicích na hornickém sídlišti „Finských domů“. Tam žil jeden manželský pár a měli velkého psa, křížence, takového jako jsi ty, ale už byl hodně starý a tihle lidé se museli vystěhovat do Německa. Protože se báli, že by jejich přítel tak daleké stěhování nezvládl, darovali ho sousedovi. Když odjížděli, museli psa u souseda zavřít. Sotvaže byl za nějakou dobu volný, pustil se zběsile po stopě svých pánů. Ta však brzy končila na zastávce autobusu, odkud odjížděli. A představ si, Koljo, že od té doby tenhle pes každého rána přiběhl na tu zastávku, kde se položil a ležel tam až do večera. Pokaždé když přijel autobus, zvedl hlavu, všechny cestující řádně překontroloval, a teprve pak ji zase složil na přední tlapky. Tak vydržel až do večera. Potom se vrátil do domu nového majitele. Nebylo dne, který by vynechal, ať pálilo slunce nebo lilo jako z konve. A tak tam vysedával po řadu měsíců, možná roků, až do své smrti. Stále čekal na své pány a nikdy na ně nezapomněl…
Tak tohle je ta ukázka věrnosti až za hrob.

Pozn. redakce: Ukázka z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.

***
FOTO pro SeniorTip © Václav Židek

Zobrazit všechny články autora